Rusalky a rákšasové - Sousedé

V domku bylo opravdu práce jako na kostele, ale dětská pomoc nebyla zřejmě vítaná, zvlášť když František nechtěně upadl s velkou skleněnou vázou a všichni pak museli pečlivě sbírat po zemi střípky. Dalo se mluvit o štěstí, že se to obešlo bez krve, ale táta rozhodl, že se tu pletou jeden přes druhého a místo pomoci si vzájemně překáží. „Víte co? Měli byste se proběhnout venku dokud je vidět!“ navrhl dětem. „Pro začátek by postačilo opsat průzkumný ovál kolem chalupy, ať vidíte, co tu kde je. Do vsi se podíváte později, dnes na to moc času nezbude.“ Máma jim rychle oběma ukrojila na tu cestu krajíc, ačkoliv František tvrdil, že nemá hlad. „Do večeře hlad mít budeš!“ ujistila ho. „Neměli jsme cestou čas na oběd a svačinka to nemohla dohnat.“ „A vezměte si na vodítku Arga!“ dodal táta. „Ať má z toho taky něco, ale ne aby vám utekl! Neznáme to tady pořádně ani my a nemáme čas honit ještě psa po celé vesnici.“ S krajícem v ruce a se psíkem na vodítku vyšli před dům. „Doleva nebo doprava?“ nadhodila Lída. „Dyť je to fuk,“ mínil Franta. „Táta říkal cosi o oválu kolem tý barabizny. Ať vyjdeme na kterou stranu chceme, přijdeme z opačného, ale kratší ani delší to nebude.“ Lída se tedy otočila na Frantovu stranu a vyšli. „Barabizny…“ opakovala Lída zamyšleně. „Víš, Fráňo, táta to asi říká dobře. Čím víc si to budeme sami zvošklivovat, tím hůř pro nás. Ta barabizna, jak říkáš, bude teď náš domov, ať chceme nebo nechceme. Jsme tu jako mouchy na mucholapce, rozumíš? Vrátit se přece nemůžeme a jinou možnost taky nemáme, víš to stejně tak dobře jako já, máma i táta. Asi by bylo lepší, kdybysme si to sami nedělali horší, než to je.“ „My že si to děláme horší? Anebo to na nás vůbec nezáleží?“ řekl prudce. „Nezáleží to na nás, ale děláme si to horší sami!“ odsekla taky tak. „Táta to říká dobře. Buď si tu uděláme nový domov, nebo budeme čím dál tím kyselejší. To mě vážně neláká.“ „A co chceš teda dělat?“ začal trochu nerozhodně ustupovat. „Zkus se na to koukat z tý lepší stránky,“ poradila mu. „Ta barabizna není tak strašná. Má střechu, neprší na nás, ale nejdůležitější je, že nám patří. Nikdo nás z ní vyhánět nebude, jako z paneláku, který patří lichvářům.“ „Těm panelákům se kdysi říkalo králíkárny!“ řekl trpce. „Dneska se jim říká luxusní rezidence a jediný rozdíl je v tom, že patří lichvářům!“ „To je čistě věc reklamy,“ pokrčila rameny. „Máma říká, že dneska je jídlo čím dál tím větší šmejd, akorát s obrovskou reklamou.“ „Tak vidíš!“ „Jenže ani to neovlivníme.“ „Mimochodem, ani tahle barabizna nám nepatří!“ pokračoval František. „Dokud na ní bude hypotéka, můžou nám ji kdykoliv sebrat exekutoři. Slyšel jsem mámu, když se o tom bavila s tátou a myslela si, že tam nejsme.“ „Já jsem se jí na to zeptala,“ odvětila Lída. „To by hrozilo jen kdyby naši zůstali bez práce a neměli čím splácet. Dokud práci mají, dá se to vydržet. Splátky na hypotéku jsou mnohem nižší, než kolik jsme platili nájemnýho. Finančně jsme na tom podstatně líp a po splacení nám to bude patřit.“ „Sousedi tam zůstali a taky je to nepoložilo!“ „Jo – jen doktoři,“ odsekla. „Mají větší platy, možná to vydrží dýl, ale ostatní sousedi utekli už dávno. Dyť jsme tam bydleli jako ve strašidelným hradě, půlka bytů prázdných!“ „Pár našich kamarádů tam ale zůstalo.