Rusalky a rákšasové - Rusalčí tanec

Oranžová tráva před nimi nebyla příliš hustá, těžko by se v ní něco schovalo. Franta šel monotónně vpřed, očima přejížděl vlevo i vpravo a přitom počítal kroky. Když dopočítal do šedesáti, otočil se po děvčatech. Jitka stála s rukou nad hlavou, jako když se žáček hlásí ve škole. Lída právě zvedala ruku, takže Franta byl poslední – buď počítal nejpomaleji, nebo dělal největší kroky. Arga nebylo vidět – zřejmě nepřečníval přes trávu. Všichni skoro současně spustili ruce dolů a pokračovali v dalším počítání kroků. Franta si ale uvědomil, že on sám jde přímým směrem, kterým předtím utíkaly – či vznášely se – rusalky na útěku před nimi. Kdyby nezměnily směr, měl by právě on největší naději na ně narazit. Co udělá, až je spatří? Představoval si to jednoduše. Zastaví se, zvedne ruku a tiše počká, až se po něm dívky podívají. Pak je opatrně přivolá. Nejlépe kdyby se s nimi pokoušela domluvit Jitka, má přes všechny výhrady nejvíc zkušeností. Oranžová step s občasnými drobnými krvavě rudými kvítky byla všude stejná. I kdyby tu byl králík, bylo by na něho vidět. Byla ale také prázdná. František odpočítal čtyřicítku, když se najednou zastavil. Rusalky! Nebyly ale dvě, byla jich celá skupina. Nebo spíš horda, možná dvacet, nebo ještě víc. A mířily přímo k němu. Franta zdvihl ruku a ztuhl. Jak to ale říkala Jitka? Když se začnou rojit ve větším počtu, je dobré na nic nečekat a dát se na útěk. Franta hodil hlavou nalevo i napravo. Obě dívky kráčely zaujatě a monotónně, každá ve svém směru šikmo od něho, zahleděné do trávy, aby jim nic neuniklo. Obě zřejmě počítaly stejně rychle jako on, ke vzhlédnutí mají tedy ještě dvacet poměrně pomalých kroků – jenže rusalky budou u něho dřív. Co teď? Dát se na útěk? Otázkou je, zda by to mělo smysl. Na Zemi by se to dalo pochopit. Útěk směrem od brány by smysl měl – ty bytosti se jistě nerady vzdalují od brány, která je pro ně asi jedinou jistotou v našem světě, ale tady – tady jsou doma ony a útěk nazdařbůh postrádá smysl. Co jim raději ukázat, že přišli do jejich světa v míru? Ve všech cestopisech se daly ukázat divochům prázdné ruce, nemohlo by to účinkovat i tady? Spustil ruku, obě dlaně natáhl před sebe a čekal na jejich reakci. Jenže reagovaly úplně jinak než domorodci v dobrodružných cestopisech. Nereagovaly totiž nijak. Žádné prázdné dlaně, natažené k němu, jak najisto očekával. Dopluly vzduchem až k němu – teprve zblízka bylo vidět, že se jen tak volně vznášejí, ačkoliv nemají ani křídla ani jiné viditelné létací prostředky – ale nejevily snahu pochopit natož opětovat jeho gesto. Pravda, lidojedi občas také reagovali úplně jinak. Než se stačil rozhoupat, rozdělily se a začaly kolem něho kroužit. Zpočátku pomalu, ale čím dál tím rychleji. Utancují ho! Okamžik – zhodnotil své vyhlídky. Útěk? Nesmysl. Protesty? Nebudou reagovat. Asi mu zbývala jedině taktika mrtvého brouka. Neodporovat jim a doufat, že to přečká. Možná ho pak budou holky muset vodit se zavázanýma očima jako Rosťu – ale ten to přece přežil… Taktika mrtvého brouka vyžadovala ani se nepohnout, jen vyčkávat, až je to samotné omrzí. Křečovitě aspoň zavřel oči. Zvolna ho naplňoval pocit vznášení, ale to musí být jen iluze, opakoval si. Neměl pocit, jakoby se s ním otáčel svět… Zatím to nebylo nepříjemné, jak čekal. Žádný kolotoč, víření, jen ten pocit vznášení. Možná kolem něho