Rusalky a rákšasové - Výprava kolem vsi

Večeře byla ještě narychlo ukuchtěná, ale vaření se již účastnila i nalezená a zapojená mikrovlnka. V kuchyni bylo volněji a místo hromady krabic pokrytých narychlo ubrouskem stál jejich starý dobrý kuchyňský stůl. Také v obývacím pokoji bylo volněji, ovšem kolem otlučených stěn muselo zůstat volno pro očekávané zedníky. „Zítra si vezmete Arga a obejdete celou vesnici,“ nařídila dětem máma. „Tady budou zedníci a nepotřebujeme tu překážet ani psa, ani vás.“ „Mohli bychom jim pomáhat!“ nabízel se Franta. „Zedníkům v ničem nepomůžete, když jste to v životě neviděli,“ řekla matka. „A tím pádem to zase ani neuvidíme!“ protestoval Franta. „To je bludný kruh!“ „Ano, ale v tak stísněném prostoru to prostě jinak nejde.“ „A co bude s tou zhroucenou zdí za barákem?“ staral se Franta. Jenže se ukázalo, že o problému rozpadající se zadní stěny otec dobře věděl a zedníky už na to upozornil. Dostal ale ujištění, že je to prkotina tak na půl hodiny práce a že to bez problémů stihnou při jednom. „Je dobře, že jste si toho také všimli,“ pochválil děti za všímavost. „Považujte to ale za problém, který raději přenecháme odborníkům, ti už to vyřeší.“ Čekala je první noc v novém domově. Všechno tu bylo úplně jiné než v paneláku i než dočasné bydlení u tetičky. Dětský pokoj nevoněl jako dřív, spíš to tu páchlo zatuchlinou, ale spalo se jim dobře. Možná byli unavení po cestě, ale také se mohl na jejich spánku podepsat nesrovnatelně čistší venkovský vzduch, protože jim maminka na dobrou noc otevřela okno se slovy, že venku bude nádherná noc. Probudilo je štěbetání ptáků venku a Argo, škrábající na dveře pokojíku. „Tak mládeži! Vstáváme! Jde se na výlet!“ budila je maminka. „Samostatný výlet!“ dodal hlas tatínka z chodby. Argo vtrhl při otevření dveří do pokojíku a olízl Lídě obličej, dříve než se stačila proti tomu bránit aspoň otočením na opačnou stranu. Franta v horním patře postele byl proti této psí lásce zpočátku lépe chráněný, ale Argo se k němu vrhl hned když se začal spouštět dolů, aby mu to vynahradil. Snídaně proběhla v klidu a pohodě, dokonce i Argo dal dočasně pokoj. Ležel klidně pod stolem a čekal, až se všichni nasnídají. Sám už měl snídani za sebou - ráno se jako vždy naládoval z misky na celý den dopředu. Maminka jim připravila na cestu do batůžků oddělené a pečlivě popsané svačiny – na dopoledne, v poledne, na odpoledne. Pro Arga tu nic nebylo, ale mohli čekat, že bude poctivě loudit – to je odjakživa psí povinnost. „Půjdeme skutečně okruh kolem vesnice, nebo si to naplánujeme jinak?“ starala se Lída zjistit bratrův názor. „Prosím tě, co bys dělala kolem vesnice?“ řekl Franta. „Chodit jen tak po polích? Vzal bych to nejprve kolem Culků a Lapků a nechal bych si poradit od místních. V jednom měli naprostou pravdu – jsme tu naplaveniny a nevyznáme se tu. Jen si zkus na druhou stranu představit tyhle místní v Praze – jak by tam zabloudili! Tady přece zabloudit nemůžeme.“ „Nebyla bych si tím tak jistá!“ pochybovala Lída. „Já ano,“ řekl Franta. „Tahle krajina je kopcovitá, ale když si nebudeme jistí jestli jdeme dobře, můžeme vždycky zkusit jít dolů podle nějaké vody, až narazíme na potok. Když se budeme držet potoka, nemůžeme vesnici minout. Nehledě na silnice. Čechy nejsou poušť ani džungle, kde by se dalo zabloudit.