“ „Taky utečou,“ věštila. „Dalším rokem nájemný přeroste přes hlavu i jim, jenže na ně už zbudou jen chalupy se suchým záchodem a bez vany!“ „Tahle není taky žádná výhra!“ zavrčel František. „Kdo ví?“ pokrčila rameny. „Máme i teplou vodu, to všude není.“ „Ale podívej se na ni! Otlučená, nahrbená…“ „Náš panelák taky nebyl nejnovější!“ utřela ho. „Balkóny prorezlé, střecha taky nebyla v nejlepším stavu, do horních bytů už léta zatékalo a platili jsme za to ateistický nájemný.“ „Ateistický?“ „No – křesťanský to nebylo,“ upřesnila. „Posledním rokem to začínalo být neúnosný, máma musela obracet každou korunu. Pamatuješ si jistě, kdykoliv jsme měli zájem jít do kina, kolikrát jsme naše umluvili a kolikrát prostě na kino nebylo?“ „Tady zato není kino žádný!“ zavrčel ještě. „Aspoň nás to nebude svádět utrácet,“ pohodila hlavou. Prošli mezitím zaplevelenou předzahrádkou, plnou kopřiv a bodláků. Argo jevil zájem prozkoumat ten kopřivový háj, ale Ludmila ho držela zkrátka. František zkoušel otevřít zadní vrátka, ale spleť popínavých rostlin je dokonale přidrátovala. „Když to nejde silou, půjde to větší silou,“ zabručel František a opřel se do vrátek. Břečťan – či co to bylo – popraskal a vrátka se strašidelným skřípěním pantů povolila. „No potěš koště, tady je ale prales!“ ulevil si, když tam pohlédl. Obcházeli dům po směru hodinových ručiček, takže se jim vpravo otevřel pohled na zadní stranu domu. Byl tu mezi domem a plotem poměrně široký prostor, zcela zarostlý převážně kopřivami. „Ty kopřivy jsou vyšší než my!“ souhlasila Lída. „Neotočíme to raději?“ „Prašť jako uhoď,“ ujistil ji. „Dostali bysme se sem z druhé strany, jiná možnost není. Neboj, já ti to prošlapu.“ Začal kopřivovým pralesem prošlapávat úzkou pěšinku metr ode zdi a Lída ho pomalu následovala. Kopřivový prales se táhl podél celé kratší stěny domku, pod ním byla jen černá spleť kořání, překrývající úlomky cihel. Zřejmě se sem kdysi vyvážela nějaká stavební suť. Líbilo se tu jen Argovi, který se snažil protáhnout se kopřivami vlastní cestičkou, ale Lída ho stále držela u sebe, takže mu nezbývalo než jít za Frantou. Táhl za sebou aspoň Lídu plnou silou svých několika málo kilogramů živé váhy. Franta se konečně prošlapal až k rohu staré budovy. „Hele – tady se ta stěna nějak drolí!“ upozornila Lída brášku. „Řekneme to tátovi,“ přisvědčil. „Aby nám ta barabizna nespadla na hlavu!“ Lída na to nic neřekla. Stěna tu byla vlhká a malta mezi cihlami se drolila, když se na ni sáhlo. Omítka dávno opadala a jednotlivé cihly se tu postupně vylamovaly. „Lepší už to nebude,“ vzdychl si Franta. „Jdeme dál.“ Propracovával se zvolna kopřivami podél jakési kůlny, zezadu nebylo znát, co to je. Před nimi se po pravé straně tyčila vyšší budova stodoly, ale za ní začínalo obdělávané pole, kde prales kopřiv končil. „A jsme z toho venku!