Rusalky - Kukaččí vejce

Uzdravování probíhalo pomalu.

Rány se hojily rychle, takže Franta už po třech dnech vstal z lůžka, ale v pořádku nebyl. Všechno by bylo při starém, až na přemisťování. Kdykoliv se o to pokusil, v hrudi ho tupě zabolelo, ale k přemístění nedošlo, i kdyby to mělo být jen o metr.

„Jestli mě vyřídili nadosmrti, přetrhnu je jako sardinky!“ hrozil čtveřici gangsterů, ale takový slib už by nemohl splnit, do Ďábelské jeskyně se teď ani nedostal.

Jeho úlohu převzala nejprve Jitka a od ní Rosťa.

Franta jim musel označit na mapách světa všechny farmy a přidal jim k tomu umístění a fadkizy všech kotev, které po světě rozmístil. Naštěstí je dokázal předat i když se na ně sám nemohl přesunout. Jitka nejprve zneškodnila gangstery, ale pak všechno předala Rosťovi a vrátila se k úpravám lidí a jejich školení.

Rosťa měl proti nim jednu nevýhodu. Chodil ještě do školy a oblétávání farem se mohl věnovat jen odpoledne. Vzhledem k časovému posunu to znamenalo, že některé farmy navštěvoval jen v noci a o pravidelných návštěvách už vůbec nemohla být řeč.

Naštěstí byl už sortiment taesi ve všech částech světa víceméně nasycený a nebylo nezbytně nutné denně oblétávat farmy a vytvářet další druhy jídel. Zbývalo jedno: občas bránit farmy před útoky všeho druhu. V Mexiku to bylo i doslova, místní mafiáni používali příliš rádi vyhrůžky i zbraně, jinde byly útoky méně ozbrojené, ale stejně vyděračské. Útoky právníků byly zákeřnější než pistole a kulomety, ačkoliv se tvářily jako spravedlnost sama. Je přece známo, že dobrý právník není ten, kdo zná zákony, ale ten, kdo se zná se soudci.

Gangster přijde s doprovodem dvou goril a s namířenými samopaly požaduje zaplatit tučné výpalné, jinak...

Právník přijde s policistou, s exekutorem a s aktovkou lejster a požaduje zaplatit tučné výpalné, jinak...

O obranných opatřeních teď také mnohem více diskutovali. Dokud podnikal všechny akce jen Franta, s nikým se neradil. Rosťa mu to jednou vyčetl, ale to neměl dělat, protože teď toho Franta použil proti němu. Nakonec se dohodli. Neodkladné akce dělal Rosťa sám, ale i ty si teď nechával zpětně potvrdit Frantou a Jitkou. Kde nebyl nutný okamžitý zásah, tam se o dalším postupu radili. Zprvu jen tři, Rosťa, Franta a Jitka, ale pak do toho přibírali Frantovy a někdy i Jitčiny rodiče.

Bylo to potřebné. Proti nim teď častěji než hrubá síla stáli velice inteligentní, ale tím nebezpečnější a otrlejší protivníci, zvyklí lidi ničit ne už zbraněmi, ale mnohem důkladněji, často pomocí státních mašinerií. Ve Spojených státech si dokonce firma Monsanto nechala taesi patentovat a její právní zástupci vytrvale jezdili po světě žalovat farmáře z porušování patentových práv. Firma o taesi nevěděla prakticky nic, ale to jí nebránilo podávat na všechny strany žaloby.

Rosťa se při každém útoku právníků pokoušel o smír. Vysvětloval jim neudržitelnost žalob, poukazoval na to, že patent firmy Monsanta časově nesouhlasí s počátkem rozšiřování taesi ve světě a je tedy zřejmé, že patent neměl být vůbec udělen, jde o patentování všeobecně rozšířeného zboží a kromě toho firma Monsanto o taesi prakticky nic neví, takže je nemohla vyvinout.

Právníky ale jeho logika nezajímala. Podle nich je jediným rozhodujícím argumentem vlastnictví patentu a jeho porušování. A bohužel, všechny zákony byly na jejich straně. Kdo si něco patentuje první, stane se vlastníkem patentových práv a může nejen požadovat licenční poplatky, ale také zakazovat používání patentovaných výrobků.

Rosťa nakonec ztratil trpělivost a na bouřlivé poradě, které se účastnili i všichni rodiče, požadoval svolení ke generálnímu útoku proti firmě Monsanto.

