Rusalky a rákšasové - Stáž

Culkova rodina měla pro podnikání v potravinách několik nesporných výhod. Předně neměla na krku hypotéku ani jiné dluhy. Pan Culek měl proti dluhům averzi, vypěstovanou už jeho otcem. Zásadně si nepůjčoval, což bylo výhodou. Nemusel se ohlížet na žádnou kouli na noze, jakou hypotéky bezesporu jsou. Za druhé – jako sedlák se sice držel své hroudy, ale nebyl hloupý, aby nepochopil, že se setkal s něčím převratným. Pěstovat nejen obilí, ale rovnou chleba, znamenalo obejít se bez mlýna a pekárny. Pěstovat rovnou salámy znamenalo obejít chov vepřů, vynechat jatky i celý masokombinát. To všechno se nutně muselo projevit na efektivitě. Nehledě na tom, že taesi rostly neuvěřitelně rychle – jako houby. Ačkoliv to pravé houby nebyly. Bylo mu sice trochu proti srsti dolovat důležité vědomosti z malé holky, ale uvědomil si včas, že ta malá holka Lída ví něco, co on sám ani netuší. Už to, jak si věděla rady se žumpou, zarostlou chlebem a salámy. Pravda, chvilku trvalo, než zředěná kyselina pronikla potrubím až do žumpy, ale pak najednou byla žumpa prázdná a Culkovi si ušetřili poplatek za její pravidelný odvoz. A kdyby tady byl Franta, který se s mimozemšťany domlouval déle než ona, bylo by to možná ještě lepší. Nakonec potlačil sedláckou hrdost a přišel za Lídou na rozumy. Nutno přiznat, že Lídini rodiče neváhali a nejenže dovolili dceři poučovat souseda, ale připojili se k tomu sami v roli pozorných posluchačů. Pravda, Lída toho nevěděla tolik, takže brzy probrala všechno co věděla, ale slibovala, že Franta toho ví jistě ještě víc a až se vrátí, školení o taesi jim doplní. Franta tady měl být! Jeho myšlenka o založení družstva se vrátila z odpadkového koše zpět na stůl a po Culkových se stejně váhavě a s ohromením přidali i Lapkovi. Očividně to bylo Jitčino dílo, neboť rodičům přičinlivě sdělila vše, co se na místě dozvěděla o změně názorů pana Culka. Pan Culek ale odmítl koncepci prodávání balených chlebů se salámem do obchodů s potravinami. „Nezlobte se na mě, ale to je blbost!“ prohlásil na poradě hned po školení o taesi, které jim dávala Lída. „Vy jim to dáte za pakatel, oni si na tom přirazí a budou královsky rejžovat, kdežto vám z toho koláče nechají jen drobky. Mám jiný nápad. Koupíme barák s obchodem na náměstí a budeme to tam prodávat sami.“ „Na to nemáme,“ namítal Lídin tatínek. „Vy máte hypotéku, budete se starat o výrobu a případně o rozvoj – jestli se to vašemu klukovi podaří sjednat. My s Lapkovými koupíme ten barák. Já mám našetřeno na traktor, Lapkovi také. Když se dáme dohromady, jeden traktor by nám měl stačit a místo druhého si koupíme ten barák. Ženský tam budou prodávat a my budeme pěstovat. Máte lepší nápad?“ „Není to vyvážené,“ namítal tatínek. „Vy do toho dáváte víc.“ „Víc peněz, chcete říci, že?“ přikývl pan Culek. „Nejvíc přece do toho dáváte vy – či přesněji vaše děcka, bez nich by nic nebylo. Váš kluk to prej přitáhl od těch potvor. Můžeme to stvrdit tím, že ten barák koupíme a necháme ho zaknihovat na všechny rovným dílem. Já si myslím, že nezůstaneme u jednoho krámu v jednom městě a že si kromě traktoru časem koupíme i nákladní auto. Když jste tohle vypěstovali na pouhým seně, pak se dá čekat, že to na vydatnějším základě vyjde ještě lépe. Místo sena a trávy bych zasel kukuřici – zrno by se taky dalo zkrmit, ale ty houby i z toho zrna vytáhnou víc užitku. A co brambory? Vždyť by ty houby podle mě zchlamstly brambory i s natí!