“ Nakonec se shodli navštívit nejprve včerejší nové kamarády, rozloučili se a s Argem na vodítku zamířili k dvojici žluté a pruhované chalupy. Rodiče jim krátce na cestu zamávali a vrátili se k uklízení. Zřejmě se o ně nebáli. ***** Jak se ale zdálo, u Culků nebyli doma a po chvilce marného klepání na dveře se oba sourozenci dohodli vzdát to a přejít k Lapkům. Bylo to správné rozhodnutí, protože u Lapků našli i oba Culkovy kluky. K jejich smůle se ale všichni chystali na nějaký výlet – připravovali si kola a připevňovali na ně brašny. „Kam jedete?“ zeptal se Franta, jakmile je zběžně přivítali. „Normálně na nákup,“ odvětila Jitka. „Naši nám připravili seznam a my zajedeme do dolní vsi do krámu.“ „Jezdíte takhle na nákupy často?“ starala se Lída. „Často,“ přikývla Jitka. „Jednak se při tom podíváme po vsi, ale taky tu cestu ušetříme našim. Větší nákupy vozí táta traktorem, stejně sem každý večer přijede, my nakupujeme už jen na co máma zapomene.“ „A co vy?“ obrátila se Lída na Rosťu. „Máme podobný seznam od našich,“ usmál se. „Většinou by stačilo, kdyby tam sjel jen jeden, málokdy toho je tolik, aby se to nedalo pobrat na jedno kolo, ale spolu je to lepší. Vy nemáte kola?“ „Ne,“ pokrčila rameny Lída. „To by byl první požadavek, co bych na vašem místě rodičům přednesl,“ poradil jim Rosťa. „Bez dopravních prostředků jste tady vyřízení. V létě kolo, v zimě lyže. Dá se to sice chodit i pěšky, ale to je jako kdybyste si v Praze usmysleli ignorovat hromadnou dopravu. Taky by to šlo pěšky – ale tam si to už jistě dovedete představit.“ „Na kole a na lyžích jezdíte denně do školy?“ staral se Franta. „Jezdí tudy školní autobusy,“ informoval je Pavel. „Ale jede jen jeden spoj ráno, sváží děti do škol a druhý odpoledne je zase rozváží po vesnicích. Kdybyste byli menší, chodili byste do jednotřídky – ale to už se vás netýká.“ „A co by se stalo, kdyby autobus kvůli sněhu nejel?“ zajímal se Franta. „My na lyžích opravdu jezdit neumíme.“ „To se budete muset ve vlastním zájmu naučit hned první zimu!“ mínil vážně Rosťa. „Možná by vám to první zimu prošlo a ve škole by vás omluvili, ale to si pište, že byste si při první příležitosti užili krutý lyžařský výcvik od našeho tělocvikáře. Ten by nelyžařivší individua na naší škole považoval za svou vlastní potupu a staral by se, jak ji odčinit.“ „Krásné vyhlídky!“ vzdychla si Lída. „Proto říkám – dopravní prostředky, to jest kolo a lyže, musíte rodičům předložit jako první požadavky. Když jim to podáte rozumně, nemohou vás nevyslyšet.“ „No – uvidíme!“ odložil to Franta na nejbližší večerní pohovor s rodiči. „Teď nás naši vyhnali z domu, protože tam budou řádit zedníci a nepřejí si, abychom se jim tam my a pes pletli. Podle rozkazu máme obejít vesnici. Jen jsme nechali otevřenou otázku, jestli máme obcházet po silnici jednotlivé domy, nebo celou ves obkroužit po polích.“ „Neboli – máte den volna v rámci katastru vesnice,“ řekl s pochopením Rosťa. „Co se míní pod pojmem katastr vesnice?“ zeptala se hned Lída. „No – všechno co ke vsi patří,“ zkusil jí to objasnit. „Samotná vesnice plus všechna pole, louky a lesy kolem, která k ní patří. Ale na to byste potřebovali spíš týden.“ „A neměli byste nějaký nápad, jak na to?