Rusalky - Indie

Parta se sešla jako jindy při vyučování. Franta rozdal bobule paměťových drog, ale než začaly působit, zadíval se na Rosťu.

„Nemohl ses trochu krotit?“

Nebylo to káravé, spíš chápavé. Ostatně, Franta nedávno řešil konflikt s partou Čárlího podobně, ne-li ještě hůř, nemohl se proto zlobit na Rosťu, když provedl skoro totéž. Všem ale bylo jasné, že podobné incidenty musí přestat.

„Když řekli, že vybírají mýto za používání veřejného náměstí a ulic a požadují to i od nás, nevydržel jsem a zpražil jsem ho,“ hájil se Rosťa.

„Já vím, Willy si o to řekl,“ připustil Franta. „Ale není to v pořádku. Když to zůstane mezi vámi a takovými výtečníky, budiž, to se snad nerozmatlá. Horší je, když se do našich věcí vloží dospělí. Jablko nepadá daleko od stromu a rodiče malých grázlíků, jako třeba otec Čárlího, jsou často větší a nebezpečnější grázlíci. Nemá smysl vyhledávat hádky a zvyšovat napětí v naší blízkosti.“

„Máme snad podle tebe platit kdejakým grázlům mýto, výpalné nebo něco takového?“ vybuchl Rosťa.

„To ne,“ řekl Franta. „Ale s tím naznačeným upuštěním jsi to přehnal. Nedivím se, když někomu při takovém zážitku povolí svěrače... jenže takové ponížení ti přidělá nepřítele na celý život. Jednou by to mohlo skončit hůř. Kdo ztratí poslední zábrany, je mu všechno fuk, ten je nejnebezpečnější.“

„Když jim budeme pořád jen uhýbat, budou drzejší a drzejší,“ namítl Rosťa.

„Já vím,“ mávl rukou Franta. „Mám podobné zkušenosti v horším. V Mexiku šlo lidem se kterými jsem jednal i o život, párkrát jsem tam jen stál bezmocně nad rakvemi. Těm v rakvích už likvidace darebáků nepomohla. V některých zemích je zabíjení příliš běžné a na dospělé grázly nestačí udělat bu-bu-bu. Jak jednou začnou zabíjet, nevědí kdy přestat. Co ale s nimi? Oko za oko, zub za zub, až budou všichni slepí...“

„Když už provedou něco trestného, jako třeba vraždu, tak je zavřít!“ řekla Jitka.

„To jde jen někde,“ pokrčil rameny Franta. „Občas se stane, že si vrah potřese ruce se soudcem. Proč ne, když to jsou bratři?“

„Co s tím chceš potom dělat?“

„Mám na to jiné metody,“ řekl Franta, až sebou Jitka trhla.

„Nikdy jsem nikoho nezabil,“ dodal proto rychle. „Nesmím nikomu ublížit, rusalky by mi to neodpustily. Ale když grázly přenesu z jejich prostředí někam, kde to neznají, obvykle strašně zkrotnou. Zařídím jim tam poctivou těžkou práci a oni dělají, jako kdyby tam patřili odedávna! Tam si potom netroufnou na nic.“

„Ale co když se vrátí?“ chtěla vědět Jitka.

Franta tedy dal k lepšímu ostrůvky zaplavované přílivem a obkroužené žraloky, jako už předtím vykládal Lídě.

„To by ještě šlo,“ oddychla si Jitka. „Už jsem se bála, že je zabíjíš, nebo tak...“

„Mám ve světě několik velice výchovných míst,“ dušoval se Franta. „Nejen ostrůvky se žraloky, je toho mnohem víc. A myslím si, že by se některé daly skvěle využít k výchově špatně vychovaných grázlíků.“

„Jak?“ optal se Rosťa.

„Podívej, když nechám grázla poblíž činné ostrovní sopky, kde není kam utéci, kde smrdí síra, země se neustále chvěje, voda se v moři vaří, občas kolem proletí sopečná puma a pod nohama chrastí pemza, snadno uvěří, že právě tak vypadá peklo. Každá hodinka tam může být neuvěřitelně výchovná. Jen je třeba dávat pozor na sopku, aby nebyla příliš aktivní a nějakým nedopatřením grázla neupekla. Víte co? Při nejbližším dalším konfliktu, jakože doufám, že už k žádnému nedojde, mi je přenechte a uvidíme!“

Pak ale začal s vyučováním jako jindy a jeho posluchači se soustředili na výklad. Bylo to nutné, nesmělo jim nic utéci. Frantovy hodiny byly neuvěřitelně hutné. Nedaly se srovnávat s výkladem učitelů ve škole ani s vysokoškolskými přednáškami. Vyučování tak ale pokračovalo mílovými kroky.

„Pro dnešek toho máte dost,“ oddychl si na závěr. „Teď se jděte pořádně vyspat, ať jste ráno čilí. Pokračovat budeme zítra.“

„A ty spát nepůjdeš?“ rýpla si Jitka.

„Půjdu,“ usmál se. „Jenže spím v urychleném čase. Teď se ještě musím podívat do Brazílie, do Mexika a do Indie.“

„Poslyš, nemohl bys nás tam vzít s sebou?“ napadlo náhle Jitku. „Sám si lítáš po celém světě, Lída to říkala, a co my?“

Franta se zarazil. Takže Lída nemlčela. I když to mohl čekat, holky si mezi sebou řeknou všechno. Vlastně ji ani nepožádal, aby o tom mlčela.

„Vás do toho nechci zatahovat,“ řekl po krátkém zaváhání.