rusalky kroužily v divokém víru, ale dokud je neviděl, hlava se mu netočila. Možná bylo dobře, že zavřel oči a neutíkal. Jestlipak už se po něm holky ohlédly? A co asi tak spatřily? Anebo už to skončilo a obě se na něho dívají a v duchu ho peskují, proč jim neodpovídá? Musely přece už dopočítat do šedesátky – co jim asi prolétlo hlavou, když se po něm ohlédly a spatřily ten vír kolem něho? Neodvážil se zatím otevřít oči, jen se pokusil jemně postavit na špičky. Měl pocit, že ho svaly poslechly, ale nějak příliš snadno, jakoby nepřekonávaly gravitaci – jako kdyby se jen odrážel ode dna ve vodě. „Teď se nemůžeš postavit!“ ozval se mu v hlavě podivný, nesmírně melodický hlas. „Otevři raději oči!“ přikázal mu další. To není ani Lída, ani Jitka! uvědomil si a hlavou mu projela elektrická jiskra. Otevřel oči. Nestál na stejném místě, jako prve, kolem něho nebyla ta oranžová step. Mrknutím oka dolů pod nohy zjistil strašnou skutečnost. Ta oranžová step se rozkládala hluboko pod ním, nejméně dvě stě metrů, ne-li hlouběji. Ale nepadal – zdálo se mu, že se vznáší jako ve snu, nestoupá ani neklesá. Vznášel se tiše jako na horkovzdušném balonu – v něm přece také není znát žádný vítr, protože pluje spolu s větrem. Viděl dole obě dívky, cosi na něho zdola křičely – ale nerozuměl jim, byl příliš vysoko. Argo se tam plazil po zemi na dosah od Lídy – z téhle výšky se ani nedalo poznat, jestli stojí nebo leží. Jenže nad ním nebyl žádný balon a ani kolem něho nebylo nic, co by mu připomínalo létající aparát. Vznášel se jako ve snu ve výšce, odkud by si pádem dolů dozajista zpřelámal všechny kosti v těle. Jenže nepadal. Vykřikl by překvapením, kdyby si najednou neuvědomil, že tu není sám. Nebyl kolem něho ten houf rusalek jako předtím. Visely před ním nehybně ve vzduchu jen dvě a dívaly se mu z očí do očí. „To jste vy, kdo na mě teď mluvil?“ pomyslel si. „Ano – a máme spoustu otázek, které bys nám měl zodpovědět!“ „Taky bych se chtěl na něco zeptat!“ pomyslel si. „Beze všeho – ale až po nás!“ vymínily si rusalky. Těžko mohl rozeznat, která z nich na něho právě mluví. Zdálo se mu, že to jsou dva různé hlasy, jenže ty bytosti přitom vůbec neotevíraly ústa a zdálo se mu, že hovoří přímo v jeho hlavě. Ostatně – uvědomil si, že ani on nemluví. Jen si to představuje s nejasným určením, že by to mělo být pro ně. Ale zřejmě mu rozuměly – tím lépe! Možná to byl přenos myšlenek, ale tím hůř se dalo poznat, kdo z těch dvou právě mluví. Co s tím? Bude se muset obracet na obě stejně. Ale nebyly zrovna zdvořilé, když chtěly nejprve zodpovědět otázky a až pak odpovídat. Jenže – byly tu doma, mohly by mít přednost. „Ptejte se tedy!“ vybídl je. „Dobře – proč jste k nám přišli? Co u nás chcete? A proč jste každý jiný?“ „Počkejte – máte moc otázek po sobě!“ zarazil je myšlenkou. „Nestačíš si je zapamatovat?“ přidaly mu ještě jednu. „Mohlo by se to stát,“ připustil. „Raději po jedné. Proč jsme k vám přišli? Utekl nám sem pes – to je ten menší tvor s černobílou srstí. Nemá rozum a vběhl sem, chtěli jsme ho jen zachytit, aby zůstal u nás.“ „Chtěli jste mu zabránit, aby sem šel?“ „Jistě,“ přikývl. „Pes do vašeho světa nepatří!“ „Vy také ne. Co u nás chcete?“ „Původně jen toho psa,“ odvětil. „Když brána do našeho světa zmizela, hledáme cestu zpátky. Uznáváme, že sem nepatříme.“ „My vás nevyháníme, jen nás zajímá, co tady u nás chcete!