“ „To je asi pravda,“ připustil tatínek. „Franta říkal, že vyhoví jakákoliv biohmota.“ „Tak vidíte!“ řekl pan Culek. „Na tom se můžeme dohodnout.“ Barák na náměstí s nevelkým krámkem byl momentálně nevyužívaný a hodil by se na prodej čehokoliv. Nad krámkem byl navíc byt, obydlený staršími manželi. Pan Culek řekl, že jim o byt nejde, naopak bude dobré, když tam bude někdo bydlet dál, takže by tam měli manžele nechat. „Dům bez lidí vždycky rychle chátrá,“ zdůvodnil to. Na tom se také dohodli. ***** Během následujících dnů pan Culek všechno rozjel naplno. Dohodl se se sousedy Lapkovými, zahájil jednání o společné koupi domu na náměstí, připravil další výrobu taesi ve větším ve stodole a spolu s Lapkovými si koupili traktor, aby mohli společně obhospodařovat pole. Současně nechal zaregistrovat družstvo, skládající se ze tří rodin, zaměřené na výrobu a prodej potravin. Družstvo mělo být i držitelem oprávnění k prodeji. Živnostenské listy se tím pádem staly vedlejší, nicméně se hodily k podepření družstva. Franta se tedy bude divit, až se vrátí! Parta se samozřejmě mohla scházet již bez omezení. Jen jejich cesty ze školy se vrátily do klasických mezí – poslední dobou bylo deštivo a autobus byl přece jen výhodnější. Jenže pršet nemůže věčně a parta se už těšila na lepší počasí. Toho večera vyprávěla Lída u večeře poslední novinky ze školy, když se znenadání ozval zvonek u dveří. „To bude pan Culek,“ hádala Lída, ale vzápětí by si málem ukousla jazyk. „Ba ne! To je přece Frantíček!“ vykřikla radostně. František se jí totiž ozval rusalčí řečí krátce poté, co zazvonil. „Proč nejdeš dál?“ zeptala se ho, ale hnala se mu otevřít. „No… víš…“ trochu váhal, ale pak otevřel dveře, dříve než k nim doběhla. „Proboha!“ zaskočilo matce sousto v krku. „Franto!“ vyhrkla ohromením i Lída. „To jsi ty?“ zeptal se pro jistotu tatínek. Chlapec, stojící ve dveřích, byl sice František, ale… sotva ho poznávali. Neměl na sobě to, v čem odešel, ale přiléhavý černý kožený mimozemský oblek. Ale především – byl o hlavu větší než před pár dny, kdy tak narychlo rodinu opustil a ve tváři… ve tváři byl mnohem starší… „Co se to s tebou…“ vyhrkla zděšeně matka, ale zadrhlo se jí to v krku. „Poznáváte mě?“ usmál se trochu strojeně. „Príma – bál jsem se, že mě vyženete!“ „Co se to s tebou stalo?“ opakovala matka otázku, tentokrát už celou. „Vrátil jsem se ze stáže u opalychů,“ řekl klidně. „Jen jsem se tam trochu zdržel.“ „Byl jsi tam celých pět dní!“ řekl ohromeně otec. „Jak ses mohl tak…“ „Pět dní to bylo tady,“ odvětil klidně Franta. „V tom světě, kde jsem byl, ubíhá jinak čas a jsem tedy starší. Papírově o pět dní, biologicky o dva a půl roku.“ „O dva a půl?“ vyhrkla nedůvěřivě matka. „Vypadám přece starší!“ odvolával se na to, co všichni tak jako tak viděli. „Ale cos tam tak dlouho dělal?