Rusalky a rákšasové - Škola

Několik okamžiků zůstal Franta jako omráčený. „Proboha!“ uklouzlo mu. „Žádná teorie antigravitace, milý synu!“ usmál se farář, klesl k zemi a začal se jakoby nic oblékat do černého civilního obleku. „Rusalky, že?“ „Vy jste zdejší!“ vzpamatoval se Franta, kterému došlo jediné možné vysvětlení. „A ty jsi přistěhovalec,“ odvětil klidně kněz. „Protože jinak bys mě znal. Jistěže jsem zdejší. Náš rod Kouzarů žije v této vsi odnepaměti. Jak ses ale dostal k rusalkám ty?“ „Taky jste byl u nich?“ zeptal se Franta už zase klidně a snesl se vedle faráře. „Taky,“ přikývl kněz. „Je to už delší dobu, byl jsem tenkrát kluk jako ty. Chodili jsme je tajně pozorovat, až se ucho utrhlo. Když začaly kolem mě kroužit, dali jsme se s Otou na útěk, ale zřejmě trochu pozdě – aspoň pro mě. A pak jsem zjistil, že jsem jiný než ostatní děti ve vesnici. Vy tu prý nebydlíte dlouho – takže vás to postihlo hned zkraje.“ „Já tomu neříkám postižení,“ nesouhlasil Franta. „Ale!“ usmál se opět kněz. „A ta bolest hlavy byla co?“ „Žádná nebyla,“ řekl Franta. „Když se necháte rusalkami utancovat dobrovolně, je to bez bolesti i bez závratí.“ „Vážně?“ podíval se na něho tázavě kněz. „Vida – přece jste přišli na něco nového!“ „Kdyby jen to!“ pokračoval Franta. „Vy jste zřejmě nebyli až u nich. Jen jste je z dálky pozorovali, že? My jsme byli dál. Prošli jsme tou bránou do jejich světa.“ „Ještě lépe!“ řekl uznale kněz. „Ještě mi řekni, že jste se s nimi dohovořili!“ „Dohovořili!“ potvrdil mu Franta. „Když už jsme byli u nich, popovídali jsme si s nimi. Byla by škoda takové příležitosti nevyužít. Byli jsme tam pak ještě víckrát, domlouvali jsme se i s jinými mimozemšťany, nejen s rusalkami. Opalychové jsou lidem podobnější a zatím nám nejvíc pomohli.“ „Oni vám – nějak pomáhali?“ podíval se na něho farář překvapeně. „Ano,“ přikývl Franta. „Chtěli po nás, abychom změnili svět k lepšímu. A věnovali nám proto dary – taesi. A ještě nám nějaké další slíbili.“ „Takže jste se zatím dostali nejdál!“ došlo překvapenému faráři. „No, jak se říká – po ovoci poznáte je, a jestli nám chtějí pomoci změnit svět k lepšímu, bylo by to jen dobré.“ „Bylo,“ přisvědčil Franta. „Jenže nám také řekly, že nemáme čas – Země je podle nich na pokraji katastrofy a pokud to máme zachránit, musíme hodně spěchat.“ „To že vám opravdu rusalky řekly?“ „Nejen rusalky,“ řekl Franta. „Pane faráři, vy teď jistě spěcháte na další mši, ale mohli bychom si o tom později popovídat na dálku, chcete?“ „Jak – na dálku?“ zarazil se farář. Byl už v civilu, už jen uklízel a chystal se zamknout sakristii, aby mohl odjet. „Odpovíte mi i takhle?“ zeptal se ho Franta rusalčí řečí. „Tohle také umíte?“ podivil se farář, ale odpověděl to Frantovi stejným způsobem. Franta nezjišťoval, zda to pan farář umí či ne – když dokázal létat, dalo se předpokládat, že zná i to ostatní, ale potřeboval si zjistit jeho lavititji a to šlo jen při rusalčí řeči. „A takhle se umíte domlouvat?“ odpověděl panu faráři otázkou, směrovanou pouze na něho, což oběma zaznělo v hlavách mnohem kovověji. „Takhle ne,“ odvětil myšlenkou, ale normálně farář. „Naučím vás to,“ odvětil Franta, ale už zase jen obyčejným hlasem. „Když to ovládnete, budeme se moci spolu bavit třeba přes celou Evropu.“ „Zajímavé!“ odvětil stejně tak kněz. „Takhle to účinkuje dál?“ „Mnohem dál,“ dodal Franta. „Slyší nás i rusalky ve svém světě.“ „Výborně!“ nevycházel z údivu farář. „Poslyš, nauč mě to! Opravdu bych se s vámi mladými rád domlouval. Zajímá mě, jak si rusalky představují změnu lidí k lepšímu. Řekl bych, že se to dost podobá tomu, co dělám i já!“ „Dobře, naučím vás to,“ slíbil Franta. „Ale dám vám jen moji lavititji… to znamená, že se teď budete moci bavit jen se mnou. S ostatními se seznámíte až později.