Rumcajs 3. - Jak Rumcajs zavřel knížepána do věže

Na bukové větvi seděly dvě straky a pod stromem si Rumcajs vařil loupežnickou polívku. 
Starší straka povídá: 
Je to on?' 
Ta mladší zas: 
„Není to on?“ 
„Jsem to já,“ kývl Rumcajs a přistrčil na oheň kus dřeva. „A co má být?“ 
Straky ho dovedly na kraj lesa. Na buku tam byla přibitá cedule:

RUMCAJSI, JESTLI SE NEODVÁŽÍŠ PÍSKNOUT NA PÍŠŤALKU V ZÁMECKÉ VĚŽIČCE, JSI STRAŠPYTEL!

Dole pod tím byl knížepánův podpis. 
Rumcajs se zasmál do vousů, až se mu v nich rozbzučely včely: 
„Knížepán mi chce něčím nekalým oplatit za ty vojáky, co jsem mu roztancoval s lesními žínkami.“ 
„Nikam nechoď!“ volala na něho starší straka. 
A ta mladší: 
„Lapnou tě!“ 
Rumcajs jen potřásl rameny: 
„Musím jít. Já si na tu píšťalku musím zapískat, už kvůli loupežnický cti.“ 
Nejdřív ale zašel do své loupežnické jeskyně. Vzadu v koutě stála jarmárka a v jarmárce na rechničce leží kožený pytlík. Je obyčejný, ale taky zvláštní. Nedá pokoj. Hned je větší, hned zas menší, hned nafouknutý a hned splasklý, zkrátka jako živý. Rumcajs ho vzal a vypravil se s ním do Jičína. 
Za ten čas, co byl v lese, zarostly Rumcajsovi vousy málem do pasu, vlasy mu sahají skoro po ramena. Lidi se po něm ohlížejí. 
„Takhle bys ani do zámku nedošel,“ povídá si Rumcajs a zatočil rovnou do oficíny holiče Ďoubalíka. Sedl si do židle, hodil klobouk na rohatinku a poručil si: 
„Posíct díl vousů a díl vlasů.“ 
Když Doubalík vjel nůžkami Rumcajsovi do vousů, zabzučelo to a začaly se z nich rojit lesní včely. 
„Jezusku,“ zamektal Ďoubalík, ,já vezmu radši dřív vlasy.“ 
Hrábne do nich hřebenem, jenže z vlasů vykoukl ptáček a začiřikal. 
„Co teď?“ rozhodil Doubalík bezradně rukama. 
„Všechno Tě hned, Ďoubalíku, rozčilí,“ povídá Rumcajs. ,Jen klid. Podej mi nějakou škatuli a klícku.“ 
Setřásli spolu včely do škatule a ptáčka zavřeli do klícky. Jenomže Ďoubalíkovi se zas už nezdál pytlík, který Rumcajs držel na klíně. Nadouval se jako dudy a opět se smršťoval jako sušená švestka. 
„To nic,“ povídá Rumcajs. „Je v něm jen trochu větru, co jsem si nachytal na poli pod lesem.“ 
Holič Doubalík se uklidnil. 
„Ráčíte noviny?“ nabídl Rumcajsovi, aby všecko dostalo správný holičský řád. Podal Rumcajsovi švabachové noviny a ten se do nich zadíval. 
A vida, v novinách vytiskli stejnou ceduli, jakou našel Rumcajs ráno na buku. Pod ní je kreslený obrázek: V kulaté zámecké věžičce leží na stole píšťalka, co na ni má Rumcajs zapískat. 
Holič Doubalík začmejral špičkou nůžek po obrázku. 
„Radši to, Rumcajsi, ani nezkoušej. Knížepán prý se na Tě chystá. Má na Tebe chytře políčeno.“ 
Na zámku zatím knížepán s kněžnou Majolenou tropili divnou věc. 
Kněžna přidržuje kyblík s bílou barvou a knížepán maluje tlustým štětcem po schodech nahoru až do komůrky s píšťalkou cestu ze samých šipek. Taková cesta už taky vede od Doubalíkovy oficíny k zámeckým vratům. Maloval ji knížecí lokaj Fricek. 