“ „Teď se nejvíc ze všeho chceme vrátit,“ přiznal. „Nepočítali jsme s tím, že bychom k vám vůbec vstoupili. Nebýt toho psa…“ „To je jiný tvor než vy sami? Ze kterého světa pochází?“ „Je to jiný tvor,“ přikývl. „My jsme lidé a on je pes, čili šelma psovitá. Ale pochází také z našeho světa. U nás žijí statisíce druhů živočichů. My lidé jsme jen jeden druh, pes je jiný, jenže žijeme spolu.“ „Vy se spolu – přátelíte?“ „Dá se to tak nazvat,“ souhlasil. „Ačkoliv je to trochu nerovné přátelství. My jsme lidé a on je pes, zvíře.“ „Co to znamená?“ „To znamená, že my myslíme, ale on ne. Kdybychom ho nechali bez dozoru, brzy by vyvedl něco… něco špatného.“ „Co třeba?“ „Třeba zrovna tady – vběhl sem, protože si myslel, že tady někoho z vás uloví. Pes je od přirozenosti dravec a kdybychom ho nedrželi…“ „Dravec? Znamená to, že se živí jinými tvory? To u vás ještě nepřestalo?“ přerušily ho trochu nevlídně. „Jak myslíte – nepřestalo? Ono to někde jinde přestalo?“ „Známe jen pár světů, kde to naopak přetrvává,“ ujistily ho. „To znamená, že váš svět patří mezi dravé. To není dobrá zpráva. Pro nás, ale i pro vás.“ „Co s tím chcete dělat?“ zeptal se aspoň zdvořile. „Co bychom dělali? Pokusíme se vás ještě trochu poznat – a zkoumání vašeho světa ukončíme. Dravé světy nás nezajímají. Škoda!“ „Vy jste nás přišli poznávat?“ „Tak trochu. Nebylo to zatím systematické. A nejspíš už ani nebude. Dravé světy jsou nezajímavé a navíc nebezpečné.“ „Takže od nás odejdete a už se nevrátíte? Škoda!“ „Většina světů se dostala přes hranici, kdy se jeho bytosti přestanou navzájem požírat, ale ten vývoj může trvat příliš dlouho. Nemá smysl to urychlovat.“ „My už jsme s tím začali!“ namítl hrdě Franta. „Argo je od přírody dravec, ale protože žije s námi, ještě nikdy v životě nezakousl ani myš, živí se umělými granulemi. Máme na něho v tomto směru dobrý vliv.“ „Opravdu?“ podívaly se na něho obě rusalky pátravě. „Opravdu! Sice se v něm občas projeví lovecké pudy, ale dá si aspoň říci, aby přestal.“ „Chceš říci, že jste začali některé dravce měnit na nedravce?“ „Snažíme se o to,“ řekl skromně. „To dobře děláte,“ schválily to rusalky. „Můžete nás tím přiblížit. Ale pokuste se aspoň přibližně odhadnout, kolik dravců jste přeučili a kolik jich ještě zůstalo dravci?“ „No… velký úspěch v tom zatím nevidím,“ přiznal raději Franta. „Ještě tak psi, kteří se přidali k nám lidem… na většinu dravců v přírodě nemáme vliv.“ „Takže jste na samotném počátku,“ shrnula to rusalka. „To ale může trvat dlouho… ve vašem počítání celé miliony let. Jistě chápete, že to pro nás není zajímavé.“ „Pro vás možná ne, ale pro nás… máte ještě hodně otázek, nebo je už řada na mně?“ „Počet našich otázek se snížil zjištěním, že jste svět dravců. Snad jen jednu bys nám mohl vysvětlit. Jsi první, kdo před námi neutíkal. Proč utíkali všichni ostatní a proč ne ty?“ „Báli se vás,“ pokrčil rameny Franta. „Měli obavy, že jim chcete ublížit. Já jsem neměl kam utíkat a kromě toho jsem vás chtěl poznat. Asi víc než jiní.“ „Aha,“ pochopily rusalky. „To tě chválí. Vy jste zkrátka mysleli, že jsme stejní dravci jako vy. To bylo zbytečné, my jsme vám ublížit nechtěli.“ „To není tak jisté,“ odvětil trochu podezíravě. „Ostatním jste ubližovali.“ „Kdybyste nás nechali chitsalvu dokončit, nemělo by to žádné nepříjemné následky,“ ujistila ho. „Jen nedokončená chitsalva může být – ale jen po krátkou dobu – nepříjemná.