“ Pak – už na odchodu z kostela – ho naučil získávání lavititje a dálkové komunikaci. „Budu potěšený, když se mi ozvete,“ loučil se s farářem, když ten nasedal do staršího trabantu, zaparkovaného za kostelem. „Ozvu se určitě,“ slíbil Kouzar. „Leží mi v hlavě ta změna lidí k lepšímu!“ Nastartoval – a odjel. Franta mu ještě chvíli mával. Pak se nadechl a rusalčí řečí naplno zakřičel, tak aby to slyšela nejen Lída, ale možná i Klimšovi – pokud jsou ještě v dosahu. „Máme dalšího přítele!“ ***** Když mimozemské taesi vysály svým podhoubím všechny živiny z napěchovaného sena v plastových nádobách, zachovaly se přesně podle Frantovy předpovědi: vytvořily bobule se spórami a uschly. Franta opatrně otrhal bobule a uložil je do lékovek k ostatním lahvičkám. Měli jich teď mnohem víc než na počátku a navíc, první zkouška dopadla výborně a v krabicích měli přes metrák mimozemských plodů. Frantu napadlo propašovat nějaké plody pro zbytek party. Zasloužili si přece ochutnat, oč je rodiče svým nepochopením připravili. O výsledku je Franta s Lídou informovali ihned, ale něco hmatatelného bylo jistě lepší. Již první večer proto donesli pár vzorků kamarádům. U Lapků to bylo jednoduché, Jitka s bratrem měli pokojíček v podkroví. Rodiče měli pod dohledem schodiště, ale nesledovali už okna v patře, jimiž sousedovic děti propašovaly tašku s plody taesi přímo do pokojíčku a opět zmizely ve večerním šeru. U Culků to bylo horší, ale i tam se to dalo vyřešit. Franta dopravil tašku s plody oknem do ložnice kluků, aby si mohli pochutnat i oni. Ačkoliv rodiče partu rozkulačili, držela pořád pohromadě a Franta si toho velice cenil. Budou to přece ještě potřebovat! Denně přitom spolu komunikovali na dálku a sdělovali si novinky. Tak se všichni včas dozvěděli i o dohře s babou Zahrádkovou i o tom, že farář Josef Kouzar je teď jejich člověk, dokáže nejen totéž co Klimšovi, ale uměl i létat a co je hlavní, drží teď s nimi. Kdyby o tom měli Lapkovi i Culkovi rodiče tušení! Ti žili v domnění, že nebezpečný kamaráčoft zatrhli a jejich děti sekají dobrotu jako nikdy předtím. Blížily se další události. Ale prakticky jen dvě byly pro partu důležitější než ostatní. Začátek školního roku – a úplněk. Do školy se chystali všichni, opalychy se chystal navštívit s taškou vzorků jen Franta, ale význam tomu všichni členové party přisuzovali větší. Lída se chystala Frantu doprovázet, zatímco Culkovi a Lapkovi jim jen záviděli – nikdo z nich by si netroufal porušit rodičovský zákaz z obav před přísnějšími tresty než dosud. Franta ale všechny utěšoval, že to zařídí, aby efekt z této návštěvy byl co největší. Škola ale měla začít dřív. Franta sice zkusil zavolat rusalkám, jak je to s bránou, ale ty mu jen stručně odpověděly, že je pořád ještě nepříznivé období a první otevření brány se dá počítat nejdřív za pět dní. Škola tedy přijde dřív. ***** Na první cestě do nové školy je chtěl otec odvézt autem. Ačkoliv již během prázdnin sjednával přestup dětí z Prahy telefonem, musel se teď dostavit do školy vyjednat to osobně. Odpadla jim tedy i první cesta autobusem. Když je otec dovedl do ředitelny, už je tam očekávali i jejich noví třídní učitelé. Letmo se jim tedy představili a zatímco táta jednal s ředitelem, třídní si Lídu i Frantu odvedli do tříd. Samozřejmě každého do jiné, takže byli ve škole jako vždy odděleni. I když dnes jim to ani tolik nevadilo. Franta přestál předvádění medvěda v pořádku. Učitelka ho představila spolužákům jako nového kamaráda a posadila ho do volné lavice. Bohužel bylo volné místo jen vedle jakési tiché dívenky, která se hned od Franty odtáhla na znamení, že se s ním bavit nebude. Trochu ho potěšilo, že se ve třídě mohl pozdravit s Jitkou, která se k němu hned přihlásila. Ostatní členové vesnické party byli ale v jiných třídách, takže se mohli bavit jedině rusalčí řečí, aby je nikdo jiný neslyšel. Přestáli projev ředitele ve školním rozhlase – to se snad děje všude, kde mají zavedený školní rozhlas – a po něm přidala pár slov k žákům i třídní. „Uvidíme, jakou posilou bude pro nás nový žák,“ obrátila se k Frantovi. „Přechází k nám z Prahy a podle známek to není žádný propadák ani záškolák. Koukejte se snažit, ať se před ním taky vytáhnete!