“ „Učili mě,“ přiznal. „Znám toho teď tisíckrát víc než předtím. Opalychové se o nás asi tak před deseti lety – u nás to bylo před měsícem – strašně pohádali. Někteří trvali na tom, že jejich pomoc Zemi je dostatečná, jiní tvrdili, že je to zabitý pokus, pokud nám k tomu nedají i vědomosti. Nakonec se dohodli a dodali nám je pro celý svět. Mohu to učit další.“ „Ty máš teď vědomosti pro celý náš svět?“ zeptala se ho Lída. „Ano,“ přikývl. „A tobě je dám taky. I s dalšími schopnostmi.“ „Ty toho znáš tisíckrát víc?“ divila se. „A… co ty vzorky?“ „Jaké vzorky?“ zarazil se. „Aha – myslíš tu svíčkovou a vánoční bramborový salát, co jsem si tam přinesl? No – máma je musí uvařit znovu, na ty tam nebyl čas.“ „Nebyl čas? Vždyť…“ namítla Lída. „Já vím, dva a půl roku… jenže to, co mě tam naučili, bylo důležitější než maďarský guláš. Už jim nebudeme dodávat žádné vzorky. Já to teď dokážu sám.“ „Príma! A co ještě umíš?“ „Umím toho teď moc,“ opakoval. „Doufám, že něco z toho nebudu potřebovat, ale… kdyby bylo třeba… víš, mami, co je to černá magie? To je mimozemská technologie, kterou si lidé zatím nedokáží vysvětlit. Můžete mi tedy říkat – černokněžník! Protože já teď mám celou mimozemskou univerzitu.“ „No potěš pámbu!“ řekla maminka. Věštecky – aniž to tušila. ***** Večer šli spát jako před týdnem, ale tentokrát to bylo přece jen jiné. Leželi potmě ve svých postelích, Franta nahoře, Lída dole. A povídali si, jako mockrát předtím, jenže rusalčí řečí, pro ostatní lidi neslyšitelnou. „Povídej, Frantíku! Jaké to tam bylo?“ žadonila Lída na bráškovi. „Dostal jsem tam strašné kapky!“ vzpomínal. „Dva a půl roku života! Dva a půl roku školy, jaká není na celém našem světě! Přiznám se, připadalo mi to chvílemi nekonečné a řekl bych, že by se to bez dopingu ani nedalo stihnout. Ale to mě naučili hned na úvod.“ „Jaký doping?“ zajímalo ji. „Něco sis píchal?“ „Na to zapomeň,“ ujistil ji. „Opalychové injekční stříkačky neznají a považovali by je za strašlivé barbarství… ale dopovat se dá různě a nemusí to být ani zdraví škodlivé.“ „Doufám, že bys mi nechtěl škodit… ty černokněžníku!“ zasmála se. „Škodit ti nechci a nebudu,“ ujistil ji. „Ale s tím černokněžníkem pozor! Netušíš, čím vším bych tě mohl překvapit!“ „Čeho všeho se ta škola týkala?“ zajímalo ji. „Nečekala bych tam dějepis, zeměpis, ale spíš biologii – kvůli houbám. Je to tak?“ „Biologie bylo nejvíc,“ přikývl. „Pochopitelně – u nich je to hodně rozvinutý obor. Ale také matematika a fyzika. Řekl bych přímo pekelná.“ „To bych ani neřekla,“ podivila se. „Nač matika?“ „Na pochopení různých fyzikálních jevů,“ vysvětloval jí. „Poslyš – napadlo tě, proč se na Zemi neobjevil jediný živočich, který by létal pomocí řízené antigravitace?“ „A my tak létáme?“ zajímala se. „Ovšem,“ přikývl. „Ale proč jsme na Zemi jediní, kdo dokážeme létat bez křídel, ať jsou pokryté peřím, blánami nebo srstí…“ „Kdo má křídla pokrytá srstí?“ zarazila se. „Nějaké veverky, které létají – či spíše klouzají – pomocí osrstěné blány, napnuté mezi nožičkami. Na velké létání to sice není, ale na útěk před predátory jim to často stačí.“ „Nikdo nelétá bez křídel? Ale jak to můžeš vědět? Co mohou vědět mimozemšťané o záležitostech naší Země? To mají Zemi tak důkladně prozkoumanou?