“ „To jsme ale nemohli vědět,“ namítl Franta. „A když už ty nepříjemné následky potkaly prvního, ostatní se vás báli tím víc. Nedivte se – když jste nám ubližovali, mohli jsme vás také považovat za zlé.“ „Nás?“ ztuhly překvapením obě rusalky. „My přece nikdy a nikomu neubližujeme! To je přece absurdní!“ „To víte jen vy, ale nám jste až dosud ubližovali a jste tedy pro nás nebezpeční.“ „Tak to ale není!“ bránily se. „Jak – není? Bylo to tak! Jen že se na to nedokážete podívat z našeho pohledu. Ale to snad není naše vina, nemyslíte? My jsme vám zatím neublížili a přece jste před námi utíkali jako před dravci – proč? Neříkejte, že jste o našem světě až dosud nic nevěděli!“ „No…“ zarazily se, „…jakási podezření už tu byla…!“ „Na naší straně bylo těch podezření víc,“ nedal se zastavit. „Těch, kdo nám ubližovali, k nám vaší bránou přicházelo víc. Ani ta vaše… chitsalva, či jak tomu říkáte, nepatřila mezi příjemné zážitky, zejména ta nedokončená, jak sami připouštíte.“ „No dobrá, mohli jste to tak chápat,“ připustily neochotně. „To bychom si s vámi ještě měli vyjasnit. Ale tím se naše vztahy k vám příliš nezmění. Nepopíráte, že váš svět je světem dravců, kde se jedni živí druhými. To je pro nás nepřijatelné.“ „Bojíte se našeho světa? Chápal bych to,“ připustil Franta. „Ale to přece neznamená, že se u nás musíte bát všech. My vám ubližovat nechceme a ani to nedovolíme tvorům, kteří by vám ublížit mohli. Úplného zrušení vzájemného poznávání by snad byla škoda.“ „Škoda? Ne tak velká, aby vyvážila hrozící nebezpečí,“ namítly rusalky. „Očekáváme, že nemůžete ručit ani za ty dravce, které již převychováváte, natož za ty, na které nemáte ani vy kladný vliv. Zkoumání dravých světů bývá velice nebezpečné a přínos z něho není velký, aby to nahradil. Navíc jsme objevili pravidlo – dravé světy obvykle řídí ti nejnebezpečnější dravci. Kdybychom se s vámi dokázali domluvit, znamenalo by to, že nepatříte mezi dravce, ale pak také nemáte na nic ve vašem světě potřebný vliv.“ „V tom máte pravdu,“ připustil Franta. „Většina lidí, se kterými jste se v našem světě setkali, jsme byli my, děti.“ „Míníte tím – nehotové bytosti?“ „Asi tak. Musíme ještě hodně vyrůst a zmoudřet, než si budeme smět říkat dospělí. Máme nevýhodu v tom, že nás dospělí ještě neberou vážně. Proto o vás nikdo z dospělých buď neví, nebo zvěsti o vás považují za nesmysl. A ti, kdo se s vámi setkali dřív a mezitím se stali dospělými, o vás nikomu neřeknou, protože by to ani jim nikdo nevěřil. Nevýhoda ale může být na druhou stranu výhodou. Nemusíte se bát, že s námi narazíte na dravce.“ „Možná byste nám mohli ušetřit nebezpečné cesty do vašeho světa, kdybyste nám vše, co potřebujeme vědět, řekli tady, u nás,“ navrhla jedna z rusalek. „Máme nevýhodu v tom, že jsme ještě děti a proto neznáme všechno, co by vás mohlo zajímat,“ upozornil je. „Co když se stane, že se nás zeptáte na něco, co my sami nevíme? To bychom museli nejprve nějak zjistit a tím by se vyptávání zdržovalo.“ „Dáme vám možnost přivolat si nás,“ nabídla rusalka. „Když nás zavoláte, otevřeme vám slýkut do našeho světa – vy tomu asi říkáte brána, že?“ „Chcete nám dát… něco jako telefon na vás?“ hádal Franta. „Nevíme, čemu říkáte telefon – to je vaše slovo, ne naše.“ „Telefon – tím myslím tohle!