“ Ještě že neřekla, z jaké školy přišel – to by to měl teprve zavařené, pomyslel si Franta. Žáci málokdy fandí těm dobrým. Kdoví, co jsou ti zdejší zač! O první přestávce to ale ještě šlo. Pražáka se všichni kromě Jitky stranili, ale Frantovi to nevadilo. Jakožto naplavenina očekával ještě chladnější přijetí. Zeptal se myšlenkou Lídy, jak je na tom ona, ale ta byla spokojená – neměla sice ve třídě nikoho z party, ale holky ji mezi sebe přijaly a spolužáci se před ní předváděli jako kohouti na smetišti, jak to nazvala. Aspoň že holky to mají lehčí, oddychl si Franta. Následující hodina byla angličtina, kde si byl Franta celkem jistý. Jednak mu šla, zvykl si na ni i na internetu a konečně si byl vědom, že bude mít tady jistou výhodu. V Praze přece chodil do speciální jazykové školy, kde měli hodiny navíc a ke všemu dobré učitele, takže se zdejšího prostředí neobával. Jak se dalo čekat, angličtinář se rozhodl nového žáka patřičně oťukat, ale hovor s ním probíhal naprosto plynule a spíš měl co dělat učitel, aby novému žáku stačil. „Teda – netušila jsem, že tak válíš!“ řekla mu Jitka tajně, ale s nádechem obdivu, když si sedal na místo. „Mohl bys mi napovídat, jako si napovídali Klimšovi?“ „Klidně,“ souhlasil. „Ale taky bych tě to mohl naučit. Mohli bychom si po večerech opakovat angličtinu, chceš?“ „Chceš mě ulovit jako Klimš Klimšovou?“ opáčila Jitka s šibalským úsměvem, ale také trochu žertem. „Právě naopak!“ odvětil vážně. „Klimšovi si přece pořád napovídali, až na sobě byli úplně závislí, ale když tě to naučím, nebudeš mě už třeba potřebovat. Poslyš, Jitko, chceš mimozemskou svačinu? Vzal jsem toho víc i pro vás!“ „To víš, že ano!“ souhlasila. „Ale až o hlavní přestávce!“ Hlavní přestávka byla naštěstí hned po angličtině. Jitka hned na začátku přiběhla za Frantou, převzala od něho čtyři balíčky a odběhla na chodbu podělit zbylé členy party. Tím ale zůstal Franta sám proti zbytku třídy, rozdělené na dva tábory. Malá část kolem Jitky Frantovi fandila – byl zřejmě první, kdo se obávanému učiteli s takovým klidem postavil a to se dalo ocenit, ale větší část třídy Frantovi nepřála a musel si vyslechnout pár jízlivých poznámek. „Co máš s Jitkou?“ ušklíbl se na něho jeden spolužák. „Co bych s ní měl?“ opáčil Franta. „Poslal jsem po ní něco jejímu bráchovi. Jsou to naši noví sousedi, máš snad něco proti tomu?“ „Jen aby za tím nebylo něco jiného!“ pochyboval posměváček. „Třeba spolu chodíte!“ „A s kým mám podle tebe chodit?“ opáčil klidně Franta. „S kluky Culkovými je nás celkem šest a to už jsme docela slušná parta!“ Mezitím se ale vrátila Jitka a jedna spolužačka jí hned ve dveřích sdělovala, že se o ní kluci hádají. „Nech je,“ obrátila se Jitka okamžitě na Frantu, aby to ostatní neslyšeli. „To chce klid,“ odpověděl jí stejně. „To je cena za přestěhování. Mohlo to být horší.“ Naštěstí zazvonilo a všichni včetně Jitky se rozběhli na místa. „Teď to přijde,“ špitla dívka vedle Franty. „Bude matika, připrav se na zkoušení.