„Ale proč?“ dorážela na něho dál Jitka. „Komisi hygieniků jsi prý přenesl do Moskvy. Taky bych se tam ráda podívala. Když tam můžeš přenášet nepřátele, proč ne přátele?“

„Jenže já jsem je na kremelském nádvoří opustil a domů se museli dostávat sami!“ připomněl jim. „Takový výlet může být i pěkný trest!“

„Jistě, když je tam necháš na pospas místním ouřadům. Ale proč bys nás nemohl vzít na takový výlet a zase v pořádku vrátit domů?“

„Protože to dělám místo spánku!“ řekl. „Bez toho nikdo dlouho nevydrží a musím pak spát v urychleném čase. Věřím si, že to vydržím, ale víš co se říká? Nebuď zvědavá, budeš brzo stará! Tady to platí doslova!“

„Copak to musí být každý den?“ opáčila. „Co by ti udělalo, kdybys nás vzal na takový výlet jednou za měsíc?“

„Poslyš, Jitko, ty si to vážně představuješ jako Hurvínek válku! V Mexiku to není žádný med! Místní velkofarmáři mají vlastní mafii, s tou nejsou hračky! Jednu takovou jsem zrušil, dvacet dalších zůstalo! Taesi nejsou trnem v oku jenom našim potravinářům, ale všude ve světě. Někde jde i o krk a mohlo by se stát, že bych se o vás nestačil starat!“

„Nenaučil jsi nás nedávno urychlování? Nedokážeme se postarat i sami o sebe?“

„Jo, když vás přepadnou místní grázlíci,“ povzdychl si. „V Čechách mají nejvýš praky a plné kapsy šutrů,“ řekl Franta. „Jenže v Mexiku není vzácností, když na ulici zastřelí chlapa za bílého dne. A když tě tam chce místní mafie jen mírně varovat, najdeš třeba na zahradě oběšeného chlapa se svázanýma rukama, aby bylo jasné, že to nebyla sebevražda. Řekl jsem vám jasně, že vás urychlení nezachrání před výstřelem zezadu! Pak se nestačíš ani leknout a jsi mrtvá! To nejsou země vhodné pro školní výlety!“

„Dobře,“ ustoupila trochu Jitka. „Třeba bys nás nezvládl všechny najednou. Ale mohl bys nás tam brát po jednom. A není nutné denně, co takhle jednou za týden?“

Franta chvíli přemýšlel.

„Jsou ještě jiné problémy,“ řekl po chvilce. „Rodiče a škola. U mě si naši zvykli, ale jak by se vaši rodiče dívali, kdybyste se toulali po nocích? Jinak to totiž nejde, protože když je tady noc, je jinde ve světě den. Naopak do Afriky mohu jen ve dne, když jste ve škole.“

„To je přece snadné, Fráňo!“ opáčila vítězně Jitka. „Škola přece není o víkendech a do jiných míst světa to nebude problém, když to nebude často.“

„No dobře,“ ustoupil Franta. „Nechám ale na vás, jak si to doma vyjednáte.“

„Výborně!“ pochvalovala si Jitka. „Takže mě dneska doma Pavel zakamufluje, aby to vypadalo, že spím. Já zatím poletím s tebou. Říkal jsi do Brazílie a do Mexika? Príma!“

„Proč zrovna ty?“ vyjel si na ni bráška Pavel.

„Protože jsem to vymyslela, Pájo!“ odvětila mu, jakoby se divila, že nechápe něco tak samozřejmého. „Je spravedlivé, když budu první na řadě, nemyslíte?“

Na to neměli odpověď. Měla pravdu, bylo to fér.

„Takže dneska Brazílie, Mexiko a Indie!“ zasnila se. „Už dlouho jsem si přála podívat se do světa - a zrovna tam...“

„Ba ne!“ vzepřel se Franta. „Nezlob se, do Mexika ne. Tam je to vážně o hubu, viděl jsem tam už pár mých známých v rakvi, i malé děti... ne, tam ne! Umím zmizet během tisíciny vteřiny, když zaslechnu podezřelý zvuk, ale nejsem si jistý, jestli bych se ještě stačil starat o tebe. Hele, změníme plán cesty. Brazílie zůstane, ale Mexiko přeskočíme rovnou do Indie. Tam je to přece jen bezpečnější!“

„Indie!“ vydechla nadšeně Jitka. „To bude ještě lepší!“

„Dobře,“ přistoupil na to. „Takže rozchod domů, večeře a postel... Jitka se připraví, až ji zavolám, musí se sama dostat z domu, nebudu ji tahat až z postele. Brazílie a Indie jsou horké, tak žádný kožich! Na další výlet v sobotu dopoledne do Afriky se připraví Rosťa a pak to podle situace sjednáme s ostatními. Na všechny se dostane.“

S tím se rozešli. Frantovi rodiče partu srdečně vyprovodili.

„Pozdravujte od nás doma!“ požádali je.

„Vyřídíme!“ slibovali Culkovi i Lapkovi.

 

Tentokrát Franta večer nespal ani na okamžik. Nebylo by to fér vůči Jitce, která neuměla spát v urychlení. Místo spánku je tedy čekala další šichta, ale Franta se utěšoval, že se to snad pro jednou snese.

Jitka čekala jako na trní a když se ozval, byla připravená. Dokonce mu oznámila, že čeká před domem, zakleknutá jako na mistrovství světa v atletice.

„Dobře, hned jsem u tebe!“ odpověděl jí s úsměvem Franta. V témže okamžiku se zjevil vedle ní. Jitka opravdu klečela jako sprintér na pomyslné dráze.

„Vyskoč, otlačíš si kolena!“ pobídl ji. „V Brazílii je pozdní odpoledne, už nás tam čekají. Ale nesmí ti vadit, když tě teď zezadu obejmu. Před přemisťováním musím každého zvednout, aby se nedotýkal země.“

„Proč zezadu?“ obrátila se k němu čelem. „Zepředu to nejde?“

Zarazil se.

„Až dosud jsem každého přenášel takhle,“ ujistil ji.

„Nebylo to proto, aby se nemohli vzpírat?“ napovídala mu. „Zezadu to nikdo nečeká, ale nemusíš se bát, to ti u mě nehrozí!“

„Vlastně to jedno...“ ustoupil, jako už po kolikáté.

