Rusalky - Ryba fugu

Skandál v Japonsku Frantu trochu zaskočil.

 

Vědecký výzkum prokázal, že taesi-potraviny způsobují neplodnost!

Tento titulek se objevil v několika tokijských denících a zmínka proběhla i v televizi.

Tokijská univerzita svolala na toto téma tiskovou konferenci, o které se Franta dozvěděl na poslední chvíli od pana Takajimy. Naštěstí pan Takajima jako zástupce výrobců obdržel pozvánku s poznámkou, že očekávají jeho vyjádření. Přenechal ji jedinému kompetentnímu člověku na světě, kdo by mohl a měl oponovat vědcům Tokijské univerzity - Frantovi.

Franta měl na vstupu do sálu problém s pořadateli. Nechtěli uznat platnost jeho pozvánky s tím, že tak mladé účastníky nikdo nezval, ale Franta trval na svém, jestli se nebude moci vyjádrit, bude tokijská tisková konference jednostranným monologem bez vážnosti ve vědeckém světě.

„Nepřipustíte-li opačné názory, nemá konference vědecký smysl!“ trval na svém.

Nakonec se ho zastal jeden z přicházejících vědců. Sice se také podivoval nad mládím svého budoucího oponenta, ale pak prohlásil, že je věcí výrobců taesi, koho na konferenci vyšlou.

„Pusťte ho,“ doporučil pořadatelům. „Když se vzdali místa pro dospělého, ať nemají ani tu nejmenší záminku zpochybňovat vědeckou diskusi.“

Úvodní slovo měl rektor tokijské univerzity, bohužel řečnil japonsky, což Frantu odsoudilo do role nezúčastněného diváka.

Následující příspěvek byl naštěstí v angličtině a týkal se klíčového tématu. Franta mu tedy rozuměl a mohl se připravit. Soustředil se především na to, aby pochopil, co všechno už vědci vědí a co se teprve dohadují. Jeho role byla snazší. Jako jediný perfektně věděl, co je v taesi obsažené i jak to působí.

Dalo se říci, že situace vědců nebyla snadná. Na rozdíl od Franty neměli tušení, co se pod slupkami taesi skrývá. Chemické rozbory, osvědčené u odhalování nejznámějších jedů a škodlivých prvků, byly negativní. Taesi neobsahovaly škodlivou rtuť, olovo, kadmium ani jiné jedovaté příměsi. Neprokázaly se ani dioxiny, bifenyly a negativní byly také testy na biologickou kontaminaci. Přesto taesi způsobovaly stoprocentní neplodnost laboratorních myší a krys, krmených touto potravou. Stejný účinek se projevil i na ostatních laboratorních zvířatech - králících, psech, kočkách i nejbližších příbuzných člověka opicích.

Jediné, co výzkumům vědců neodpovídalo, byly statistiky japonských gynekologů. Podle nich počty registrovaných gravidit neboli těhotenství nejevily klesající tendenci. Objevil se tu sice výkyv směrem dolů, ale vzápětí jej vyrovnal stejně velký výkyv směrem nahoru, ve výsledku to tedy bylo neutrální.

„Přesto musíme zvýšit ostražitost!“ vyzněl závěr výzkumů japonských vědců. „Je nebezpečí, že se antikoncepční účinky projeví až při nastřádání dílčích účinků. Nikdo neví, jak dlouho se u laboratorních zvířat účinky střádaly, než propukly.“

Příspěvek byl dlouhý, doprovázený grafy a rozbory metodik měření, které měly potvrdit jejich věrohodnost. Přítomní novináři si pilně dělali poznámky a kamery tiše snímaly každý pohyb na pódiu.

„Tokijská univerzita pozvala na konferenci zástupce výrobců, ale nedostavili, aby podali vysvětlení,“ ohlásil pořadatel.

„Stop!“ vykřikl v té chvíli Franta. „To není pravda!“

A hrnul se na pódium, kde se mu dva pořadatelé postavili do cesty.

„Nemůžete takhle rušit vědeckou konferenci!“ snažili se ho umravnit.

„Vědecká konference s umlčováním oponentů nemá cenu!“ zvolal hodně nahlas Franta, odhodlaný vystoupit stůj co stůj.

Už si rozmýšlel skok vdudegem přímo na pódium, což by mu krátkodobě pomohlo, ale nechtěl naráz odkrýt všechny karty, naštěstí se ho zastal vědec, který právě před chvílí dopřednášel.

„Pusťte toho mladíka!“ zavolal od mikrofonu na pořadatele. „Slyšel jsem, že sem naši oponenti skutečně poslali dítě! Jejich škoda, že nemají nikoho důvěryhodnějšího!“

Franta se konečně vyšvihl obrovským skokem přes několik stolků na pódium a hned se hrnul k mikrofonům.