“ „Matematika mi nedělá problémy,“ odvětil také šeptem, ale klidně Franta. Matikář si ale nového žáka nevšímal, jen letmo poznamenal, že budou muset všichni po prázdninách zapnout mozkové závity, neboť matematika je věda a ta se okecat nedá. Hodina proběhla v pohodě, matikář nikoho nevyvolal, takže se nic nedělo. Také další hodiny proběhly v pořádku, jedině necita angličtinář si dovolil hned po prázdninách zkoušet a to ještě jen toho nového, kterého ostatní nelitovali, a po poslední hodině se žáci vyhrnuli do šaten. Jitka ale odešla v chumlu svých spolužaček, Franta zůstal sám a musel vydržet pár dalších poznámek od nepřejících spolužáků. Raději dělal, že je přeslechl. Zatímco ostatní odcházeli do školní jídelny, Franta se tiše zeptal Lídy, jestli nepůjdou domů spolu, neměli totiž ještě zaplacené stravování. „Co bys řekla vzít to vzduchem?“ navrhl Lídě. „Dostali jsme přece peníze na autobus,“ namítla. „Ušetříme je,“ řekl Franta. „Neblázni, Frantíku!“ namítala. „Veřejně lítat?“ „Díval jsem se cestou,“ ujišťoval ji. „Cesta je lemovaná stromy a když poletíme trochu severněji, nikdo nás neuvidí. K nám přiletíme zpoza svahu, mohli by nás vidět jen naši a ti to o nás beztak vědí.“ „Nedělala bych to!“ trvala na svém Lída. „Já ano!“ přemlouval ji Franta. „Beztak to jednou zkusíme, na to vem jed! Proč ne hned dnes? Všichni jdou na oběd, nikdo nás neuvidí…“ „No dobře,“ podvolila se. „Tobě něco odříct…“ ***** Připlachtili domů v dobré míře. „Bylo to úžasné!“ přiznala Lída. „Budeme lítat častěji?“ „Vidíš – a nechtělo se ti!“ vyčetl jí bratr. „Vybral jsem ale príma trasu, co?“ „Jak se ti to povedlo?“ „Prošel jsem si na internetu mapu s leteckým pohledem,“ řekl. „Ty skály jsou shora úžasné. To se prostě nedá srovnávat s údolíčkem, kudy jezdí ostatní na lyžích!“ „No jo… když na to jdeš takhle… i když to na lyžích musí být taky docela zábava…“ „Lyže jsou jen lyže,“ řekl. „Ale vznášet se jako orli nad rozeklanými šedými skalami, to je přece něco úplně jinýho…“ „Stejně to nepůjde pořád,“ řekla. „Neumím si představit lítat to v dešti.“ „Já vím – to už budeme mít jako všichni žákovskou průkazku na autobus a budeme se pěkně kodrcat po rozbité silnici… a přitom je to shora tak senzační…“ „Nepůjdeme zkontrolovat stodolu?“ navrhla. „Proč?“ opáčil. „Tam je přece pusto. Půjdeme raději za našimi.“ Vpadli domů jako velká voda. Táta je překvapil získáním potřebných živnostenských listů a kromě toho dostali Franta i Lída průkazky na autobus – táta jim je stačil zařídit. Také maminka je překvapila – úžasnou svíčkovou, jejíž vzorek si Franta ihned uložil do mrazáku. Měl tam už vzorků víc. Řízek s bramborovou kaší, vepřo-knedlo-zelo, typicky vánoční bramborový salát, klasický maďarský guláš. „Když se opalychům tak povedl obyčejný chleba se salámem, což teprve něco opravdu fajnovějšího?“ sliboval si od toho. Zvláště se těšil, jestli zvládnou i bramborový salát. Uvítal by, kdyby byl častěji než jen o Vánocích. Tatínek zatím výpověď ze zaměstnání nepodal, ale jednal s několika obchodníky, kteří mu přislíbili vyzkoušet prodej balených chlebů se salámem. Lákadlem pro ně bylo, že jim je nabízel za poloviční cenu než obvyklou, takže by si mohli víc přirazit. Ale byl by to úspěch, umožnil by jim začít a jak to táta spočítal, mohli by našetřit peníze na rozšíření produkce. „To může být jen začátek,“ sliboval si od toho. „Jen začátek!“ řekl Franta. „Než se vzchopíme. Ale pak to bude muset jít rychleji!“ „Jestli nenarazíme na byrokraty,“ podmiňoval to táta. Zatím to vypadalo, když ne výborně, tedy aspoň nadějně. Jenže tím den neskončil. ***** Večer Frantu od večeře vytrhlo něco, s čím rozhodně nepočítal. Vyskočil náhle od stolu a s vytřeštěnýma očima se zadíval na sestru. „Volají mě!“ vyhrkl. „Rusalky!“ Stůl okamžitě obkroužila stísněná nálada. Zatím vždycky setkání domlouval Franta, co je k tomu vedlo, aby ho samy zavolaly? „Co ti chtějí?“ zeptala se Lída. „Abych…“ strnul a zaposlouchal se do sebe. „Nejsou to rusalky,“ řekl po chvilce ticha. „Chtějí mě opalychové. Mám se sebrat a co nejrychleji za nimi přijít. Rusalky mi to umožní, ale spěchá to!“ „Vždyť už bude noc!