„Hele, když tě obejmu, pověsím se ti na krk a skrčím nohy, nebudeš mě aspoň muset zvedat!“ nabídla se.

„Já tě zvednu!“ ujišťoval ji. Jenže Jitka k němu přistoupila, objala ho oběma rukama kolem krku a přitiskla se k němu celým tělem.

Franta nikdy žádnou holku neobjímal mimo sestru v rámci běžných dětských tahanic, ale teď to bylo něco úplně jiného. Trochu ho to zaskočilo. K přemístění bylo vždycky nutné vytvořit jeden objekt, přemísťované musel k sobě proto pevně přitisknout, ale najednou jako by si až teď uvědomil, že objímá dívku a ona jeho. Také by ji měl stisknout?

Zaváhal. Tělem mu projelo zamrazení a jeho nerozhodnost se ještě protáhla.

„Na co ještě čekáme?“ zeptala se ho, když se nic nedělo.

„Tak se tedy drž!“ vyzval ji a také ji objal, i když opatrněji než jiné.

Trhlo to oběma, ale to už nestáli v počínající noci na cestě za Lapkovým roubeným domkem. Kolem nich bylo náhle jasné odpolední světlo, stáli na obrovském pařezu v háječku podivných stromů, ze kterých visely trsy žloutnoucích banánů.

„Vítej v Brazílii!“ usmál se Franta a pustil ji. „Přistávací místa jsou zaměřená, aby nehrozily srážky s náhodnými předměty ani s lidmi. Tady je to ten pařez. Pojď, seskočíme!“

Pustila se ho neochotně, ale když se chtěla rozhlédnout, nezbylo jí nic jiného. Ale kdo by na jejím místě nebyl zvědavý? Za Frantou spatřila mezi stromy bílé stěny a hnědé střechy velikého stavení, vzdáleného sotva sto metrů.

„Tak pojď!“ vyzval ji a podal jí ruku. Popadla ho ochotněji než když ji předtím vyzval, aby ho pustila. Bylo znát, že se v úplně neznámém prostředí necítí úplně jistá a Franta byl pro ni jedinou jistotou. Už to, že by se bez něho těžko vrátila!

„Paráda!“ vydechla, když seskočili na červenou štěrkovou cestu. Franta se tu choval jako doma a bez váhání vykročil směrem k bílému stavení.

„Tato hacienda patří rodině Mariána Velasquéze,“ vykládal. „Se svou paní Leticiou mají pět už starších dětí. Z nich jsou dva synové ženatí, dvě dcery vdané a poslední dceru jsem neviděl, studuje v hlavním městě Capital Brasil. V haciendě s nimi bydlí i jejich čeleď, ostatní dělníci jsou z nedalekého městečka. Všichni jsou hrozně milí, uvidíš!“

Dům velikostí odpovídal rozvětvenosti rodině i rozsáhlosti farmy. Čeleď zahrnovala celé rodiny, takže tu bydlela menší vesnice. Franta s Jitkou došli nepozorováni sotva do poloviny cesty k domu, když jim vstříc vyběhli dva mladší chlapci. Na nohou sandály, na hlavách slaměné kloboučky a oblečení byli do ponča - velikého kusu hrubé látky, připomínajícího spíš kobereček, navlečeného otvorem přes hlavu a přepásaného koženými opasky. Hned začali naplno křičet, jenže to bylo nejspíš španělsky a Jitka jim nerozuměla.

„Ty jim rozumíš?“ obrátila se na Frantu.

„Ani slovo,“ ujistil ji. „S panem Mariánem se domlouváme anglicky. Umíš snad taky aspoň trochu, ne?“

„Ještě jsem mimo školu anglicky nemluvila,“ přiznala. „Spíš jsem si jen četla na internetu, ale nevím, jestli porozumím mluvené řeči...“

„Kdybys nerozuměla, řekni si, aby zpomalili,“ poradil jí. „Také jsem je musel požádat, aby tak nedrmolili, ačkoliv se poslední dobou v angličtině rychle zlepšuji. To víš, když cizí řečí musíš mluvit často, učíš se rychle.“

Mezitím se z domu vyhrnulo pět dalších dětí, tentokrát to byly dvě dívky v širokých sukních, jedna v obyčejných džínách a jako poslední vyběhl chlapec v džínách. Byl nejstarší ze všech a hned zamířil k Frantovi.

„Welcome, seňore!“ vítal je napůl anglicky a napůl místním nářečím. „Rádi vás vidíme - i vaši seňorínu!“

„To je moje kamarádka Jitka!“ představil ji Franta dětské společnosti.

„Girlfriend?“ ubezpečoval se chlapec.

„Not exactly,“ namítl Franta. „Jitka is true sister of my good friend Pavel.“

„Jo ták - sestra tvého přítele!“ pochopil konečně. „Proč je tu ale bez bratra?“

„Protože unesu jen jednoho člověka,“ odvětil stručně Franta. „Víš přece, jak nenadále se objevuji jenže to mi nedovoluje vzít i jejího bratra. Chápeš?“

Chlapec se zarazil, ale rychle se vzpamatoval a zatímco to překládal ostatním, vedl je do hlavního vchodu haciendy, kde jim vyšel vstříc starší muž, oblečený jako zdejší. Nejnápadnější na něm bylo pončo, slaměný klobouk, ale místo sandálů měl na nohou kožené holínky a na nohou kožené jezdecké kalhoty.

Chvíli se častovali zdvořilostními výrazy, kterým už Jitka jakž takž rozuměla. Přitom došli až do velikého pokoje, kde je stejně vřele přivítala paní domu, starší opálená žena.

„Předveď nám svůj výtvor!“ vyzval ji pan Velasquéz.