“ řekl ulehčeně Franta, když se všichni tři dostali na sklizené, ale dosud nezorané obilné pole, pokryté naježeným strništěm. Lída uvolnila vodítko, Argo hned vyrazil vpřed, povedlo se mu ale předběhnout je jen na plnou délku vodítka. „Tady nic není, ale aspoň to rychleji přejdeme,“ pochvaloval si Franta. Obcházeli stodolu zezadu a Franta se spolu s Argem zajímal o její zadní vrata, ale když se do nich opřel, ani s nimi nehnul. Vrata visela na zrezivělé kolejnici a zřejmě s nimi nikdo dlouho nehýbal, protože byla dole úplně vrostlá do trávy. „Jdeme dál, do stodoly se snad dostaneme ze dvorku,“ pobídla bratra Lída. Po poli se jim šlo dobře a konce stodoly dosáhli v mžiku. Dál pokračoval polorozpadlý plot, porostlý stejným břečťanem – či co to bylo – jako byl rozrostlý na opačné straně domu. Podél plotu rostly další kopřivy, ze kterých vyčnívaly zrezivělé zbytky jakéhosi stroje, či co to bylo. Do dnešního dne městským dětem to pochopitelně nic neříkalo. Jen Argo si tam nadšeně cosi očichával. Za krátkým úsekem plotu, kterým bylo trochu vidět do dvorku, odkud probleskovala světlejší barva jejich auta, stála další kůlna. „Z druhé strany to bude jistě zajímavější,“ utěšovala Lída sebe i bratra. Došli v pohodě ke konci kůlny, kde se jejich okružní cesta kolem usedlosti opět lomila doprava. Za kůlnou pokračoval plot – alespoň kdysi, protože tu teď byly jen zbytky. Byla tu ale nepříliš zřetelná pěšinka, kudy občas někdo chodil. Očividně tudy chodili sousedé, když v domě už pět let nikdo nebydlel. Sourozenci tu ale narazili na cizí partu, sestávající ze tří zhruba stejně starých kluků a jedné holky. Lída okamžitě přitáhla Arga a zkrátila mu vodítko, aby ho měla až u sebe. „Co tady děláte?“ postavil se sourozencům do cesty největší kluk, o půl hlavy vyšší než Franta i ostatní kluci a podle všeho dosud zvyklý velet. „My tady teď bydlíme,“ oznámil mu František. „Aha – vy jste ty nové naplaveniny,“ ohrnul kluk nad nimi nos. „Naplaveniny?“ zamračil se Franta. „A co jste vy?“ „My jsme místní!“ řekl hrdě kluk. „To my už taky,“ usmála se na ně Lída. „Vy budete vždycky jen naplaveniny,“ ujistil je značně přezíravě kluk. „Protože jste se sem přistěhovali. My jsme se tu narodili, tak jsme zdejší rodáci.“ „To těžko,“ odvětila suše Lída. „Kde tu máte porodnici?“ Bylo to sice pohotové, ale neúčinné. „Když jsem se narodil, nedostala se sem kvůli sněhu sanitka,“ řekl hrdě kluk. „Takže jsem narozený doma a jsem tedy jasný rodák.“ Tenhle argument se nedal přebít. Ludmila zůstala stát jako omráčená. Cožpak to jde bez porodnice? Leda jít si koupit miminko do hračkářství – ale z toho snad dávno vyrostla! „A kdyby nic jinýho, jsme všichni křtěný zdejší vodou,“ přidala se cizí holka. „Vy jste určitě Pražáci křtěný Vltavou, anebo ne?“ „To asi ano,“ připustila Lída, neochotně uznávající, že na to nemá co odpovědět. „Takže – naplaveniny,“ uzavřel spokojeně kluk se zřetelným pohrdáním v hlase. „Nadšený z toho nejsme,“ zavrčel Franta. „Větší zapadákov se v Čechách těžko najde.“ „Naplaveniny – a ke všemu namyšlený!“ upřesnil své pohrdání kluk. „Nevím, jak může bejt někdo tak namyšlenej z takový díry!“ odrazil ho Franta. „Dyť tu nic není, dokonce ani jedno kino ne!“ „No jo – to jsou Pražáci!“ ohrnula nad nimi nos i holka. „Kavárny, kina a báry, život si bez nich nedovedou představit. To tady budete bez nich nešťastný jak šafářův dvoreček!“ „Obejdeme se i bez nich,“ ujistil je František. „Dalo se bez nich žít i v Praze, kdežto vám nic jiného prostě nezbývá, co?“ „Filmy se dají koukat i v televizi,“ řekla holka. „Ale není o co stát. Až na pár starých filmů jsou to samý odpadky, hnůj prolezlej reklamama jako sejra myšma.“ „V kině to bylo vždycky bez reklam a na širokým plátně,“ trumfl ji ihned František. „Hnůj jako hnůj,“ potřásla hlavou holka. „Vybrat z toho něco, na co se dá koukat bez hnusu, je pěkná fuška. Eště abysme vám něco takovýho záviděli!