Rusalky a rákšasové - Farář

Následující měsíc byl pro většinu dětí událostí číslo jedna začátek školního roku. Jedna vesnická parta byla ojedinělou výjimkou. První část té doby byla ve znamení pokusu s taesi, zárodky mimozemských hub. Pokus proběhl v rodině naplavenin, neboť po rodičích Culkových neprojevili nadšení ani Lapkovi, když se dozvěděli o dobrodružství svých ratolestí. Neuspěl ani Franta se svou přesvědčovací schopností. Snad bylo jeho úspěchem, že Lapkovi nezvolili cestu potrestání a spokojili se jen zákazem. Na tom ale trvali, navzdory neformální návštěvě rodičů Franty a Lídy, přičinlivě zorganizované Frantou v dobré víře, že mu táta při přemlouvání sousedů pomůže. „Doufali jsme, že vaše děcka ta naše umravní,“ mračila se na návštěvu paní Lapková. „Místo toho vyvádějí takové šílenosti! A my si nepřejeme, aby se našim dětem něco stalo! Jestli se vy ničeho neobáváte, je to vaše věc, ale my jsme kategoricky proti!“ Jitku a Pavla sice nepotrestali výpraskem jako Rosťa s Jirkou, ale zákaz dalších schůzek platil i pro ně. Až do odvolání – které nevypadalo nijak brzké. „A odneste si od nás někam ten sajrajt!“ podala paní Lapková Frantovu tatínkovi krabici se zárodky mimozemských taesi. „My to v baráku nechceme!“ Netušila, co Jitka ihned tajně sdělila Frantovi – že druhá, větší část zůstala, podobně jako u Culků, dobře ukrytá v domě. Jitka Frantovi slibovala, že budou s Pavlem zárodky uschovávat, aby nebyly všechny na jednom místě. Nemohla mu ovšem slíbit, že se bude účastnit dalších pokusů jinak než účastí na dálku. „Je nám to líto, Franto, naši jsou proti…“ sdělovala Frantovi rusalčí řečí, ačkoliv navenek zatvrzele mlčela. Tomu nezbylo než pokrčit rameny. Mohl být rád, že pochopení měli aspoň jeho rodiče. Jeho plány na družstvo šly ovšem ke dnu jako torpédovaný parník Lusitánie. „My ale musíme začít!“ trval na svém doma. „Začneme,“ přikývl tatínek, zatímco maminka s napětím sledovala, jak divně se jí děti během těch pár dní proměnily. Tatínek naštěstí neměl jen slova pochopení. Ještě odpoledne odjel s Frantou do města do železářství, kde nakoupili několik velikých plastikových nádob. Rozmístili je v poloprázdné stodole, našlapali do nich seno ještě po Kameníkových, se kterým by si jinak nevěděli rady, zalili je vodou a Franta pak slavnostně otevřel první lahvičky. Uvnitř byl jen lehounký prášek, a když Franta obrátil lahvičku dnem vzhůru, snášel se v podobě obláčku zvolna dolů na namočené seno. „Takhle se s tím bude zacházet?“ přihlížel se zájmem tatínek, zatímco maminka stojící opodál to pozorovala s větší nedůvěrou. „Jo, takhle,“ přikývl Franta. „Dá se to vylepšit většími káděmi nebo vytápěnou halou, teplo to pochopitelně urychlí, ale v principu to je všechno.“ „Vypadá to opravdu jednoduše,“ zhodnotil to tatínek. „A co teď s tím?“ chtěla vědět maminka. „Ráno se sem přijdeme podívat,“ navrhoval Franta. „Nezapomeňte, že taesi jsou vlastně houby. Porostou ve dne i v noci a ráno už by mohla být první sklizeň.“ „Jestli je to opravdu tak jednoduché, zvládnou to všude,“ přikyvoval táta. „Vždyť říkám, že to musí být pro všechny lidi na světě!“ řekl spokojeně Franta. „Možná to půjde i bez toho družstva – i když společně by to šlo jistě líp.