Děti usadily Jitku a Frantu k velkému stolu do velikých židlí, nejprve před ně a pak kolem stolu rozestavily talíře, zatímco paní spěchala z pokoje, aby se rychle vrátila s velikou mísou. Další chlapec současně přinesl velikou nerezovou bandasku.

„Připravuji jim zdejší speciality,“ vysvětloval Jitce rychle. „Děláme to tak, že mi uvaří nějaké zdejší oblíbené jídlo a já je převedu do taesi. Pomůžeš mi s tím?“

„Já přece taesi dělat neumím!“ namítla.

„To vím,“ řekl. „Jenže paní Leticia mi toho pokaždé navaří obrovskou mísu, to se nedá sníst. Přitom mi stačí vzorek, abych pochopil, jak to má vypadat a chutnat. Na homogenní jídla, jako třeba zdejší kaše, fazole a tak... by mi stačila jediná lžíce, jenže oni nedají, dokud nesním celou porci. Pomůžeš mi to sníst?“

„Jen aby nám toho nedali dvakrát víc!“ starala se, ale proti mysli jí to nebylo. Kdy se jí zase poštěstí ochutnat pravé brazilské jídlo? A ke všemu v pravé brazilské haciendě?

Velasquézovi to pochopili jako příležitost ke společné večeři. Hosté měli sedět vedle hospodáře a ostatní už se rozsadili, jak byli zřejmě zvyklí. Bylo vidět, že společné jídlo pro ně nebylo nic neobvyklého, jen tu dnes byli navíc na čestném místě hostů Franta a Jitka.

Jídelna se rychle zaplnila. Bylo tu několik dospělých, Jitka se ani nevyznala, kdo jsou přímo farmářovy děti a kdo se sem přiženil či přivdal, byla to ale veselá společnost, takže se necítila jako vetřelec. Jídlo bylo vynikající, bylo v něm zřejmě maso a fazole, ale ostatními přísadami si Jitka jistá nebyla - až na chilli, nebo hodně pálivou papriku, takže jí po první lžíci vhrkly do očí slzy. Stačilo ale naznačit a už před ní stála sklenice červené limonády. Barevně se sice tvářila jako naše česká malinovka, ale malinovou chuť neměla a Jitka ani nepoznala, z čeho je. Byla mírně sladkokyselá a osvěžující, přestala tedy uvažovat nad jejím původem a vydatně zapíjela tu pálivou masitou kaši s fazolemi.

Franta jedl málo, mnohem víc přitom přemýšlel. Občas něco plivl do kovové bandasky, ale nikdo se nad tím nepozastavoval, ostatně i Jitka už věděla, že tak vyrábí přizpůsobené podhoubí nového druhu taesi.

Konečně odstrčil bandasku, kterou hospodář pan Velasquéz odnesl jako posvátný předmět z místnosti. Bylo znát, že to nedělá poprvé, protože se na nic neptal a sám věděl, co má udělat. Ani ostatní neprojevovali žádný údiv, jaký by asi byl namístě, kdyby to neznali.

Až teď se mohl Franta pustit do jídla s požitkem. Porce před ním ale byla velká a to předtím Franta i Jitka doma večeřeli! V Čechách byla noc, lidé většinou spali, ale tady byl teprve večer.

Nakonec u jídla vzdychali oba. Jitka měla pravdu. Byli dva, takže dostali dvě velké porce a Frantovi mohla pomáhat jen morálně. Aby neurazili hostitele, vyprázdnili talíře do dna, ale přídavek už oba svorně odmítli.

„Už jsem jim vysvětloval, že sem přicházím po naší večeři, takže si určitě nepřidám, ale vždycky mi přídavek nabízejí,“ postěžoval si Franta neslyšitelnou rusalčí řečí Jitce. „Asi to patří ke zdejším zvykům. Naštěstí to bude spíš zdvořilostní nabídka.“

„A co teď?“ vyzvídala stejnou cestou Jitka.

„Tady jsme pro dnešek skončili,“ řekl jí pořád neslyšně. „Rozloučíme se a půjdeme.“

Pak se zdvihl ze židle, ale ještě si neodpustil poklonu paní domu s tím, že její umění teď bude kralovat celé Brazílii, jako už skoro všechno předtím.

Jenže pak se neubránili pozvání pana Velasquéze na bleskovou prohlídku výrobny. To vlastně zajímalo oba, takže nebylo třeba ani velkého přemlouvání. Vyšli zadním vchodem na veliké nádvoří, obklopené drobnějšími stavbami - byly tu stáje, různé kůlny, ale i domky. Vzadu za tím vším stála poměrně nová, rozsáhlá hala výrobny, členěná do několika traktů.

U vchodu hlídkovali strážní. Jak pan Velasquéz vysvětloval, někdo se pokoušel vkrást do výrobny. Vetřelci sice před peóny utekli, ale od té doby tu pořád někdo hlídá. Nedalo se ani říci, zda to měla být průmyslová špionáž nebo sabotáž od konkurence. Pan Velasquéz podle dohody s Frantou sousedy o taesi ochotně proškolil a poskytoval jim i spóry všech druhů, jenže sám měl před nimi vždycky náskok, protože Franta vyvíjel nové druhy pro Jižní Ameriku jen u něho.

Hala byla zařízená moderněji a velkoryseji než výrobní hala Culkových v Čechách. Vaničky byly zavěšené na pohyblivých řetězových pásech, díky kterým objížděly halu různě klikatými cestami. Na začátku je plnili biomasou, nechutnou rozemletou zelenou hmotou, podle všeho sklizenou bez ladu a skladu na polích, naproti do nich očkovali spóry taesi a současně podle druhů spór označovali. Řetězové dopravníky je pak vynášely až pod střechu, kde se kultury rozrůstaly a na konci haly projížděly podél balících linek, kde probíhala nepřetržitá sklizeň. Linek bylo víc a i teď večer byly v chodu. Obsluhovalo je více lidí než kolik jich zaměstnávali Culkovi v Čechách. Bylo to pochopitelné. Zdejší farma dnes zásobovala celou obrovskou Brazílii a ačkoliv Velasquézovi partneři produkovali další tuny potravin, šlo o mnohem větší počet lidí než v Čechách,

Na konci dlouhé haly byly dvě dlouhé nákladní rampy, kamiónová a železniční. Zaměstnanci tu potraviny se po zabalení na palety nakládali do kontejnerů, překládaných velkými portálovými jeřáby buď na kamióny, nebo na železniční vagóny. I teď tu panoval čilý ruch.

