Rumcajs - 14. Jak se Rumcajs znovu dal na loupežničinu

Rumcajs poctivě ševcoval sotva tri neděle, když se ráno po Jičíně rozkřikla novina, že prý si ten zámečník, co ho kněžna Majolena zavolala až z Flámska, ukoval divné háky a šperháky a že pustí knížepána z věžičky. 
„Rád uvidím, jestli to dokáže,“ pokýval bradou Rumcajs a smolil dál dratve. 
V poledne se už říkalo, že dveře ze železa povolily. Vyběhl prý z nich knížepán celý zlostný a hned za ním lokaj Fricek. 
Večer už všichni věděli, že do Jičína přijeli na koních tři monteneráci. 
Byli to černí chlapi až někde od dolního moře. Kníry měli jako dvě kopí a nikdo jim nerozuměl. Kněžna Majolena je pozvala do Jičína, ale nikdo dobře nevěděl proč. 
A tu noc měl Rumcajs nepokojné spaní. Mlel sebou na posteli jako kapr v rákosí, až Manka povídá: 
„Je Ti něco?“ 
Rumcajs se probral a řekl: 
„Nemůžu spát. Zvedá se ve mně loupežnická ostražitost, ale sám bych rád věděl proč.“ 
„To je volání starých loupežnických časů,“ povídá Manka a trochu si povzdychla. „Co bylo, bylo. Spi.“ 
Jenže sotva dopověděla, ozvaly se pod oknem na ulici troje kroky. Rumcajs tiše křikl na Manku: 
„Něco se děje.“ 
Skočil k oknu. Je k ránu, už pozdě na měsíc, ale dosud brzo na sluníčko. V tom šeru jdou přes náměstí monteneráci. Míří po silnici z města a každý má na jednom rameni pilu a na druhém sekyru. 
„Rád bych věděl, kam tak časně táhnou,“ povídá Rumcajs a připravuje se ven. ,Já si na ně, Manko, radši dohlídnu.“ 
V tom se rozletěly dveře u ševcovny a stojí v nich lokaj Fricek. 
„Nikam se, Rumcajsi, nechystej,“ povídá ostře, „a rovnou se dej do šití bot pro knížepána. Tuhle je na ně kus kůže z válfiše.“ 
Dořekl, hodil kůži před Rumcajse na veřtat, práskl dveřmi a byl pryč. 
Když knížepán takhle poručí, musí se švec dát do díla. Rumcajs si pomaloučku rozměřil kůži, nakrájel na svršky a začal šít. Ale pořád se mu do toho pletly divné myšlenky. 
„Nejdřív monteneráci a teď tak zhurta a v tenhle čas boty pro knížepána, co ono za tím asi vězí?“ 
A za chvíli zas: 
„To zrovna jako by mě knížepán chtěl přivrtat k verpánku.“ 
Práci pro knížepána nemohl odložit, a proto povídá Mance: 
„Skoč se mi podívat, kam vlastně chlapi monteneráci táhli.“ 
Manka vyběhla ven a tajně za nimi šla krok za krokem. 
Rumcajs zatím došil svršky, přisadil k nim rám a chce začít flokovat podrážku. V tom přiletěla otevřeným oknem pěnička. 
Rumcajs se na ni dívá, jako by se rozpomínal. 
„Tebe bych měl odněkud znát.“ 
Byla to jedna z těch šesti, co se Vy líhly Rumcajsovi v pistoli. Ani se neposadila a hned spustila: 
„Rumcajsi, Manka vzkazuje, že knížepán dává kácet les Řáholec.“ 
„Co?“ řekl Rumcajs, až to řinklo jako z pistole. „Můj nejmilejší les Řáholec by měl umřít?“ 
Válfišová bota letěla semhle a ševcovské kladívko tamhle. Rumcajs skočil k jarmaře, smekl z háčků své staré loupežnické oblečení, kordofánskou kazajku, kalhoty a šišatý klobouk z borové kůry. Navlíkl to na sebe a za pás vrazil pistol. 
A pryč z ševcovny. Zabouchl za sebou, na koleně napsal novou ceduli a pěstí ji přibil na dveře:

ZA PŘÍČINOU ŘÁDNÝ OCHRANY LESA ŘÁHOLCE SE ZAS DÁVÁM NA LOUPEŽNIČINU

Pak víc běžel, než šel císařskou silnicí, co vede z Jičína k Řáholci. Tam už na něho v úvoze čekala Manka. Ukázala rukou k lesu. 
„To je poslední chvilka lesa Řáholce.“ 
Mezi stromy tam stojí monteneráci s pilami a sekyrami a z pahorečku opodál na ně křičí knížepán po francouzsku: 
„Krašé!“ 
Na to slovo si chlapi monteneráci plivli do dlaní a nasadili pily a sekyry. 
V Rumcajsovi přestalo bít srdce. A pak uhodilo, jako když se utrhne zvon. 
„Hromů hrom,“ vykřikl Rumcajs. ,Já se neudržím, já do toho střelím!“ 
A vytáhl pistol. 
Knížepán v tu chvíli zatleskal do rukavic a zavolal na monteneráky: 
„Až řeknu rycum ryc, tak pily a sekery spustí!“
Rumcajs si namířil a střelil. Knížepánovi to zapálilo šos. 
Hned měl jiné starosti. Hopsal hoplárum a troubil: 
„Trá ..... rá!“ 
To aby z Jičína honem přijeli hasiči. 
„Tak co bude?“ houkli na knížepána od pil a sekyr monteneráci. 
„Hned se dočkáte!“ křikl Rumcajs. 
Utrhl si stéblo trávy a začiřikal přes ně jako lesní pěnička. 
Pak zahudroval do klobouku, jako když chrochtá kanec. A zavolal do dlaní, jako když volá jelen. 
Přiletěly pěničky a rovnou montenerákům proti očím. Přidupali kanci a bili monteneráky do nohou jako palicemi. Při klusali jeleni a parožím je hnali ven z lesa. Chlapi monteneráci se s knížetem shledali až daleko za mezí. 
Rumcajs povídá: 
„Já to věděl. Ještě je ve světě málo práva. A tak kdo by chtěl být ševcem, musí být loupežníkem.“ 
Rozhrnul dubové větve a šli s Mankou po staré stezičce zpátky do loupežnické jeskyně.