Rusalky (10) - Sami

Zpátky do našeho světa se museli protlačit proti větru. Franta šel jako poslední. Vlekl s sebou obrovskou kabelu, naštěstí nebyla těžká, jak se zdála. Sotva prošli branou, luplo to, brána zmizela a vítr rázem ustal.

Stáli na břehu rybníku Žabák a obrovská kožená kabela bylo asi jediné, co jim jejich pobyt v cizím světě připomínalo.

„Čoveče, dyť je ta brašna větší než ty!“ podivoval se Rosťa. „Jak jsi ji sem dostal?“

„Uvědom si její mimozemský původ!“ připomněl mu Franta. „Ta brašna se vznáší sama jako balón, stačí ji vést. A proti tomu větru mi dokonce sama pomáhala!“

Brašně toho chybělo víc. Především ucha a rukojeti. Dokud byla zavřená, měla podobu černé bedny se zaoblenými hranami bez jediného výčnělku nebo vpadliny.

„A co je vlastně uvnitř?“ optala se Jitka.

„Zárodky taesi,“ řekl Franta.

„To mají být ty náhražky?“ divil se Rosťa.

„Ano,“ souhlasil Franta. „Jak jsem pochopil, dostali jsme něco úžasného. Musíme je donést domů a poradit se, co s nimi uděláme. Dostal jsem od Opalycha jen obecné rady, ale mohly by být dobré.“

„Tak už nás nenapínej!“ pobízel ho Rosťa. „Teď snad na to máme dost času.“

„Dost času? Tak o tom bych pochyboval nejvíc,“ řekl Franta. „Čas je to, co nám bude setsakra chybět. Radši pojďme domů, tady už nic čekat nemůžeme. I kdybychom se rusalek dožadovali sebevíc, nepomohou nám. Nemohou ani otevřít bránu, nemůžeme se ani domluvit s Opalychy, kteří s námi jednali.“

„Máš snad jejich lavititju, ne?“ opáčil Rosťa.

„Mám, ale je mi na nic,“ odvětil Franta. „Jejich svět je dál, než kam dosáhne směrovaný přenos myšlenek. Zkusil jsem to. Projevuje se to tak, že když se s nimi pokusím spojit, mám pocit, jako bych narazil hlavou do skály. V tom jsme teď plně závislí na rusalkách. Ale ani Opalychové nám nepomohou. Darovali nám taesi a teď už jsme na to sami.“

Vystoupili pěšky na první vršek, rozhlédli se, jestli není nikdo v dohledu a rozletěli se k domovu. Franta letěl jako první a kabelu postrkoval před sebou. Bylo zřejmé, že ji nenese, jen trochu tlačí. Tak doletěli až na dvorek k Lapkům.

„Kam to uschováme?“ staral se Rosťa.

„Toho se týká první rada od Opalychů,“ řekl Franta. „Měli bychom obsah rozdělit na několik dílů - nejméně na tři, ale raději na víc - a každý díl uschovat jinde, aby při nějakém neštěstí nedošlo ke zničení všeho najednou.“

„Tak nám to konečně ukaž!“ dychtili i ostatní, nejvíc Jitka.

Franta kabelu otevřel - nikdo ale nepochopil, jak. Prostě se otevřela. Uvnitř byly různé skleničky s barevnými uzávěry - nebo to tak aspoň vypadalo.

„To jsou zárodky taesi,“ ukazoval jim Franta. „Čtyři druhy. Hnědé jsou chleba, žluté máslo, červené salám a fialové gupran. To jediné udělali bez vzorku od nás, ale má to být něco jako třešnička na dortu.“

„Co se s tím dá dělat?“ vyhrkla Jitka.

„Nejprve musíme připravit živiny,“ řekl Franta. „Na to je potřebné pole, skleník, nebo třeba jen vodní nádrž, pozemsky se tomu říká, tuším, hydroponie. Musíme si vypěstovat prakticky jakoukoliv živou hmotu. Na podzim postačí shrabat spadané listí, nebo posekat trávu. Tuto hmotu máme dát do nějaké nádrže, třeba doma do vany, zalijeme vodou, nemusí plavat, hlavně aby byla promáčená a zbývá naočkovat zárodky taesi.“

„A co to udělá?“ zeptal se trochu zaraženě Rosťa.

Pravda, tenhle postup se neshodoval se žádným obvyklým zemědělským postupem.

„Pak stačí sklízet s povrchu chleba, máslo a salám,“ usmál se Frantana. „Máslo se maže na chleba a kolečka salámu přijdou pěkně navrch.“

„A tomu máme věřit?“ urazil se Rosťa.