“ „Nemají,“ přiznal. „Ale tohle pravidlo platí všude, proč by Země měla být výjimkou? Antigravitační způsob letu se na žádném světě přirozenou cestou nevyvinul, stejně jako se nikde u živočichů nevyvinula otočná kola. To je prostě vyloučené.“ „Ale proč ne?“ namítala. „Víš, jak rychle by se pohybovala zvířata, kdyby měla nohy místo kopyt zakončené kolečkovými bruslemi? Vždyť i člověk se tak může hodně urychlit!“ „Kolo se nemůže vyvinout,“ tvrdil jí. „To máš tak, každý orgán se vyvíjí postupnou přeměnou z jiného, ale kolo se vyvinout nemůže, protože žádný jiný orgán není oddělený a otočný. Nejbližší jsou tomu kroužky na ocase chřestýše, ale ty nemají šanci podílet se na pohybu. Kolo zkrátka buď je, nebo není, takže se ani nemůže takto vyvinout. S antigravitací je to totéž. Žádný přírodní orgán nejeví ani nepatrné účinky antigravitace, která by se mohla dále rozvíjet.“ „A jak to tedy vzniklo?“ zajímalo ji. „Uměle, Liduš, uměle,“ ujistil ji. „Létání je zkrátka umělé jako dělo. Ale funguje to, dá se to využívat… a takových výhod je víc.“ „Rusalčí řeč?“ hádala. „Rusalčí řeč taky,“ přisvědčil. „Ale taky věci, které tak hezky nevypadají.“ „Které?“ chtěla vědět. „Ty jsi nedostala,“ vyhnul se přímé odpovědi. „Buď ráda.“ „A co budeš dělat teď?“ zajímala se. „Budeš dál chodit do školy? To je snad nesmysl! Vždyť bys mohl učit učitele!“ „To ještě nevím,“ zamyslel se. „Mám na druhou stranu drobné nedovzdělanosti. Měl bych se doučit předměty, související se Zemí. Skoro jsem zapomněl angličtinu, v zeměpisu, dějepisu a v češtině budu plavat… i podle papírového věku do školy patřím. Nechci dělat našim problémy, takže budeme dál – aspoň zpočátku – lítat spolu do školy.“ „Doslova?“ usmála se. „Líbí se ti to, ne?“ „A co budeš dělat s našimi?“ „Předně rozjedeme taesi,“ řekl. „Taesi je můj obor, to teprve uvidíš. Umím teď víc než si dovedeš představit. Ale tím to jen začne. Nechtěl bych být v kůži toho, kdo se mi postaví. Ty předem lituji.“ „Ty je snad chceš…“ „Odstraňovat,“ přikývl. „To neznamená vraždit, to by mi opalychové neprominuli, ani lyzerte by nebyly nadšené, ale…“ odmlčel se. „Co s nimi chceš dělat?“ vyhrkla zvědavě. „Poslyš, Lidko, raději to nechtěj vědět,“ vzdychl si. „Některým by asi byla milejší kulka mezi oči… to mi radši drž palce s taesi, tam jsem teď vážně dobrej…“ „Jak to budeš dělat? Podle vzorků?“ „Jistě,“ přikývl. „Mohu tvořit i podle vlastní fantazie a taky to budu dělat, ale podle vzorků je to jednodušší. Neumím vařit, to je pozemská znalost a ponechám ji mamince, ta umí vařit dobře, ale… cokoliv máma uvaří, to já vzápětí dokážu přes taesi.“ „A co když něco uvařím já?“ nadhodila. „Pak to převedu do taesi a nazvu tvým jménem,“ usmál se. „Takže jdeme zítra normálně do školy?“ „Zítra do školy poletíme. Všichni.“ „A co když bude zrovna pršet?“ „Pak ohřeju vzduch nad střední Evropou a déšť se vypaří,“ řekl. „Prosím tě, Liduš, teď se hlavně zkus nedivit. Je to v mých silách.“ „Počkej – vážně?“ zarazila se. „Jsem přece černokněžník!