„Je vůbec možný, aby nás žalovala firma, která o taesi neví vůbec nic?“ rozčiloval se. „To je něco strašně shnilého! Právníci jsou darebáci, ale bohužel mají oporu v zákonech, které straní firmě Monsanto. Navrhuji její úplnou eliminaci!“

„To chceš hodně!“ varoval ho Frantův tatínek, který zřejmě o okolnostech případu věděl. „Ta firma je největší ve Spojených státech!“

„Právě!“ řekl Rosťa. „Bude to složitější, ale nemůžeme je nechat škodit, mohli by nás úplně zničit!“

„Proč jsme si nedali taesi patentovat sami?“ zeptal se pan Culek.

„Protože to v Čechách nejde,“ odvětil Franta. „Český zákon nedovoluje patentovat žádný živý materiál. Nanejvýš výrobní postup - ale ten je u taesi dávno známý a používaný, takže se nedá ani tady nic dělat.“

„Tak o čem je řeč?“

„Jde o to, že ve Spojených státech se to patentovat dalo,“ odsekl Franta. „Monsanto teď požaduje patentová práva po celém světě podle amerických zákonů.“

„I v Čechách?“

„Tady ne,“ přiznal Rosťa. „Ale je to jen otázka času a našeho patentového úřadu, který nám taesi patentovat nedovolil, ale před Američany jako vždy ustoupí.“

„A co takhle napadnout ten patent přímo ve Spojených státech?“ nadhodil pan Culek.

„Vyloučeno!“ řekl Franta. „Monsanto má miliardy dolarů a nejlepší americké právníky. Proti těm nemáme naději.“

„Leda opatřit dvě tuny dynamitu a vyhodit do povětří americký patentový úřad...“ řekl s despektem Rosťa. „Možná by to celému světu ohromně pomohlo.“

„Patenty přece šíří pokrok!“ namítal pan Lapka.

„Přesně naopak!“ řekl Rosťa. „Patenty pokrok v celém světě velice účinně brzdí. Když si dá někdo patentovat vynález a patent koupí firma, které se vynález nehodí, zablokuje ho i ostatním. Tak to přece dopadlo s elektromobily. Všechny klíčové patenty koupily ropné společnosti a blokují vývoj elektromobilů ve světě. Patenty jako šiřitelé pokroku? Na to zapomeňte! O Červené Karkulce je proti tomu realita!“

„Zkusil bych je ještě přesvědčit,“ řekl Frantův tatínek. „Pokud vím, taesi jsou na celém území Spojených států zakázané zákonem. Nešlo by to pošimrat je touto cestou?“

„Dobře, zkusím to,“ svolil zamračeně Rosťa. „Farmáři mají pár známých právníků, ti by to mohli zkusit. Ale eliminaci Monsanta bych si ponechal v záloze.“

Firma Monsanto tím dostala poslední odklad ortelu...

 

Akce, při které Jitka v každé farmě umístila upraveného místního, který zvládl rusalčí řeč, přišla právě včas. Jednak se ukázalo, že se mobily dají vysledovat a mohou na své nositele přitáhnout nepřátele, navíc jsou odposlouchávané. Kupodivu se to nedělo v zemích vlády tyranie, naopak, nejvíce odposlechů bylo v Evropě. V Čechách a ve Francii. Konec používání mobilů byl pak nutný. Franta nejprve zkusil jen vyjmout SIM-kartu, ale když mu pak jeden známý ukázal, že mobil vysílá i bez ní, s těžkým srdcem obětoval i přidané fotografické a organizační funkce.

Mobily skončily v bazaru a Franta místo nich koupil několik fotoaparátů a miniaturních kapesních počítačů. Ten nápad zřejmě přišel na poslední chvíli, protože reklamy na novější modely už chlubně hlásaly jejich automatické bezdrátové připojení ke všem možným sítím včetně telefonních. U takového přístroje už nebylo jisté, zda nevysílá, i když si to majitel nepřeje a zda někam neposílá vše, co snímá jeho vestavěná kamera a mikrofon i v době, kdy je přístroj zdánlivě vypnutý. Mobily poslední dobou zkrátka patří Velkému Bratrovi, což by ani tolik nevadilo, kdyby se jeden gangster nechlubil: v každé organizaci najdeme někoho ochotného a postavili jste se proti větší síle, než tušíte!

Velký Bratr je tedy buď největší gangster, nebo s gangstery ochotně spolupracuje. A to už začalo být nebezpečné. Zbývala naděje, že zrušením mobilů se pouto na Velkého Bratra přetrhne a prodejem mobilů se gangsteři svedou na falešnou stopu.