„Tady zásobujeme miliony,“ řekl pyšně pan Velasquéz. „Díky seňorovi Františkovi máme nejpestřejší sortiment. Naše obchodní oddělení přijímá denně stovky hromadných objednávek podle nejnovějšího internetového katalogu. Dnes ho díky seňorovi Františkovi aktualizujem. Ostatní výrobci mají pochopitelně sortiment slabší, ale dohánějí to množstvím. Spousta lidí si zvykla na jednodušší stravu a drží se jí ze zvyku i nadále, ačkoliv díky seňorovi Františkovi neděláme cenový rozdíl mezi jídly prostými a luxusními.“

Franta se hned obrátil rusalčí řečí k Jitce, aby jí něco doplnil.

„Tak jsme se dohodli hned z počátku. Podmínka je, že cena nesmí být vyšší než u tradiční výroby, i kdyby konkurenci úplně zlikvidovali. Je to jen pojistka, oni to dodržují sami, i pro ně je výhodnější nízká cena, ale velké množství, než naopak.“

Jitka obdivovala rychlost nakládání. Zaměstnanci zabalené potraviny vršili na palety, elektrickými vysokozdvižnými vozíky je rovnali do kontejnerů, které jeřáby, obkročmo pojíždějící nad rampou, usazovaly na silniční i železniční podvozky.

„Odsud se taesi vozí do Brazílie i do celé Jižní Ameriky,“ pokračoval Franta anglicky a nahlas, aby mu rozuměli nejen Jitka, ale i ostatní. „Jak vidíš, naše spolupráce pokračuje. Velasquézové se starají o přípravu vzorků, paní Velasquézová je buď uvaří nebo sežene, já je převádím na taesi a tady se již nakládají a rozvážejí.“

„Vynechali jsme skladiště a mlýny na biomasu a přípravnu spór,“ pokračoval pan Velasquéz. „Jsou v bočních křídlech haly. Výroba biomasy je ale primitivní, takže není tak zajímavá, zato přípravna spór je naše chlouba a nejpřísněji střežené pracoviště.“

„Mám dnes ještě několik dalších míst k návštěvě,“ přerušil ale Franta jeho chválu a řekl, že se musí rozloučit. „Vy dnes máte další druh taesi, uvidíme, jak se osvědčí.“

„Jistě dobře jako vždy, seňore,“ kývl souhlasně hlavou pan Velasquéz. „Respektujeme váš spěch, jistě nás brzy navštívíte. Leticia se určitě zase vytáhne.“

„Objevím se tu jako vždycky,“ slíbil Franta. „A připravte raději nějaké ovoce. Myslím, že je na ně sezóna, takže může být čerstvé a v nejlepší kvalitě. Stvořit podle toho taesi bude zaručeně nejvýhodnější.“

„Je-li to vaše přání, zařídíme to,“ ukláněl se pan Velasquéz. „Budete jistě spokojený.“

„Tak tedy - adiós!“ řekl Franta.

Obrátil se k Jitce a požádal jí, aby se ho zase chytila, že poletí jinam.

Jitka se nenechala přemlouvat. Přitočila se k němu, objala ho kolem krku, až se na něho celá pověsila a ještě pokrčila nohy, aby se nedotýkala země. Tentokrát to očekával, takže ho to už tak nerozhodilo, jako poprvé.

Prásklo to - a byli opět jinde...

 

Tentokrát se objevili na hřbetě slona, i když jen kamenné sochy. Kamenný slon drtil chobotem kamenného řvoucího tygra poblíž vysoké zdi nepříliš velikého chrámu, neuvěřitelně krásně zdobeného ornamenty, obrazy zvířat a lidí.

„Pozor, Jitko!“ varoval kamarádku Franta. „Tady mám letiště výš, musíme se dolů snést jako letadla.“

Jitka ho přestala objímat, ale hned se chytila jeho ruky, aby se mohli snést spolu. Ale to už se nedaleko od nich rozezvučel veliký chrámový zvon.

„Teď si musíme vytrpět oficiální přivítání,“ upozornil Franta kamarádku rusalčí řečí, ale palmovým stromořadím už se k nim klusem blížil podivný průvod.

„Co je to za lidi?“ zajímala se.

„Služebnictvo sáhiba Suníla Kumára,“ řekl jí. „Jsme totiž v Indii, skoro ve středu subkontinentu.“

„A je tu večer nebo ráno?“ znejistěla, neboť si uvědomila, že se zřejmě přesunuli na další kontinent.

„Je velice časné ráno,“ ujistil ji. „Když u nás začínal večer, tady byla hluboká noc. Ale v Brazílii u Velasquézů jsme se pár hodin zdrželi, Země se stačila pootočit, takže tady už svítá. Ale jak vidíš, mají tu hlídku, která sleduje mého přistávacího slona. Nestihl jsem jim to rozmluvit. Ostatně, služba hlídače slona je pro místní lidi vítaná a je to taky zaměstnání. Ber to tak, že každý sluha dostává plat, všichni živí rodiny, zkrátka jim to přej.“

„Kdyby měli na dveřích zvonek, nemuseli by hlídat!“

„To jsem jim už navrhl, ale bez úspěchu,“ usmál se. „Tady si potrpí na pompéznost, ale dá se to vydržet.“

To už před ně postavili bohatě zdobená nosítka a nedali jinak, než aby si nastoupili. Čtyři silní nosiči je opatrně zdvihli a nesli palmovým stromořadím. Před nimi kráčela místní kapela a vyhrávala táhlou melodii s doprovodem dvou velkých bubnů.