“ „Za televizi nemůžeme,“ pokrčil rameny Franta. „Jistě,“ ošklíbla se holka. „Za televizi můžou vesničani, co? To vykládejte naší hluchý babičce, ta vám to možná odkejvá.“ „Za televizi nemůžeme!“ opakoval důrazně Franta. „Za televizi můžou Pražáci, to neodkecáte!“ Bylo jasné, že argumenty nepomohou. Pražáci jsou František s Ludmilou stejně jako lichváři, co je vyštvali nekřesťanským nájemným. „No jistě – Pražáci můžou za všechno na světě!“ odvětil ironicky František. „Pražáci jsou zodpovědní i za televizi, která ani nepatří Čechům. A burani to nejsou schopní rozlišovat.“ „Kdo je u tebe buran?“ postoupil k němu výhružně o krok největší kluk. Argo začal okamžitě nepřátelsky vrčet, ale kluka to nezastrašilo. Případní protivníci měli číselnou převahu, jenže Argovy ostřejší špičáky by ledacos vyrovnaly. Ačkoliv – bez pranice by to bylo lepší. „Buran je každej, kdo nerozezná darebáky od obětí!“ trval ale pevně na svém Franta. „Reportéry z telky počínaje a pitomci, co jim to žerou, konče! Zařaď se sám, kam patříš!“ Kluka to zarazilo. Nazvat televizní reportéry burany, to bylo dost drsné. Ale že by jim to někdo žral? To snad ne, takže – kdyby slovo buran vztáhli na sebe, byla by to nejspíš jen jejich hloupost. „Takže jsou podle tebe v Praze burani?“ ušklíbl se. „Pěkná sebekritika!“ „V Praze jako tady!“ odvětil František. „Buran je ten, kdo to nerozlišuje. Buď je tak blbej, že to nedokáže, nebo prohnanej, že nechce. My jsme se to už trochu naučili – aspoň natolik, abychom se za burany nepovažovali. Co jste ale vy? Dokážete rozlišovat lidi taky jinak než na rodáky a naplaveniny?“ „Dobře, připiš si gól!“ ustoupil o krok kluk. „Takový rozlišování není úplně pitomý. Budete tu fakt natrvalo? Nebo jen na víkendy?“ Argo přestal nepřátelsky vrčet a klidně se posadil do pozice egyptské sfingy, tlapkami před sebe. Pochopil asi, že pranice už nehrozí. „Vracet se nemáme kam,“ řekl také smířlivěji Franta. „Z pražského bytu nás nadobro vyštvali, tady jsme nejspíš na doživotí.“ „To my taky,“ pokrčil rameny kluk. „Jenže z toho neděláme tragédii.“ „A my snad jo?“ opáčil Franta. „Kdo si tady začal s naplaveninama?“ „A nejste?“ „Záleží na tom?“ ušklíbl se Franta. „Já bych lidi rozlišoval podle úplně jiných hledisek než takhle primitivně.“ „Primitivně?“ zamračil se opět kluk. „Primitivně!“ trval na svém Franta. „Poznat naplaveninu je pro vás tak primitivní, až to dveřma tříská, když se tu znáte. Darebáka tak snadno nerozeznáš. Přitom na tom záleží víc.“ „No – to asi ano,“ připustil kluk. „Nebylo by lepší nechat naplaveniny geologům?“ rýpnul si Franta. „No dobře,“ přistoupil na to kluk. „Já jsem Rosťa Culek, tohle je můj brácha Jirka, pak Pavel a Jitka Lapkovi. Jak říkají vám?“ Ledová bariéra zřejmě povolila a Franta místním rychle představil sestru i sebe. „My bydlíme tady,“ ukázal na svůj nový domov. „Kde bydlíte vy?“ „My už víme, že bydlíte po Kamenících,“ řekl Rosťa. „No – nás najdeš támhle v tom žlutým bungalovu a Lapkovic rezidence je ta pruhovaná vedle nás.