“ vytáhl Franta mobil. „Přípravek? Ne, ten vám nedáme,“ usmály se současně obě rusalky. „S podobnými jsme se už setkali, ale nebývají ani spolehlivé, ani bezpečné. Kdybychom vám dali podobný přípravek a vy byste podlehli nějakému dravci, získal by tím, když už ne přístup, pak aspoň klíč od našeho světa. Biver naproti tomu už vlastně máš, takže potřebuješ už jen lavititju na někoho z nás. Zaposlouchej se teď dobře do sebe. Promluvím na tebe biverem, zapamatuj si moji lavititju, ať si mě můžeš zavolat i později.“ „Počkej!“ zarazil je Franta. „Teď jsem vám nerozuměl. Co je to biver a to druhé?“ „Aha – vy zřejmě raději používáte přípravky,“ odvětila s pochopením rusalka. „Pak tě to budu muset naučit. Biver je dorozumívací prostředek, kterým se zrovna teď domlouváme, takže už s ním skoro umíš zacházet, chybí ti ještě znalost pojmu lavititja – možná je to pro vás pojem neznámý, ale biver asi také nebudeš chápat a přece se s ním domluvíš… Zkus si při rozhovoru se mnou trochu lépe uvědomit chvění mého biverového hlasu a když si na ně správně vzpomeneš, můžeš se mnou mluvit i z jednoho světa na druhý. Zkus to, jako kdybys chtěl zachytit a napodobit melodii – určitě to zvládneš.“ „Mám napodobit melodii tvého hlasu?“ ověřoval si Franta. „Ne, stačí, když si vzpomeneš na můj tón,“ ujišťovala ho rusalka. Franta si to zkusil vybavit co nejpřesněji. Najednou cítil, jak rusalčin hlas získal divný kovový přízvuk. „Tak vidíš, že to dokážeš!“ povzbuzoval ho kovovější hlas. „A teď to zkus se mnou,“ oslovila ho druhá rusalka. Po zkušenosti s první dosáhl zkovovění jejího hlasu ještě rychleji. „Vidíš!“ pochválila ho i ona. „To by bylo výborné, kdyby to fungovalo i ze světa do světa,“ pochvaloval si Franta. „Dosah je i větší – tak do tří slýkutů, to nikdy nevyužiješ,“ ujistili ho oba. „Vzdálenost v rámci jednoho světa nerozhoduje vůbec. Dostaneš tu výsadu – odteď s námi můžeš mluvit i na dálku.“ „Možná by bylo dobré, kdybyste tu výsadu dali ještě někomu jinému z nás,“ napadlo hned Frantu. „Abyste mohli případně volat i vy nás. Někdy býváme tak zaneprázdnění, třeba ve škole, že nemůžeme hned reagovat.“ „Nemůžeme to dávat všem ve vašem světě,“ odmítly rusalky. „Nanejvýš těm, kdo jsou tu s tebou, ovšem jen když budou chtít.“ „Když jim vysvětlím, že to není žádné mučení a nepřináší to škodu, jistě budou chtít,“ řekl Franta. „V takovém případě bychom to snad vysvětlili i Argovi.“ „Myslíte – vašeho dravce?“ trhly sebou obě rusalky. „Je pod naším vlivem,“ ujistil je Franta. „Jen není jisté, že to s ním půjde, protože pes není myslící tvor – aspoň ne tak jako my.“ „Snad by byl možný ojedinělý pokus,“ váhavě souhlasily. „Dobře, sneseme se dolů na jejich úroveň – ale ručíte nám za toho dravce!“ „Když to jinak nepůjde, sám ho přidržím!“ slíbil. „Můžeme to zkusit,“ souhlasily. Začali rychle klesat dolů, ale Frantovi to ani nepřipadalo jako pád. Byl si náhle jistý, že by si toho při zavřených očích ani nevšiml. Dvě rusalky klesaly spolu s ním, takže kdyby občas nestočil oči dolů, mohl by se jim pořád dívat zpříma do očí. Jitka s Lídou ho dole čekaly se směsicí naděje, že se vrací, a hrůzy, co se s ním dělo. „Holky, nebudete mi věřit, ale domluvil jsem se s nimi!“ volal na ně už z výšky kolem dvaceti metrů. „Ale Lído, zaručil jsem se jim, že jim Argo nic neudělá! Zpacifikuj ho, nebo bude průšvih jako Brno!“ Lída okamžitě přitáhla Argovi vodítko. „Teda, jak se ti to povedlo?“ vydechla obdivem Jitka. „Holky, vyjednal jsem pro vás něco úžasného!