Rusalky a rákšasové - Černokněžník

Družstvo Culek a spol. otevřelo na náměstí nový obchod s hotovými potravinami. V regálech byl neskutečný výběr. Na plastikových táccích byly hotové obědy a večeře za cenu, která mohla zajímat ještě tak Úřad pro kontrolu hospodářské soutěže, oddělení boje proti dumpingu. Průměrná cena za oběd pro jednu osobu – deset korun. Všechny restaurace ve městě dostaly v den jeho otevření ultimatum: Buď přistoupíte na odběr jídel od nás a budete je nabízet maximálně za dvojnásobek – nebo zkrachujete. Přistoupila na to jediná restaurace naproti obchodu, jejíž majitel si konkurenci nejprve potají prohlédl, aby pochopil, že tomuhle prostě konkurovat nemůže. Ostatní restaurace i hospody na to nepřistoupily – a během tří dnů zely prázdnotou. Restaurace na náměstí totiž podle podmínek nabízela všechno neskutečně levně – včetně piva za pětikorunu, které se v obchodě naproti neprodávalo, ale pocházelo z téhož zdroje. Pivaři se přeli, co je to za značku. Někteří tipovali Gambrinus, jiní Prazdroj, ale znalci tvrdili, že to není ani jedno – jen se nedá určit, odkud to je. Žádnému známému pivovaru se to nepodobalo. Jenže to pivo bylo opravdu velmi dobré a kvalitní, ačkoliv je hospoda podle podmínek prodávala jako točené bezejmenné. Hospodský se skoro plačky hostům omlouval, že on to sám neví, protože je jako všechno odebírá od firmy Culek a spol. Na druhé straně si nemohl stěžovat – hospodu měl narvanou štamgasty ze všech okolních hospod, které mu nemohly cenami konkurovat a položily se. Poskytoval obědy a večeře neskutečně levně, ale množství spokojených hostů mu to více než vynahrazovalo. Pomýšlel dokonce na rozšíření restaurace o prostory dosavadní kuchyně – mohl by ji přece přemístit do sklepa nebo naopak do patra, stačilo by pořídit si malý nákladní výtah – vždyť teď dodávané jídlo jen ohříval a na to mu bohatě stačila jedna kuchařka a pár mikrovlnek! Vždyť jeho největší investicí bylo několik mrazících boxů, aby si mohl vydržovat sortiment jídel, na jaký se okolní hospody nikdy ani ve snu nezmohly! Pohádkové výdělky ho odměňovaly za přiznanou porážku, jen se neustále strachoval, že v tom nejspíš bude nějaká levota a mohl by se v tom namočit víc než by mu bylo milé. Snad žádný hospodský v okruhu sta kilometrů nevedl proto účetnictví pečlivěji než on. Doufal jen, že ho to může zachránit, kdyby mu na dveře znenadání zabouchala kriminálka. Proč by to ale dělala? No – není přece možné, aby to jídlo bylo tak neskutečně levné! A když přišel na firmu Culek a spol. s dotazem, zda by mu zvýšila dodávky jídel i pro další restauraci, neboť chce koupit zkrachovalou hospodu na druhém konci města, sám pan Culek ho jen poplácal po rameni. „Ale to víte, že dodáme! Sepište si objednávku – ale za stejných podmínek, ty měnit nebudeme. Jsme tak levní, že žádné další slevy – ani množstevní – nepřicházejí v úvahu.“ „Víte, trochu se obávám, že mi tady na náměstí klesne odbyt, až se lidi nahrnou do té druhé provozovny…“ „To bych neřekl,“ zasmál se pan Culek. „Odhaduji, že budete mít plno v obou. Lidi už si všimli, že chodit na jídlo do vaší hospody je levnější než si vařit doma. Pravda, spousta lidí nakupuje přímo u nás, ale mají s tím přece jen práci a v hospodě je větší zábava.