Rumcajs - 17. Jak Rumcajs připravil knížepána o všecku vážnost

Po té patálii s jelenem se knížepán s kněžnou Majolenou zle pohádali po francouzsku. Ale pak si sedli do zlatých židlí a něco spolu po německu o Rumcajsovi umlouvali. Nakonec napsali po italsku až do Talijánska, protože tam vždycky byla s loupežníky velká zkušenost. 
Psali jednomu vévodovi: 
Vévodo, máme tu v Jičíně loupežníka. Oba už nás z něho bolí hlava. Nevíte proti tomu lék? 
Vévoda se nad knížecím psaním ani moc nezamýšlel a hned odpověděl: 
Tuto é fato. Snadná pomoc. Posílám Vám sochaře. Postavte Rumcajsovi pomník. Ale musí vypadat jako ten na obrázku. 
Do psaní byla vložená kartička s malovaným obrázkem rumcajsího pomníku. 
Knížepán si obrázek prohlídl a dal se tiše do smíchu, jako když se sype písek. 
Taky kněžna Majolena nakoukla lorňonem a uchichtla se: 
„Bon.“ 
Když přijel talijánský sochař, poručili mu, aby se dal hned do práce. 
A tak Rumcajs jednou sedí až nahoře v dubovém vršku a krade vosy z povětří, aby nevyšel z loupežnického cviku. V tom zaslechne dole hlasy a silné tlučení. 
Na skalce pod dubem vidí Talijána v bílé kytli. Kolem něho tajtrlíkuje knížepán s hůlkou. 
„Tak jak si mám stoupnout? Voasí, voalá? Ale abych byl jako živý!“ 
Taliján na to: 
„Sisisi.“ 
A vtom už začal bít palicí a dlátem do skalky, až to Řáholcem rumplovalo jako střelba. 
„Slyšíte, Vy dva,“ křikl z dubu Rumcajs. „Co to tam tropíte?“ 
Knížepán jako by Rumcajse neslyšel; nakukuje do nějakého papíru a už zas komanduje Talijána: 
„Nahoře na pomníku budu stát já a u nohou mi bude klečet ten loupežník. U nohou mi bude klečet Rumcajs, aby se navěky vědělo, kdo tu byl v Řáholci pán.“ 
„Sisisi,“ zazmijkoval Taliján a začal si Rumcajse pilně prohlížet, aby dobře trefil jeho podobu. 
Rumcajse popadla taková zlost, až ho to shodilo z dubu. 
Řáholcem zahučelo. 
Rumcajs se sotva dovlekl k jeskyni. 
Manka nad ním nestačila spínat ruce. 
„Je zle,“ povídá jí Rumcajs, „ustel mi na stonání.“ 
Manka ustlala postel z měkkých letorostů. 
„Můžu Ti, Rumcajsi, ještě něčím pomoct?“ 
„Něco jako by ve mně prasklo, tělo si s tím neví rady,“ řekl na to Rumcajs. 
Rumcajs se rozstonal. 
Přiletěly pěničky, aby ho z nemoci vyzpívaly. 
Přiskákali zajíci a přinesli mu tajné lupení. 
Rumcajs stůně dál. 
Přiběhl jelen šestatřicaterák a chce z Rumcajse vyrazit nemoc kopýtkem. 
To zas nechtěla dovolit Manka. 
Rumcajs těžce stonal, a zatím ti dva dodělávali na paloučku pomník. Knížepán na něm stojí až nahoře. Rumcajs se mu krčí u nohou se sepjatýma rukama. Tak to mělo zůstat až navěky, ke knížepanské slávě a rumcajsi hanbě. 
Když kamenné dílo bylo hotové, zavolal si knížepán písaře a dal na každá třetí vrata v Jičíně přibít vyhlášku:

MĚŠŤANI I NEMANICOVÉ Z JIČÍNA PŘIJDOU ZÍTRA DO LESA ŘAHOLCE NA VESELÝ SPEKTÁKL

Taliján už zatím přikryl pomník dvěma plátny a od nich vedou dva špagátky. Až se za ně zatáhne, tak se pomník objeví. 
A byla poslední noc před slávou na paloučku. Byla to tichá noc, jen Rumcajs vzdychal na posteli. Manku to chytlo za srdce, ani zdřímnout jí to nedalo. K půlnoci zaslechla z Rumcajsova kouta tak silné vzdychnutí, že pomyslela na nejhorší. Rozběhla se tam, svítí si, ale postel je prázdná. 
A co bylo ještě divnější, u postele stojí jelen šestatřicaterák. 
„Co tu děláš?“ 
„Už jsem udělal,“ řekl jelen. 
„Kde je Rumcajs?“ sotva dechla Manka. 
„Tam, kde má být,“ řekl jelen a opatrně vyšel z jeskyně. 
I dál byla ta noc divná. Až do rána jako by v lese Řáholci někdo otloukal tvrdý kámen ještě tvrdší pěstí. 
Druhý den se podle knížepanského nařízení sešli v Řáholci na paloučku všichni měšťani i nicpírkové z Jičína. Všecko to kulí oči na pomník oblečený do bílého plátna. A taky na ty dva špagátky, co od něho vedou každý na jednu stranu. 
Cekalo se jen na knížepána a kněžnu Majolenu. Asi za hodinu někdo křikl, že slyší od Jičína vrzat popruhy. A už knížepána i s kněžnou nesou na palouk v cestovních nosítkách. Kněžna zůstala pro lepší pohodlí tak, knížepán vylezl z nosítek, kývl dvěma prsty na čtyři strany a milostivě povídá: 
„Mí věrní poddaní, připravil jsem Vám manifik podívanou. Bude se o ní povídat po celém císařství. Já teď zatáhnu za špagátek. La voalá!“ 
Zahrály trumpety a knížepán zatáhl za krajní špagátek. Půl plátna se sesypalo dolů. Na podstavci stojí knížepán z kamene. Bradu si podpírá hůlkou a hledí pyšně k svým nohám. 
„Tak tohle jsem já,“ povídá všem dokola knížepán. Pak sáhl po druhém špagátku a zatáhl. Sesypala se dolů druhá půlka plátna. „A tohle je on, ten Rumcajs.“ 
Kamennému knížepánovi klečí u nohou věrná rumcajsí podoba a krčí se před ním strachy. 
Knížepán dal znova zahrát na trumpety a pyšně povídá: 
„Věčně tu budeš, Rumcajsi, klečet a spínat ke mně prosebné ruce.“ 
Jenže v tu chvíli mu pokorná rumcajsí podoba přišila jednu takovou, až knížepán rozboural sáh dřeva vzadu na palouku. Náramně se vyjevil: 
„Kde ses, Rumcajsi, vzal na tom pomníku?“ 
To bylo tak. Když mu o půlnoci jelen šestatřicaterák kopýtkem vyrazil nemoc z těla, roztloukl Rumcajs pěstí pokornou rumcajsí podobu z kamene a stoupl si tam sám. 
„Tak jak ses tam dostal?“ začal malinovatět zlostí knížepán. 
„Knížepán by se měl vždycky lip podívat, co je člověk a co kámen,“ řekl Rumcajs. 
Když na knížete sáhne loupežník, nemá ten kníže už ani tolik vážnosti, co by se vešlo vrabci do zobáku. Kněžna Majolena poručila zapřáhnout do kočáru a rozjeli se s knížepánem rovnou do Vídně ohlásit se u císařpána s žalováním na Rumcajse. 
„Však se ještě uvidí!“ křikl za nimi Rumcajs.