“ namítla maminka. „To nerozhoduje,“ odvětil. „Říkají něco o zkracování času…“ Tentokrát to vypadalo opravdu vážně. Co se to vlastně děje? „Vezmi si ty vzorky!“ připomněla mu Lída. „Tašku!“ požadoval. „Naházej mi to tam! Říkají, abych si nic s sebou nebral, ale…“ Lída už přinášela ze sousedního pokoje tašku a s maminkou do ní v rychlosti skládaly vzorky potravin, starostlivě připravované celý týden. „Říkají, že se vrátím nějak později… možná až zítra… co taky takhle na noc?“ „A ty tam půjdeš?“ zeptala se ho starostlivě maminka. „To se rozumí!“ odpověděl rychle. „Něco takového odmítnout, to bych si mohl vyčítat třeba celý život!“ „Mám jít s tebou?“ nabízela se Lída. „Nechoď,“ zarazil ji. „Rusalky tam pustí jen mě. Ale nečekejte mě dneska, vrátím se nějak později… já jim pořádně nerozumím, používají úplně neznámá slova…“ „A není to nějak… nebezpečné?“ staral se táta. „Nevím,“ odtušil nepřítomně Franta. „Kde je ta taška? Tak já jdu!“ S taškou vzorků vyběhl z domu, následován Lídou, maminkou i tatínkem, odrazil se do výšky a zmizel jim v tmavé večerní obloze. Rodině nezbylo než se vrátit ke stolu a dojíst ve hrobovém tichu večeři. „No nazdar!“ řekl táta, když celá rodina seděla jako bez života. „To jsme dopadli! Děti nám budou utíkat za rusalkami! Poslyš, Liduš, ani ty netušíš, co to znamená?“ „Ne,“ odvětila. „Leda…“ „Leda co?“ chtěl vědět otec. „Leda bych se jich zeptala,“ odvětila tiše Lída. „Můžeš? Tak se jich zeptej!“ navrhl tatínek. Lída na chvíli ztuhla, ale pak se otřepala a podívala se na rodiče. „Rusalky říkají, že se jich to netýká,“ řekla. „Pomohly Frantovi k opalychům a tím to pro ně skončilo. Až se vrátí od nich, pustí ho domů.“ „Nevědí ani ony, kdy to bude?“ „Říkaly mi, že to tak spěchalo, aby se stihl vrátit ještě než skončí období, kdy mohou otevírat brány. To je, co já vím, asi šest dní… nebo tak nějak…“ „Cože?“ vyskočil táta. „Že se vrátí až za šest dní? To přece nejde, vždyť musíte chodit oba do školy!“ „Rusalky to, tati, nezajímá,“ podívala se na něho Lída. „To je věc Franty a opalychů. Prý mu jen otevíraly hvězdné brány.“ „A můžeš aspoň zavolat Frantu? Řekni mu, ať se vrátí! Nejpozději zítra ráno!“ Lída opět na chvilku ztuhla, ale pak se na rodiče podívala ještě bezradněji. „Necítím ho!“ oznámila jim. „Je v nějakém dalším světě, kam ani dálková rusalčí řeč nedosáhne. Asi ho budeme muset ve škole omluvit… třeba cestou do zahraničí, nebo tak nějak… nebude to daleko od pravdy…“ Prázdná židle a poloprázdný talíř tu zůstaly jako jediná připomínka. „No potěš pámbu!“ vzdychla si maminka. ***** Druhého dne odjela Lída do školy autobusem. V tašce měla písemnou omluvenku pro Frantovu třídní, kterou jí měla odevzdat hned jak přijde do školy. To se jí podařilo splnit, ale pak už neměla čas, protože zvonilo. „Hele, Lidko, co je s Frantou?“ ozvalo se jí v hlavě, sotva se dostala do lavice. „Dneska nepřijde,“ oznámila rychle Jitce. „Je u rusalek.“ „Cože? U rusalek? To snad ne!“ „Jo – včera večer si ho zavolaly,“ sdělovala hned kamarádce. „A nejspíš tam bude dýl. Chtěli s ním mluvit démoni!“ „No potěš koště!“ odvětila Jitka, ale na další vybavování neměla čas. „Hele, povíme si to raději o přestávce! Tady začíná dusno!“ Lída se tedy také soustředila na hodinu a za chvíli už na to přestala myslet. Jenže brzy se k tomu musela vrátit. Jitka ji o nejbližší přestávce zavolala a dožadovala se podrobností. Bohužel na to přestávka nestačila a Jitka z Lídy páčila detaily i o hlavní přestávce, místo aby roznesla klukům svačiny z mimozemských taesi, které pro ně Lída připravila. Dnes šla Lída s Jitkou na oběd do školní jídelny. Jitka jí všechno ukázala, takže oběd zvládly hladce, ale pak bylo odpolední vyučování a dívky se ještě musely rozejít. „Vás včera odvezl domů táta, že?