“ „Proč jste to ale nenabídli bývalým vlastníkům?“ napadlo ho. „My jsme jim to přece nabídli!“ odvětil pan Culek. „Stejně jako vám. Jenže to odmítli. A my nikdy nenabízíme dvakrát. Ale i kdyby přišli dodatečně jako teď vy, mohli to mít také, jenže – nepřišli. Jejich smůla.“ „To byli vážně takoví… pitomci?“ „Tak bych to neříkal,“ odmítl to pan Culek. „Jen nám nevěřili. A později už byli příliš hrdí, než aby přiznali chybu. Tak holt na ni skončili. Víte, přiznat chybu je někdy prospěšné, zejména pro toho, kdo ji dělá. Mohl bych vám povídat…! Japonci prý říkají: Chybovat je lidské, ale v poznané chybě setrvat je pitomost přímo nebeská. Nádherné úsloví!“ „A slyšel jsem, že si v potravinách stěžují, že jim tam lidi nechodí. Kupují tam už jen cigarety, chlast a čokoládu, které nevedete.“ „Až zavedeme čokoládu, budou se moci přejmenovat na trafiku,“ řekl pan Culek. „My už jen čekáme, až zkrachují, abychom rozšířili prodejní plochy o jejich krám. Máme pořád narváno a je u nás těsno.“ „Cigarety a chlast… opravdu nepovedete? Myslím – kromě piva a vína… ty máte přece docela dobré…“ „Tabák a chlast jsou kolkované produkty a František nechce kolky podporovat.“ „Škoda… víte, kdyby byly tak levné, jako jídlo…“ „My ale vedeme jen to jídlo,“ řekl pan Culek. „Cigarety a chlast bychom rádi omezili, ale nemáme na ně vliv, tak je aspoň nepodporujeme.“ „A co byste dělali, kdyby vláda vydala zákon o povinném kolkování piva?“ „Nevydá!“ usmál se pan Culek. „Jak by chtěli kolkovat sudy? To je přece nesmysl! A kdyby to přece jen udělali, zrušíme pivo.“ „Cože? Vy byste přestali… pivo?“ „Zavedli bychom něco jiného. Jmenovalo by se to jinak, mohlo by to být třeba modré, červené nebo zelené, ale se zavřenýma očima byste to od pravého piva nepoznal. Lidi by si na to jistě brzy zvykli.“ „Myslíte?“ „Jako si zvykli na naše pivo,“ řekl pan Culek. „Vám to klidně prozradím, ale naše pivo nikdy nevidělo ani slad, ani chmel. A kromě toho se nevaří.“ „Panebože! Tak ona je to jen nějaká náhražka?“ „Náhražka,“ přikývl pan Culek. „Ale bude to dobrá náhražka, když ho prodáte víc než předtím všechny hospody dohromady.“ „Mě z vás někdy obchází strach,“ přiznal se hospodský. „Slyšel jsem, že si ňákej kluk u vás dává říkat černokněžník! Co je na tom pravdy?“ „No jo – Franta!“ usmál se pan Culek. „U nás je hlavním šéfem výzkumu. To všechno je totiž obyčejná věda. Jen se to musí umět – a u nás to umí dvanáctiletej kluk…“ „Dvanáctiletej?“ vytřeštil oči hospodský. „No tak čtrnáctiletej,“ ustoupil pan Culek. „U něj člověk vážně neví, kolik mu je let.“ „To snad ne…“ „Ale jo – u Frantíka nikdy nevíte…“ „To je přece nesmysl! To snad nemůže bejt problém! Musí mít nějaký rodiče a ti by přece měli vědět, jestli je dvanáctiletej, nebo čtrnáctiletej?“ „To máte těžký… u něj to s jistotou nevědí ani jeho rodiče…“ „Ani rodiče? To snad není možný!“ „U černokněžníka není nic jistý!