„Budete muset,“ přikývl vážně Franta. „Až to vyzkoušíme, uvidíte sami.“

„To chceš tvrdit, že v té vaně porostou šišky chleba nebo salámu? A co to máslo? To se vylíhne už zabalené do papíru?“

„To jistě ne,“ ujistil všechny Franta. „Samozřejmě to nebude to, na co jsme si zvykli, ale náhražky. Jenže by měly být chutí, vůní a výživnými hodnotami neodlišitelné od originálu.“

„A čím se tedy liší?“

„Úplně shodné jistě nebudou,“ usmál se Franta. „Například chleba. To, co ze zárodků vyroste, nemá s obilím nic společného. Původem i rychlostí růstu to má nejblíž k houbám. Jen by se to nemělo lišit chutí od krajíce chleba.“

„A to se má jako... jíst?“ zděsila se Jitka.

„Proč ne?“ pokrčil rameny Franta. „Můžeme to vyzkoušet. Opalych tvrdil, že se bude originálu podobat i struktura. Hnědý chleba bude mít hnědou chlebovou kůrku a střídku se strukturou jako chleba. Stačí nakrájet na krajíce. Máslo je houba s řídkým vnitřkem, postačí překrojit nožem a můžeš mazat. A salám jsou šišky, dají se krájet na plátky. Jak říkám, udělali to nádherně. Kdo nebude vědět, co jí, ten na to možná ani nepřijde.“

„Poslyš, co to udělá v ledničce?“ staral se Rosťa. „Pochop, kdyby se to mělo jíst jen na místě, nemělo by to cenu! Dá se to skladovat? A dopravovat?“

„Dá,“ řekl Franta. „Dokonce lépe než originál. Nenakrájené houby se dají skladovat na hromadě jako brambory, vydrží tak klidně i půl roku. I nakrájené vydrží v ledničce déle než originál. Když je naložíš do sklenice, zalité jen tak vodou, vydrží prý léta.“

„To je nesmysl,“ řekl Rosťa. „To se ti musí zkazit. Plíseň, zatuchliny, máslo žlukne...“

„To je právě to!“ usmál se Franta. „Nekazí se to. Taesi blokuje rozmnožování všeho, co se tím začne živit. Nerozmnožují se na tom bakterie, plísně, červi, hmyz ani myši.“

„Ale co lidi?“ vyjekla Jitka.

„Ti taky,“ přikývl Franta. „Lidí je na Zemi beztak strašně moc, víc než je únosné.“

„To chceš, aby lidi vyhynuli?“ vyjekla Lída.

„Ale to víš, že ne!“ zasmál se Franta. „Proto jsme dostali tu třešničku na dortu. Jedině ta se nedá skladovat volně a musíme ji schovávat před škůdci. Gupran vyroste jako drobné bobulky, které se dají plnit do skleněných lahví. Jsou určené výhradně pro ženy, neboť nakrátko ruší blokádu rozmnožování.“

„Takže umožní, aby byly děti?“ došlo Rosťovi.

„Jistě,“ souhlasil Franta. „Ale jen opravdu chtěné. A mohlo by to vyřešit i přelidnění některých zemí.“

„Obávám se, že to nevyřeší vůbec nic,“ vzdychl si Rosťa.

„Samo o sobě by to mohlo likvidovat přemnožení hmyzu a myší,“ řekl Franta. „U lidí by se do toho měl navíc zapojit rozum. A právě to má být náš úkol.“

„Jenže na tohle nás šest nemůže stačit,“ vzdychla si Jitka.

„Nemůže,“ souhlasil Franta. „Nás šest to může jedině rozjet. Může to odstranit ve světě hlad jedině když se to správně použije. Takže do toho musíme zapojit i dospělé. Ať chcete nebo ne. A já bych navrhoval začít s rodiči. Kdo jiný by nám měl pomoci?“

„Myslíš vaše nebo naše?“ zeptal se nerozhodně Rosťa.

„Oboje,“ řekl Franta. „Musíme je do toho zatáhnout.“

„To nevidím dobře,“ řekl Rosťa. „Naši jsou... jak bych to řekl... šli by do toho, jen když to bude... výnosné... Rozumíš?“

„Rozumím. Ale řekl bych, že u toho nikdo hlady neumře!“ uvažoval Franta. „Nejlépe by bylo, kdyby se spojili do nějakého družstva či tak nějak. My to můžeme vyzkoušet, ale oni musí mít váhu, aby to prosadili ve světě.“

„No, nevím,“ vrtěl hlavou skepticky Rosťa. „Připadá mi to jako úkol pro Herkula.“

„Něco jako vymetení Augiášových chlévů?“ usmál se na něho Franta, který měl staré řecké pověsti přečtené aspoň třikrát.