„Pro létající lidi je to přímo potupa!“ komentovala to Jitka polohlasem česky. „Kdybychom normálně letěli, viděli bychom toho víc.“

Pravda, okénka nosítek nebyla zrovna panoramatická a ještě je zčásti zakrývaly krajky záclonek, ale skrz palmy byla vidět jen jakási zahrada se spoustou květin.

„Nejsme pro ně velká zátěž, nesou nás čtyři chlapi,“ snažil se to podat přijatelněji. „To jsou čtyři jakž takž zajištěné rodiny.“

„Víc se mi zalíbili Velasquézovi, ti dávali lidem pořádnou práci.“

„Zato Kumár dává práci více lidem,“ oponoval jí Franta. „Tu pořádnou práci dělají lidé ve výrobnách, ale další si přivydělají jako služebnictvo a celkově jich je mnohem víc.“

Nosítka se jemně houpala a hudba k tomu hrála. Jitka si po straně zívla. Tahle cesta se je snažila ukolébat a uspat a protože měli touhle dobou spát, museli se oba přemáhat.

„Málem bych zapomněl!“ vzpomněl si rychle Franta. „Varuji tě, když chceš mít nějaké vtipné poznámky, použij rusalčí řeč a nespoléhej se na češtinu! Sáhib Suníl Kumár umí docela slušně česky a jeho paní Lia taky. Poznali se totiž na studiích v Praze, takže když nechtějí, aby jim ostatní rozuměli, hovoří spolu doma česky, případně anglicky ve všech ostatních případech.“

„Proč ne indicky?“ zajímala se.

„Protože by si nerozuměli,“ usmál se Franta. „Víš, Suníl je zdejší, ten se ještě místním nářečím se služebnictvem i sousedy domluví, ale paní Lia pochází ze vzdálené oblasti Indie, kde se hovoří úplně jiným jazykem. Ale to není nic divného, Indie má tolik místních nářečí, že je pro ně angličtina požehnáním. Bez ní by si tady vlastně pořádně nedomluvili. Proto tady umí anglicky každý. Pro styk s okolním světem je to další obrovská výhoda. Je to jedna z mála výhod kolonizace, která přetrvává i po odchodu Angličanů.“

„A ty se s nimi bavíš anglicky?“

„Jako správný lenoch dávám přednost češtině. Už protože Sunílova čeština je lepší než moje i tvoje angličtina. Ale občas si vypomůžeme anglickými slovíčky, je to přece jen už dost dávno, co byli Kumárovi v Československu. A paní Lia do řeči občas míchá slovenštinu, na koleji totiž bydlela s jednou Slovenkou.“

„Zajímavá rodina!“ usmála se Jitka. „Jak asi mluví jejich děti? Mají vůbec nějaké?“

„Jo, ti jsou nejlepší. Umí česky, anglicky i místním nářečím jako jejich taťka, protože si venku hrají se zdejšími dětmi. Navíc se učí francouzsky a pár slov znají i z nářečí matky, občasnému míchání slov se paní Lia nevyhne. Ale na pořádný rozhovor by to nestačilo. Mají jich šest, nejstarší už jsou dospělí, nejmladší asi jako my.“

Na konci palmové aleje si náhle Jitka všimla velkého paláce, kam očividně směřovali.

„Prosím tě, ten Kumár je nějaký zdejší šlechtic, nebo co?“ zeptala se Franty.

„To sice ne, ale z chudé rodiny nepochází,“ usmál se Franta. „Už protože mohl studovat v Československu. Tady byl od začátku úspěšný. Zastupoval české podniky a dařilo se mu. Tenhle palác koupil v dražbě po nějakém rádžovi, zemřelém bez dědiců. Zájemců prý moc nebylo, takže se cena nevyšplhala nad jeho možnosti. Teď si tu hraje na sáhiba, ale musím mu přiznat, nechová se jako despota a dává práci lidem, kteří by o ni jinak nezavadili. Teď si to teprve může dovolit, taesi jsou zlatý důl.“

„A dělí se o to s někým, jako Velasquézovi v Brazílii?“

„Jistě, to byla má podmínka,“ ujistil ji Franta. „Má pobočky po celé Indii.“

„Dál ne?“

„Víš, Jitko, Indie je co do stravování svérázná,“ vzdychl si. „Indové by nepřekousli, kdyby bylo něco z hovězího masa. To je tu jen pro cizince a pro muslimy, těm se nezavděčíš vepřovým. Sousední Pákistán i Bangladéš obývají muslimové, taky na ně musíme brát ohled. Čína je co do sortimentu jídel úplně svébytná, tam mám jiné centrum.“

„A ty všude děláš krajové speciality?“ došlo jí.

„Přesně tak!“ usmál se. „Na světě se vaří tisíce druhů jídel a všem národům se naším vepřo-knedlo-zelo ani svíčkovou prostě nezavděčíš. Vepřo-knedlo-zelo by ti hodili na hlavu muslimové a svíčkovou Indové. A mohla by sis gratulovat, kdyby ti přitom nerozbili hlavu! Mohli by to taky pochopit jako děsnou urážku!“

„A ty máš takhle pokrytou většinu světa, že?“

„Nemám,“ zamračil se trochu. „Kongres Spojených států zakázal taesi zákonem. Jako by z oka vypadl zákazu Evropské unie geneticky neschválených potravin - ani nevím, kdo od koho opisoval, vyšlo to skoro současně. Evropa naštěstí není zvyklá na tornáda, takže jsme u nás byrokraty zastrašili, ale v Severní Americe nemám na překonání byrokratického odporu sílu. Na tornáda jsou zvyklí a dokud neteče krev, Amíci nad tím mávnou rukou. Opatrnost budu potřebovat u muslimů, ajatolláhové by mohli prohlásit taesi i bez vepřového za neslučitelné s Koránem, horror očekávám i u židů s jejich košer systémem, který nechápu. Nadějné je to ale v Rusku, tam to rozjíždím ve velkém, jen se obávám, aby si toho nevšimlo Veličenstvo ruský car prezident, tam se dá pořádný podraz teprve očekávat. Oříškem bude Anglie. Tam je taková všehochuť, že ji odkládám až po obecném vyřešení muslimů.“