“ ***** Impérium družstva Culek a spol. se rozrůstalo, ale bez tuhého odporu vládců českého potravinářství a obchodu to nebylo. První rána přišla, jak se dalo čekat, z Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Měla podobu milionové pokuty, zdůvodněné protizákonným dumpingem. Pan Culek reagoval podle Frantova návodu poněkud nezvykle. Podal trestní oznámení na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže pro porušení Listiny základních práv a svobod, čehož se dopustil tím, že porušil zásadu poskytnutí spravedlivého soudního procesu, aniž by se vůbec pokusil zjišťovat skutečnosti, nutné pro spravedlivé posouzení případu. Samozřejmě vzápětí následovalo předvolání k výslechu. Pan Culek, dosud bezúhonný, neměl zkušenosti s vyšetřováním, ale Franta ho ujistil, že půjde k výslechu s ním a že zařídí, aby to proběhlo v pořádku. Vyšetřovatel ale Frantu odmítl vpustit dál a nařídil policistovi, aby „toho kluka podržel na chodbě“, než výslech pana Culka skončí. „Nedávejte podřízeným nesplnitelné úkoly!“ usmál se Franta na vyšetřovatele. „A vy nekecejte do toho, čemu nerozumíte!“ odsekl vyšetřovatel, než za ním a panem Culkem zaklaply dveře. Vytáhl si případ na služební počítač a sledoval obrazovku, když se v místnosti zachvěl vzduch, aniž by to bylo doprovázeno jakýmkoliv zvukem. Vyšetřovatel vzhlédl a strnul. Vedle vyšetřovaného pana Culka právě usedal kluk, který měl být na chodbě pod dohledem strážmistra. Podal si neslyšně židličku, jako kdyby se nic nedělo a tiše se posadil. „Co vy tady?“ osopil se na něho vyšetřovatel. „Patřím k tomu případu a chci, abyste mě vyslechl,“ odvětil klidně kluk. „Ven!“ vyskočil vyšetřovatel a ukázal klukovi velitelsky na dveře. „Odejdu, až budu sám chtít!“ řekl nevzrušeně kluk. A pak… pak se vyšetřovatel zapotácel a musel si promnout oči. Ten kluk se naráz přemístil o tři metry stranou. V jedné chvíli seděl na židli hned vedle vyšetřovaného a v dalším okamžiku stál u okna a nezúčastněně hleděl ven. „Pane vyšetřovateli, já k tomuhle případu patřím!“ opakoval kluk. „Pan Culek je sice formální jednatel družstva a to se po něm jmenuje, ale hlavou družstva jsem já.“ „Vy?“ strnul vyšetřovatel. „Vy přece nejste zletilý! Kolik vám je let?“ „Dvanáct nebo čtrnáct a půl,“ odvětil kluk. „Cože?“ „Dvanáct nebo čtrnáct a půl,“ opakoval kluk. „Oba údaje jsou správné a platné.“ „Co je to za blbost?“ vybuchl vyšetřovatel. „To není blbost,“ namítl klidně kluk. „Podle dokumentů, hlavně podle rodného listu, je mi dvanáct, ale to platí jen papírově. Ve skutečnosti a také podle biologického věku je mi čtrnáct a půl, což je snad vidět i pouhým okem. Oba údaje tedy platí současně.“ „To je blbost!“ opakoval vyšetřovatel. „Nemůže ti být současně dvanáct i čtrnáct!“ „Je to stejné, jako když budete tvrdit, že nemohu být současně na dvou místech!“ řekl klidně kluk. „Přitom stihnu být současně i na třech.