“ „Až se ukáže, že je to dobré, přidají se Lapkovi a možná i Culkovi!“ mínila Lída. „Kdoví?“ pokrčil rameny Franta. „Takže se sem vrátíme zítra. A teď se půjdeme poradit, jak na byrokraty!“ navrhl otec. „S těmi to bude horší!“ věštila chmurně Lída. Měla pochopitelně pravdu. ***** Až do večera promýšleli, jak nejlépe proti byrokratům, kteří jim budou určitě házet pod nohy všechny možné klacky. Byrokrati na to mají spoustu prostředků. Od všelijakých hygienických norem, které pochopitelně nepočítají s mimozemským materiálem, až po tvrdé pokuty, kterými mohou zdeptat prakticky každého, kdo se jim postaví. Bude tedy nutné obejít je. Například státní zkouška ze znalosti hub. Nač by byla znalost pozemských jedovatých hub při zacházení s mimozemskými? Taesi jsou přece jiné! Nezbude než zapomenout na podobnost s houbami a sveřepě tvrdit, že to s nimi nemá nic společného. Což bude nakonec pravda, mimozemský život se od pozemského liší víc než dost. Na druhou stranu by bylo výhodné, kdyby o něm věděli víc. Hygienické požadavky jsou další problém. Jak Franta tvrdil, taesi blokují kromě jiného rozvoj mikroorganismů. Jsou vlastně samodezinfekční a hygienické požadavky plní pouhou přítomností. Ale vysvětlujte to ouředníkům, kteří budou slepě trvat na nerezovém vybavení a elektronicky řízených záchodech! Stodola nic z toho nesplní a ouřadové budou mít hned zpočátku příležitost sázet mastné pokuty! A bezpochyby se v nich budou vyžívat! A to by byli jen ouřadové, kteří o tom nemají páru, jen by trvali na svých předpisech. Ještě horší by mohli být vědci. Ti by mohli argumentovat ještě závažněji. Na celém světě nebude odborníkem na mimozemský život nikdo z nich, ale lidé jim uvěří na slovo, zejména když budou strašit katastrofickými vizemi. A nejhorší je, že se jim nedá věřit. Kdo z nich je hluchý k šustění peněz lobbistů? Dokázali strašit lidi smrtícími chřipkami, nebo prosazovat nezodpovědné genetické modifikace, ale na druhou stranu pohřbili plno užitečných věcí. A nejzávažnější otázkou bylo, zda se tomu má táta věnovat naplno, nebo jen bokem při současném zaměstnání. Radikální Franta navrhl, ať dá táta výpověď a věnuje se jen taesi, že i tak nebude stíhat. Rodiče ale byli opatrnější. „Prosím tě, Franto, uvažuj rozumně! Máme na krku hypotéku. Dosavadní zaměstnání je jistější než vzdušné zámky. Třeba nás ty houby uživí, ale kdyby o ně nebyl zájem, budeme na suchu. A víš, co znamená nesplácet hypotéku! Taky můžeme skončit pod mostem!“ Frantovi nezbylo než to se skřípěním zubů uznat. „V každém případě si budu muset zařídit živnostenský list – nebo několik listů, pokud jich bude potřeba víc,“ slíbil otec. „To mohu hned zítra. A vy se zatím připravte na školu!“ Obrátil se na Frantu s Lídou, ale těm to bylo dávno jasné. „Měli bychom se přichystat na příští schůzku s mimozemšťany,“ řekl Franta. „Bude to až za měsíc, těsně kolem úplňku, ale měli bychom si na to včas něco uvařit, jako vzorky pro další vývoj.“ To jim ale maminka slíbila, takže to mohli považovat za bezproblémovou záležitost. „Jo – máme na krku ještě jeden průšvih!