„Tak nějak,“ přikývl Rosťa.

„V tom máš, bohužel, pravdu,“ souhlasil Franta. „Je to fuška hodná Herkula. A je čistě na nás šesti. A protože to nás šest prostě nemůže stihnout, i kdybysme se na uši postavili, je náš nejbližší úkol vtáhnout do toho dospělé. Rodiče jsou první na ráně. Kdyby nám odmítli pomoc, nezbylo by nám než sehnat někoho jiného. My to ale rozjet musíme, kdyby trakaře padaly, rozumíš?“

„No dobře, ale nač ten spěch? Jestli to opravdu bude to co říkáš, bude se to prodávat i šířit samo, nač se máme nervovat!“

„Proč ten spěch?“ vzdychl si Franta. „Protože nemáme čas. Buď to dokážeme rozšířit do celého světa a na základě toho změníme myšlení lidí, nebo nás čeká katastrofa. Rusalky tvrdí, že už teď je pozdě, Opalychové doufají, že se to dá stihnout, když sebou hodně mrskneme, ale všichni se shodují, že se naše Země řítí do atomové katastrofy, kterou by přežilo pár baktérií, nejvýš švábů. To je ten důvod ke spěchu!“

„Na to si měly rusalky najít někoho dospělého, ne?“ vrtěla nesouhlasně hlavou Jitka.

„A koho, když se jim kdekdo vyhýbá?“ opáčil Franta. „Měli jsme kliku, že jsme se jako první s nimi domluvili. Tím pádem to ale spadlo na nás. Dostali jsme na to zárodky, ale také něco navíc, co by nám to mělo usnadnit. A my to teď nemůžeme odmítnout. Ano, je to úkol pro Herkula, ale my už nemáme čas nějaké hledat. Je to jen na nás - takže těmi Herkuly budeme zkrátka my.“

„No nazdar!“ řekla Jitka. „A přitom jsme k tomu přišli jako slepí k houslím.“

„To je sice možné, ale lamentováním si nepomůžeme. Tak co - začneme?“ kývl Franta.

„A čím?“ zeptal se Rosťa.

„Rozdělením kořisti,“ usmál se Franta. „Třetinu si někde doma uschovají Jitka s Pavlem, druhou třetinu ty s Jirkou a zbytek zůstane u nás. Ještě dnes půjdeme za rodiči, přiznáme jim, do čeho jsme spadli a požádáme je o pomoc. Když jim to podáte ve jménu celého lidstva, nebude to vůbec nadnesené. A začneme přemýšlet, jak se co nejlépe dohovořit, jak založit to družstvo a jak začít zkoušet. Práce bude plno a nedá se to odkládat.“

„Vždyť my musíme ještě chodit do školy!“ namítla Lída.

„No a?“ obrátil se na ni Franta. „Škola je zkrátka navíc. Neříkej, že nestihneme oboje.“

„Nevím,“ otřásla se Lída.

„Tobě škola nikdy nedělala problémy?“ přidala se i Jitka.

„Dělala,“ připustil Franta. „Ale vždycky nám zbýval nějaký volný čas. A ten můžeme ode dneška věnovat tomuhle. Vlastně musíme. Vás to ani trošku nevzrušuje? Máme přece příležitost, jakou by nám záviděly miliony jiných!“

„Příležitost?“ opáčila Lída. „Neříkal jsi prve úkol?“

„Obojí,“ souhlasil Franta. „Tak co? Jdeme do toho?“

„Zkusit to můžeme,“ přivolil Rosťa. „Kdyby se ukázalo, že na to nestačíme...“

„Vzdát to nesmíme,“ zvážněl Franta. „I když se ukáže, že na to nestačíme. Musíme do toho zapojit další, ale my sami už couvnout nesmíme.“

„A proč ne?“ namítla Jitka.

„Protože jen nás šest máme od rusalek chitsalvu, úžasný dar, který musíme co nejlépe využít. A protože to nikdo jiný ve světě nedostal, je to teď na nás.“

„No potěš koště!“ vzdychla si Jitka.

„Na vesnici se prý říká: »Potěš Pámbu!«,“ usmál se Franta.

„Tak tedy... potěš pámbu!“ opravila se Jitka, i když to vyznělo stejně.

V jednom se ale Franta maličko zmýlil. 

Nezůstalo to na šesti dětech, od kterých by to převzali dospělí. Po dlouhých peripetiích na to nakonec zůstal - sám. 

Přitom dobře věděl, že to vzdát nesmí... 

 

Dělení kořisti proběhlo hladce.

Jitka s Pavlem sehnali na půdě vhodnou prázdnou krabici, kam Franta přeložil zhruba třeinu všech lahviček. Přitom nechtěně vyzkoušeli, že nejde o sklo. Sklenička upuštěná na dlaždičky se neroztříštila, jak by se dalo čekat.