“ V té chvíli se ale vyšetřovatel musel chytit stolu. Kluk stál u okna – ale současně se objevil u dveří. A co hůř – vedle židle se sedícím panem Culkem se náhle objevilo třetí zjevení. Pan Culek se očividně pobaveně rozhlédl, aby viděl všechny své nezletilé průvodce, ale nejevil známky šoku, jako kdyby něco takového viděl každý den dvakrát. O vyšetřovatele se pokoušely závratě. Tři zjevení stála klidně, nehýbala se. Všechny tři podoby byly ve stejné stojící pozici, jen ta u dveří byla zrcadlově otočená. „Neříkejte, že je něco blbost!“ ozvalo se – trojhlasně. Pak náhle dvě zjevení zmizela jako když mrkne okem a kluk stál vedle vyšetřovaného a potutelně se usmíval. „Já se picnu!“ vzdychl si vyšetřovatel. „To nedělejte!“ poradil mu kluk. „Tohle je teprve začátek!“ „Myslíte?“ „Doufám, že jste si už na rozdíl od Úřadu pro hospodářskou soutěž povšiml, že jste se setkal s něčím neobvyklým. Úřad reagoval neuvěřitelně hloupě, ani se nepokusil zjistit, oč tu běží. No – vás jsem do toho snad už dokopal…“ „Vy si ale stěžujete… tak byste snad měli dokazovat!“ „Stěžujeme si na svévolný ouřad, který proti nám podnikl bez důkazů likvidační krok,“ řekl kluk. „Jsme ochotni vám dokázat, že cena našeho zboží není dumpingová, ale odpovídá reálným výrobním nákladům. Jenže na to se musíte zvednout od stolu a přijet se k nám podívat, abyste to viděl na vlastní oči! Tady u stolu mi nebudete věřit ani slovo – vždyť jste mi nevěřil ani můj věk a schopnost být současně na více místech. Kdybych se vám sem nevnutil, trval byste pořád na názoru – mimochodem hodně hloupém – že je to blbost.“ „Ale… vždyť to odporuje zdravému rozumu!“ zaúpěl vyšetřovatel. „Záleží na tom, čemu říkáte zdravý rozum,“ odvětil suše kluk. „Zdravý rozum je věřit vlastním očím a nespoléhat se na bludy, i když obecně přijaté.“ „Vy tedy tvrdíte, že vaše ceny jsou reálné?“ vzchopil se vyšetřovatel. „Ano,“ přikývl kluk. „Výrobní náklady jsou tak minimální, že skoro celá cena, kterou požadujeme, je naším ziskem. Který ovšem ihned investujeme do rozšiřování provozu.“ „Dobře – pošlu tam s vámi policisty, ať to sepíší!“ řekl vyšetřovatel. „A těm uvěříte?“ ušklíbl se kluk. „Ba ne – půjdete tam se mnou! Bude to rychlejší než abyste někoho pověřoval a uvidíte to na vlastní oči. Podejte mi ruku!“ „Nač?“ ucukl vyšetřovatel v očekávání nějakého podrazu. Měl správné tušení. Vzápětí stáli oba ve ztemnělé stodole, ale v té chvíli se rozsvítila jasná světla a ozářila vnitřek stodoly s podlahou pokrytou řadami stojanů, na nichž byly připevněné ve více patrech ploché plastikové vaničky, pokryté plody všech možných barev – ačkoliv nejčastější byla fialová a hnědá. „Tady pěstujeme naše produkty,“ ukazoval Franta vyšetřovateli. „Základem je prakticky jakákoliv biohmota – zrovna zpracováváme nahnilé brambory, původně určené na kompost – prakticky je to odpad zanedbatelné ceny. Výsledkem jsou plody, které stačí podle druhů rozříznout a zpracovat. Některé prostě vyklopíme na tácek, jiné aranžujeme ze dvou nebo tří různých plodů. Támhle je balící linka, která tácky zabalí a polepí etiketami. Pracuje zde dvě hodiny denně pět lidí, placených jako jinde za celou směnu – převážně sousedů, kteří by jinak o práci nezavadili. Na konci balicí linky jsou přepravky, které už jen nakládají do aut a rozvážejí. Jeden tácek – jedna porce – koncová cena deset korun.