Rusalky (1) - Stěhování

Auto dýchavičně vyšplhalo do kopce a zastavilo před otlučenou barabiznou. Maminka zatáhla ruční brzdu a otočila se dozadu ke svým dvěma dětem, zatím menším než aby mohly sedět vpředu vedle řidiče.

„Jsme doma - vystupujeme!“ oznámila jim.

„Cože? Tady?“ protáhl obličej dvanáctiletý Frantík.

„Ano, tady,“ potvrdila matka. „Neofrňuj se, tohle bude hodně dlouho náš domov. Vemte si bundičky, venku leje!“

Jedenáctiletá Lidka nic neříkala, ale zatímco si rozepínali pásy a soukali se do bund, prohlížela si barabiznu s nelíčeným despektem. Bylo proč. Otřískaná omítka, na venkovních zdech mapy od mokra, umolousané vstupní dveře s pavučinami nahoře, zašedlá okna. Nebyl to povzbuzující pohled. Ani Frantovi se domek nelíbil a Lidka nejevila velké nadšení. Ke všemu lilo a z děravých okapů crčely čůrky vody.

Matka děti chvíli pozorovala ve zpětném zrcátku, ale pak jí došla trpělivost.

„Tak ven z auta, ať mohu odjet dozadu!“ nařídila. „Ať tady nepřekážíme!“

Děti neochotně vystoupily a popadly své batůžky. Matka zabouchla dveře a popojela s autem za dům, aby na příjezdové cestě nepřekáželo. Nebylo komu, nikdo tudy nejezdil, cesta byla zarostlá neprošlapanou trávou a končila do ztracena u stodoly za domem.

Auto zmizelo za roh domu a podle zvuků zastavilo. Matka zřejmě vypnula motor, bouchla dveřmi a zamkla je. Za okamžik byla u dětí, nerozhodně postávajících na kamenném zápraží pod převislou střechou. Také měla batoh na zádech a navíc plné ruce tašek.

„Jdeme domů - táta už na nás jistě čeká!“ postrčila obě děti k ošuntělým vchodovým dveřím domku.

Náladu jim zvedl Argo, chundelatý černobíle strakatý psík, který se znenadání vyřítil ze dveří, aby je správně po psím mravu uvítal olízáním. Uvítali se s ním vřeleji než s tátou, který dveře otevřel a také šel přivítat děti, ale za psíkem přece jen zaostal.

„Ahoj, mládeži!“ zahlaholil. „Vítejte doma!“

„Ahoj, tati!“ řekla Lidka nepříliš nadšeně, spíš z povinnosti. Mnohem vřeleji drbala za ušima Arga, poskakujícího a nadšením kníkajícího z jejich příjezdu.

„Tady máme bydlet?“ zeptal se Frantík otce místo pozdravu.

„No - lepší palác jsme nesehnali,“ usmál se optimisticky táta. „Pojďte dál a nezouvejte se, je tam děsnej binec.“

Binec začínal již za vstupními dveřmi, v poměrně velké předsíni, bohužel z větší části zaplněné stěhovacími krabicemi. Botník byl zarovnaný až za nimi, takže přezouvání nebylo v této chvíli ani technicky možné.

„Nestůjte tu, bundy na věšáky a jdeme dál,“ pobízel je táta.

Další místnost byla zřejmě kuchyně. Lidka tak soudila podle kachlových kamen hned za dveřmi. Na studené plotně se ve dvou vrstvách vršily papírové stěhovací krabice, ale stranou na jiných krabicích stála na provizorně prostřeném ubrousku jejich stará, zežloutlá varná konvice, začínající přívětivě bublat.

„Kdo si dá čaj?“ zeptal se táta.

„Já ne,“ odtáhla se Lidka.

„Nemáme žízeň!“ dodal Franta.

„Tak si tedy dáme jen my dva,“ uzavřela anketu matka za sebe a tátu. „Ale radši bych kafe.“

„Mládež očividně nadšením nevyniká,“ konstatoval trochu smutně otec.

„Není proč,“ přispěchal s vysvětlením Franta. „Jsme snad duchové, že budeme strašit v takové zřícenině?“

„Čemu říkáš zřícenina?“ zamračil se otec ještě víc.