“ vzpomněl si Franta a v kostce rodiče seznámil s incidentem u rybníčku Žabák, kde stará baba Zahrádková viděla Rosťu a Arga chodit po vodě, což prohlásila za rouhání. „Chci jít v neděli do kostela, protože jsme se dohodli na rozsouzení toho sporu panem farářem,“ zakončil to. „A doufáš, že vás rozsoudí spravedlivě?“ vzdychl si tatínek. „Je to taky jen člověk!“ „Ano, ale já si myslím, že bude i v jeho zájmu nevyvolávat problémy,“ trval na svém Franta. „Když přistoupí na naše tvrzení, že to nebyl žádný zázrak, podpoříme ho.“ „A co když převezme názor, že je to rouhání?“ „Pak ať si mě nepřeje!“ vyhrožoval Franta. „On ještě netuší, jak vypadají opalychové!“ „Tím bys do toho ohně nalil benzín, nejen olej!“ usmál se otec. „Na tom nemáme zájem, ale on také ne!“ tvrdil Franta. „Půjdete tam se mnou, ať to má větší váhu? Se mnou by se nemusel vůbec bavit.“ „Můžeme tě podpořit,“ přikývl tatínek. „Půjdeme tam raději všichni.“ O neděli tím bylo rozhodnuto. ***** Ráno Franta nemohl ani dospat. Nakonec to nevydržel a sešplhal z patra postele, přitom nechtěně probudil Lídu, takže se rychle ustrojili oba. Cestou přes kuchyň se k nim přidali rodiče, byli už také vzhůru, a všichni čtyři zamířili přímo do stodoly. Bylo brzy po ránu a ve stodole bylo ještě přítmí. Ale i ve světle otcovy baterky Franta s Lídou vykřikli radostí. Všechny nádoby přetékaly úrodou. Tmavohnědé šišky chleba… žluté hrušky másla… červenohnědé šištice salámů… „Kam to všechno dáme?“ starala se maminka. „To se ani nevejde do ledničky!“ „Můžeme to zatím složit dozadu do stodoly,“ navrhl Franta. „Kromě toho navrhuji dát si hned něco k snídani!“ „Co kdybychom to nesklidili, ale ponechali v kádích?“ napadlo tátu. „Znáš, tati, pohádku Hrnečku vař?“ „Takže by to podle tebe přeteklo?“ došlo tátovi. „Tohle se zastaví až vyčerpáním všech živin, obsažených v biohmotě,“ řekl Franta. „To bude nejběžnější způsob. Kdybychom dodávali další biohmotu, vznikne trvalý provoz.“ „A co se stane, až živiny dojdou?“ zajímala se máma. „Pak se to zkazí?“ „Ne,“ odvětil Franta. „Nedostatek živin povede k vytvoření bublin se spórami a pak se to zastaví. Jen tak se to dá rozmnožovat. Sesbíráme bubliny, naplníme spórami lahvičky a můžeme rozdávat dalším.“ „A tyhle plody – ty neobsahují ty… výtrusy?“ ukázala maminka na úrodu. „To nejsou plodnice,“ přikývl Franta. „Je to jako s bramborami – jejich oddenky nemají také nic společného se semeny. Ale brambory se dají rozmnožovat i oddenky, kdežto taesi ne. Aspoň můžeme tvrdit, že to nejsou houby. Z plodnic se zkrátka další podhoubí pěstovat nedá. Na to musí někdo získat buďto spóry, nebo aspoň kus živého podhoubí.“ „To nám ale monopol nezajistí,“ podotkl otec. „Lidi ukradnou všechno!“ „My přece žádný monopol nechceme,“ namítl Franta. „Vždyť to naopak chceme rozšířit do celého světa.“ Chvíli potom věnovali sklizni – odlamování plodů a ukládání do krabic, přinesených za tímto účelem z domu. Krabice původně sloužily k zabalení věcí při stěhování, teď se tedy měly využít podruhé. Košík plodů pak přinesli vítězně do kuchyně. Většinu maminka uložila do ledničky, ale část chlebů rovnou nakrájeli, namazali máslem a pokryli kolečky salámu. Rodiče si pak dali ranní kávu s mlékem, děti kakao. Snídaně byla vynikající a všichni si po prvním krajíci přidávali další. „Měkoučký, kmínový, jako rovnou z pekárny!