“ „Ale kde sháníte… co to tady vlastně roste?“ „To dělám já,“ řekl Franta. „Proto mi také říkají Černokněžník, víte?“ Vyšetřovatel ztuhl. „To je samozřejmě jen přezdívka,“ pokračoval Franta s úsměvem. „Ale teď vám něco prozradím – bez těch ukázek byste mi to nikdy neuvěřil, ale teď už jste toho viděl tolik, že se snad spolehnete na vlastní oči. Tady vidíte tak pokročilou technologii, že ji dnes na celém světě můžete vidět jenom u nás. Ale naše produktivita je taková, že nedoukové, kteří si to nedokáží ani představit, považují naše ceny za dumpingové. To je ale jejich chyba, ne naše. Úřad pro kontrolu hospodářské soutěže nám udělil pokutu za dumping, aniž by se namáhal na místě zjistit, že naše technologie takové ceny umožňuje. Bude tedy třeba ouřad klepnout přes prsty, protože to, co si dovolují, nemá v civilizované zemi co dělat. Jasné?“ „Ale odkud to máte?“ zaúpěl vyšetřovatel. „Kde jste k tomu všemu přišel?“ „Uvěříte mi aspoň, že to nepochází z našeho světa?“ zeptal se Franta. „Myslíte – od nějakých ufounů?“ napadlo ho. „Ufouny nechme být – ale skoro jste se trefil, je to mimozemská technologie. Měl byste mi to uvěřit, už jsem vám toho ukázal víc než dost. Můžeme se vrátit?“ Slabé trhnutí donutilo vyšetřovatele leknutím mrknout. Ale to už stáli zpátky v jeho vlastní kanceláři, sledováni pobaveným pohledem pana Culka. „Stačilo vám to jako ukázka našich možností?“ zeptal se pro jistotu Franta ještě jednou zcela zkoprnělého vyšetřovatele. „Stačilo,“ vydechl. „Tak to sepište – a doufám, že se uvidíme až u soudu,“ řekl Franta. Vyšetřovatel chtěl něco namítnout, ale… oba, Franta i pan Culek, byli pryč. Byl v kanceláři sám… ***** Nevítaná návštěva se u Culků ohlásila v doprovodu státní policie. „Jsme kontrola z Hygieny!“ legitimovala se vlídná paní, které delegaci vedla. „Prosím – pojďte dál!“ pozval je pan Culek do obývacího pokoje. Kontrolorům se ale dovnitř nechtělo. „Chtěli bychom zkontrolovat vaši výrobnu!“ prohlásila jejich šéfka. „Kdybyste nás tam nechtěli pustit, máme s sebou policejní doprovod.“ „Proč bychom vás tam nepustili?“ usmál se pan Culek. „Ale jdete zrovna když máme pauzu a nikdo tam není. Rostíku! Vrátil jsi klíče? Máme tu kontrolu z Hygieny!“ „Slyšel jsem!“ ozval se Rosťa. „Klíče visí na háčku!“ Pan Culek si oddychl. Jestliže Rosťa slyšel o kontrole z Hygieny, znamenalo to, že už to ví i Franta. A že by ten zůstal mimo? To opravdu těžko! Jen by ho zajímalo, jak to ten kluk zařídí. Sliboval to, ale neřekl jak. Vstoupili do ztemnělé stodoly. Byla veliká a pan Culek dal odstranit všechno, co zde překáželo, jen aby se do prostory vešlo co nejvíc vaniček. Při vstupu se samočinně rozsvítilo světlo a ozářilo uličku uprostřed. Stála tu postava drobného chlapce v černém. Černokněžník Franta. „Ty už jsi tady?“ oslovil ho pan Culek. „Jak to, že tu jsi potmě?“ „Když nechci, senzory mě nevidí,“ odvětil chlapec pomalu. „Máme tu kontrolu!“ sděloval mu – celkem zbytečně, aby řeč nestála. „Vím,“ řekl pořád tak pomalu Franta. „Ať kontroluje! Tady je tak čisto, jako nikde jinde v okruhu sto kilometrů kolem!