“ Bungalov Culkových i rezidence Lapkových byly skoro stejně veliké chalupy, odsud vzdálené tak dvě stě metrů, jen se z dálky nezdály otlučené, jako polozřícenina po rodině Kameníků. Stavení Culkových zřejmě nedávno dostalo buď novou omítku nebo aspoň nový nátěr na světle žluto, zatímco roubená chalupa Lapkových byla černobíle pruhovaná jako trestanecký mundúr – ve vsi bylo ještě takových romantických starodávných roubených chalup víc – jedna dokonce úplně nově postavená, jak později zjistili. „Príma,“ chopila se slova Lída. „Pozvali bychom vás domů, ale u nás teď panuje pravý stěhovací brajgl, neboli binec, takže nás naši raději vystrčili ven.“ „To známe!“ usmála se Jitka. „Jako když se u nás gruntuje!“ „Hele – co to máte za psa?“ zajímal se Rosťa o Arga. „Jak bych to řekla…“ začala přemýšlet Lída. „Aha – takže taky vořech?“ nebral si servítky Rosťa. „Nekouše, že? To by musel mít na čumáku košík, když jde ven.“ „Nebojte, nekouše. Ale úplně vořech to není, jenže – nemá papíry ani šlechtický titul,“ nesouhlasila Lída. „Šlechtici nemají tady na vsi co dělat,“ utěšoval ji Pavel. „Vypadá jako kokršpaněl, až na tu barvu.“ „On je přece kokr,“ přikývla Lída. „Tahle barevná variace není tak běžná, ale občas se taky vyskytuje. A mámě se líbil.“ „Ani se nedivím,“ připustil Pavel. „Vypadá jako plyšáček.“ „My mu tak občas říkáme,“ přiznala Lída. „Ale jmenuje se Argo.“ „Skoro jako Aragorn!“ dodal rychle Pavel. „Kdepak, Plyšák nemá s Pánem prstenů nic společnýho,“ namítala Lída. „Je to totiž pes vítací, mazlící a pletací – hlavně pod nohama a když to nejméně potřebuješ.“ „Vy ho nemáte u boudy?“ vyzvídal Pavel. „To v Praze nebývá,“ odvětila Lída. „A v panelácích to nejde. Plyšák je zvyklý bydlet s námi v bytě. A už si na nás zvykl a my na něho – takže asi u boudy bydlet nebude. Venku bude na vodítku, aby se neztratil.“ Argo cizím lidem nedůvěřoval, ale dal si říci, aby Pavlovi očichal nataženou ruku. Pak už se přestal odtahovat a místo toho přátelsky vrtěl ocáskem. Přešli mezitím po cestě kolem kůlny, ale tím skoro úplně obešli usedlost, takže se zastavili. „Budete tady bydlet napořád?“ pokračoval Rosťa v dotazování. „To byste měli s námi jezdit i do školy!“ „To ještě nevíme, ale nejspíš ano,“ vzdychl si Franta. „Tady ve vsi škola není?“ „Je – ale jen do pátý třídy,“ řekl Rosťa. „Vy vypadáte starší.“ „Jo, po prázdninách jde i Lída do šestky,“ připustil Franta. „Takže od šestky se jezdí do školy jinam?“ „Do města – ale dalo by se to chodit i pěšky, není to daleko,“ utěšoval je hned Rosťa. „Hoďka středně rychlý chůze. V zimě to občas jezdíme na lyžích, je to větší psina!“ „My na lyžích neumíme,“ přiznala s trochou závisti Lída. „No jo – naplaveniny z rovin,“ mávl rukou Rosťa, ale znělo to již shovívavěji než prve, skoro dobrácky. „Jestli to tu opravdu máte na doživotí, koukejte se co nejdřív, nejlíp tuhle zimu, postavit na vlastní prkýnka, jinak jste ztracený!“ „To tu bývá v zimě tolik sněhu?“ zajímala se živě Lída. „To si teda pište!“ zasmála se Jitka. „To není jako v Praze – kde napadne pět cenťáků prašanu a doprava úplně kolabuje. Tady napadne pět cenťáků třeba za hodinu, ale za den je toho půl metru a když silničáři zaspěj, uváznou i jejich pluhy. Náš táta pak jezdí s traktorem prohrnovat silnice a někdy i tahat auta ze závěji.“ „Váš táta je silničář?“ „Ne, zemědělec,“ odvětila Jitka hrdě. „Ale za chumelenice je každý traktor dobrý. Táta odepne vlečňák, připne jeden pluh dopředu, druhý pluh dozadu a vyrazí na trasu. Má se silničáři smlouvu a na jaře jim pak píše vyúčtování.