Pak se všichni přemístili k Culkům, kde si bratři Culkové rovněž našli vhodnou skrýš. Vylepšili to tím, že většinu skleniček uložili za komínem, jen několik lahviček si dali do pohotovostní krabice ve svém pokojíčku, aby nemuseli příliš často navštěvovat hlavní skrýš. Tento nápad okamžitě převzali i Lapkovi a rozhodli se vytvořit si také příruční zásobu pro jednodušší manipulaci.

Pak ještě přelétli k Frantovi a Lídě, aby si rovněž našli vhodné skrýše. Jednu jako hlavní, druhou jako pohotovostní. Měli to jednodušší, mohli použít kabelu od mimozemšťanů. Pak se parta pro dnešek rozešla s hlavním úkolem: přesvědčit rodiče.

„To je choulostivý úkol, nedá se uspěchat!“ mínil Rosťa.

„Nikdo po vás nechce, abyste teď hned vlítli na rodiče jako vichřice,“ souhlasil Franta. „Ale družstvo by bylo potřeba založit už dneska.“

„No - zkusíme to!“ vzdychl si Jirka.

„My taky,“ slíbil Pavel i za Jitku.

 

Někteří lidé nepřišli za rodiči s přiznáním průšvihu nikdy v životě. Jsou i rodiče, kteří na podobné přiznání reagují krutým trestem. Ti ale bývají ochuzeni o důvěru svých dětí. U rodičů je to vždycky dilema. Jak vyvážit skutečný průšvih odpovídající reakcí a jak odlišit průšvihy od prkotin.

Franta s Lídou přišli za rodiči ve chvíli pohody, kdy si rodiče sami dopřáli krátkou chvíli odpočinku před obědem. Maminka dnes nevařila, oběd byl studený a odbytý. Chleba s pomazánkou a pro děti kakao, pro rodiče káva.

Franta se k přiznání odhodlal až po kávě a Lída se připojila tím, že jako při setkání s rusalkami nechala vyjednávání bratrovi.

„Mami, tati, narazili jsme na strašný problém,“ začal Franta.

„Strašný problém?“ usmála se maminka. „Vždyť škola ještě nezačala!“

„To se netýká školy,“ zavrtěl hlavou Franta. „Ten problém se týká celého světa a lidstva. Budeme potřebovat vaši pomoc - a možná ještě pomoc spousty dalších lidí.“

„Problém celého světa a lidstva?“ usmál se shovívavě otec.

„Nejen celého světa,“ rozšířil to Franta. „Už teď to náš svět hodně přesahuje.“

„To je to tak grandiózní?“ usmíval se otec.

Vzápětí mu ale i s matkou zmrzl úsměv na rtech.

„Už jste někdy viděli tohle?“ postavil se Franta doprostřed místnosti a pak se zvolna vznesl do výšky, až se zastavil nohama ve výšce stolu.

„Proboha!“ zmohl se otec na jediné slovo.

„Co to je?“ zeptala se maminka syna nedůvěřivě.

„Vznášení,“ odvětil stručně Franta ačkoliv to viděli sami.

„Liduš, předveď jim to taky!“ vyzval sestru.

Lída odstoupila od stolu a vznesla se k Frantovi. Sourozenci se chytili za ruce a viseli ve vzduchu vedle sebe uprostřed pokoje.

„Tak, a můžeme dolů,“ řekl skoro spokojeně Franta. „Úvodní překvapení je za námi, teď nám musíte uvěřit i všechno ostatní.“

Zvolna se snesli dolů, až se oba postavili na zem.

„Frantíku! Lidko!“ vyjekla maminka. „Probůh, co to bylo?“

„Ukázka něčeho, co se jen tak nevidí,“ řekl klidným hlasem Franta, ačkoliv se v duchu třásl netrpělivostí i obavami z toho, jak to dopadne. „Musíme vás přesvědčit, abyste na nás nezavolali psychiatry a uvěřili nám, co vám teď řekneme.“

„Proč psychiatry?“ vyhrkl nechápavě tatínek.

„Když vám řekneme, že jsme se setkali s mimozemšťany, mohla by to být vaše první a docela pochopitelná reakce. Ano, setkali jsme se s mimozemšťany a dali nám nějaké dary. Jedním z nich je schopnost létání. Předvedli jsme vám to, abyste o nás zbytečně nepochybovali. My jsme se totiž s mimozemšťany nejen setkali, ale byli jsme na návštěvě v jejich světě. Uvěříte nám to, nebo máme vytáhnout další důkazy?“

„Kdeže jste to byli?“ lapal po dechu tatínek.