„Ale i tak je to největší skok v potravinách od vynálezu ohně!“

„To ano, ale ne naší zásluhou,“ namítl. „Veškeré zásluhy patří Opalychům. My lidé to na Zemi spíš kazíme než abychom tomu prospěli.“

Průvod mezitím dorazil k velkému paláci a zastavil před sloupořadím před vchodem. Tam už je čekala sympatická dvojice, usměvavý Ind v bílém evropském obleku a Indka v bleděmodrém sárí s červenou skvrnou na čele.

„Copak? Dneska jste dva?“ uvítal je Ind česky, sotva vystoupili z nosítek.

„Dobrý den!“ pozdravila ho Jitka, které čeština hostitele dodala kuráž.

„A dokonce dívčina?“ podivil se Ind.

Zřejmě to nepoznal hned, Jitka mu ovšem mohla z dálky a v džínách připadat jako kluk.

„To je Jitka, sestra mého kamaráda,“ představil ji Franta manželům Kumárovým.

„A tohle jsou pan a paní Kumárovi,“ obrátil se k Jitce, spíš ze zdvořilosti než že by to opravdu potřebovala. Koho jiného by tu mohla čekat?

Hostitelé pokynuli hostům do pompézního vchodu do paláce. Paní Lia nabídla ruku Jitce, aby dámy mohly vstoupit první, Suníl s Frantou kráčeli za nimi. Dva sluhové v livrejích před nimi otevřeli těžké dvojkřídlé dveře a za nimi je zavřeli. Uvnitř byla skvělá vstupní hala, osvětlená mnoha lustry, s podlahou pokrytou koberci a po obou stranách s točitými schodišti, které se nahoře sbíhaly na společné podestě. Paní Lia si zvolila pravé, vystoupili tedy po něm. Dalšími dveřmi vstoupili do další chodby s mramorovou podlahou, ale těžkým kobercem uprostřed, ale to už je komorník uváděl do ještě skvostnější jídelny. Tady nebylo jediné místo, kde by byla vidět podlaha. Všude samé koberce, stěny pokryté zlatými vzory a na oknech těžké záclony z jistě drahých látek.

A všude sluhové v bohatých livrejích.

„A to tu nejsme ohlášeni!“ řekl Franta rusalčí řečí Jitce.

Ohlášeni možná nebyli, ale byl tu připravený obrovský stůl pokrytý jídly, jaké Jitka ještě nikdy nespatřila. Pravda, některé položky v ní nevzbuzovaly přílišnou důvěru, zejména když bylo znát, že pocházejí z hadů a ze žab. Ani talíře smaženého hmyzu nebo červů se jí nezamlouvaly. Zato ovoce tu byl výběr, až oči přecházely. Jitku napadlo, co z těch jídel je přírodních a co už je taesi. Přírodní byl nejspíš hmyz, ale nic tu nebylo zkažené, což by zase mohlo ukazovat na taesi.

„Můj čas je příliš drahý, než abych jej ztrácel jen tak,“ řekl Franta. „Připravili jste něco, co si zaslouží analýzu a přeměnu?“

To už další sluha přinášel k nevelkému stolečku s ozdobně kroucenými nohami stejně ozdobnou židli, kam se měl Franta posadit. Franta skutečně neztrácel čas, sedl k velkému talíři a chvíli nad ním přemýšlel. Malou stříbrnou lžičkou si z talíře vybíral kousky vzorků, které postupně ochutnával. Přitom si čas od času odplivl do stříbrného poháru. Bylo vidět, že tady se dbá víc na honosnost než na účelnost, ale účelu se dalo dosáhnout různými cestami.

Paní Lia mezitím pozvala Jitku ke stolům a nabízela jí jednotlivé lahůdky. Jitka se ale vyhnula skoro všemu, zejména hmyzím pochoutkám.

„Odpusťte mi, ale já už jíst nemohu!“ požádala provinile paní Liu. „U nás je teď noc, my jsme byli místo spánku nejprve v Brazílii a teď tady... Opravdu se do mě nic nevejde!“

„Byli jste u Velasquézových, že?“ ubezpečovala se paní Lia s úsměvem. „Známe to, Franta taky není po nich schopný voľačo zjesť. Ale vemtě si aspoň víno, také v Praze nemáte!“

„Nejsme z Prahy,“ namítla Jitka, ale hrozen si s díky vzala. Paní Lia měla smysl pro to nejlepší, co mohla nabídnout. Hrozen byl veliký, plný osvěžující sladkokyselé šťávy, které ani Jitka neodolala, i když i jeho kuličky ďobala pomalu.

Oči by jedly, ale žaludek už nemohl.

„Musíme se vrátit domů,“ řekl po chvíli Franta, když skončil analýzu a syntézu nového druhu taesi.

„Mysleli jsme, že má vaše nečekaná návštěva jiný smysl než pracovní!“ podivil se pan Suníl Kumár. „K čemu by tu potom byla ta dívenka?“

„Jitka mě chtěla doprovázet na mé noční cestě,“ vysvětloval mu Franta s úsměvem. „Je tu opravdu jen jako náhodný divák.“

„Já jsem v první chvíli doufal, že jsi ji sem přivedl s jiným úmyslem!“ řekl pan Suníl.

„S jakým úmyslem?“ nechápal Franta. „Prostě chtěla vidět kus světa!“

„Mysleli jsme, že jsi ji sem vzal, abys tady domluvil její svatbu!“ dodala paní Lia.