„Tomuhle baráku!“ odvětil syn. „Říkal jsi rodinný domek! A zatím je to historicky chráněná památka!“

„To trochu přeháníš!“ opáčil otec. „Tenhle domek není ani padesát let starý. Památky začínají od dvou set let výš.“

„Vypadá na tři sta!“ opáčil synek bez nadšení.

„Máš částečně pravdu,“ přikývl najednou otec, až František zpozorněl. Otcův náhlý souhlas s jeho hodnocením nevypadal v této chvíli důvěryhodně.

„Před námi tady skoro pět let nikdo nebydlel,“ vysvětloval nezaujatě otec. „Dům bez lidí chátrá rychleji než obydlený. Ale teď tu budeme bydlet my a my už si tady nějaký slušnější domov vytvoříme. Bude to záležet jen na nás, nemám pravdu?“

„Ne!“ opáčil František. „Nás se na výběr nikdo neptal.“

„Nás taky ne!“ uťal diskusi otec. „Pro nás rozhodovalo, že je dům levný a mohli jsme si dovolit vzít si na něj hypotéku. Mít po ruce šest milionů, koupili bychom si rezidenci jako hrom. Ale pak bychom si spíš koupili náš bývalý byt v Praze a nemuseli bychom se sem vůbec stěhovat.“

„...do takové díry!“ dodal František.

„A to ještě nevíte všechno!“ řekl otec ještě zamračeněji. „Horší zprávy si necháme na zítra. Teď se jde do dětského pokoje, abyste měli kam složit své staré kosti!“

Dětský pokoj byl mnohem menší než v pražském paneláku. Patrové postele tu stály, tak jako oba dětské psací stoly, jenže se pod okno vedle sebe vešly tak-tak a na knihovničky už místo nezbylo. Naproti oknu stály dvě šatové skříně, kde bylo urovnáno jejich ošacení - matka, otec a babička se postarali o zprovoznění některých místností hned po nastěhování, dřív než sem přivezli děti, které musely pár dní přespávat u tety. Dětský pokojík byl vlastně nejlépe uspořádaný, nikde se tu neválely stěhovací krabice, postele byly také vzorně ustlané a v dětském pokojíčku byl až neobvyklý pořádek.

„Tady bude vaše království,“ postrčila je maminka dovnitř.

„Příšerně chudé království!“ poznamenal nevraživě Franta při pohledu na ušmudlaný jekor na podlaze. Byl sice vyluxovaný, ale zdálo se, že byl ještě nedávno celý plesnivý.

„Chudé, ale útulné,“ dodala optimisticky matka. „Krabice s obrazy jsou na půdě. Máte právo prvního výběru, takže si vyberte, co tady má kde viset a táta vám pak natluče do stěn skobičky. Berte to jako nezaslouženou výhodu.“

„A co kdybychom si sem vzali váš svatební obraz?“ provokoval Franta.

Lída se jen přikrčila nad tou drzostí. Svatební obraz visel přece odjakživa v ložnici nad postelemi rodičů!

„Bylo by od vás hezké, že si nás tak vážíte!“ odvětila matka, jako kdyby nepostřehla Frantovu škodolibost.

František okamžitě zmlkl - tak to určitě nemyslel - nedejbože, aby to máma vzala vážně! To tak - ještě aby se na ně rodiče stále dívali i v jejich pokojíku!

„Hoďte se do domácího!“ nařídila jim matka. „Kdybyste něco marně hledali, je to tím, že vaše věci uklízela podle svého pořádku babička. Kdybyste si s tím nevěděli rady, pomohu vám s hledáním.“

„No jo - bábi!“ ohrnul nos Frantíček. „To je jistě všechno zarovnané podle pravítka!“

„Bábi to aspoň umí zarovnat přehledně,“ zastala se jí máma. „Chtěla, aby se vám tu líbilo. Tak se přestrojte a pak přijďte za námi.“

„A co budete dělat vy?“ zeptala se Lída.

„Tady je práce nad hlavu!“ ujistila je matka. „Zatím jsme stihli uklidit jen ložnici, aby se tam dalo přespávat. Než všude umístíme nábytek a zaklidíme nádobí a věci, bude to pár dní trvat. Zejména když tady budou ještě řádit zedníci.“

„Zedníci? Proč?“ zpozorněl František.