„Ve světě mimozemšťanů,“ nenechal ho vzpamatovat Franta. „Kdybyste chtěli vidět, jak vypadali, máme jejich fotografie.“

„Fotografie mimozemšťanů?“ vydechla úžasem maminka.

„Nejen mimozemšťanů, i jejich světa,“ dodala rychle Lída. „Poslední jsme pořídili před hodinou, takže je mám zatím jen v mobilu, ale ty starší máme už i v počítači.“

„Panebože!“ vyhrkla maminka. „A jak ti mimozemšťané vypadali?“

„Jedněm říkáme rusalky,“ řekla rychle Lída.

„O ďáblech prozatím mlč!“ napomenul ji brácha neslyšně, aby pochopila, že by to nebylo vhodné, ačkoliv brzy všechno tak jako tak vyplave na povrch.

„Proč rusalky?“ zachytil se toho tatínek.

„Vypadají tak,“ odvětil Franta. „Sami si říkají lyzerte. Kromě nich jsme se tam setkali s jinými mimozemšťany, Opalychy. Mimozemšťanů je více druhů, ale zatím jsme viděli jen dva.“

„Ale jak jste se tam proboha dostali?“ chtěl vědět otec.

„Hvězdnou bránou,“ ochotně vysvětloval Franta. „Mají ji asi dva kilometry odsud. Lidi v téhle vesnici je znají už dlouho, ale my jsme byli první, kdo se s nimi domluvil.“

„Jak jste se s nimi domluvili?“ zajímalo otce.

„Známe jejich řeč,“ ujistil ho Franta. „Má jednu nevýhodu. Není zvuková, takže ji prostě nemůžete slyšet. Slyší ji, nebo spíš vnímá, jen ten, kdo ji zná. A takových lidí je v našem světě málo. Možná by na ně stačily prsty na rukou.“

„To je snad podivné, nemyslíš?“ vrtěla hlavou maminka.

„Nemyslím. My ji už používáme,“ řekl Franta. „Zjistili jsme, že kromě naší party ji ve vsi umí používat čtyři lidé, přitom jen dva o tom věděli.“

„Jak je to možné?“

„Není to zrovna obvyklá řeč,“ připustil. „Dorozumíváme se přímo myšlenkami. Má to větší dosah než mobilní telefony, až do rusalčího světa. Můžeme tím volat rusalkám a chystáme se na to, ale až za měsíc, do té doby to nemá smysl.“

„Vy se chystáte s těmi mimozemšťany pokračovat?“

„Musíme,“ řekl Franta vážně. „Je to v zájmu našeho světa. To není nadsázka, ale skutečnost. Dostali jsme od mimozemšťanů dary, které mají pomoci celému našemu světu.“

„Jaké dary?“

„Potravinovou pomoc,“ řekl Franta. „Ta by mohla na celém světě odstranit hlad, ale především změnit lidi na lepší.“

„Vážně?“

„Vážně,“ přikývl. „Je to něco, co musí změnit celý svět. Taesi jsou naprostá revoluce nejen v potravinách, ale především v myšlení lidí. Nevěříte mi?“

Franta trochu znejistěl, když si všiml, že rodiče, kteří se zatím trochu vzpamatovali, se začali dívat ještě pochybovačněji.

„Proto se obracíme na vás,“ dokončil. „Budeme potřebovat i vaši pomoc. Úkol, který jsme dostali, je nadlidský, sami na to nestačíme. A nejhorší je, že na tom závisí osud našeho světa.“

„To už trochu přeháníš, ne?“ vzpamatoval se i tatínek.

„Vůbec ne,“ odvětil pořád stejně vážně Franta. „Nejen to. Máme na to šibeničně málo času. Nemůžeme si dovolit promarnit ani den. Nesmíte nás v tom nechat!“

„Vás dva?“ zeptala se opět maminka.

„Nás lidi,“ odvětil Franta. „Dnes to vypadá jen na záležitost naší party, nás, Culkových a Lapkových, ale ve skutečnosti je to problém celého světa. Opalychové tvrdí, že máme nejvyšší čas začít. Pomůžete nám? Nebo nás v tom necháte?“

„Vy byste... i sami?“ zděsila se maminka.

„Ano,“ přikývl Franta. „Máme na to dvacet let. Když nám nepomůžete, promarníme pár let a začneme později, ale my s tím prostě začít musíme. Slíbili jsme to.“

„Mimozemšťanům?“ nesouhlasila maminka.

„Ne,“ odvětil Franta. „Lidem Země. Jestli to nedokážeme, čeká nás všechny osud Medifjú. To byly bytosti, které dopadly špatně. Nám prý hrozí totéž.“

„Co se jim vlastně stalo?“ zeptal se rychle otec.

