Rumcajs - 13. Jak Rumcajse přivedly boty k poctivosti

To už docházel třetí rok Rumcajsova loupežničení. 
Venku jasné svítil měsíc, ale v jeskyni, kde spali Rumcajs s Mankou, byla černá tma. Najednou tam někdo strašně zívne. 
„To ty, Rumcajsi?“ povídá Manka. 
Rumcajs se překulil na posteli ze smrkových kulatinek. 
„Kdepak já.“ 
„Aby nám tak do jeskyně nakonec vběhl vlk!“ lekla se Manka, rozsvítila louč a chodí s ní po všech koutech. Posvítila taky Rumcajsovi pod postel. „Tady to vězí!“ 
Pod postelí stojí Rumcajsovy boty, úhledné botičky vlastní práce, co mu bez přestání sloužily už tři roky. Pravá je rozzívnutá od ucha k uchu. Rumcajs se posadil, spustil nohy z postele, drbe si patu o patu a zamyšleně kroutí palci. 
„Kde já teď vezmu nový boty?“ 
„Kdybys byl měšťan, koupil by sis je,“ řekla Manka. „Ale jsi loupežník. Chyť si ševce, až půjde přes les, a boty mu pober.“ 
Rumcajs si to vyposlechl a zamračil se, až se mu vousy zavlnily pod bradou jako černý mrak. Pak sáhl za kordofánskou kazajku pro knížku převázanou tkaničkou a přisedl si blíž k louči. 
„Teď se dobře dívej, Manko. Tohle je má poctivá vandrovní knížka. A tuhle je můj výuční list. Býval jsem švec a rovnou Ti říkám, že na ševce loupežnickou rukou nesáhnu.“ 
„Rumcajsi, snad bys mi ale neběhal bos po lese?“ starala se Manka. 
„A taky že budu!“ dupl si naboso Rumcajs. 
Do rána nebylo s botami lip, pravá zívala a zívala. Rumcajsovo ševcovské kladívko leželo až v Jičíně v krámku pod věží, a tak nebylo čím botu spravit. 
Ráno se po lese Řáholci rozkřiklo, že loupežník Rumcajs se bude učit chodit bosky. Přišli na tu podívanou jeleni i veverky, na skálu se usadil orel a na větvičku moudivláček, z kamení zvědavě mrkají zmyjky a ještěřice. 
Když vyšlo slunce, povídá Rumcajs: 
„Tak se do toho dám.“ 
Odložil pistol, Manka ho pokřižovala a Rumcajs udělal první krok z jeskyně. Hned při tom prvním kroku narazil palcem o kámen. Při druhém se mu připletl pod nohu ježek, a tak třetí krok už radši nezkoušel. Sedl si na pařez. 
„Přece nebudu pro legraci lesní zvěři.“ 
Mance bylo Rumcajse líto. 
„Já bych nepřežila, kdyby sis měl ukopnout palec,“ řekla. „To se radši vypravím na ševce sama.“ 
Vypravila se ke křižovatce pod dubem, kudy chodili tovaryši do světa. 
Když přišla na křižovatku, natrhala Manka hrst borůvek a zamazala si po loupežnicku tváře. Potom se položila do zálohy za veliký kámen. Pistol sama neměla, tak aspoň mířila tou Rumcaj sovou. Aby si ukrátila dlouhou chvíli, zkoušela loupežnické hmaty, jak je odkoukala od Rumcajse. 
V tom vidí, že někdo přichází cestou od Jičína. Je to obuvnický tovaryš Haďátko. Na holi přehozené přes rameno nese Haďátko pár vysokých bot. Nejsou to boty ledajaké, u štruplí maji přivěšenou cedulku v řeči české, německé a francouzské:

TOHLE JSOU POCTIVÝ BOTY ČESKÝ, PROTO JSOU PEVNÝ A TAKY HEZKÝ

Tovaryš Haďátko je hodlal prodat až někde v Esterajchu nebo ve Švejcarsku. Blíží se k Mance po cestě od Jičína a ty poctivé boty se mu houpají vzadu na holi. 
V tom Manka z houští cap a hmat ..... sáhla po botách holínkovým hmatem a hůl je prázdná. Tovaryš nic neví a jde dál. Manka utíkala rovnou k Rumcajsovi. „Tak se můžeš obout.“ 
Rumcajs obhlídl nové boty ze všech stran, prohmatal je a málem se zajíkl uznáním. 
„Stakrment, to je ale poctivý dílo!“ 
„No pochodíš si,“ řekla Manka a pomohla mu boty obout. 
Rumcajs vstal, ozkusil se v nich a jen vydýchl: 
„Jako ulitý.“ 
A udělal krok. Pak druhý. A třetí. Chce se zastavit, aby řekl ještě něco pochvalného. Jenže boty jdou dál. Nedají se ničím zarazit. Ať na ně Rumcajs křičel, anebo jim mírně domlouval, boty ho nesly pořád pryč. Utíkaly s Rumcajsem přes les po císařské silnici k Jičínu. 
„Manko, není to k zastavení!“ křičí Rumcajs. Okolo holení mu lítají cedulky, co je na nich napsáno, že ty boty jsou nejpoctivější z poctivých. 
Manka se rozběhla za Rumcajsem. 
Boty si to s ním rázují císařskou silnicí, ulicí kolem hospody U města Hamburku a ještě kousek za věžovou bránu. Tam se zastavily. 
Zastavily se před krámkem, kde byla přes dveře přibitá cedule:

PRO URÁŽKU STAROSTENSKÉ NOHY NADOSMRTI ZAVŘENO

„Snad abych ji sundal,“ povídá si Rumcajs a chvíli čekal, co tomu řeknou boty. 
Boty přiduply, že je to tak. Pak samy sklouzly Rumcajsovi z nohou, otočily se a utíkají za svým pravým pánem, tovaryšem Haďátkem. 
Rumcajs počkal, až dojde Manka, a ceduli spolu sundali. Potom šli rovnou do dílny. Bylo tam všecko tak, jak to musel Rumcajs před třemi lety opustit pro urážku Humpálovy nohy. 
Rumcajs si natáhl zelenou zástěru, sedl si na verpánek, přitáhl potěhem ke kolenu rozdělanou botu a začal do ní zatloukat flok za flokem. 
Manka zatím v kuchyni zatopila v kamnech, usadila se na lavici a vzpomínala, jak se vaří jiná polívka než loupežnická. 
Najednou přestalo kladívko vedle v dílně klepat. Manka se tam rozběhla. 
„Copak je, Rumcajsi?“ 
Rumcajs se dívá na vyvrácený flok a povídá: 
„Ale tak jsem se zamyslel, jestli už je na světě dost spravedlnosti, aby mi bylo dopřáno zůstat při poctivým řemesle.“