“ udělala na něho Lída prosebný kukuč. „Měl bych,“ zvážněl rázem Rosťa. „Vezměte to rovnou za nosem tímhle směrem přes pole, až dojdete na cestu lemovanou stromy. Po ní se dejte doleva až dojdete k nevelkému rybníčku. Tam se zkuste utábořit…“ „Rosťo!“ okřikla ho nesouhlasně Jitka. „Ty bys je tam poslal? A navíc samotné?“ „Hele, Jitko, jednou se tam stejně dostanou. Proč ne hned?“ „Sadisto!“ zpražila ho Jitka. „Když už, měli by tam jít s námi. Nebo je tam hned na první setkání utancujou!“ „Utancujou? Kdo?“ zpozorněli Lída i Franta. „Rusalky!“ vyjekla Jitka. „Vy je vůbec neznáte!“ „Rusalky z pohádek?“ ušklíbla se Lída. „Tak těch se nebojíme!“ kasal se Franta. „A utancování teprve ne – tancovat neumíme, takže nám od nich nic takového nehrozí.“ „Slyšíš je?“ vyjekla Jitka. „Vždyť z toho ani nemají rozum! Já tam půjdu s nimi!“ A postavila své kolo ke kůlně na znamení, že s partou nepojede. „Máme jet na nákup!“ připomněl jí Pavel. „Pojedeš tam za naši rodinu sám a já s nimi půjdu k Žabáku!“ řekla rozhodně Jitka. „Kdo jde se mnou? Ty, Rosťo, nebo Jirka? Tys to spískal, Rosťo, měl bys jít ty!“ „Já nesu zodpovědnost za nákup,“ vytáčel se Rosťa a otočil se k bratrovi. „Dostal jsem seznam já nebo ty?“ „Ty – ale já to nakoupím v pohodě taky, když už jsi to tak blbě prokecl…“ váhal Jirka. „Houby!“ odmítl to Rostislav. „Nakupovat jedu já. Ale jestli chceš, jdi s nimi ty.“ „A proč zrovna já?“ ošíval se Jirka. „Tys to zbabral!“ „Srabi!“ zpražila oba Jitka. Pak se opět otočila k Frantovi a Lídě. „Poslyšte, nechcete to raději otočit na druhou stranu?“ zkusila je odradit od cesty, kam je posílal Rosťa. A zdálo se, že je opravdu upřímně prosí. „No počkejte!“ řekl Franta a zvědavost jím přímo cloumala, stejně jako Lídou. „Co jste to říkali? Že tam jsou rusalky? Ty pravé z pohádek? Nebo je to nějaká kamufláž?“ „Jaká kamufláž?“ podívala se na něho Jitka uštvaným pohledem. „Jaká kamufláž? Co to plácáte? Umíte si vůbec představit, co jsou to rusalky?“ „No – jednu naši spolužačku propašovala její starší ségra na nudistickou pláž, no ta vám pak ve škole bájila celé romány, co všechno tam neviděla!“ „Nemrava!“ otřásla se Jitka. „No jo, v Praze je možný všechno, jen o rusalkách nikdo nemá ani páru! Ačkoliv…“ „Copak?“ zasmál se Franta. „Chodí tam místní slečny nahoře bez?“ „Nemravo!“ okřikla Jitka i jeho. „Rusalky… ale co, když tam půjdu s vámi, snad nám to projde. Jdete někdo s námi, srabíci?“ To už řekla k ostatním ze své party, ale její bratr ani oba Culkovci nejevili pro tu cestu žádné nadšení. „No dobře! Budu si to na vás pamatovat! Jeďte si na ten nákup, jeďte! Ale kdybychom se do večera nevrátili…“ „Jo – zapálíme pak za vás na hřbitově svíčky!“ řekl Rosťa, ale uhnul pohledem, když ho chtěla Jitka zpražit. „To vypadá zajímavě!“ řekl Franta. „Myslel jsem, jak tady budeme strašit my – ale vám to jde úplně profesionálně!“ „Kuš!“ okřikla ho Jitka. „Abyste věděli, jdu s vámi jen proto, aby vás nenapadlo přejít za nimi přes mostek! Protože…“ „To už bychom se nikdy víc nevrátili, že…?“ zahučel tajemně a temně Franta. „To sice ano, ale… bóže, proč zrovna já?“ „Sama ses jim nabídla!“ vyčetl jí Pavel. „Ty jeď na nákup a koukej se brzy vrátit!“ okřikla ho. „Jsem děsně zvědavá, jak to pak řekneš našim!“ „Hele, Jituš, ještě abys i ty vyšilovala!