„V obýváku byla na dvou místech houba,“ vysvětloval mu stručně otec. „Museli jsme dát vytrhat zpuchřelé dřevěné obložení, otlouci napadenou omítku, nechat natřít speciálním nátěrem proti houbě a zítra sem přijdou zedníci nahodit novou omítku.“

„Tady dokonce rostou houby?“ zeptala se vyjeveně Lída.

„To bývá v domech, kde nikdo nebydlí,“ opáčil klidně otec.

„Když se tu bude topit, houba zmizí. Zejména když ji zaženeme tím žíravým nátěrem,“ dodala klidně matka.

„Žíravým nátěrem?“ obrátil oči v sloup František.

„Žíravým pro houbu, ne pro nás,“ ujistila ho maminka. „Za chvilku vás očekáváme v kuchyni s menší svačinkou!“

Dveře cvakly a sourozenci v novém pokojíčku osaměli.

„Není tu ani houpačka,“ posteskla si Lída.

Houpačka přímo uprostřed dětského pokoje byla dlouho atrakcí rodiny. Chodily se na ni houpat i děti ze sousedství, ačkoliv venku na hřišti bylo houpaček víc. Ale kde se můžete houpat od jedné zdi (kde zůstala odřená plocha) až dveřmi do kuchyně (musely se včas před houpáním otevřít a zajistit, jinak by bylo vysklení výplně nejmenší nehodou při případném nárazu). Frantík se na ní houpal častěji než Lída, ačkoliv byl starší a podle mámy by už měl mít víc rozumu. Tady ovšem žádná houpačka nebyla.

„Ani nebude,“ ujistil Lídu Franta. „Táta uřezal háky pilkou na železo těsně u stropu, když nešly vytočit z panelu. A kdoví, ve které krabici houpačka je.“

„Já jsem na ní udělala znamínko!“ ujistila ho sestra. „A háky má táta v nářadí, tvrdil, že se beztak časem opotřebí.“

„Jenže tady nepůjdou zavrtat do stropu. Není z betonu a neudržel by to.“

„To nech na tátu!“ namítla Lída. „V Praze je taky nezavrtával, ale obalil je epoxidem a nahnal je tam kladivem. Proto taky nešly vyndat!“

„To je fuk, teď by mě víc zajímalo, kde mám domácí šaty!“ odfrkl si Franta.

Houpačku pochopitelně nevyřešili, proto se oba nepříliš nadšeně obrátili k šatní skříni. Tam je čekalo příjemnější překvapení. Byla tu znát babiččina pečlivá ruka, domácí oblečení viselo na ramínkách, stačilo vyndat je ze skříně a obléci.

„Hele - hoď si to taky na ramínko!“ peskovala Lída bráchu, když cestovní oblek hodil jen tak přes opěradlo židle. „Ať tu máme hezky hned od začátku!“

„Tady - a hezky?“ zavrčel Franta, ale přijal od sestřičky podávané ramínko a poslušně je pak zavěsil do skříně.

„Táta říkal, že se tu budeme mít přesně tak, jak si to zařídíme!“ utřela ho. „A když už tady máme strašit, ať je tu aspoň trochu pořádek!“

„No jo - když to říkal táta, tak je to svatý...“ zavrčel Franta.

„Neblbni, Frantíku, dobře víš, že je to tak!“ usměrňovala ho Lída. „Naši za to nemůžou, jak to dopadlo. Nadávat bys měl na někoho jiného.“

„Nemuseli jsme z Prahy tak zbaběle utíkat!“ opáčil František.

„Seš pitomej!“ zhodnotila ho sestra. „Tobě to fakt lidsky vysvětlit nestačilo?“

„Třeba by to nebylo tak zlý!“ trval na svém František. „Sousedi tam přece klíďo zůstali, že to pořád ještě snesou.“

„Jenže budou brzy brečet,“ ujišťovala ho. „Táta to přece počítal před námi. Sousedi jsou možná jako doktoři bohatší, ale když našim přerostlo nájemný přes hlavu letos, přeroste jim přes hlavu napřesrok. Táta má asi pravdu - když něco roste geometrickou řadou, je to vždycky jen otázka času.“

„Geometrickou řadou? To jsme ve škole ještě neměli!“ odsekl.