“ pochvalovala si maminka. Dojedli a uklidili i drobečky. „Poslyšte, něco mi vrtá hlavou,“ promluvila zamyšleně při kávě a kakau maminka. „Povídej!“ vybídl ji otec. „Tady Frantík tvrdí, že to likviduje mikroorganizmy,“ začala matka. „Aspoň se to nebude kazit!“ dodala Lída. „No jo – jenže lidské trávení počítá se symbiotickou střevní mikroflórou a jestli ji to vyhubí, čeká nás hrozná běhavka!“ Tátovi ztvrdly rysy v obličeji, když si zřejmě představil frontu na záchodě. „Tak to není,“ uklidňoval je rychle Franta. „Na to jsem se opalycha ptal. Působení taesi je několikastupňové, jinak působí na mikroby, jinak na vyšší živočichy. Největší změna se odehraje při průchodu žaludkem. Žaludeční kyselina zastaví vývoj taesi, ukončí účinky na mikroorganizmy a přitom se jídlo normálně natráví. Takže to mikroflóru nevyhubí, ale na vaječníky to má vliv až po vstřebání do krve, takže to způsobí neplodnost myší – i lidí. Ta se dá překonat jen gupranem – těmi bobulkami rušičky antikoncepce, které jsme ani nezačali pěstovat, protože je zatím nepotřebujeme.“ „Co ty víš?“ usmála se na něho maminka. „No – kdybyste nám chtěli pořídit ještě brášku nebo sestřičku, musela bys spolykat pár kuliček gupranu. Ale pozor – gupran naopak pravděpodobnost narození dítěte prudce zvýší, takže opatrně s tím!“ „Je otázka, jestli bychom to neměli v zájmu vědy prověřit,“ vzdychla si máma. „Ne že bych po tom tak toužila, ale…“ „Príma, bude bráška!“ vyskočila Lída. „Hele, nespěchej s tím!“ krotil ji táta – ale usmíval se při tom. „Uvidíme!“ řekl Franta. „Pro začátek si připíšeme první vítězství!“ „První vyhrání…“ začala máma. „Nestraš!“ umlčel ji Franta. „I tak nemáme vyhráno! První vlaštovka jaro nedělá!“ „Pravda,“ řekl otec. „Nedělá, ale výborně chutná.“ „Pojedeme tedy dál,“ řekl Franta. „A musíme to sdělit ostatním, netrpělivě na to čekají, stejně jako my.“ „Komu – ostatním?“ zeptal se opatrně otec. „Myslíš vaši zdejší partu?“ „No jistě!“ řekl Franta. „Oni přece za své rodiče nemohou a zaslouží si dozvědět se včas a z první ruky, co se děje.“ „Tak jim to povězte!“ vyzval obě děti otec. „Můžete to přece i na dálku!“ „Jistě – už se stalo!“ usmál se Franta. Parta pořád držela spolu… ***** Nedělní ráno bylo krásné a rodinný výlet do kostela začal pohodově. Franta a Lída se už před kostelem přivítali s manželi Klimšovými. „Slyšeli jsme, co o vás roztrušuje stará Zahrádková,“ zamrkal na děti spiklenecky pan Klimš. „Nás to samozřejmě zajímá také a kdyby bylo nejhůř, podpoříme vás.“ „Já doufám, že to zvládneme sami,“ odvětil optimisticky Franta. V kostele bylo místa dost, většina lidí byli starší, ale bylo tu i pár mladších. Pan farář Josef Kouzar dorazil až těsně před mší, sotva se stihl převléknout. Mši odsloužil jako jindy, o doutnajícím problému neměl tušení. Klimšovi přitom nebyli jediní, kdo tušil, že dojde po mši k něčemu neobvyklému. Z toho, jak se lidé ohlíželi po Frantovi a Lídě, bylo zřejmé, že paní Miluše Zahrádková nezahálela a vypovídala to všem ochotným naslouchat. Franta to v duchu nazval porušením