“ nevydržel to Pavel. „Proč s náma normálně nejedeš na nákup? Týká se tě to snad?“ „A tebe ne?“ vybuchla Jitka. „Jsi tady, nehnul jsi prstem proti, takže jsi spoluviník, pamatuj si to!“ „Třeba tam ani nebudou!“ „Pitomci! Pozítří je ouplněk! A oni tam jdou zrovna přes poledne! Za bezvětří! Nejste vážně blbí?“ „No moment!“ zarazil počínající hádku Franta. „Skoro byste člověka vystrašili. To nám nemůžete normálně, klíďo píďo říct, co u rybníka… Žabák se jmenuje? …co tam vlastně straší? Že tomu říkáte rusalky, to nám nic moc neříká, leda by šlo o ty z pohádek…“ „Však taky právě o ně jde!“ vyhrkla Jitka. „Jenže tam děsně brzy pochopíte, že je ta pohádka ňák moc skutečná. Jenže to by taky mohlo být pozdě. Padnout na hejkaly…“ „Oni jsou tam i hejkalové?“ zasmál se potěšeně Franta. „Nepřeju ti spatřit je!“ okřikla ho Jitka. „S rusalkami je aspoň řeč, ale hejkalové…“ „Chybí tam už jen vodník a ohnivý muž!“ řekl spokojeně a trochu pobaveně Franta. „Dyť vidíš, že si z toho dělají akorát šprťouchlata!“ řekl Rosťa. „Protože nevědí, do čeho jdou!“ řekla Jitka. „Kdybych teď odjela do vsi s vámi, šli by tam čistě ze zvědavosti. A taky by se mohli vrátit šediví!“ „No – třeba ne!“ řekl nerozhodně Jirka. „Na tvým místě bych se do toho nehrnul!“ „Hele – nechte nás, když s námi nejdete!“ řekla jedovatě Jitka. „Nebudeme to raději zdržovat. Jdeme! Vy dva – za mnou!“ Zavelela jim jako kaprál jednotce bažantů na vojně. Franta vykročil zvědavě, ale Lída měla po předchozím strašení trochu nahnáno. „Hele… nenecháme to na jindy?“ zkusila to opatrně. „Neboj – uvidíme!“ chlácholil ji Franta. „Argo – jdeme!“ „A ještě k tomu pes!“ ohlédla se Jitka! „Nemohli byste ho vrátit domů?“ „Argo jde s námi právě proto, aby doma nepřekážel!“ opáčil Franta. „No dobře – někde ho tam uvážeme!“ mávla rukou Jitka. Klukovská část party pozvolna nasedala na kola a pomalu, za neustálého ohlížení se vydala po pěšině dolů do vsi. Hoši se ale dlouho neohlíželi, pěšina strmě klesala a ohlížení mohlo skončit přemetem i s kolem. „Srabi!“ udrtila Jitka mezi zuby. „No pojďte – věřme si, že nám to projde!“ A vykročila ještě ostřeji. ***** Následovali ji stejnou rychlostí, ale už po pár desítkách metrů přeskočily pochybnosti z Lídy i na Frantu. To strašení vypadalo – nějak moc opravdově. Aby to nakonec opravdu nebylo něco tak vážného, jak vážně o tom místní rodáci mluvili. Jenže – kdyby to bylo něco opravdu nebezpečného, těžko by se s nimi Jitka rozhodla jít a ještě méně pochopitelné by bylo, že by ji tam kamarádi – a zejména vlastní brácha – nechali jít samotnou. Zejména když se tam jim samotným očividně nechtělo. Bude to nějaká kulišárna – ale jaká? vrtalo Františkovi hlavou. Když mrkl na sestru, bylo mu jasné, že jeho myšlenky sdílí jako v kopii. Uklidnila se trochu, ale ostražitost z ní také jen čišela. Pole přešli přes strniště a když se přehoupli přes terénní vlnu, spatřili za ní popisovanou cestu, lemovanou alejí stromů. Rybník ani rybníček nebyly vidět, ale cesta se v dálce přehoupla přes další terénní vlnu, za kterou nebylo vidět. Tam by se mohla skrývat i údolní přehrada, natož rybníček. Ukázalo se, že polní cesta musí být doslova prastará. Vedla metr pod úrovní okolního terénu a když došli z boku, museli ten metr seskočit. „Jak je to ještě daleko?“ přerušil přitom mlčení Franta. „Dočkáte se!