“ Paní na něho zabrejlila úkosem, rozevřela v rukou notes, pak se shýbla a podívala se na podlahu. Další dva členové komise se zvědavě rozhlíželi kolem po vaničkách s plody, jen policista se díval bez zájmu, nezúčastněně. „To se mi snad jenom zdá!“ řekla vítězně hlavní kontrolorka. „Hliněná podlaha! Vždyť vy tu nemáte ani obyčejný beton – natož předepsané dlaždičky!“ „Odkdy se české stodoly kachlíčkují?“ zeptal se jí Franta jedovatě. „Ale tohle nemá být stodola – to má být výrobna!“ opáčila vítězně paní hygienička. „To je stodola,“ ujistil ji Franta. „Vyrábí se tu potraviny klasickou přírodní cestou. Být tady žampiony, byl by tu i koňský hnůj!“ „Ale to je nepřípustné!“ opáčila hygienička. „Podle předpisů nesmí být žádná výrobna potravin bez omyvatelné podlahy! Tady se nedá udržet hygiena… ani náhodou!“ „Vezměte si z té podlahy vzorek,“ navrhl Franta. „Jestli nemáte mikroskop, půjčím vám svůj a když ve vzorku objevíte jedinou bakterii, zaplatím vám za každou deset korun! Tady si můžete vzít vzorek kde chcete, ručím vám, že jediné místo, kde můžete najít bakterie, je na sobě, protože jste tady zatím krátkou dobu.“ „Jaké vzorky? To není nutné!“ odmítla upjatě hygienička a cosi si čmárala do notesu. „Proč ne?“ „Je tu nevyhovující podlaha!“ trvala na svém. „Dál mě to vůbec nezajímá, není proč! Podíváme se na další body. Kde tu máte záchody?“ „U nás v domě,“ odvětil pan Culek. „Další přestupek!“ řekla vítězně kontrolorka. „Zaměstnáváte lidi, musíte pro ně zajistit odpovídající sociální zařízení. Kde je tu umývárna?“ „Taky u nás,“ odvětil pan Culek. „Ale nikdo mimo naší rodiny ji nepotřebuje.“ „Nepřípustné!“ prohlásila. „Poslyšte, tam ani nemusíme, je to mimo provozovnu. Víc už ani kontrolovat nemusíme. Tohle stačí, abych to tu dala okamžitě zavřít.“ Ostatní členové komise jen souhlasně přikyvovali. „Paní kontrolorko!“ řekl Franta. „To myslíte vážně?“ „Prosím – ať ten kluk neruší!“ obrátila se kontrolorka na policistu, který ji doprovázel. „Kterej kluk?“ zarazil se policista. „Ten vlevo, nebo ten vpravo?“ „No ten, co tady vyrušuje!“ zvýšila hlas kontrolorka. Pak teprve vzhlédla k Frantovi – a strnula. Stáli před ní dva úplně stejní chlapci. Jako jednovaječná dvojčata. Oba stejně oblečení, oba stejně zamračení. „Vy jste dva?“ podívala se na něho kontrolorka. „Vy mě vidíte dvojmo?“ opáčil Franta. „Pane strážmistře – jak je možné, že doprovázíte namol opilou komisi? Kde se vám tak namazala?“ „Ale – vy jste… dva!“ vyhrkl policista. „Aha – takže vy taky?“ řekl Franta. Obě skoro-dvojčata současně vytáhla mobilní telefony a vyťukala trojmístné číslo. „Je tam policie? Můžete nám poslat hlídku, vybavenou sadou pro měření alkoholu? Je tady i jeden váš kolega, ano, taky policista. Podle jejich chování mají v krvi velké množství alkoholu, vidí dvojmo a ani se tím netají. Přijeďte sem, prosím, než utečou!“ „Ale to je skandál!“ ozvala se kontrolorka ve spravedlivém rozhořčení. „Mladíci, to jste opravdu přehnali!“ přidal se další člen komise. „Vy mě taky vidíte dvojmo? Skandál, ano, to je to pravé slovo!