Pokud nebylo pozdě... ale naděje vždycky umírá poslední...

Rusalčí řeč byla naštěstí po všech stránkách výhodnější. I její nesměrovaná varianta, kdy intenzita ubývá se čtvercem vzdálenosti, měla dosah kolem sta metrů, což bylo více než u sebehlasitějšího křiku. Varianta směrovaná na jednoho adresáta měla dosah kolem celého světa i do míst, kam signál jiných telefonů nedosahoval. Dálkové spojení rusalčí řečí bylo spolehlivé, neznalo překážek, nedalo se odposlouchávat a proti satelitnímu přenosu bylo i rychlejší. Postačilo by mít v každém citlivém místě jednoho člověka se schopností rusalčí řeči jako náhradu za pomalé a nespolehlivé mobily.

Jitka ale hned od začátku věděla, že by se jediný člověk stal brzy tím slabým článkem. Proto trvala na dvojici. A měla pravdu. Kromě toho měla v plánu začít vhodné lidi školit v dalších znalostech. Nepředávala jim totiž jen rusalčí řeč, ale všechno, co sama od Opalychů dostala. Její mutanti mohli zvládnout všechno, jenže někteří neměli tušení, co všechno dokáží, nebo by mohli dokázat. Některým stačilo, co se mohli naučit během krátkého tréninku. I to bylo neuvěřitelné. Rusalčí řeč, létání, přemisťování i urychlování. Ke zvládnutí dalších vlastností by ale potřebovali znalosti. Hodně znalostí. Ty se nedaly získat při krátkodobém výcviku, když sama Jitka k jejich zvládnutí potřebovala čtyři roky intenzivního učení pomocí učebních drog. Jitka si dala za cíl dokonale vyučit alespoň desetinu těch, koho upravovala, což byl hodně těžký cíl.

Ale i ostatní se stávali velikou posilou svého okolí. Rusalčí řeč je činila nezávislými na nespolehlivé technice, urychlení, létání a přemisťování je do značné míry činily odolné proti přepadení hrubou silou gangsterů a organizace vzájemné pomoci se sousedními farmami je dělala silnými i proti nejzákeřnějším protivníkům z řad finančníků a právníků.

 

Zásady vzájemné pomoci farem zavedl už Franta.

Žádná farma si nikdy nesměla půjčit peníze od finančních ústavů, ale jen od některé jiné blízké farmy. Peníze potřebovaly farmy, které se potřebovaly rozšiřovat. Poskytnout jim je ale měly zásadně jen farmy ve finančním přebytku, což byly většinu času všechny. Nezávislost na finančních ústavech se projevila kladně. Farmáři mohli poskytovat pomoc i potřebným lidem ve svém okolí a protože od dlužníků nikdy nepožadovali víc než kolik si vypůjčili, byli nesmírně oblíbení a pomáhali tisícům potřebných lidí. Přinášelo jim to vděčnost lidí, ale i špatně skrývaný vztek finančních kruhů. Zatím to ještě procházelo, ale síla farem se po celém světě zvyšovala.

Do světových akcí se ale stále častěji zapojovali i další členové party tisirínů.

Jitka totiž prolomila Frantovo embargo na paměťové drogy a začala jimi kamarády zcela nepokrytě zásobovat. Způsobila tím kvalitativní skok jejich školní úrovně. Přece jen je nebetyčný rozdíl, když si všechno nesmazatelně zapamatujete napoprvé, než když se spoléháte na klasické výukové metody, spočívající v neustálém opakování a procvičování probrané látky.

Franta s tím sice nesouhlasil, brblal cosi o plýtvání na málo podstatné věci, projevoval také obavy, co na to řeknou učitelé, ale Jitka ho rychle usadila.

„Paměťové drogy beztak musíme používat,“ řekla. „Výuka vědomostí od Opalychů by bez nich byla nemožná, to jsi přece tvrdil od samého začátku i ty. Na paměťové drogy není žádná závislost, i když si je vezmeš pokaždé, když se potřebuješ učit. Ale důležité je, že nepoškozují zdraví, nemají žádný záporný vliv na inteligenci, nesnižují pozornost a vůbec... musíme jim vůbec říkat drogy? Když je přejmenujeme na stimulátory paměti, budou pro tebe přijatelnější?“

„To uvidíme, až na nás jedné noci vtrhne protidrogová policie!“ věštil Franta. „Vypere nás pak z jedné vody načisto!“

„To zatím nemůže, protože povzbuzovače paměti nejsou na seznamu zakázaných drog. Jejich používání je tedy naprosto legální,“ namítala Jitka.