“ „To je príma! Jezdíte s ním?“ „Kdyby to nebylo v noci, bral by nás,“ zasmála se Jitka. „Jenže prohrnování začíná ve tři ráno, jinak by neprojely ranní autobusy. Tady to není jako v Praze!“ „Co máte pořád s Prahou?“ nadskočil František. „Náhodou jsme do školy jezdili metrem, tomu může být nějaký sníh ukradený.“ „Akorát si pamatujeme, jak bylo jednou vytopený!“ rýpnul si Jirka. „Jo – jednou. Vy tady povodně nemáte, co?“ „Taky máme,“ připustil Jirka. „Jenže nás ani vás se nebudou týkat, naše i vaše baráky jsou ve vejšce, kam voda nikdy dosáhnout nemůže. Ale dole v údolí už to pár baráků taky vyplavilo. Náš potok se nezdá, vypadá nevinně, ale umí stoupnout i o tři metry a pak pro lidi u břehu nastane fofr. Jednou – to jsme ještě chodili do zdejší školy – nám odpadlo čtrnáct dní vyučování, protože ve škole bydleli vyplavení.“ „Takže my jsme naplaveniny a někteří místní vyplaveniny,“ zažertoval si Franta. Místní to trochu zarazilo. „No – dalo by se to tak říct!“ připustil po krátkém váhání Rosťa. „Jen to ale zkuste před nimi říct nahlas! Lošákům se předloni při povodni utopil dědeček, to každá sranda končí. Dělejte si z toho klidně šoufky dál, ale pak se nedivte, až dostanete přesdržkovné.“ „Promiň!“ zarazil se i Franta. „No jo – ale to jste nevěděli, co?“ zmírňoval to Rosťa. „To víte – není zdrávo mluvit v domě oběšencově o provaze a v domě utopencově o vodě.“ „Dobrý – dík za varování, dáme si pozor. A co jste dělali při povodních vy?“ „Táta jezdil s traktorem,“ řekla Jitka. „Motor má sání vysoko, menší potopy se nebojí. Ale my jsme nesměli k vodě blíž než na sto metrů, jinak by byl mazec.“ „Nás taky při povodních drželi naši dost doma,“ utěšoval je Franta. „Ale do školy jsme jezdili povodeň nepovodeň. Jako na potvoru metro od nás až ke škole jezdilo jako normálně, nezameškali jsme ani hodinu.“ „U vás nebylo vyplavený?“ sondoval opatrně Pavel. „Ne, to bylo jen u Vltavy, my jsme bydleli vejš,“ řekl Franta. „Tady jsme všichni mnohem vejš než Praha,“ ujišťoval naplaveniny Rosťa. „Poznáte to nejbližší zimu. Ale jinak – jinak to tady docela ujde.“ „To se nedá prvního dne posoudit,“ řekl rozšafně Franta. „Do letoška jsme nevěděli, že vaše vesnice vůbec existuje a do dneška jsme tu nebyli.“ „Takže jste tu vážně první den?“ usmála se trochu Jitka. „To je náhoda, že jste nás tu potkali, my tudy nechodíme denně.“ „A kudy chodíte častěji?“ „Kolem Strašků – tak dvě stě metrů odsud. My máme výhodu, že bydlíme vedle sebe, takže se snadno scházíme.“ „Vždyť je odsud k vám vidět!“ „Jo – ale nechci zažít, jestli chcete tak daleko hulákat.“ „Proč hulákat? Od čeho jsou mobily?“ navrhl Franta. Místní rodáci se trochu zarazili. „Vy máte mobil?“ zeptal se Rosťa. „No jistě!“ odvětil Franta. „To je teď přece normální!“ „No – jak kde a jak pro koho,“ ochladl Rosťa. „My mobily nemáme.“ „A máte aspoň pevnou linku?“ zajímalo Frantu. „Naši mají,“ přiznala opatrně Jitka. „Ale ne abychom se svolávali. To by nás táta hnal, kdyby zjistil, že jsme si jen tak volali! Smíme volat kdykoliv, ale jen hasiče nebo záchranku, jenže to by muselo hořet nebo by se někdo poblíž musel zhroutit, jinak – chraň ruka Páně!“ „Vaši vám to nedovolují?“ sondoval Franta. „No – nám taky nedávají úplnou volnost, je to přece jen drahé, ale elementární komunikace se dá dělat i zadarmo!