“ zamumlal. ***** Ráno vyrazili do školy, jako by se nic nedělo. Lída svolala ostatní a dohodla se s nimi, aby vyrazili spolu, ale teprve když Culkovi a Lapkovi vylétli z domovů, přidali se k nim. Pro partu to bylo překvapení jako hrom. Franta v černých mimozemských šatech a s neuvěřitelně starším vzhledem zapůsobil na všechny jako kdyby přišel z jiného světa. Nejhorší na tom bylo, že to byla pravda. Jednou z nejoblíbenějších verneovek je u všech školáků ta, která jim slibuje už podle názvu jejich sen – Dva roky prázdnin. Franta zažil něco přesně opačného – déle než dva roky tvrdé školy bez prázdnin, tak tvrdé školy, že by podle Frantových slov nešla zvládnout bez dopingu podpůrnými drogami. I když slovo drogy mělo v jeho pojetí odlišný význam, než je na Zemi obvyklé. Mimozemská škola neznala nejen prázdniny, ale ani odpočinek – ten Frantovi zajišťovaly houby, schopné udržet pozornost člověka čtrnáct hodin denně osm dní v týdnu – rok se tam dělil jinak, den měl jednadvacet hodin a osmidenní týden si musel Franta počítat sám, aby si nějak rozdělil dvaatřicetidenní měsíce. Vykládal to všem rusalčí řečí během letu, ale odmítal, aby ho litovali. „Stálo to za to,“ ujišťoval je. Do školy dorazili včas a rozdělili se do tříd, jako by se nic nestalo. Franta usedl na své místo a naprosto ignoroval uštěpačné poznámky spolužáků. Po pravdě řečeno, dobírali si ho jen dva. Ostatním došlo, že Frantův náhlý vzrůst není přirozený a že se tady střetli s něčím, co přesahuje jejich chápání. Kožený černý oblek jen podtrhoval jeho výjimečnost, která z něho teď přímo čišela. Učitelé si ale Frantovy výšky většinou nevšimli a ani kožený oblek nebudil pozornost. To přece není nic pozoruhodného, extravagantní oblek dnes o ničem nevypovídá – nosí to dnes děti podnikatelů, které se snaží zaujmout aspoň oděvem, zejména když prázdnými hlavami nikomu neimponují. Franta oděvem zaujímat nechtěl – ale mimozemský oděv si ponechal. Zvykl si na jeho příjemný povrch i tepelné vlastnosti. V lavici ale seděl klidně a snad proto unikl pozornosti učitelů, o kterou nestál. Po skončení školy ale doporučil ostatním členům party, aby letěli napřed bez něho. „Musím si ještě něco zařídit,“ zdůvodnil to. „Počkáme na tebe!“ nabídla Jitka. „Může to trvat dlouho, to už budete doma,“ odmítl to. Parta tedy vyrazila napřed, zatímco Franta zamířil do ředitelny. ***** Po zdvořilém zaklepání vstoupil do ředitelny jeden z žáků. „Co pro vás mohu udělat, mladý muži?“ zahlaholil bodře ředitel. „Nejprve bych se chtěl omluvit,“ řekl Franta. „Byl jsem mimo republiku, takže jsem se nemohl účastnit školního vyučování.“ „Jo, vzpomínám si,“ řekl ředitel. „Ale to je snad věcí třídní učitelky, ne?“ „To ano,“ připustil Franta. „Ale ta už to ví.“ „Posaďte se přece u mě,“ pokynul mu ředitel na židli. „Tak v čem je problém?“ „Chtěl bych se úplně odhlásit ze školy – pochopitelně až zvládnu povinnou látku,“ řekl Franta klidně a posadil se naproti řediteli. „Odhlásit ze školy?“ zpozorněl ředitel – s takovým požadavkem se ještě nikdy za své učitelské kariéry nesetkal. „Až zvládnete povinnou látku… to se rozumí samo sebou, jenže není to trochu – předčasné?“ „Není,“ řekl Franta. „Zvládnu za každý týden jeden rok povinné školní docházky. Chtěl bych tedy dopředu požádat o přezkoušení a zproštění od docházení do školy.“ Ředitel se chvíli díval na žáka udiveně. „Překvapujete mě, studente!“ řekl po krátkém rozmýšlení. „Upřímně řečeno, je to můj první takový případ, kdy by se někdo chtěl nechat vyzkoušet dopředu.