Franta i Jitka překvapením strnuli a podívali se na sebe, přičemž Jitka zčervenala jako pivoňka a Franta se také necítil příliš jistě. Tohle věru nečekali!

„To snad ne!“ vzpamatoval se ale po chvilce. „Vždyť jí je sotva dvanáct let!“

„To je přece ideální věk na vdávání, pokud nechce nejprve studovat.“ opáčil Ind.

„Tak jednak Jitka teprve studuje, ale za druhé, u nás je sňatek v tomto věku velice přísně zákonem zakázaný!“

„Kdyby se vdala tady, nikomu by to nevadilo,“ namítl Ind.

„Kdepak!“ otřásl se Franta. „Už by se nikdy nesměla podívat domů, protože by to tam bylo trestné. A vždyť tady nikoho ani nezná!“

„To snad není nutné,“ nedal se vyvést z míry Suníl Kumár. „Mohl bys přinést jen její podobiznu, fotografii nebo sošku, to by mohlo stačit.“

„U nás se takhle svatby nedomlouvají,“ odvětil rezolutně Franta. „Vy dva jste se přece potkali v Čechách a nedomlouvali jste se přes obrázky, ne?“

„Však nám to tady celé příbuzenstvo z obou stran patřičně zkritizovalo!“ usmál se pan Kumár. „A co kdybych mladé slečně ukázal naše syny? Stačily by snad podobizny, mohla by si sama vybrat, když už je to u vás zvykem. Našemu nejmladšímu synovi bude patnáct, byl by to pro ni ideální manžel! Jsme bohatá rodina, neměla by se tady špatně.“

„Ale její rodiče budou proti!“ namítal Franta. „U nás by to bylo proti zákonům.“

„Tak to můžeme jen stvrdit dohodou,“ nabízel dál Ind. „Sepíšeme svatební smlouvu, ale obřad se vykoná, až to bude možné i u vás. Zatím ať bydlí v Čechách, dáme jí k ruce sluhy, komornou a šoféra s limuzínou, ať si zvyká, jak bude žít tady!“

„Z toho nic nebude!“ vložila se do rozhovoru i Jitka. „Mně se líbí v Čechách. Tady se jedí hadi, žáby a hmyz, na to bych si nezvykla. A nezlobte se, vašeho syna jsem neviděla, ani nechci vidět. Možná je bohatý, může být i krásný, ale najděte si pro něho nějakou zdejší krásku, já tady a s ním prostě nebudu! Víte, já chci radši Frantu!“

„Ó, tak promiňte!“ ulekl se Ind. „To je ovšem jiná! To jsem pochopitelně nemohl tušit! V tom případě... ale vy, pane Františku, máte snad sestru! Co kdybychom dohodli svatbu pro ni? Ta si vás přece vzít nemůže!“

„Nechme to raději na jindy!“ odmítl další jednání Franta. „Dnes toho máme za sebou příliš mnoho! Nespali jsme a opravdu už musíme domů!“

„Dobře, nebudeme vás již zdržovat!“ ustoupil pan Suníl Kumár. „Víme, že je váš čas příliš drahý.“

„Prosím, nechte kolem nás trochu místa!“ požádal je Franta. „Víte přece, jak odlétám. Jindy to není tak nutné, ale dneska letíme dva!“

Hostitelé, ale i služebníci okamžitě ustoupili.

„Chyť se mě - letíme!“ nařídil Franta Jitce.

Splnila jeho prosbu a objala ho jako dnes už několikrát, ale tentokrát se sotva stačila odlepit podrážkami od koberců, pocítila pekelné trhnutí a když leknutím mrkla a pak opět otevřela oči, poznala, že oba stojí na vršku nad jejich domem na velikém oblém balvanu.

Noc už ztrácela svou sílu. Slunce ještě nevyšlo, ale už bylo vidět. Svítalo. Dole nad vsí se vznášela ranní mlha, na trávě se třpytila ranní rosa. Z dálky se ze vsi ozvalo kokrhání a pak ještě štěkot psa, ale jinak bylo ticho.

„Jsme doma!“ řekl ulehčeně a pustil ji z objetí.

„Nádhera!“ vydechla, také se ho pustila a seskočila opatrně na trávník mokrý rosou.

„No, rozsekla jsi to tam pořádně!“ usmál se na ni obdivně a také seskočil. „A víš, co je na tom nejpikantnější? Že to Kumárovi nejspíš mysleli vážně!“

„Myslíš?“ zrudla opět, jako tam v Indii.

„Oni by tě snad opravdu rovnou a bez cavyků provdali za nejmladšího syna!“

„Vážně?“ podívala se na něho pátravě, jestli si z ní nedělá legraci.

„Víš, jsou už doma z Československa dlouho,“ omlouval je Franta. „Asi už zapomněli, jaké to bylo u nás. U nich to je opravdu tak jak říkali. Kdybychom se nebránili, dali by přinést stůl s psacími potřebami k sepsání svatební smlouvy a pak by jim to už těžko kdo rozmlouval. Ještě že tě napadl tak krásný fígl, jak jim vzít vítr z plachet!“

„No, víš...“ trochu se zakoktala i ona. „Víš ale, co je na tom úplně nejpikantnější?“

„Ještě něco horšího?“ hádal Franta nedůvěřivě.

„Jak se to vezme,“ řekla vyhýbavě. „Horší - lepší... Ale mohl bys to už uhodnout!“

Franta se na ni podíval s podezřením.

„Uhodnout?“ zavrtěl hlavou. „Ale co?“

„Že jsem to taky myslela vážně!“ řekla znenadání rázně.

Jenže na jeho odpověď už nečekala. Odrazila se a klidným plachtěním klouzala ranním vzduchem bez rozloučení a bez ohlédnutí přímo k domovu.

Franta zůstal stát jako solný sloup.

Autor:Václav Semerád