„To je jen otázka zákonů,“ odvětil Pavel. „Až nějaký poslanec v Českém parlamentu přijde s nápadem, že je to nebezpečná droga, máme utrum!“

„V takovém případě bych byla i pro zdecimování Českého parlamentu,“ řekla Jitka.

„Ty bys byla tak nedemokratická?“

„Když vidíš činy našeho Parlamentu, zaměřené vysloveně proti lidem, pochopíš, že by to mohl být dobrý nápad,“ dodala.

Zbylým členům party tisirínů se stal pobyt ve škole vysloveně odpočinkovou záležitostí. Ke spokojenosti učitelů zvládali všechno levou rukou a ještě jim zbýval čas na činnosti, jaké by od školáků nikdo neočekával.

Jirka s Pavlem se zaměřili na vyhledávání podzemních prostor a brzy se stali odborníky na krasové útvary po celém světě. Jeskyně u Covacha del Diable brzy nestačila, ale dvojice kamarádů brzy objevila další podzemní lokality, vhodné jako vězení. Nedostupná jeskyně se nacházela v Barmě, dvě další v Jižní Americe - a největší komplex nepřístupných krasových jeskyní našli dokonce přímo na území Spojených států.

Krasové jeskyně bývají nerozlučně spojené s vodou. Stává se, že voda vyhloubí veliké podzemní prostory, ale pak je nestačí zaplňovat a natáhne se do nich vzduch. Čerstvý kyslík se sem dostává i když jeskyně nemá na povrch žádné jiné spojení než podzemní řekou. Nedá velkou práci vysekat na přívodním kanálu umělou jeskyňku, kudy se dají po proudu spouštět plastové kontejnery se zásobami potravin - vězňové je z vody jistě rádi vyloví. Sice je to zaměstnávalo doplňováním potravin, ale zatím to nebyla těžká práce.

Vybavení jeskyní napodobili podle Covacha del Diable. Nejvíc materiálu koupili od Argentinské armády montované obytné buňky, přebytkový vojenský nábytek, postele i nádobí. Byly levné, málo používané a co hlavního, daly se přemisťovat i do podzemních prostor. Smontovat na místě z menších dílů obytné buňky byla pro kluky maličkost. Krasové jeskyně byly ideální podzemní věznicí - nepotřebovaly dozor, stačilo do nich dopravovat jídlo.

Vězňové, ponechaní bez dozoru, si brzy založili vlastní samosprávu. Rosťa na ně občas dohlížel, aby se nezvrhla v šikanu, ale obvykle pomohlo přemístění těch, kdo se začali příliš cítit nadřazení jiným, do jiné věznice, kde je ostatní brzy umravnili. V každé jeskynní kuchyňce brzy přibyl podivný mobil. Volat se s ním nedalo, ale podle přiloženého návodu se jím daly odesílat případné stížnosti a to na libovolné číslo.

Jenže podzemní vězení měla i nevýhody.

Začali se v nich hromadit lidé věznění bez soudu. Totéž sice dělají i nejdemokratičtější velmoci na světě, dokonce tak vězní i nevinné, ale rozhodně to není podle zákonů našeho světa.

Byť zákonů, které straní darebákům.

 

Martha Simonide plnila úlohu spojovatelky v Egyptě pro družstvo Pharaon. Vybrali si ji spolu s Ahmedem Younesem na schůzi družstva, Rosťa oba dopravil do Čech, Jitka je jako jiné upravila a od té doby se stali hlavní pojistkou družstva. Jinak se nic nezměnilo, oba dál pracovali na svých místech, jen přestali udržovat v pohotovosti telefony pro případ nouze.

V Egyptě se ostatně nic dramatického nedělo. Stát si farem nevšímal, pokud majitelé platili podle předpisů daně. Ani okolní zemědělci neprotestovali. Družstvo Pharaon od nich vypěstované a nezpracované produkty kupovalo jako biohmotu, pro zemědělce to neznamenalo žádnou změnu. Jejich předchozí zpracovatelé jim neplatili o nic víc. Družstvo Pharaon do jisté míry poškodilo jen zpracovatele, ale ani ti na tom příliš neprodělali. Byli to majitelé několika hotelů v Káhiře, kteří místo surovin nakupovali hotová jídla. Ale i jim to ušetřilo náklady na zpracování a konečnou cenu si beztak určovali až na hotelu, kde cena jídel tvořila jen menší část ceny za ubytování. Nakonec se ukázalo, že byli spokojení všichni a proti družstvu Pharaon nikdo nic neměl. Při zpracování na taesi se biohmota využila lépe o část, která by se jinak jako odpad bez užitku vyvezla na skládky.