“ loučila se Jitka, když se vracely do tříd. „Ne – my jsme s Frantou letěli,“ přiznala Lída. „Vážně?“ rozzářila se Jitka, které se létání také zalíbilo. „Nepoletíme dneska spolu?“ „Těžko,“ odvětila Lída. „Dneska už mám normální jízdenku.“ „Ale bylo by to senzační!“ přemlouvala ji Jitka. „Radši to moc neříkej klukům, nebo budou chtít taky!“ varovala ji Lída. Ale ani ji moc nepřekvapilo, když ji po odpoledním vyučování čekali všichni v šatně. „Vy jste včera letěli bez nás!“ začal výslech trochu zostra Rosťa. „Neměli jsme ještě jízdenky na autobus,“ obhajovala to Lída. „Měli bysme dneska letět zase my bez vás, ale vezmeme tě taky,“ řekl velitelsky Rosťa, aniž by očekával odpor. „Nebudeme přece trhat partu!“ „Stejně s námi nebude Franta!“ namítla Lída. „Jitka říkala, že je u rusalek,“ řekl Rosťa přísně. „Co o tom víš ty, jako ségra?“ „Heleďte se, moc toho nevím,“ řekla smířlivěji Lída. „Prostě ho večer zavolaly rusalky a vyřídily mu, že ho chtějí vidět démoni. Tak se sebral a zmizel.“ „A vaši ho nechali jít?“ vyslýchal ji dál Rosťa. „Nechali,“ přikývla Lída. „Máma mu jen přidala tašku s jídlem.“ „Skoro vám vaše rodiče závidím!“ vzdychl si upřímně Rosťa. „Víc o tom nevíš?“ „Nevím, na mou duši a na psí uši,“ dušovala se Lída. „Tak poletíme, ne?“ navrhl Pavel. „Jo – ale nejprve bych šla pěšky až na kopec ke kapličce,“ řekla Lída. „My jsme letěli taky až od ní, aby nás nikdo neviděl lítat přes město. Tam jsou stromy, tam už se dá zmizet nenápadně. A neletěli jsme nad cestou ani údolíčkem, ale nad skalami.“ „Dobře – veď nás!“ rozhodl Rosťa. ***** Letecký výlet byl senzační, zejména první část, kdy letěli nad skalami. Druhou, delší část pak letěli nad poli a loukami, ale museli se vyhnout nejen cestám, ale celé vesnici, takže se domů vraceli od severu klouzavým letem zpoza kopce. „A sakra!“ zaklel najednou Rosťa. „Támhle vidím fotra!“ Rychle se rozhlížel, zda by nešlo někam zapadnout a schovat se, jenže letěli právě nad přehlednou sklizenou loukou, schovat se nebylo kam. „Co ale dělá u nás?“ dívala se tím směrem i Lída. „A je tam s našima!“ To už bylo jasné, že je ti dole zpozorovali. Rosťa s Jirkou pobledli, když viděli, jak na ně jejich otec zuřivě mává sukovitou holí. Smrdělo to velkým výpraskem! Jenže na to, aby se ukryli, bylo opravdu pozdě a všichni sice zpomalili, ale zamířili ke skupince rodičů. Jitka s Pavlem by mohli doufat, že jim to projde, protože Lapkovi tam dole nebyli, jenže Jitka okamžitě i za brášku rozhodla netrhat za žádnou cenu partu. „Když si to musíme vypít do dna, tak všichni!“ řekla. Přistávali pomalu s majestátností čápů, ale na rodiče to dojem neudělalo. „Rosťo! Jirko! Jen počkejte!“ hromoval pan Culek. „Proč tak zhurta?“ snažil se ho zmírnit Lídin tatínek. „Vždyť nic nevyvádějí.“ „Však oni budou vědět za co!“ tvrdil pan Culek. „Ten záchod je jejich dílo!“ „Vždyť jsme se dohodli, že jste si to udělal sám!“ namítl Lídin tatínek. „Ale je to hlavně jejich vina!“ trval na svém pan Culek. „O co vlastně jde?“ zeptala se kurážně Lída, které podle všeho nic zlého nehrozilo. „Ále – pan Culek přišel s tím, že jim vykvetl záchod!“ sdělil jí to táta bez obalu, takže to vlastně řekl všem. „Vykvetl?“ divila se Lída. „No – rostou jim salámy přímo ze záchodové mísy,“ upřesnil Lídin tatínek. „Podařilo se jim zřejmě naočkovat žumpu a ta jim teď přetekla.“ „Ale to snad udělal pan Culek, ne kluci!“ namítla Lída. „Kdo tam nasypal ty zárodky? Oni přece ne!“ „Kdo to svinstvo přinesl do domu?“ vybuchl pan Culek. „Co s tím teď máme dělat?“ „Teď bude asi dobrá rada drahá,“ vzdychla si Lídina maminka. „Ale kdepak!“ vrtěla hlavou Lída. „To se dá přece zastavit!“ „Jak, prosím tě?“ podíval se na ni s kapkou naděje Rosťa. „Kyselinou solnou,“ řekla Lída. „Stačí technickou a naředěnou. Z drogerie.“ „A pomůže to?