„Děkuji za zastání, pane kolego!“ poděkoval, ale zdvořilost tentokrát nezabrala.

„Kolik je vám let, mladíku, že se chcete titulovat naším kolegou?“ zeptal se ho vědec.

„To je tak trochu rébus,“ usmál se Franta. „Je mi dvanáct i sedmnáct. Oba tyto údaje jsou současně pravdivé.“

Tím si ovšem vynutil pozornost skoro jako skokem pomocí vdudegu.

„Dvanáct vám určitě není,“ vrtěl hlavou vědec. „Sedmnáct vypadá přijatelněji.“

„Přesto je pravda obojí,“ trval na svém Franta. „Vysvětlení toho paradoxu si raději nechám na jindy. Hlavní téma konference jsou účinky potravin taesi. Mohu vám poskytnout všechny údaje, které si budete přát. Já totiž ty potraviny programuji.“

„Cože?“ zalapal po dechu vědec.

„Já taesi programuji,“ opakoval zřetelně Franta. „Přesněji řečeno, měním podle potřeby jejich strukturu, takže vytvářejí to, co od nich požaduji. Chcete taesi-suši? Dejte mi vzorek pravého suši a já taesi naprogramuji, aby rostly v podobě suši. Přejete si rýžovou kořalku saké? Dodejte mi vzorek... tím mě sice donutíte přemýšlet, ale výsledkem bude taesi v podobě pevné slupky s obsahem saké. Stačí nabodnout a nalévat do číšek. Neumím jen stvořit láhev se šroubovacím uzávěrem, to už je příliš složité. Vykládám to ale dostatečně srozumitelně?“

„To myslíte vážně?“

Frantův výklad byl natolik šokující, že vědce úplně ohromil. Jen reportéři ožili a tím víc se snažili zachytit, co se v sále děje.

„Samozřejmě vážně!“ odvětil Franta. „Proto mě sem výrobci taesi vyslali. Já je vytváří po celém světě i s programováním krajových specialit. Proto máte v Japonsku vaše národní jídla v podobě taesi. Všechna prošla mýma rukama.“

„Poslyšte, můžete nám vysvětlit i antikoncepční vlastnosti taesi? Nebo je chcete popřít?“ vzpamatoval se konečně rektor tokijské univerzity.

„Nic nepopírám!“ odvětil Franta. „Neprogramoval jsem je, ale vím o nich a mohl bych je podle potřeby změnit. Jenže to není chyba, ale vlastnost a dá se říci, že vynikající! Taesi jsou v tomto směru optimálně nastavené, každá změna by byla jen k horšímu. Zachovám je tak jak jsou, není třeba je měnit.“

„Jaký to má ale účel?“ zeptal se ho další z vědců.

„Taesi antikoncepce zasahuje do více struktur života,“ řekl Franta. „Na nejnižší úrovni zabraňuje množení mikroorganizmů. Taesi potraviny nehnijí, neplesniví a nekazí se. To je bezpochyby žádaný účinek. Na vyšší úrovni funguje i jako antikoncepce pro živočichy rybami počínaje, včetně člověka. To zabraňuje množení škůdců, kteří by se na taesi přiživovali, ale sekundárně má za cíl omezit množení zvířat. Taesi totiž nahrazují hospodářská i lovná zvířata. Přestali jste lovit velryby, chovat a zabíjet dobytek, vepře a drůbež. Taesi je nahrazují i omezují, aby nebylo nutné vybíjet je, až je lidé přestanou potřebovat.“

„Ale co u lidí?“ vybuchl rektor univerzity. „Nejsou to trochu nezodpovědné pokusy?“

„To nejsou nezodpovědné pokusy, pane kolego!“ namítl Franta. „Funguje to přesně tak, jak to bylo naprogramované.“

„Zahrávání si s neplodností lidí je nezodpovědné, vždyť by to mohlo znamenat nebezpečí vyhynutí pro celé lidstvo!“

„Jistě jste si už mohl všimnout, že se nic podstatného nezměnilo,“ upozornil ho Franta. „Na lidi to má samozřejmě stejný účinek jako na ostatní živočichy. Člověk není natolik jiný, aby byl v tomto směru výjimkou. Jenže jste si měli všimnout nového prostředku proti neplodnosti, prodávaného pod značkou Gupran. Spíš jste si ho nevšimli, nevím. To je totiž můj další produkt. Zlepšuje průchodnost ucpaných vaječníků, takže léčí i přirozenou neplodnost, ale jeho hlavní účinek je rušení antikoncepčních účinků taesi. To je má odpověď na vaše otázky, dámy a pánové! Ženy, které pužijí Gupran, zruší antikoncepci taesi a navíc si vylepšují schopnost otěhotnět. Věnoval jsem Gupran lékařům současně s uvedením taesi na trh s potravinami a antikoncepční účinky se tak eliminovaly. Proto se neprojevily ve statistikách.“