Byla to pravda, ale mohl přece znát sestru!

„My tuplem ne, ale táta nám to oběma vysvětlil dost jasně a když to chápu já, měl bys taky. Nebulíkuj mě, že jsi to už zapomněl. A na tátu se nečerti, nemůže za to, že jsme tady.“

„Jenže jsme přišli o všechny kamarády a spolužáky!“

„Tady si najdeme jiné,“ pokrčila rameny.

„Nějaké venkovské burany?“

„To jsi teď přece i ty!“ ušklíbla se na něho. „Tak pojď, ty burane, za našimi. Už na nás čekají. A svačinku bych si dala tak jako tak.“

„No jo - copak zdržuju?“ zavrčel ještě Franta.

Svačinka byla prostá, chleba s máslem. Pomohlo jen věčně platné přísloví o hladu jako nejlepším kuchaři. Lída se musela urychleně zeptat na umístění místnosti, kam musí pěšky i císař, naštěstí se nacházela hned vedle kuchyně.

„Mami, není to blbý, záchod hned vedle vany a umyvadla?“ zeptala se, když se po chvilce vrátila ke stolu. „To je vážně na vesnici zvykem?“

„To nemá s vesnicí vůbec nic společného,“ ujistila ji máma. „Takové uspořádání přece najdeš i v panelácích. Aspoň si máš kde umýt ruce.“

„Na vesnici najdeš spíš domy se suchým záchodem,“ dodal zamračeněji táta. „Jenže ty jsme z nabídek rovnou odškrtávali, ačkoliv byly levnější. Ty by se vám teprve nelíbily.“

„Co je špatnýho na chemickým záchodě?“ zavrčel Franta, aby se taky ozval.

„Neřekl jsem chemický, ale suchý,“ opravil ho otec. „Chemické záchody jsou moderna, ty na vsi nehledej. Suché záchody jsou dřevěné kadibudky na dvorku u hnojiště, případně za domem. Je v nich prkýnko s dírou a suché se jim říká, protože se nesplachují.“

„Středověk!“ zhodnotil to Franta.

„Máš pravdu - ve středověku byly i ve městech,“ přikývl otec, ale nadšeně to neznělo.

„Buďte rádi, že má tenhle domek vodovod a vanu!“ přidala ještě matka.

„To chci taky vidět!“ zvedl se František a zamířil tam také.

„A nezapomeň si pak umýt ruce!“ připomněla mu matka. „Teplou vodu musíš nechat trochu odtéci, bojler je daleko a voda v trubkách rychle zchladne!“

„Tak proto mi tekla jen studená!“ ozvala se Lída, když za Frantou zapadly dveře.

„Vidíš, ani jsem tě nevarovala!“ omlouvala se hned máma. „Nevadí, příště to budeš vědět. A večer se společně vykoupáte.“

„Společně?“ zvedla obočí Lída. „Jako když jsme byli mrňata?“

„Společně!“ ujistila ji máma. „Vana je dost velká pro dva, zato bojler obsahuje teplou vodu sotva na jedno napuštění. Takže když se budete koupat vy dva, nezbude teplá voda na nás. Budeme se muset obden střídat.“

„No potěš!“ odvětila Lída kysele. „S ním v jedné vaně!“

„Nemusíte, když se dohodnete na sprchování!“ pokrčila matka rameny. „Pak se budete muset ale sprchovat rychle, aby zbyla teplá voda pro oba. Jinak se může stát, že na toho druhého začne najednou téct pěkně ledová.“

„To by bylo ještě horší!“ mínila Lída. „Ale spolu...“

„Však se neukousnete! My se s tátou budeme taky koupat společně,“ utřela ji matka.

„Tady není dálkové topení jako na sídlišti,“ přidal se stručně otec. „A bude ještě hůř!“

„To jsou ty přednosti zdravého venkovského života?“ vzdychla si trpitelsky Lída.

„Na to si zvyknete,“ chlácholila ji matka. „Jak říká táta - bude hůř!“

„Cože? Ještě něco horšího?“

„Jistě!“ přikývla máma. „Ale ne hned. Neboj se, včas se to dozvíte!“

„No potěš koště!“

„Na vesnici se říká Potěš pámbu!“ usmála se máma.

„Tak tedy - potěš pámbu!“