dohody, do níž patřilo, že se obě strany zdrží hodnocení, ale to už se nedalo napravit. Ve prospěch dětí hovořilo, že Zahrádkovou všichni ve vsi znali, takže jí nikdo tak úplně nevěřil – a už vůbec ne psa chodícího po vodě. Pan farář skončil a loučil se s vesničany s tím, že má před sebou ještě mši v sousední vsi, kam také dojíždí. Pravda, dnes bylo kněží nedostatek a skoro každý měl na starosti více vesnic, zatímco zdejší fara nezadržitelně chátrala, ale dnes se měl jeho odjezd pozdržet. „Moment, pane faráři!“ protlačila se dopředu Zahrádková. „Copak je, dcero?“ zastavil se farář. „Máme tu nepříjemný spor a vás by to mělo také zajímat.“ „Povídejte, dcero!“ „Dnes je strašná doba, pane faráři!“ začala paní Zahrádková zeširoka. „Lidi jsou děsně nemravní a mládež nevychovaná…“ „Máte asi pravdu,“ přikývl pan farář. „Ale my s tím tady a teď těžko něco naděláme.“ „Ale ty děcka se otevřeně rouhají Pánubohu!“ přešla konečně k věci. „Pane farář, není přece možné, aby si jen tak chodily po vodě!“ „Vy jste někoho viděla chodit po vodě?“ podíval se na ni farář pobaveně. Nebyla pro něho žádná novinka, že se dnes děti nechovají zbožně, ale tohle? „Jo, viděla jsem Culkovic Rosťu!“ tvrdila. „A byli tam ještě Lapkovic fakani a nějaký nový přivandrovalci! To je přece rouhání, chodit si jen tak po vodě jako Kristus!“ „Cože? Ten chlapec – že chodil po vodě?“ zpozorněl farář. Josef Kouzar byl zdejším farářem už delší dobu, ale tohle ho zaskočilo. Pravda, něco takového se neslyší každý den! „No – jako Kristus!“ opakovala Zahrádková. „Kráčel tam pomalu, co noha nohu mine, jenže v místě, kde by měl být nejméně po pás ve vodě. To je přece rouhání, ne?“ Franta se mezitím snažil protlačit mezi věřícími dopředu. „A neměly tam ty děti něco jako prám?“ zpochybnil farář její pozorování. „Dřevo by mohlo být nasáklé, nemuselo by se z vody ani moc vynořovat…“ „Ale pane faráři!“ namítla Zahrádková. „Toho bych si přece všimla! Bylo to za bílýho dne a v tý vodě nebylo nic – leda žáby na kraji v rákosí. Přitom si tam ten kluk chodil jako po pevné zemi, jen se mu od nohou na vodě do stran rozbíhaly kruhy.“ „To muselo být opravdu zajímavé,“ přikývl pan farář. „Docela rád bych to sám viděl.“ „Vy si, pane faráři, myslíte, že to nebylo rouhání?“ „Nevím, nebyl jsem u toho,“ řekl trochu zdrženlivě farář. „Říkáte, že se rouhaly… co vlastně přitom říkaly?“ „Jen že si tam něco zkoušejí,“ vzpomínala usilovně. „Že to není nic protistátního ani zakázanýho. A taky, že o nic nejde, že chození po vodě není žádný zázrak! Tvrdily, že je to sport, něco jako vodní lyžování či co!“ „No – vodní lyžování opravdu není žádný zázrak!“ usmál se pan farář. „Přeci si ty děcka nemůžou jen tak dělat to samé co Kristus!“ vyjekla Zahrádková. „Ty děti se otevřeně srovnávaly s Kristem?“ zeptal se jí. „Ba ne, pane faráři!“ dostal se konečně k nim i Franta. „S Kristem nás pořád srovnávala tady paní Zahrádková a nenechala si to vymluvit. My jsme to odmítali! A odmítáme!“ „To je jedno z těch děcek, pane faráři!“ ukázala na něho Zahrádková. Pozornost všech se okamžitě přenesla na Frantu. „Ano, pane faráři,“ potvrdil její slova. „Byl jsem tam s ostatními. Ale v každém sporu by se měly vyslechnout obě strany, ne?