Egyptské farmy byly od založení nejméně problémové a dohled vyžadovaly nejmenší. Proto Jitku poněkud překvapilo, když ji Martha Simonide zavolala s požadavkem, že ji chce opět navštívit přímo v Čechách a že by se při tom chtěla setkat i s Františkem.

„Oč jde?“ ptala se jí překvapeně Jitka.

„To bych vám chtěla říci až na místě,“ vyhýbala se Martha přímé odpovědi. „Víte, je to tak trochu choulostivé...“

„Rusalčí řeč je naprosto diskrétní!“ ujišťovala ji Jitka. „Vždyť si to jenom myslíte! Ani když se na vás někdo pozorně zadívá, nezjistí, že se bavíte přes čtvrt zeměkoule.“

„Když já to pořád... tak nějak psychologicky...“ omlouvala se nešťastně Martha.

„No dobře - jsme tu zrovna oba, přileť!“ pozvala ji Jitka a předala jí fadkiz dočasné kotvy, kterou jí na okamžik vytvořila přímo ve svém pokojíčku.

Vzápětí se tu objevila štíhlá brunetka, oblečená po evropském způsobu. V Egyptě se na zahalování žen nehledí tak přísně jako jinde v muslimských zemích a Egypťanky se toho už naučily využívat.

„Aha, jste tu oba dva, to je dobře!“ oddychla si a vytáhla z kabelky velikou pistoli, kterou na překvapenou dvojici namířila. Bylo to příliš rychlé a sedmý smysl, který je měl varovat, opět zcela selhal.

„Opovažte se pohnout!“ varovala je. „Jakmile zjistím, že se chcete urychlit, urychlím se také a začnu střílet! Tuhle výhodu mám proti vám stejnou. Neopovažujte se zvát si sem někoho na pomoc anebo někoho varovat! Když se tu někdo od vás objeví, zastřelím ho bez varování jako psa! Hnete-li se, střílím! Když ne, budu střílet také, jen maličko později.“

„Co po nás chcete?“ zeptala se jí zamračeně Jitka.

„Zabít vás!“ řekla stručně. „Tím se zhroutí celý váš systém taesi, kterým se pokoušíte rozvrátit světové hospodářství a zbavit lidi hladu!“

„Rozvrátit hospodářství se nepokoušíme, jen zbavit lidi hladu,“ řekla Jitka a přitom zoufale hledala, jak z téhle pasti ven. Byla si jistá, že by jí zmizela dřív, než by se ta potvora urychlila, ale Franta se přemisťovat nemůže!

„Jíťo, přemísti se ihned! Kamkoliv!“ nařídil jí rusalčí řečí Franta. „Nemůže vědět, kam se přemístíš a nemůže za tebou!“

„Nenechám tě tady!“ odvětila stejně neslyšně Jitka.

„Zabije nás oba!“ varoval ji. „Musíš se zachránit aspoň ty! Obrať se pak na Opalychy, jistě ti nějak pomohou! Přemísti se - to je rozkaz!“

„To bych tě zabila a to přece nesmím!“ odmítla jeho rozkaz splnit.

„Co máte proti snahám zbavit lidi hladu?“ zeptala se místo toho vetřelkyně ve snaze získat aspoň pár okamžiků času.

„Nic víc než že to dělá chátru nezávislou na nás!“ ušklíbla se Martha.

„Na vás?“ zeptala se jí udiveně Jitka.

„Na nás, ale to vy nepochopíte, chátro!“ odsekla Martha.

Říkala chátra Jitce a Frantovi, kteří jí mimořádné mimozemské vlastnosti dali? Za co se vlastně považovala? Za něco víc? Všechno přece měla od nich!

„Myslíte si, že vraždou dosáhnete svého?“ vložila Jitka do té otázky největší pohrdání, jaké byla schopná vyjádřit.