„Vyvraždily se atomovou válkou,“ zahučel Franta. „Ani my k tomu nemáme daleko.“

„A co s tím mají společného potraviny?“ nechápal otec.

„Měly by jednak odstranit hlad jako jeden z důvodů válek, ale za druhé, měly by udělat lidi lepšími. Taesi mohou zrušit zabíjení zvířat a následně lidí.“

„A to všechno vám mimozemšťané řekli?“ zavrtěla hlavou maminka.

„Jo,“ přikývl Franta. „Proto jsme je od nich dostali. Teda přesněji - zárodky, ze kterých je můžeme pěstovat. Taesi mohou ulehčit zpracování rostlin a úplně nahradit maso zvířat.“

„Chcete snad z lidí dělat vegetariány?“ zděsila se maminka.

„Ano i ne,“ odvětil Franta. „Ano v tom, že lidi nesmí zabíjet zvířata, natož sebe navzájem. Rusalky říkají, že nás ohrožuje naše vlastní dravost. Proto musíme zabíjení zvířat zrušit. Neznamená to, aby se lidé stali vegetariány, mimozemské potraviny taesi jsou prý tak dokonalá náhražka masa, že to většina lidí ani nepozná.“

„Jak ty mimozemské zázraky vypadají?“ chtěl vědět táta.

Franta si oddychl. Když rodiče překonali počáteční šok a začali se zajímat o věc, bylo to dobré znamení. Ačkoliv ani teď nebylo vyhráno, rodiče aspoň přijali mimozemšťany a začali se zajímat o technické podrobnosti. Mohl je tedy pozvat do dětského pokoje na přesvědčovací akci pomocí dalších důkazů. Během přesunu do dětského pokoje zavolal Franta Rosťovi a Jitce s dotazem, jak jsou na tom oni. Samozřejmě se jim pochlubil pokrokem v přesvědčování rodičů. Jitka i Rosťa se ale vymlouvali na oběd, kdy se to neodvážili rodičům předložit.

„Nebuď tak hrrr!“ řekla na závěr Jitka.

Znamenalo to bohužel jedno. Franta nemůže vyrukovat s myšlenkou družstva, dokud nemá další možné členy. S tím bude moci přijít až podle výsledků Jitky a Rosti.

„Máme ještě jeden drobnější problém,“ rozhodl se pro vyřešení dalšího slabého místa, když zapínal počítač. „Ti druzí mimozemšťané, Opalychové, nevypadají jako vzor krásy.“

„Tak doufám, že se jich nepolekáte!“ dodala iniciativně Lída. „Já jsem hrůzou málem řvala!“

Rodiče trochu zpozorněli, ale Franta mezitím našel složku s obrázky, setříděnými podle času pořízení, a připravil zobrazení prvních obrázků, na kterých byly naštěstí rusalky.

„A tohle jsou rusalky!“ řekl, když se na obrazovce objevily.

Rodiče si nepozemské bytosti dlouho prohlíželi. Dalo se to pochopit, kdo z lidí viděl autentické mimozemšťany, ne jen pouhé vize? Franta s Lídou jim ponechali čas prohlédnout si první obrázek bez dalších komentářů, dokud se jich máma s tátou nenabažili.

„Můžeme dál?“ ještě se ubezpečil Franta.

„Ukažte!“ řekl jen táta.

Franta zobrazil další obrázek, na kterém se jedna z rusalek trochu natřásala, takže bylo lépe vidět, že jejich napolo průsvitné šatičky jsou vlastně složená křídla jako u vážek, jenže mnohem větší a řasnatější.

„Ony prý těmi křídly chytají světlo a využívají je jako listy stromů,“ upozorňoval Franta rodiče na podrobnosti.

„Ale teď se nadechněte, přijdou Opalychové!“ slíbil jim před dalším obrázkem.

Bylo to zapotřebí. Nebyli sami, kdo z jejich vzhledu utrpěl šok. Děti to měly horší, setkaly se s Opalychy přímo z očí do očí, kdežto rodiče teď viděli jen obrázky, i tak to ale na ně zapůsobilo jako rána pěstí do hlavy.

„Teda! Vypadají opravdu strašidelně!“ vzpamatoval se táta po chvilce.

„Jako rákšasové z knihy Rámajanam?“ napověděl mu Franta.

„Vlastně ano, jako kdyby opravdu vypadli z té knížky!“ připustil táta.

„To bude tím, že kdysi v Indii skutečně byli,“ vysvětloval mu to Franta. „Tenkrát se tam zapletli do nějaké místní války a dlouho se pak Zemi vyhýbali.“

„To vám řekli?“ zajímalo tátu.