“ „To jistě ano,“ přikývl farář. „Tak povídej! Co máte společného s Kristem?“ „Co máme společného?“ odmítl takové srovnání. „Zeptejte se kteréhokoliv pilota, co má společného s anděly a vysměje se vám! Že se vznášejí nad mraky? To snad nestačí!“ „To jistě,“ usmál se farář. „Vy jste se tedy sami s Ježíšem Kristem nesrovnávali?“ „To nás ani nenapadlo!“ odvětil Franta. „Jen jsme si tam něco zkoušeli.“ „Ale tady paní tvrdí, že jste tam vyváděli nějaké zázraky!“ „Bylo to možná trochu neobvyklé, ale se zázraky to nemělo nic společného.“ „Chodili si po vodě!“ trvala na svém Zahrádková. „Na vlastní oči jsem to viděla!“ „No – z dálky to tak mohlo vypadat,“ připustil Franta. „Ale nebyl to žádný zázrak, jen účelné využití dnešní vědy a techniky.“ „Využití vědy a techniky?“ usmál se pan farář. „To bys nám měl trochu vysvětlit. Věda podle tebe umožňuje chodit po vodě?“ „Jo,“ přikývl Franta. „Stačí se posadit na pár hodin k internetu a najít si jeden zajímavý odborný článek Theory of Antigravity – a když jste šikovný, můžete si podle toho postavit aparátek, který… řekněme… ovlivňuje gravitaci. A když se budete vznášet nízko nad vodou, může to z dálky vypadat, jako kdybyste po ní kráčel. Ale to není žádné chození po vodě! Jen nové technické zařízení.“ „Teorie antigravitace?“ podíval se na něho podezíravě farář. „O tom jsem ještě nikdy neslyšel! Opravdu se to dá najít na internetu?“ „S trochou štěstí…“ „A vy jste se u toho rybníčku zkoušeli vznášet?“ ujišťoval se farář. „No jistě!“ přikývl Franta. „Ale to přece není žádný zázrak! Jen normální využití vědy.“ „A můžeš to nějak… dokázat?“ zeptal se opatrně pan farář. „V kostele? Aby mi pak kdekdo vyčítal, že tady dělám zázraky?“ „A co když ti zaručím, že ti to nikdo vyčítat nebude? Jestli je to opravdu jen věda…“ „No dobře,“ uvolil se Franta. „Můžete si ode mě trochu odstoupit? Zakřivení gravitace nemusí být vždycky příjemné…“ To stačilo. Věřící udělali uctivý krok zpátky a Franta zůstal sám. Nadechl se a zvolna se vznesl metr do výšky. Chvíli jen tak visel ve vzduchu před očima užaslých diváků v čele s panem farářem Kouzarem, pak zvolna klesl zpátky na kamennou podlahu kostela. „Není nikomu z vás špatně?“ zeptal se starostlivě, sotva se pevně postavil. „Mohlo by se stát… nikomu nic není? Tak dobře. Stačilo to jako důkaz všem?“ „Ty máš ten přístrojek s sebou?“ zeptal se pan farář. „Můžeš nám ho ukázat?“ „To tedy nemohu,“ řekl Franta. „Svlékat se veřejně a v kostele – to snad ne! A doufám, že to nikdo nebude příliš roztrubovat, je to nejspíš hodně střežené tajemství.“ „Jaké tajemství?“ zeptal se trochu zklamaně farář. „Víte,“ řekl Franta, „já si myslím, že se ten článek dostal na internet buď náhodou, nebo omylem. Když jsem ho sháněl podruhé, už tam nebyl. Řekl bych, že to tajemství zabavila armáda – ty stránky byly sice v Indii, ale i tak…“ „Ty snad umíš indicky?“ zeptala se ohromená Zahrádková. „Ne, v Indii se přece mluví anglicky,“ ujistil ji Franta jakoby nic. „Zkrátka, může to být taky prvotřídní vojenské tajemství. Ale funguje to. Takže to není žádný zázrak!“ „Pak bys měl asi pravdu,“ připustil pan farář. „Teorie antigravitace! Co všechno ještě lidé nevymyslí?