“ staral se tatínek. „Přinejmenším to zastaví další růst,“ tvrdila Lída. „Franta to tak přece říkal!“ „Dojedu koupit kyselinu,“ navrhl iniciativně Lídin tatínek a obrátil se k domovu. „Jak to můžeš tak vědět, holčičko?“ obrátil se na Lídu pan Culek. „Říkal to Franta,“ opakovala Lída. „A to je nějaký znalec?“ pochyboval pan Culek. „Divil byste se!“ ujistila ho Lída. „A kdybyste viděl, jak se to má dělat, nenapadlo by vás kluky hubovat! Nechcete si prohlédnout naši výrobnu?“ „Jakou výrobnu?“ nechápal pan Culek. „Pojďte se na to podívat!“ nabídla mu Lídina maminka. „Třeba změníte názor!“ Obrátili se tedy a všichni následovali Lídu, která celý průvod vedla do jejich stodoly. Krátce před nimi vyjelo ze dvorku auto s tatínkem – odjel do města na nákup do drogerie. Lída otevřela menší dvířka ve velkých vratech od stodoly a pustila všechny dovnitř, aby si mohli prohlédnout uskladněnou úrodu – Lída s maminkou zběžně, neboť to už viděly, kluci s Jitkou nadšeně a pan Culek nedůvěřivě. Maminka se ujala role propagátorky. Popadla nůž, který tu zbyl na stole od jejich první ochutnávky, ukrojila z chlebové šišky pár krajíců, namazala z rozkrojeného plodu máslem a navrch dávala tlusté plátky salámů. „Pane Culku, že vy pořád ještě nechápete, co to je?“ vrazila mu do ruky jeden krajíc. „Ochutnejte a pak mluvte!“ Další krajíce podávala ostatním – Lídě, Jitce, klukům a do posledního se zakousla s velkou chutí sama. Pan Culek stál chvíli nerozhodně s krajícem chleba v ruce, jako kdyby držel odjištěný handgranát. Jenže když viděl, jak se všichni, včetně jeho synů, tím podezřelým materiálem krmí, až jim za ušima lupe, opatrně si aspoň ke krajíci přičichl. Vonělo to ale slibně – salámem a kmínovým chlebem. „A není to jedovatý?“ zeptal se pro jistotu, jako kdyby neviděl, jak všem chutná. „Jedovaté?“ opáčila Lída. „My už to jíme dlouho!“ Pro jistotu si tedy ještě čichl, ale když viděl, jak tomu ostatní důvěřují a jak jim chutná, opatrně si také ukousl. „Nebojte se toho, cyankáli v tom není,“ pobízela ho Lída. „A v potravinách na náměstí to prodávají už druhý den!“ „Vy to snad někomu prodáváte?“ „To jste mohl taky, kdybyste to nezkazil,“ popíchla ho Lídina maminka. „Ale ze žumpy… to snad ne!“ namítl prudce. „Ze žumpy ne,“ souhlasila Lída. „Koho by taky napadlo pěstovat to v žumpě? Tam se to jen zkazilo, ale vidíte tyhle nádoby? Ještě včera v nich rostly taesi. A tady vidíte, co v nich vyrostlo. Taky vám to chutná? Ten chleba je sice včerejší, ale chutná jako čerstvý. A bude čerstvý ještě půl roku, pokud ho dřív nesníme nebo nerozprodáme.“ „Vy to tady hodláte… pěstovat na kšeft?“ staral se. „Není to ale… nepřirozené?“ „Už jsme s tím začali a ještě to rozšíříme!“ ujistila ho Lídina maminka. „Nechcete se k nám přidat? A máme v plánu i jiné věci.“ „Jestli myslíte, že to nevzniklo přírodní cestou, to máte pravdu,“ připustila Lída. „Je to dar od mimozemšťanů. A za takové dary se sluší poděkovat a ne je házet do záchodu!“ „Ale to přece není možné!“ bránil se pořád pan Culek. „Měl jste být včera v kostele!“ vyčetla mu Lída. „V kostele? Co tam?“ „Ále – paní Zahrádková tam tvrdila, že naše létání je rouhání pánubohu,“ pokračovala klidně Lída. „Měl jste slyšet, jak nám to nakonec pan farář schválil!“ „Pepek Kouzarů – tedy pan farář – taky?“ nevycházel pan Culek z údivu. „Ano,“ ujistila ho Lída. „Rozebrali to tam s Frantou důkladně a nakonec se shodli, že je to normální výsledek vědy – i když mimozemské. Věda není žádné rouhání.“ „Takže naši kluci… taky využívají vědu?“ „Taky,“ přikývla Lída. „Ačkoliv – trochu mimozemskou, takže nedokážeme rozšiřovat všechno, co jsme dostali. Neumíme vám zajistit, abyste létal.“ „Já po tom ani netoužím!