“ pokračoval Franta, a klesal, až se před ně postavil na vlastní nohy. „Nejenže nás pustí domů, ale nejdřív vás naučí domlouvat se s nimi na dálku jako mobilem! Bez morseovky.“ „Domlouvat se s nimi?“ nechtěla mu věřit Lída. „Jak?“ „Necháte se od nich pozměnit, abyste mohly s nimi mluvit?“ ptal se jich dychtivě. „Je to přesně to utancování, kterého se všichni báli – jenže když se to podaří dokončit, získáte jejich schopnosti mluvit myšlenkami. Stojí to za to, věřte mi!“ „Ony tě… utancovaly?“ vytřeštila na něho oči Jitka. „Ano!“ odpověděl jí pevně. „Jenže dobrovolně to nebolí, nemotá se mi hlava, nevadí mi to a navíc jim rozumím. Chcete to taky? Opakuji – nic zlého to není!“ „Myslíš?“ ujišťovala se opatrně Jitka. „Já to vím!“ trval na svém. „Tak – která půjdete první?“ Obě najednou vypadaly jako přešlé mrazem. Franta si uvědomil, že mu buďto nevěří, nebo se toho obě prostě bojí. Nebylo divu – po bájích, co jim ještě nedávno Jitka vykládala. „Tak pojď dřív ty, Lído!“ obrátil se na sestru. „Proč já?“ vyjekla. „Co když to je… něco… já nevím, ale já to nechci!“ „Srabice!“ odvrátil se od ní. „Tak ty, Jitko?“ „Proč zrovna já?“ vyjekla oslovená nesouhlasně. „Slepice pitomý!“ vyhrkl. „Takovou jedinečnou příležitost! Nejspíš se to nebude nikdy opakovat a vy v rozhodující chvíli couvnete! Řeknu vám, tohle jsem nečekal! Ručím krkem za to, že to není ani nepříjemný, ani nebezpečný! Sám jsem to právě vydržel a je to úžasný!“ Obě dívky ale byly dál nepřátelsky naježené. „Dobře, když to nechcete… až budete brečet, že jsem vás měl víc ukecávat, vykašlu se na vás. Vyjednal jsem to pro vás dvě ze všech miliard lidí na našem světě a vy, místo abyste si toho vážily, zbaběle couvnete! Půjč mi aspoň Arga – ten snad bude mít víc odvahy než vy dvě! Ať vidíte, o co přijdete!“ Natáhl se velitelsky po Argovi a pokynul dívkám, aby se trochu vzdálily – což mu obě splnily s mnohem větší ochotou, než kdyby je žádal o opak. Argo se do jeho náručí přestěhoval celkem povolně. Franta ho často příjemně drbal pod krkem a pes si jistě myslel, že se chystá mazlit. Zpočátku to tak vypadalo, ale pak se Franta opatrně posadil na zem a chytil psa oběma rukama kolem krku tak, aby se pes nemohl ani pohnout, což se ovšem Argovi líbilo znatelně méně. Dal se sice uchlácholit, ale když se nad ním vyrojilo několik desítek rusalek, trhl sebou a začal na ně vrčet. „Sedni, Argo! Drž!“ přitiskl ho Franta pevněji – a dal rusalkám neslyšný myšlenkový povel, aby začaly. Pak už to probíhalo jako na drátku. Rusalky nesouhlasnému psímu vrčení nerozuměly, možná to považovaly za souhlas. Začaly vířit kolem psí hlavy tak prudce, že vypadaly jako podivný vzdušný vír. Chvíli to probíhalo klidně, ale pak se to Argovi přestalo líbit – naštěstí František včas vylovil z kapsy psí piškot a odměnil psa za trpělivost. Pes si spokojeně žvýkal dál a rusalky kroužily kolem něho. Konečně vír ustal. „Tak co, psisko?“ pokusil se Franta oslovit myšlenkou psa. „Stálo to za piškotek?“ „A nebyl by ještě jeden?“ ozvala se mu v hlavě odpověď. „Bude, když teď vydržíš ležet jako hodnej pes!“ slíbil mu Franta. Argo se poslušně natáhl s packama před sebou. Franta pořád preventivně držel vodítko nakrátko, ale trochu je uvolnil, takže se maličko prohnulo a netáhlo psí krk takovou silou. Psovi se to očividně zamlouvalo – zatřásl sice hlavou, ale zůstal klidně ležet. „Tak a teď vy, holky – když si na to troufne Argo, ukažte, že máte víc rozumu než on!