“ „Jak – prosím tě?“ „Jednoduše,“ řekl Franta. „Dám vám moje číslo. Když mi zavoláte…“ „Dostaneme doma sekec,“ dodala rychle Jitka. „Když mi zavoláte, já hovor odmítnu a vám se ozve obsazeno. Tím pádem nezaplatíte ani kačku, ale já budu vědět, že se mnou chcete mluvit,“ rozváděl to. „Takže nic neprovoláme?“ trochu se rozjasnila Jitka. „Ale tím taky nic nezjistíme!“ „Nemusíte,“ pokračoval Franta. „Protože v té chvíli klidně zavěsíte i vy a já začnu volat vám. Kdybyste nás jen chtěli přivolat, taky hovor odmítnete a oba víme, že se chceme sejít.“ „Jak se ale odmítá hovor na normálním telefonu?“ zajímala se Jitka. „No jo…“ zarazil se Franta. „Vy tuhle možnost asi nemáte. No tak to zvednete a bude to zkrátka na mně. Naši mi pár hovorů měsíčně tolerují. Když budu volat já vám, bude to ještě jednodušší. I kdyby to zvedli vaši, já si vás už vyžádám. Nebudeme-li to používat denně, je to průchodný.“ „Ale pak byste to platili jenom vy,“ ochladla trochu Jitka. „To by nebylo spravedlivý!“ „No a?“ pokrčil rameny Franta. „Za tu možnost to snad stojí!“ „Jednostranné nevýhody kazí kamarádství,“ řekla Jitka. „Kdyby to mělo být jen tak, jak to navrhujete, pak to raději nebereme.“ „Máme ještě walkie!“ upozornila Lída bratra. „Jo, to by šlo,“ rozjasnil se Franta. „Jde o to, kde je a kdy to vyhrabeme.“ „Co že to máte?“ zajímal se Rosťa. „Než nám naši koupili mobily, aby měli o nás přehled, měli jsme dvě malé vysílačky, říká se jim walkie-talkie. Proti mobilu mají výhodu, že je provoz zadarmo, jen se jim musí občas dobít baterky. Nevýhodou je dosah zhruba kolem sta metrů, takže jsme se občas mezi paneláky nedovolali. Proto nám taky naši časem koupili mobily, těmi nás mohli vyhmátnout kdykoliv a kdekoliv a když se nedovolali, pak věděli, že jsme v metru. Staré walkie musíme mít ale někde schované a řekl bych, že budou provozuschopné.“ „Ale k nám je to dál než sto metrů!“ upozornila je Jitka. „Jenže na přímou viditelnost bude dosah mírně větší. Chce to mít walkie v okně, aby mu nic nestínilo. Náš pokojík je směrem k vám, u nás problémy nebudou.“ „Stíní tomu vaše kůlna!“ „Dřevem to projde,“ ujišťoval je Franta. „Jediný problém je, že je teď walkie někde v krabici a kdo ví, kdy ji vyhrabeme.“ „Dobře, necháme to zatím koňovi, má větší hlavu,“ mávl rukou Rosťa. „Nějak se zatím domluvíme i bez techniky. Před sto lety neměli lidi ani telefon.“ „To bych neřekl, vynález telefonu je snad starší.“ „Jo – v Americe. Ale sem na vesnici se dostal mnohem později.“ „Koukám, že mobilům to sem trvá dodnes,“ rýpnul si Franta. „Ba ne, spousta lidí už mobily má,“ opravil ho Rosťa. „Jen tady nejsme zhejčkaní jako v Praze, aby je měli i školáci.“ „Časem se to dostane i sem,“ prorokoval Franta. „Myslíš?“ podíval se na něho Rosťa nevěřícně. „Pokrok se nezastaví!“ tvrdil Franta. „Dneska omezují hovory i dospělí. Je to příliš drahé,“ namítal Rosťa. „To máš asi pravdu,“ vzdychl si Franta. „Všechno zdražuje – nájmy, jídlo… někdy to už začíná být neúnosné.“ „Však si nějak poradíme!“ řekl optimisticky Pavel. „Ale my už asi půjdeme. Původně jsme šli touhle zkratkou, abychom byli dřív doma.“ „Dobře, jděte,“ přikývl Franta. „Když se nesejdeme dneska, sejdeme se zítra.“ „Nebo pozítří,“ dodal Rosťa. „Tady se tolik nespěchá, jako v Praze.“ „Přizpůsobíme se,“ sliboval Franta.