“ řekl Franta. „Kontrola, opilá namol až všichni vidí dvojitě, chce něco zavírat! Přitom je tu tak dokonale baktericidní prostředí, že tu živou bakterii nenajdete – leda na sobě!“ „My jsme nic nepili!“ bránila se kontrolorka. „Strážmistře! Ať nás neuráží!“ „To říkejte až po krevní zkoušce!“ opáčil Franta. „Jste ochotní tady počkat na hlídku? Už sem jedou!“ „Poslyšte, hoši! Co je moc, to je moc!“ začal policista rádoby po dobrém. „Urážky úředních osob jsou trestné! Varuji vás! Hrozí vám za to…“ „Jistě – pokud jsou úřední osoby střízlivé!“ přerušil ho Franta. „Ale vy mi tu tvrdíte, že jsem tu dvakrát! To budete muset svým kolegům vysvětlit! A hlavně alkoholovému testeru, ten přístroj se snad nedá ošidit ani okecat.“ „To je nemožné! Nic jsme nepili! Ale vy jste tady dva!“ prohlásil policista. „To se dá snadno dokázat!“ Vytáhl fotoaparát, namířil na dvojici před sebou a stiskl spoušť. Zablesklo se – ale pak policista jen chvíli s přihlouplým výrazem zíral na obrazovku fotoaparátu. Byl na ní jeden kluk v černém, lesknoucím se obleku, zatímco před zděšenou kontrolní komisí stáli nepochybně dva. „To není možné!“ vyhrkl policista. „To není možné!“ „No nic,“ řekl Franta. „Teď je to konečně vyrovnané. Nám hrozí zavření provozovny, vám postih za opilost ve službě. A víte, co je na tom zajímavé? Že vám vlastně vůbec nejde o hygienu. Protože tady v té výrobně je tak dokonale čisto, že když nám olíznete podlahu, zaneřádíte ji. Než se ta podlaha vyčistí sama. Nejvíc bakterií je tady zaručeně na vás.“ „Co to plácáte, mladíku?“ vzpamatoval se další člen komise. „Copak?“ usmál se. „Už jsem zase jen jeden? Že byste tak rychle vystřízlivěli?“ Protírání očí nepomohlo. Byl tu opět jen jeden. „My jsme nic nepili!“ opakovala vzdorovitě kontrolorka. „To se teprve ukáže! Ale jak to, že se vůbec nezajímáte o hygienu? Kachlíčky, záchody a jiné nesmyslné předpisy, po tom jdete, ale nedošlo vám, že je to tady zbytečné? Že by nám zdejší čistotu mohl závidět i kosmický výzkum?“ „To je nesmysl!“ řekla kontrolorka. „Nemožné!“ „Nemožné?“ usmál se chlapec. „Tohle slovo přede mnou nikdy neříkejte! Nemám je rád! Nechcete radši půjčit ten mikroskop? Můžete se o tom přesvědčit na vlastní oči! Nechci po vás přece nic víc, než abyste se přesvědčili o skutečném stavu věcí!“ „Podívejte se!“ rozhodla kontrolorka. „To, co říkáte, je nesmysl, hraničící s vydíráním. Nemíním se s vámi zdržovat už ani vteřinu. Výsledek kontroly se brzy dozvíte ve správním řízení, ale připravte se na mastnou pokutu a zákaz dalšího provozu!“ „A já to samozřejmě dosvědčím!“ dodal policista. „I s tím vydíráním!“ „Tomu říkáte vydírání? Dobře, řekli jste si o to sami!“ řekl chlapec. V té chvíli celá hygienická kontrola i s policistou zmizeli. Ve stodole byl jen pan Culek a Franta v černém oděvu. Pan Culek se trochu zarazil, ale protože už byl zvyklý na ledacos, vzpamatoval se. „Poslyš, Frantíku! Nepřeháníš to? Kde jsou?“ obrátil se dobrácky na chlapce. „Na druhém nádvoří Kremlu v Moskvě, u Cara Pušky – to je takový veliký historický kanón. Doufám, že si z toho vezmou ponaučení,“ řekl chlapec. „Neblázni!