“ „Rozumím vám, pane řediteli,“ přikývl Franta. „Chtěl bych vás ušetřit příliš šokujících zážitků, ale nevyhnu se aspoň něčemu, abych vás přesvědčil o mé důvěryhodnosti. Uvěřil byste mi například, že jsem těch pět dní strávil na dvouleté stáži mimo náš svět?“ „Dvouletá stáž v trvání pěti dní… to je přece oxymóron, neboli protimluv!“ „Ne tak docela,“ řekl Franta. „Jenom musíte připustit existenci vesmíru, kde ubíhá čas jinak než v našem.“ „Vesmír, ve kterém ubíhá čas jinak?“ opakoval opatrně ředitel. „Věděl jsem, že se nevyhnu obtížnému přesvědčování,“ řekl skoro spokojeně Franta. „Čím mě chcete přesvědčovat, studente?“ zeptal se ředitel – a z jeho hlasu bylo znát jisté znepokojení a snad už trochu i soucit. „Třeba tímhle!“ řekl Franta. Vstal a pozvolna se vznesl. Přitom se ale otočil, takže teď ležel vodorovně ve vzduchu půl metru nad ředitelovým stolem, otočený bokem ke zkoprnělému řediteli. „Uvěříte mi už, že jsem byl opravdu dva roky ve škole u mimozemšťanů?“ „Proboha!“ vydechl ředitel. „To není možné!“ „Netvrdil bych to tak jistě,“ opravil ho Franta. „Sáhněte si na mě, ať si nemyslíte, že je to jen halucinace. Nebo ještě lépe – podejte mi ruku!“ Natáhl ruku k řediteli a ten ji po chvilce váhání uchopil. Jenže v té chvíli pocítil náhlou lehkost a než se stačil polekat, zjistil, že se vznáší ve vzduchu a ředitelna se pomalu kolem něho otáčí, jako kdyby se vznášel na neviditelném řetízkovém kolotoči. „Levitace, neboli vznášení!“ slyšel klidný hlas toho kluka – ze kterého mu ale vstávaly vlasy na hlavě. „Praktická ukázka mimozemské technologie. Jak se cítíte, pane řediteli?“ „Jako na kolotoči!“ vyhrkl ředitel. „Těsně před zvracením.“ „Pak bude lépe vrátit se na zem,“ řekl Franta a pozvolna spustil ředitele nohama dolů na zem vedle stolu. „Pozor – vrátí se vám tíže! Je to jako dopad z půlmetrové výšky, odpérujte to nohama, ať neupadnete!“ Počkal, až se ředitel pevně postaví a pak plynule zaplul do židle, kde seděl před touto neobvyklou ukázkou. „Stačila vám ta ukázka?“ zeptal se pak klidným hlasem, jako kdyby se nic nestalo. „Kde že jste to byl?“ zeptal se ředitel trochu staženým hrdlem. „Ve vesmíru, kde čas ubíhá jinak,“ opakoval Franta. „Zatímco tady uběhlo pět dní, tam to bylo dva a půl roku. Získal jsem přitom jejich univerzitní vzdělání, přibližně rovnocenné šesti až sedmi letům pozemské univerzity. Jediné, co mě tam neučili a co mi může chybět, jsou předměty příliš svázané s naší Zemí – dějepis, zeměpis, pozemské řeči včetně češtiny. Ty se budu muset doučit tady. Ale nezdá se mi nutné chodit kvůli tomu do školy.“ „Tedy… s něčím takovým…“ „…jste se nesetkal, jsem si toho vědom,“ dodal Franta. „Uklidním vás, takové výjimky se opravdu často nestávají a nejspíš už se nikdy víc s něčím podobným nesetkáte.“ „Takže požadujete výjimku?“ „Přesně tak,“ řekl Franta. „Není tak velká, v mnoha zemích uznávají domácí vyučování s přezkoušením místo pevné docházky. V Austrálii je to docela běžné. Já si ale tuto výjimku zasluhuji i v Čechách, kde to zatím není zvykem.“ „Jste opravdu zvláštní případ!“ vydechl ředitel. „Jsem, pane řediteli,“ přikývl vážně Franta. „Velmi zvláštní případ. Ale – létáni jste už se mnou zažil, mohl byste mi už více věřit.