„Ale co kdyby lékaři váš... gupran... neměli?“

„Tak nezodpovědné jednání bych si nedovolil,“ usmál se Franta. „Nic takového! Gupran je k dispozici po celém světě. Systém trvalé antikoncepce s rušičkou považuji za výhodnější než dosavadní systém antikoncepce na předpis. Přinejmenším zcela eliminuje nechtěné děti. Gupran jsem proto svěřil do rukou lékařům, tak to podle mě má být.“

„Proč to dáváte jen lékařům?“ přihlásil se jeden z reportérů. „Nestačilo by prodávat gupran prostě v obchodech?“

„To bych považoval za nezodpovědné,“ řekl Franta. „Proč to mají pouze lékaři a dnes už i zvěrolékaři? Gupran se nesmí dostat do kanalizace, způsobil by tam nekontrolovatelné přemnožení hlodavců. Proto je výhradně v rukou lékařů. V Indii dali volně do obchodů léky včetně antibiotik. A co se stalo? Z Indie se dnes šíří nemoci odolné vůči antibiotikům! Od farmaceutických firem to bylo krajně nezodpovědné, tu chybu si na svědomí nevezmu!“

Přihlásil se jeden z reportérů.

„George Smith, britský Guardian. Vy přece nejste rodilý Japonec! Slyšel jsem, že vás lidé viděli i v Británii. Vysvětlíte nám, jak to všechno stihnete?“

„Nejsem rodilý Japonec ani Brit. Mohli mě vidět kdekoliv ve světě. Částečně se to dá vysvětlit rébusem, který jsem tady řekl hned na počátku. Žiji zrychleným časem. Dvacet čtyři hodiny jednám, osm vteřin spím. Těch osm vteřin se mi natáhne na deset hodin, takže den má pro mě třicet čtyři hodin. Podle data narození je mi dvanáct let, to jsem se skutečně narodil. Vypadám ale na sedmnáct a tolik jsem opravdu prožil, takže můj biologický věk je sedmnáct let. Proto tvrdím, že oba tyto údaje, dvanáct i sedmnáct let jsou pravdivé. Přitom mám za sebou unikátní univerzitu, takže otázka na můj věk vůbec není tak jednoduchá, jak se zdá.“

„Jak to, že se tento rébus neobjevil u světových leteckých společností?“ zeptal se další reportér. „Cestujete-li po světě, byl by to pro bezpečnostní složky krajně podezřelý prvek. Nikdo ale nic takového nehlásil. Jak to vysvětlíte?“

„Velice jednoduše,“ usmál se Franta. „Necestuji letecky.“

„Necestujete letecky?“ podivil se reportér. „Máte snad vlastní letadlo?“

„Nepotřebuji letadlo,“ odvětil Franta. „Létám bez letadla. Nemám problémy s dispečery ani s celníky, nikdo mě nešikanuje na letištích. Ale to s potravinami taesi přímo nesouvisí.“

„Poslyšte, co nám tu vykládáte, to nemá obdobu!“ nadechl se konečně jeden z vědců. „Co je to za nesmysly? V sedmnácti letech univerzita, létáte bez letadel a programujete taesi.“

„Vy tomu nevěříte?“ usmál se Franta.

„Ani slovo!“ odvětil vědec. „To jsou šílené fantasmagorie! A je trestuhodné, že jste se něco takového pokusil propašovat na seriózní vědeckou konferenci!“

„Mohu to ale dokázat, pane kolego!“ pokrčil rameny Franta.

„Nesmysl! A přestaňte mi říkat kolego! Přinejmenším je to od vás drzé!“

„Létání bez letadel se dá prokázat nejsnáze, tím bych tedy začal,“ nedal se Franta.

Odrazil se a lehce se vznesl do výše. Přeletěl vzdálenost ke stolečku vědců a sklonil se k pochybovači. Jemně ho uchopil za ruku a vytáhl ho od stolu do výšky.

„Netřepejte sebou tolik!“ napomenul ho. „Nic zlého se vám neděje! Létání je přece za normálních podmínek příjemné! Vždyť se jen vznášíte, jako ve vodě v bazénu!“

Vědec se přestal zmítat a oba se chvíli vznášeli nad stoly šokovaného předsednictva. Pak Franta ohromeného vědce zvolna spustil na zem přímo k mikrofonům.

„Jste už ochoten uvěřit na létání bez letadel?“ zeptal se ho.

„To... to bylo... neuvěřitelné!“ vykoktal vědec.