„Zeptal jsem se jich na to,“ přiznal Franta. „Rámajanam jsem doma četl mockrát a ta podoba mi nedala.“

Pak se vrátil k prohlížení dalších obrázků, měli jich dost. Nejprve galerie obrázků, kdy se každý člen party nechal fotit s mimozemšťanem, do toho pár snímků, jak stranou jednal Franta s druhým, ten mu soustředěně něco ukazoval v kabele se zárodky. Mezitím pobídl Lídu, aby podala příruční krabici s taesi.

„Tady máme pár vzorků,“ položila je na stůl před rodiče.

Vysvětlování, co s nimi, ale zase nechala na Frantovi. Ten se do toho pustil zeširoka.

„No a teď víte všechno podstatné,“ zakončil svůj výklad. „Rosťa, Jirka, Jitka a Pavel mají za úkol přesvědčit své rodiče, ale ještě se do toho nepustili, my jsme byli nejrychlejší. Takže návrh na založení družstva si necháme na později.“

„Vy nás chcete lákat do nějakého družstva?“ podíval se na něho tázavě táta.

„Bylo by to nejlepší,“ pokrčil rameny Franta. „Jenže to záleží i na ostatních. A oni s tím ještě ani nezačali.“

„Jak to můžeš vědět tak jistě?“ zeptal se ho táta.

„Zeptal jsem se právě Rosti a Jitky,“ ujistil ho Franta. „Vy jste to neslyšeli, ale my se teď domlouváme rusalčí řečí, víte?“

Připomněl tím rodičům, že to není jen sen, ze kterého by se snadno probudili.

„Tak ty bys nám navrhoval družstvo,“ řekl otec zamyšleně. „Jinými slovy chceš, abychom vyměnili zaměstnání za podnikání v mimozemských potravinách. Ale to nebude tak jednoduché.“

„Ty houby taesi se dají pěstovat třeba i ve vaně!“ ujišťoval oba rodiče Franta.

„To snad nemyslíš vážně!“ řekl otec. „Podnikání musíš brát od začátku solidně, ne na koleně. Vany neberu. Znamenalo by to pořídit si větší halu s káděmi, kde by se ty houby pěstovaly. Dále potřebuješ zajistit zdroj biohmoty, i kdybychom měli zakoupit nebo pronajmout pole a pěstovat na něm třeba jen trávu. Ale na to musíš mít peníze, dost peněz. My máme na krku hypotéku, žádná banka nám nepůjčí ani korunu. Leda lichváři, ale ti by z nás pak stáhli kůži. Jak by tohle řešili vaši mimozemšťané?“

„Ti nebudou řešit naše banky,“ urazil se Franta. „Halu, kádě, pole a peníze... tady by právě pomohlo založení toho družstva, ne? Nemáme-li to my, dáme to dohromady s jinými!“

„Jen aby!“ pochyboval otec. „Družstva se dají zakládat jen když do nich všichni přinesou srovnatelný podíl. Jakmile bys připustil, že někdo přinese víc a jiný nic, nebude to nikdy klapat. Ti, kdo by přinesli víc, by se cítili vlastníky celého družstva.“

„A proč nezačít v menším?“ namítal Franta. „Nemusíme mít hned velkostatek pro celé Čechy! Proč nezačít s několika káděmi ve stodole? Beztak ji nemáme využitou.“

„Protože když začneme v malém, převálcují nás ihned ti silnější,“ řekl tatínek.

„Čím nás převálcují?“ namítal Franta.

„Tím, že budou nabízet totéž levněji,“ řekl otec. „Když někdo něco dělá ve velkém, vyjde ho to vždycky levněji.“

„Jenže my budeme mít vždycky neporovnatelnou výhodu,“ řekl Franta. „Podporu mimozemšťanů, přinejmenším Opalychů. Můžeme začít pěstovat chleba, máslo a salám. Zmocní se toho jiní a začnou to pěstovat ve velkém. Tomu se nedá zabránit, spíš bych to uvítal. Ale my přijdeme s umělými kuřaty, s vepřovým, nebo s jinou novinkou. Místo na trhu si vždycky najdeme.“

„Myslíš, že udržíš monopol na kontakt s mimozemšťany?“ pochyboval otec. „Co když se s nimi spojí ti silnější a odstaví nás od nich?“

„Těžko!“ usmál se Franta. „Ukaž mi ve světě člověka, který se na rusalky a na Opalychy dovolá! Rusalčí řeč zná v Čechách deset, nanejvýš dvanáct lidí a jednalo nás tam jen šest. Kdo by nás od nich mohl odstavit?“

„Třeba vysledují, kudy za nimi chodíte, a napodobí vás!“ přešel otec trochu do obrany.