“ utrhl se rychle. „Ale vaši kluci ten dar mají,“ řekla Lída rychle. „Dnes jsme si udělali výlet nad skály, bylo to něco úžasného. A hlavně – nemůže se jim nic stát, i kdyby odněkud spadli. Třeba ze střechy, nebo ze skály, rozumíte? Je to zkrátka výhoda, nic špatného.“ „Ale… létající člověk by mohl strašně snadno krást!“ napadlo pana Culka. „Mohl,“ připustila Lída. „Ale to vaši kluci nebudou, nejsou přece zloději. K tomu jste je snad nevychoval!“ „No právě! Chci z nich mít pořádné chlapy!“ „To budou,“ ujistila ho Lída – a jen koutkem oka zachytila, jak se na ni Rosťa šklebí. „Vždyť nic špatného neděláme! A oni také ne. Nechápu, zač byste je nespravedlivě trestal!“ „Nespravedlivě?“ vybuchl pan Culek. „Nespravedlivě,“ opakovala pevně Lída. „Využívání vědy není ani rouhání, ani žádná špatnost. Takže trest za to není spravedlivý – uznejte to!“ „Ty malá advokátko!“ zašklebil se na ni pan Culek. „Člověk by ti skoro uvěřil!“ „Proč jen skoro?“ zeptala se. „Nemám snad pravdu?“ „To se ještě uvidí!“ řekl pan Culek. Samozřejmě nemohl jen tak ustoupit malé holce, ale ponechal si aspoň zadní dvířka. Pro kluky z toho vyplývalo, že se exekuce přinejmenším odkládá, pokud se úplně neruší. Oba se proto dívali na Lídu s netajeným obdivem. Museli teď počkat na příjezd Lídina otce se zakoupenou technickou kyselinou solnou, která by měla zastavit pohromu v Culkovic žumpě. Mezitím je ale pan Culek pozval podívat se na tu raritu – záchod vykvetlý salámy. Ale už nevypadal tak rozzlobeně jako na počátku. Paní Culková uvítala příchozí trochu nevrle, ale když zjistila, že její manžel není tak nabručený, roztála i ona. Neměla nic ani proti tomu, aby se na to nadělení podívali. Záchod mezitím vykvetl ještě víc. Navrchu byl jen salám, ale jeho šišky se valily ven z mísy jako v pohádce Hrnečku vař – přesně tak, jak to nedávno naznačoval Franta. „Taková škoda!“ komentovala to Lída. „Škoda?“ opakoval po ní nevěřícně pan Culek. „Poslyšte, pane Culek – nechováte nějaká zvířata?“ zeptala se ho Lída. „Třeba kozy nebo prase?“ „Jo – Pašíka máme, kozy a králíky také,“ řekl. „Pak by bylo dobré tyhle plody normálně sklidit a krmit tím prase,“ navrhla Lída. „Náš pes by to nejspíš žral taky, ale vy byste z toho měl mít užitek, ne?“ A aby tomu dodala váhu, vytrhla ze záchodové mísy každou rukou jednu šišku salámu. Nedbala přitom na káravý pohled matky, které se nezdálo, že to dělá holou rukou. „Vy si myslíte, že to prase sežere?“ nedůvěřoval tomu pan Culek. „Prase je všežravec,“ řekla Lída sebejistě. „Prase můžete krmit skoro vším. Kozy by salám nežraly, ale praseti to nevadí. Ani že to vyrostlo v žumpě.“ „No – dá se o tom uvažovat,“ ustoupil pan Culek. „Dobrý prase – všechno spase.“ Pak nařídil Rosťovi donést pár kýblů a Jirku poslal do kůlny udělat tam místo, kam by se daly naskládat mimozemské salámy. Pak do kýblů naskládal salámy, vytrhané ze záchodové mísy. Ani on si na to nebral rukavice – jen si zabručel, že při kydání hnoje je smradu víc. Než přijel Lídin tatínek, odkryl pan Culek i žumpu a pustil se do toho nadělení vidlemi. Kluci to tak-tak stihli odvážet a skládat do kůlny. „Chleba budou žrát i kozy nebo králíci!“ doplňovala využitelnost Lída. „Vypadá to přitom lákavě!“ nechal se slyšet Jirka. „Nevědět, odkud to je, klidně by se to dalo sníst!“ „No – prase to sežere s chutí!“ zaslechl to pan Culek. „Ale pro lidi to nebude.“ „Obilí se taky hnojí!“ namítl Rosťa. „Když něco dělat, tak pořádně!“ rozhodl pan Culek. „Jak jste to říkala, sousedko? Že se k vám máme přidat? A co když řeknu, že to beru?“ „Tak si na to plácnem!“ usmála se Lídina maminka. „Zárodků mimozemského chleba, másla a salámu máme teď víc než na počátku. Pěstovat taesi je přece jednoduché, když jsme to zvládli i my měšťáci, bude to pro vás zemědělce hračka. A výsledek jste už viděl.“ „Tak si tedy plácnem!“ rozhodl se konečně pan Culek. „To bude Frantík koukat!“ řekla Lída.