Když nadělali šipek až k píšťalce, povídá knížepán kněžně: 
„Mašér, teď odejděte do svých komnat, budou se tu dít nebezpečné věci.“ 
Kněžna odešla. Knížepán si zavolal Fricka, postavil ho za otevřenou vráteň železných dveří, co vedly do komůrky, a rozkázal: 
„Atánsijon! Až přijde Rumcajs a hvízdne na píšťalku, přirazíš za ním dveře. Ale pořádně.“ 
Fricek vklouzl až dozadu za vráteň, knížepán se schoval za černou jarmaru v předsíni a už napřed se kucká smíchy do šátečku: 
„Kliku ty dveře nemají, ale zato mají zámek, který by dokázal otevřít jen jeden zámečník až z Flámska!“ 
Zatím se Rumcajs s ostříhanou frizúrou vyhrnul z Doubalíkovy oficíny. Nohy se mu samy přichytily šipek namalovaných na chodníku. Rumcajs jde, v jedné ruce se mu kývá klec s ptáčkem, v druhé nese škatuli se včelami. Pytlík s větrem si pověsil na krk. 
Prošel věžovou bránou a míří podle šipek šikmo přes náměstí. Byl by tak došel až do zrádné zámecké věžičky, jenže před zámeckými vraty začal ptáček v kleci křičet. 
Krici a krici. 
„Ouha, tady něco přihořívá,“ povídá si Rumcajs, uhnul zpátky na náměstí a schoval se tam za kašnu. 
Opatrně se dívá k zámku. A pomalu si dává dohromady dvě a dvě, jak to vlastně na něho knížepán nachystal. 
V zámecké věžičce už knížepán neměl žádné stání. Pořád se vrtí za černou jarmarou a napomíná Fricka: 
„Až zapíská, pořádně přiraz dveře.“ 
Ale ani Rumcajs schovaný za kašnou nezahálel. Poslal napřed ptáčka, aby se podíval. Ptáček letěl třikrát kolem zámeckých oken, všecko si prohlídl a řekl Rumcajsovi o knížecí léčce. Tak se Rumcajs dověděl, na čem je; a taky si rozmyslel, kudy z toho ven. 
Pomaloučku rozdělal škatuli se včelami a zavolal: 
„Kšá!“ 
Včely se zarojily a odletěly rovnou k zámku. 
Potom Rumcajs svlíkl z krku neklidný větrný pytlík a povolil poutko. Z pytlíku se vytáhl tenoučký modravý větřík. Rumcajs mu ukázal k věžičce a větřík si to fičí rovnou k otevřenému oknu. 
Knížepán za černou jarmarou zatím dupal samou netrpělivostí. 
A vtom to zapíská: Fit! 
To se ozvala píšťalka v komůrce, jak do ní foukl modravý větřík. Fit! Fit! 
Píšťalka píská čím dál tím víc. Fit! Fit! Fit! 
Knížepán vykoukne za jarmarou a křikne na Fricka: 
„Jak to, že Rumcajs píská? Po špičkách přece nepřišel!“ 
„Když to neví sám knížepán, jak to mám vědět já?“ ozval se za vrátní lokaj Fricek. 
„Podívám se tam,“ povídá knížepán a vběhl do komůrky, aby se podíval, co se to vlastně s píšťalkou děje. 
V tom vletěly do předsíně včely, zakroužily, našly si Fricka za vrátní a hrnou se rovnou na něho. Lokaj Fricek šupity za knížepánem do komůrky. Aby tam za ním nemohly taky včely, přirazil za sebou železné dveře. 
Kliku ty dveře nemají, zámek je až z Flámska. A tak těm dvěma ve věžičce těžko už někdo otevře. 
Rumcajs si za kašnou spokojeně vydýchl. Pustil ptáčka z klece, větřík vrátil pod nebe a počkal, až mu včely posedají zpátky do vousů. Potom si po císařské silnici namířil k lesu Řáholci.