“ „No – pokusím se…“ „Pokuste,“ přikývl Franta. „Počítám s tím, že to nepůjde hned. Budu tedy dál chodit do školy, jen se mezitím naučím, co mě v tamtom vesmíru naučit nemohli. Ale měl bych ještě jednu připomínku. Naučili mě tam, jak se rychle a důkladně učit. Co žákům trvá rok, to mně potrvá týden.“ „Velice zajímavé!“ vydechl ředitel. „To kdyby se dalo použít i v našich školách!“ „V tom vás ale zklamu,“ řekl Franta. „Umím to – ale za pomoci mimozemských drog. Nejsou sice zhoubné jako pozemské, ale v Čechách by to docela určitě narazilo.“ „Vy berete drogy?“ vytáhl obočí ředitel. „Ano – ale jen když se potřebuji něco naučit, nemají stejný význam, jako na Zemi,“ odvětil Franta. „Mimozemské drogy nepřinášejí slastné pocity, jako zdejší, spíš naopak. Proto na nich nevzniká závislost. Znásobují bez škodlivých účinků paměťové schopnosti, takže by se jim snad dalo říkat drogy paměti. Byla by to otázka odborného posouzení, jenže na celém světě nenajdete mimo mě žádného odborníka na mimozemské drogy, takže je to prozatím neřešitelná otázka.“ „Taky by mě to zajímalo,“ řekl ředitel. „Podívám se tedy, co bych pro vás mohl udělat, studente. Leda – kdybyste potřeboval dobrovolníky na vědecké pokusy s drogami paměti, měl bych zájem stát se jedním z nich…“ „Časem se o to budu zajímat,“ slíbil Franta. „Ale nebude to hned. Na Zemi bohužel čas ubíhá velice nepříznivým tempem. A jestli budu s něčím bojovat, bude to právě s časem.“ „Pak vám přeji úspěch!“ řekl ředitel. „Budu to potřebovat!“ odvětil Franta. Pak ale naráz, bez nejmenšího varování – zmizel. Ředitel si jen nevěřícně protíral oči. ***** Parta létajících dětí doplachtila ke dvěma domům, kde se od nich oddělila Lída. „Tak zatím čau!“ mávla na ostatní a klouzala dál k osamělému domku, zatímco čtyři zbývající členové party přistáli poblíž svých domovů. „Budeme muset Frantu proplesknout,“ mínila Jitka. „Neměl by se nás stranit.“ Lída se postavila na nohy až před vchodem a vpadla do kuchyně jako velká voda. „Tak jsem doma!“ oznámila zvesela rodičům. „Jdi se přestrojit do domácího a přijď si taky pro svačinku!“ přikývla maminka. „Franta přijde později,“ hlásila Lída. „Jak to?“ zarazila se maminka. „Vždyť už je doma!“ Teď bylo na Lídě, aby ztuhla překvapením. „Vážně?“ vyhrkla. „No vždyť už je chvíli ve vašem pokoji!“ utvrzovala ji maminka. Lída vpadla do dětského pokoje jako vichřice. Franta seděl u stolu a pomalu dojídal cosi na talíři. Vedle něho stál na stole plastový kbelík, podle všeho plný šlupek z brambor, kam si Franta párkrát odplivl. „Ty už seš tady?“ vyhrkla Lída a hodila školní tašku na zem. „Jak to?“ „Už jsem tu delší dobu,“ řekl klidně. „Lítáte příliš pomalu, já už tu chvilku pracuju!“ „Delší dobu?“ vyjekla. „Jak jsi nás dokázal předletět? Dyť jsme tě nikde neviděli!“ „Ani jste mě vidět nemohli,“ řekl Franta. „Jsem přece černokněžník.“ „Nekecej!“ okřikla ho, ale on si toho příliš nevšímal. „Hele, Liduš, hoď se bleskem do domácího a skoč si k mámě pro svačinku… ledaže by sis chvilku počkala, můžeš mít totéž ode mě. V tom případě si přines jen talíř. A mohl by ti stačit můj, už jsem dojedl.