„A opravdu si myslíš, že rusalky dají tyhle možnosti každému?“ pokračoval Franta. „Co mě to stálo přemlouvání, aby to dali všem z naší party! Kromě toho, jak by se k nim někdo cizí dostal, když rusalky začnou otevírat hvězdné brány už jen na naše vyžádání? S nikým jiným jednat nebudou, náš svět pro ně přestal být zajímavý! Budou jednat jen s námi a i to jen ze setrvačnosti!“

„Sotva s tím začaly a už chtějí končit?“ podivila se maminka.

„Rusalky nejsou tak obětavé, ty by ani nezačaly,“ mračil se Franta. „Považují nás předem za vymřelou civilizaci, se kterou je škoda ztrácet čas. Bez Opalychů, kteří si jednání s námi vyžádali, by už teď nic nebylo. Jen indičtí rákšasové nám věnují pozornost, rusalky to jen zprostředkují. Tati, nechtěl bys udělat aspoň menší pokus? Třeba opravdu jen ve vaně?“

„Ve vaně ne,“ rozhodl otec. „Nehodlám chodit špinavý jen protože nám ve vaně porostou houby. Ale něco vymyslíme. Třeba v té stodole.“

„Jak rychle bys to stihl?“ zeptal se Franta dychtivě.

„Víš, nebude to tak jednoduché, jak si myslíš,“ vrtěl hlavou táta. „Pěstování těch hub jistě zvládneme rychle, tomu bych ještě věřil. Sehnat kádě... stačily by plastové? Ale co dál? Vyzkoušíme, jestli to je jedlé a co to s námi udělá, ale to taky nebude překážka. Ale teď si představ naši situaci. Všechno máme vyzkoušené, můžeme s tím jít na trh. Jenže tady začnou problémy. Nemáme na to povolení. Živnostenský list, potvrzení od hygienika, potvrzení potřebuješ pro dodávání do prodejen, na sběr a prodej hub musí být, pokud vím, státní zkouška... A s přiznáním mimozemského původu teprve začne kolotoč! Nikdo na světě nám nedá potvrzení o zdravotní nezávadnosti, naopak na nás uvalí všechny možné zákazy. A nepovolené geneticky modifikované potraviny, to už je o vězení. Rozumíš mi?“

„Jo!“ přikývl zaraženě Franta. „S tím Opalychové nepočítali. Ale kdyby nás měl odradit první problém, pak si tu katastrofu zasloužíme. Začít s tím musíme. Co takhle zkusit to přes internet? Nemusíme dodávat jen hotové produkty, můžeme nabízet třeba jen zárodky taesi, ať si to lidé pěstují svépomocí! Nemůžeme se teď zastavit, pochop, tati!“

„V tom případě... no co, vyzkoušet to můžeme, v tom nám nikdo nezabrání,“ rozhodl táta, když viděl posmutnělé obličeje svých dětí. „Stavím se v železářství, jestli mají nějaké nádoby. Kádě ne, ale co třeba větší květináče, nebo vaničky... Seženeme nějakou biohmotu, třeba by stačilo seno, co zbylo ve stodole, naočkujeme ji a pak uvidíme!“

„Hurá!“ vykřikl Franta.

Jenže najednou se zarazil a zůstal stát jako po ráně palicí.

„Co je, Fráňo?“ zvážněla skoro okamžitě maminka, kterou to polekalo.

„Je to v háji!“ řekl Franta naštvaně. „Rosťa říká, že do toho nepůjdou. Když to konečně doma řekli, táta jim nejprve oběma nařezal, zárodky jim zabavil a nasypal je do záchodu. Takže mají šmytec a navíc do konce prázdnin zaracha.“

„Kluci měli tyhle obavy hned zkraje,“ dodala tiše Lída.

„Vidíš? To je konec družstva na pěstování mimozemských hub,“ dodal táta.

„Ještě zbývají Lapkovi!“ mračil se Franta. „Poradím Jitce a Pavlovi, ať to odloží, naštěstí s tím ještě ani nezačali.“

„Jak jim to ale teď poradíš?“ starala se maminka.

„Už se stalo,“ odvětil jí Franta. „S Pavlem jsem se zrovna nemohl spojit, nejspíš se právě bavil s Rosťou nebo s Jirkou, ale řekl jsem to Jitce a slíbila mi, že to odloží.“

„Zase tou... jak říkáte... rusalčí řečí?“ otřásla se maminka.

„Jo,“ přitakal Franta lakonicky.

„Tak vidíš!“ řekl otec. „Nejsme všichni stejní!“

„A to je teprve začátek!“ zavrčel Franta.

A měl pravdu...

Autor: Václav Semerád