“ dostal stručnou, nic neříkající odpověď. „Poslyš, Jitko, opravdu bys nám nemohla trochu popsat, co to jsou ty vaše rusalky?“ nedal se odradit. „Popsat?“ obrátila se na něho a na okamžik se zastavila. „Myslíte, že je to jednoduché? Stejnak byste mi nevěřili ani slovo!“ Otočila se a opět mlčky vykročila. „Počkej!“ snažil se ji zastavit. „Naznačuješ pořád, že to tam nebude tak jednoduché. Ale co tam vlastně je? Není trošku sobecké jít tam a ani nám nenaznačit, oč jde!“ „Beze mě byste nevěděli ani to málo,“ ohlédla se po něm, ale nezpomalila. „Nevěděli,“ připustil a snažil se srovnat s ní krok, zatímco Lída cupitala za nimi. „Ale takhle nevíme taky nic. Jaký je v tom rozdíl?“ „Mohli byste aspoň trochu ocenit, že tam jdu s váma!“ „Oceňujeme,“ přikývl. „Víš, co tam je, a přece tam jdeš. A vedeš nás tam skoro jako ovce na porážku. To máme taky ocenit?“ „Nikdo tam zatím nezařval,“ odsekla. „Nikomu se vlastně nezkřivil ani vlas. Nanejvýš byste tam mohli zešedivět, ale to je málo pravděpodobný.“ „Zešedivět? Hrůzou? Anebo – proč vlastně?“ „Zešedivět časem,“ odsekla. „Stalo se to sice jen jednou a je to už dávno, ale stát se to může každýmu a zrovna vy byste mohli mít smůlu, že byste si to zvopákli. Se mnou se vám aspoň to nejhorší stát nemůže.“ „Ale co se tam všechno může stát?“ „Někdy vůbec nic a někdy všechno najednou,“ odpověděla mnohoznačně. „A pohněte kostrou, ať tam jsme před polednem, jinak za nic neručím.“ „Má poledne nějaký vliv? Ale proč?“ „To se mě moc ptáte,“ ani se neohlédla. „Vliv to má, ale proč… hele, musím tomu sama rozumět, abych věděla, proč?“ „Tak nám aspoň za poklusu něco řekni!“ žadonil. „Dobře,“ ustoupila, ale nezpomalila. „Ostatně – za chvilku tam budeme.“ Polní cesta překonala další hřeben a před nimi se konečně objevil nevelký rybníček, při jehož spatření Franta nevěděl, zda nemá vyprsknout smíchy. „Tohle je ten Žabák?“ ukázal dopředu. „Ta louže?“ „Srovnání s Vltavou nesnese,“ připustila Jitka. „Ale je otázka, jestli u Vltavy najdeš rusalky. Tady při troše štěstí…“ Přestala ale spěchat a s každým dalším krokem zvolňovala. „Kolik je hodin?“ ohlédla se nerozhodně. „Teprve deset,“ vytáhl Franta mobil. „Dobře, máme ještě chvilku čas,“ zastavila se úplně. „Tak poslouchejte. Nemůžu vám zajistit, že přijdou. Je to dost pravděpodobný, ale ne jistý. Kdyby se objevily, bude to poblíž vody, nejbližší je před námi. Ale kdyby se tu objevilo cokoliv, zapadneme tady za tuhle mez a budete nanejvýš opatrně vykukovat – stejně jako já. Rozumíte?“ „To jsou ty vaše rusalky tak nebezpečné?“ „Rusalky ne, ale kdyby se objevili hejkalové nebo jiná taková cháska, zamáčknu vás oba za tu mez a dokud vás nepustím, nebudete se snažit nadzvednout ani vykukovat, ani kdyby kolem nás začalo hořet. Toho ohně se bát nemusíte, není to pravý oheň a kdyby hořel nad vámi, nic vám neudělá, ale odspodu by vás popálit mohl, i když to není oheň.“ „Teda – říkáš to dost zmateně,“ napomenul ji Franta. „Jo – a teď k zemi!“ zašeptala tak, že ji nemohli přeslechnout. Vzápětí proskočila mezi nimi, objala každého jednou rukou kolem krku, srazila je za nevysokou mez a přistála velikým obloukem za nimi. Pes je následoval, všechny chlupy na těle zježené, a podle jejich vzoru se také přikrčil. „Už jdou!“ sykla Jitka stručně.