„Žádnou vraždou!“ odsekla Martha. „Kdyby nic jiného, náš soud vás právoplatně odsoudil k smrti za mnohonásobné vraždy, víte to?“

„Právoplatně?“ opáčila Jitka. „To jste ale na omylu. Nikoho jsme nezavraždili! Kromě toho, aby byl nějaký soud právoplatný, musí být podle práva, to nedovoluje soudit bez obhajoby!“

„Výmluvy na nás neplatí!“ pohodila hlavou Martha. „Vy taky neodsuzujete se soudem, jak to má být! Doufáš, že nevíme o vašem popravčím ostrově v Indickém oceánu? Obklopeném žraloky, který se pravidelně potápí? Kolik lidí jste tam bestiálně popravili?“

„Nikoho!“ odvětila pevně Jitka. „Používali jsme ho ke strašení, ano, ale nikoho jsme tam nenechali. Všechny jsme včas odnesli.“

„Po celém světě zmizelo beze stop několik desítek našich lidí!“ zasyčela nenávistně Martha. „Pokaždé když se proti vám postavili! Nemůžete popřít, že je to vaše dílo. Mizeli tak záhadně, že jen vy jste je mohli unést. A nezbyly po nich ani stopy! Stovky specialistů kvůli nim marně analyzovaly družicové snímky všech neobydlených ostrovů. Na některé vyslali helikoptéry. Ani stopa! A ty mi chceš tvrdit, ty čubko, že jsou naživu?“

„Jistě,“ přikývla Jitka. „Všichni jsou naživu, jen jsme je lépe schovali, ze satelitů už je neobjevíte. Všechny ale zabijete, když zabijete nás.“

„Cože?“ zarazila se Martha.

„Všechny zabijete vy sama,“ opakovala Jitka s nadějí, že tím připoutá její pozornost.

„Jak to myslíš, děvko?“ osopila se na ni Martha.

„Jednoduše,“ taky se ušklíbla Jitka. „Naše přesvědčení nám nedovoluje zabíjet. Postrašit někoho můžeme, to ano. Zneškodnit také, ale ne zabít. Všichni jsou naživu, jenže jen my je držíme při životě a všechny je zabijete, když zabijete nás dva.“

„Chceš tvrdit, že na vás visí jejich životy?“ hádala Martha.

„Jistě,“ přikývla Jitka. „Uvěznili jsme je na místě, kde jsou na nás závislí, neboť jim musíme pravidelně dodávat potraviny. Zabijete-li nás dva, zemřou hladem, i kdyby se nakonec požírali navzájem, jenže jejich vražedkyní pak budete vy.“

„Aha, rozumím!“ ušklíbla se Martha. „Chceš mě vydírat, mrcho, ale to se ti nepovede!“

„Můžete se o tom přesvědčit,“ nabídla jí Jitka. „Když vám dám fadkiz kotvy, můžete se tam na ně jít podívat.“

„Na to ti neskočím, děvko!“ řekla Martha. „A i kdyby to byla pravda, jejich krev tak jako tak padne na vaše ruce! Klidně je všechny obětuji! Za jejich smrt budete popraveni vy dva a pak i další! Přísahala jsem ti smrt a splním to. Ale předtím se dobře dívej, ať vidíš, jak tvůj kluk zemře jako první!“

V téže chvíli se urychlila a Jitka si uvědomila, že je zle. Sedmý smysl ji tentokrát říkal, že ta žena chce opravdu zabíjet! Ale varoval ji pozdě, dřív než by se dalo reagovat, ta fúrie se jako blesk otočila k Frantovi a stiskla spoušť pistole.

Rána ale nevyšla. Ozval se jen třesk, pokojíčkem blýsklo oslnivé světlo a oba na okamžik donutilo zavřít oči.

Pak na podlahu kovově dopadla pistole. Oba, Jitka i Franta se snažili rychle rozkoukat, ale spatřili jen klesající obláček bíle žhnoucích jiskřiček.

Z Marthy Simonideové zůstala na podlaze jen hromádka oslnivě bíle svítícího popela, který pozvolna přešel do jasně žluté barvy, pak zčervenal, červeň tmavla a měnila se v šeď.

Z hromádky šedivého popela stoupal štiplavý dým.

„Co to bylo?“ vydechl Franta.

„Nevím,“ dostal stručnou Jitčinu odpověď.

„Ať je to cokoliv, zachránilo nás to,“ řekl ulehčeně. „Na poslední chvíli!“

„Ano, ale co to bylo?“ zeptala se ho na totéž.

„Nevím,“ opakoval po ní.

Autor:Václav Semerád