“ obrátil se na obě přihlížející dívky. „Panebože, snad vážně nezahodíte takovou příležitost?“ „A opravdu to nebolí?“ starala se opatrně Lída. „Copak ten pes protestoval? Vrčel jen dokud nepoznal, že o nic zlého nejde!“ „No – tak bych to teda zkusila…“ přistoupila na to Lída. „No konečně!“ opáčil Franta. „Aspoň zachráníš čest všech pozemských slečen! Teď by ses měla buď pohodlně posadit, nebo klidně stůj – já jsem to vydržel ve stoje, Argo vsedě.“ Lída se rozklepala strachy, ale když rusalky taneček kolem její hlavy začaly a nic se jí nedělo, upokojila se a stála klidně až do konce. „Tak co – bolelo to?“ oslovil ji, když se rusalky rozprchly a zůstaly tu jen ty dvě. „Nebolelo!“ odpověděla mu – pořád ještě hlasem. „Můžeš být poslední,“ obrátil se také hlasem na Jitku. „Anebo to vzdáš? Pak bys u mě strašně klesla!“ „Víš ty, jak dlouho se po tom Rosťa motal?“ opáčila. „Když jim to dovolíš dobrovolně a necháš je v klidu, nebude tě to bolet, nebudeš se ani motat a uvidíš, jak se ti to potom bude líbit. Víš, že se teď domluvím i s naším psem?“ „Vážně?“ nedůvěřovala mu. „Slíbil jsem mu další piškot, když bude klidně ležet – a vidíš sama!“ „To chceš říci, že budu umět řeč zvířat?“ zabrala konečně aspoň trochu. „Ne – domluvíš se jen s naším Argem,“ ujistil ji. „A také s námi a s rusalkami! Je to lepší než mobil! Tak nezdržuj, nebo si to rozmyslí a utečou nám! Povídám, je to jedinečná příležitost, nebude se nikdy opakovat!“ „Dobře – ale běda ti, jestli…“ Postavila se co nejpohodlněji a přece jen značně napjatě sledovala, jak kolem ní po Frantově povelu začalo další kroužení rusalek. Lída ztuhla ještě víc, když zjistila, že se Franta skutečně baví s rusalkami a že povel k zahájení jejich tanečku dal právě on. Jitka to dosud nevnímala, ale ona, Lída, už pochopila, že si Franta nevymýšlel a opravdu si s nimi rozumí. Bylo to pro ni ještě neuvěřitelnější a čekala napjatě, jak dopadne Jitka. Až když to po chvilce skončilo, oddychli si – nejspíš i s rusalkami. „Máte tedy chitsalvu všichni,“ oslovily je rusalky – teď už všechny čtyři – když měly všechno hotové. „Splníme náš slib a vrátíme vás domů. Kdy se máme ozvat?“ Teď bylo na Jitce, aby zůstala stát jako omráčená. Také jí došlo, že si Franta nevymýšlí a skutečně se s těmi vzdušnými tvorečky domlouvá. Ani jí nedošlo, že by se teď mohla do jejich neuvěřitelného hovoru vmísit i ona. „Nemohli bychom se spíš ozvat my – až budeme mít volno?“ smlouval mezitím Franta. „Dobře – ale ozvěte se co nejdřív!“ ustoupily. „Okno k vám není dost velké!“ Pak se náhle stranou zachvěl vzduch a ozval se zvuk, jako když se vytáhne špunt z hrdla láhve. Všichni – i pes – se tam ohlédli. Dva metry od nich zářila modravá elipsa, ve které byla vidět louka poblíž rybníčku Žabák. „Jděte domů, do svého světa!“ pobídly je rusalky. „Ale ozvěte se nám!“ „Bez obav – na to určitě nezapomeneme!“ ujistil je Franta. Pak pustil dívky napřed a prošel branou s Argem jako poslední. Za ním to jen lehce luplo – a brána do rusalčího světa zmizela. To tedy bylo dobrodružství! Ale ještě to zřejmě neskončilo, neboť Franto se v hlavě znenadání ozval kovově znějící hlas jedné z rusalek. „Nezapomeňte – slíbili jste nám to!“ Franta se trochu napnul a pokusil se vyvolat si v hlavě tón jedné z nich. „Nezapomeneme!“ odpověděl – trochu kovovým hlasem. Zřejmě se jim to jen nezdálo…