“ „Co to tady vlastně děláš?“ ukázala na kbelík na stole. „Analyzuju,“ odtušil klidně. „Tohle vařila máma k obědu. Chtěl jsem, aby mi nechala jen vzorek, ale máma mi dala celou porci. Já podle toho sestavuji další taesi.“ „Další taesi?“ nadskočila Jitka. „Jak to děláš?“ „To ti vysvětlím tak po třech letech učení,“ řekl. „Jestli chceš, můžeme začít už dnes. Ale nečekej, že se zpočátku dozvíš něco konkrétního! Začneme teorií a ta je dost šedivá!“ „Tak jo!“ přikývla. „Hele – a nechceš vzít do učení taky zbytek party?“ Franta se trochu zamyslel. „Dalo by se o tom uvažovat,“ řekl po chvilce. „Myslel jsem až později, ale…“ „Tak je sem pozvi!“ vyzvala ho. „To by museli nejprve sami chtít,“ zavrtěl hlavou. „A když říkám chtít, tak to znamená přímo zuřivě chtít. Dobře, zavolám je. Než se převlékneš, mohli by být tady. Samo sebou jen když budou chtít.“ „To zuřivý chtění je podmínka?“ zeptala se. „Naprostá,“ přikývl. „Vyučit se na čarodějnici nebo černokněžníka to prostě vyžaduje. Kdo ztratí zájem, odpadne.“ „To jsem zvědavá!“ vzdychla si Lída. „Ale asi by mě bavilo umět jako ty sestavovat další taesi. I to ostatní.“ „Taesi se ale naučíš nejdřív tak za rok!“ varoval ji. „A teorii přemisťování za dva.“ „Ty mě úplně děsíš!“ řekla a rychle se strojila do tepláků. Ani ho nežádala, aby se na ni nedíval, ale Franta se od stolu neohlížel a díval se nepřítomným pohledem z okna. „Dobře, beru na vědomí,“ řekl zdánlivě bez souvislostí. „Co?“ zachytila to Lída. „Zájem mají jen Jitka a Rosťa,“ řekl Franta. „Počkáme na ně, za chvilku tu budou.“ „Nemáme tu dost židlí!“ rozhlédla se Lída po pokojíku. „Židlemi se nebudeme zdržovat, posadíte se na tvou postel,“ pokrčil rameny Franta. Oknem byla vidět dvojice dětí, plachtící jen tak vzduchem těsně nad cestičkou mezi domky. Jitka a Rosťa zřejmě spěchali. Franta vstal a otevřel okno. „Pojďte tudy!“ zavolal rusalčí řečí – kamarádi už byli v dosahu a nikdo jiný než parta to nemohl slyšet. Rosťa a Jitka opatrně vlétli oknem do pokoje. „Slíbil jsem opalychům, že to tady někoho naučím,“ začal, sotva dosedli. „Ale předem vás varuji. Jako učitel budu kruťas! Budu vyžadovat pozornost a poslušnost, o jaké se jiným učitelům ani nezdá!“ „Snad nás nechceš taky trestat?“ usmála se trochu nuceně Jitka. „Jo, budu!“ přisvědčil. „Jediným trestem bude, že viníka přestanu učit. Ale nabízím to jen jednou, jasné?“ „Ty budeš strašnej kantor!“ soudila Jitka. „Budu,“ přikývl. „Kdo chce studovat černokněžnictví, musí něco vydržet!“ „Černokněžnictví?“ opakovala po něm žertem Jitka. „Mimozemské znalosti tak vypadají,“ odvětil bez mrknutí oka. „Takže začneme? Pro začátek spolknete tady ty bobulky – každý jednu – bez nich bych to s vámi musel desetkrát opakovat jako ve škole. Nekousat, prostě spolknout!“ „Co je to?“ prohlížela si Lída na dlani bobulku velkou jako hrášek. „Říkám tomu droga paměti,“ odvětil. „Znásobuje to paměť. Nebojte se, nedal bych vám nic nebezpečného, sám jsem toho spolykal pěkných pár kilo.“ „Droga paměti?“ zvážněl Rosťa. „To máš od…“ „Jistě,“ usmál se trochu. „Od opalychů. Tak říkám – spolknout… a nezdržujte!“ Lída, Jitka a po nepatrném zaváhání i Rosťa si vhodili kuličku do pusy a spolkli. „A můžeme začít!“ řekl Franta.