“ „Na internetu se dá najít ledacos,“ pokračoval Franta. „Je tam sice obrovské množství nesmyslů a balastu, ale kdo hledá – a má štěstí – občas něco najde. Někdy tam lidi rozebírají skutečné zázraky, ale ty se nedají zopakovat. Podle toho by se možná daly odlišovat. Co se dá zopakovat kolikrát si vzpomenete, to už není zázrak, ale věda.“ „Tak vidíte!“ řekl farář. „To dítě samo tvrdí, že to není zázrak, ale věda. Antigravitace, nic záhadného! Nesmíte hned propadat panice a dělat ukvapené závěry. Je sice trochu divné, že si s něčím takovým hrají i děti, ale… jak sami vidíte, vyloučené to není. Chce to trochu té lidské šikovnosti a štěstí, dostat se k nejnovějším poznatkům.“ „Myslíte si, že to bude brzy volně k použití?“ zeptal se jeden vesničan. „To nevím,“ zavrtěl hlavou Franta. „Jak se něčeho zmocní armáda… Americká armáda kdysi pro vojenské použití zabavila bublinkové paměti k počítačům. Od té doby po nich pes neštěkl. Zmizely, nejsou. Armády mohou držet pod pokličkou spousty zajímavých vynálezů, ale do civilu se to jen tak nedostane.“ „Poslyš, chlapče…“ obrátil se na Frantu jiný vesničan. „Neprodal bys mi ten přístrojek? Hrozně by se mi hodil, já jsem totiž pokrývač, víš?“ „Takové věci se neprodávají,“ řekl Franta. „Bez toho článku se další nedají sestrojit, to prostě nejde. A vy byste se něčeho takového dobrovolně vzdal?“ A obrátil se k východu, kde stál zbytek rodiny. Bylo znát, že tatínka jeho vymýšlení dost pobavilo, podle toho, jak se usmíval. „Počkej, synu!“ zastavil ho ještě farář. Franta se ohlédl a zastavil. Věřící už se rozcházeli k východu z kostela, takže byl panu faráři nejblíž on sám. „Mohl bys mě ještě na chvilku následovat?“ požádal ho farář s úsměvem. Franta se zarazil. Zdálo se mu podezřelé, proč by s ním měl být sám? „Opravdu nemám čas, musím ještě stihnout jednu mši, ale přece jen bych si s tebou rád pohovořil,“ naléhal pan farář. „Jen na chvilku, než se převléknu do civilu…“ Franta okamžik přemýšlel, pak řekl rusalčí řečí Lídě, že je ještě pozvaný do sakristie, aby na něho všichni počkali před kostelem – a následoval pana faráře. Nebudeme tam snad dlouho, řekl si, a kdyby se něco dělo, zavolám to Lídě. Jakmile se dveře sakristie zavřely, obrátil se farář k Frantovi s úsměvem. „Hezky tě to napadlo,“ řekl. „Bylo to opravdu působivé, sám bych to tak nevymyslel. Theory of Antigravity… báječný nápad! Nikoho ani nenapadlo pochybovat!“ „Vy tomu nevěříte?“zarazil se Franta. „Ovšemže ne!“ usmál se Kouzar. „Jak jinak tedy vysvětlíte tohle?“ zeptal se ho Franta a pomalu se vznesl. Sakristie byla nižší, proto se vznesl jen tak, aby dosáhl na strop. „Co bych ti vysvětloval?“ pokrčil rameny kněz, zatímco si zručně stahoval přes hlavu ornát. „Tobě to přece vysvětlovat nemusím, sám jistě dobře víš, jak to děláš!“ „Ale já se doopravdy vznáším!“ trval na svém tvrdohlavě Franta. „Jak jinak to chcete vysvětlit? Zázrakem? To by vám přece převrátilo váš svět vzhůru nohama!“ „Tak mi zkus vysvětlit tohle!“ řekl farář Josef Kouzar, když konečně ze sebe dostal těžký ornát. A k Frantovi zděšení se vznesl a zůstal viset tak, že se mu díval přímo do očí.