“ krotil ho pan Culek. „Proč tak daleko? Jak se dostanou domů?“ „To je jejich problém,“ řekl vzdorovitě Franta. „Snad je napadne dát se zavést na naše velvyslanectví. Tam už si s nimi budou vědět rady a pošlou je šupem domů.“ „Vždyť jim nikdo neuvěří, jak se tam dostali!“ „To je taky jejich problém,“ řekl Franta. „Doufám, že si řádně užijí ruských byrokratů, jsou prý ještě pověstnější než naši! Zejména policajt bude mít problémy – ozbrojený chlap na nádvoří v Kremlu – no, snad ho Rusové na místě nezastřelí, ale nezávidím mu!“ „Poslyš – co teď ale uděláš s tou přivolanou hlídkou s testerem alkoholu?“ „Nikdo nepřijede,“ řekl Franta. „Nikam jsem nevolal. Mělo to být jen takové bu-bu-bu na ouřední šimly, ale když je nepřimělo ke vstřícnějšímu jednání, ztratilo smysl. Mohl bych sice způsobit, aby se jim v krvi objevil alkohol, ale to by byl podvod a za druhé, nemá smysl spolupracovat se státní mocí proti jiné státní moci. Buď se budou ouřadové řídit rozumem, nebo je prostě smetu z cesty!“ „Co když ani nemohou jednat jinak?“ namítal pan Culek. „Oni přece musí kontrolovat, zda je tady všechno podle předpisů, ale ty si sami nevymysleli!“ „Předpisy jsou dobré pro právníky!“ odvětil Franta. „Já dám víc na zdravý rozum!“ „Jenže oni na nás půjdou podle práva, ne podle rozumu!“ „Jakmile se právo dostane do konfliktu se zdravým rozumem, je třeba změnit právo,“ řekl Franta. „Ne znásilňovat rozum.“ „Jenže to je pro nás obyčejné lidi trochu obtížné,“ posteskl si pan Culek. „Pro mě ne,“ odvětil Franta. „Ale co s tím naděláš?“ podíval se na něho. „Chceš se stavět proti zákonům?“ „Když budou proti zdravému rozumu – ano,“ odvětil Franta. „Právo včetně zákonů má smysl jen když je vymahatelné. Já mám ale sílu nenechat se omezovat pitomostmi, ani když si říkají zákony. Nechám si vytýkat jen to, co neodporuje zdravému rozumu, ale nesmyslné předpisy na mně nikdo nevynutí! Viděl jste, jak uspěli? Já jim dám správní řízení!“ „Jenže oni se vrátí a po nich přijdou další!“ drbal se pan Culek nerozhodně za uchem. „A pokaždé to bude horší a horší. Chceš jít silou proti síle? Na to přece nemáš! Za těmi ouřady stojí náš stát a ten má větší sílu, než si dokážeš vůbec představit!“ „Já si ji představit dokážu!“ řekl Franta. „A co do síly… nemám sílu postavit se velmoci, vyzbrojené atomovými zbraněmi… Tam bude lepší zatím ustoupit. Stejně jsme chtěli stavět větší halu, tady už si šlapeme na paty. Dáme ji tedy postavit podle předpisů! Vím, teď jsem získal jen čas, ale i ten je důležitý. Mohu sice kontrolory odeslat ještě dál, ale kdybych je hodil až do New Yorku, to už bych je asi litoval. Tam by mohli schytat tři sta let kriminálu za špionáž nebo za terorismus… ani takový Peking by nebyl žádný med!“ „Franto! Bratislava by nestačila? I to by byl trest!“ přimlouval se za ně pan Culek. „Možná!“ dal si říct. „Jenže z Bratislavy by byli zpátky moc brzo! Tak ať nám neházejí klacky pod nohy! Šimlové!“ „Jenže příště to bude ještě horší!“ věštil pan Culek. „Možná,“ připustil Franta. „Ale pro ně!“