„Neuvěřitelné? A to jste zde létal před očima všech!“ usmál se Franta. „Uvěřit, že mám univerzitu, bude naopak nejobtížnější. Mohu to prokázat jen vědomostmi, jenže těžko seženete někoho, kdo mi bude rozumět, natož aby mě mohl posuzovat.“

„Jak to myslíte?“

„Podívejte se,“ začal Franta trochu zeširoka. „Uznávám, že se v tomto sále nacházejí největší vědecké kapacity Japonska. Kdo z nich ale dokáže programovat DNA? Nikdo. To, čemu se ve světě říká genetické inženýrství, je nezodpovědný amatérský pokus o splácání řetězců přes sebe bez znalostí příčin a následků. Podle toho to dopadá, nebezpečných vedlejších jevů je víc než toho kladného. Je to jako spravovat hodinky autogenem.“

„A vy to snad umíte?“

„Jistě,“ přikývl Franta. „Umím to tak, že když po mně chtěli pečené šváby, dostali taesi, produkující šváby. I s nožičkami, zato už pečené. Nevěříte-li, dejte si v nejbližší restauraci garnáty. Dnes jsou v celém Tokiu jen taesi-garnáti, ale nepoznali to ani znalci.“

„A můžete nám to dokázat?“

„V tomto sálu těžko. Museli byste mi opatřit něco, co ještě nepatří do katalogu taesi. Už to bude obtížné. A až pak bych mohl dokazovat, že to umím stvořit.“

„A co když vám tady do zítřka něco připravíme?“ navrhl jeden z pořadatelů.

„Máte-li volný sál... prosím,“ přivolil Franta. „Pošlete mi pozvánku tam co dneska. Pro dnešek vám doporučím, abyste mě uznávali. Mimo létání, které jste viděli, a programování taesi, umím i jiné, stejně těžko uvěřitelné věci.“

„Například?“ zeptal se reportér Guardianu.

„Například nečekaně zmizet,“ usmál se Franta a dokázal to.

Zmizel.

 

Další pozvánku mu doručili druhého dne až do výrobny. Nemohl to odříci, musel se tam dostavit znovu. Tentokrát si vzal s sebou navíc bandasku mixované biomasy, aby mohl předvést, co sliboval. Sál už byl připravený a byl ještě plnější než včera. Kromě včerejšího osazenstva - nikdo z nich si to nechtěl nechat ujít - zde bylo ještě víc novinářů a reportérů.

Tentokrát Frantu vítali už ve vchodu jako vzácného hosta. Přivedli ho na pódium, kde měl připravený stoleček, obkroužený kamerami. Na talíři tam bylo připravené jakési jídlo.

„Můžete začít!“ vybídl Frantu sám rektor tokijské univerzity.

Franta se za neustálého blýskání fotografů posadil ke stolku a bandasku s biohmotou položil vedle sebe. Otevřel ji, vzal do ruky jídelní hůlky, nabral si kousek z jídla a ochutnal.

Nastalo napjaté ticho.

Pak Franta pomalu odložil jídelní hůlky, ubrouskem si utřel ústa a obrátil se k rektorovi.

„Chtěli jste, abych stvořil jídlo,“ řekl. „Jed tvořit odmítám. Tohle jídlo je otrávené.“

Sálem se rozhostilo úděsné ticho.

„To není možné!“ ozvalo se ze skupinky vědců.

„To jídlo je otrávené,“ opakoval Franta. „Kdo se podílel na jeho přípravě?“

Z řad pořadatelů vystoupil človíček v číšnickém obleku.

„To jídlo je určitě v naprostém pořádku,“ tvrdil. „Je to ryba fugu, zná ji v Japonsku každý. Je sice pravda, že je to riskantní jídlo, její játra jsou skutečně smrtelně jedovatá, ale náš kuchař má na připravování ryby fugu odbornost a certifikát. Bez osvědčení se k rybě fugu nikdo nedostane. Takže bych chtěl všechny ujistit, jedná se skutečně o delikatesu!“

„Že je to ryba, to jsem poznal,“ vrtěl hlavou Franta. „Že má jedovatá jen játra, také. Že zbytek ryby jedovatý není, i to se dalo poznat. Ale rád bych, aby tady někdo vysvětlil, jak je možné, že se mi jako první dostal do úst kousek smrtelně jedovatých jater?“

„To není možné!“ vyhrkl číšník. „Náš kuchař má na fugu certifikát!“

„Vyplivl jsem ten kousek tady na ubrousek,“ pokračoval Franta. „Když ho váš odborník spolkne a zůstane naživu, omluvím se mu!“

„Přiveďte sem kuchaře!“ požadoval kdosi.

Chvíli panoval zmatek.

„Dobře,“ rozhodl se náhle Franta. Okamžitě nastalo ticho. „Ta ryba je nebezpečná, ale jinak docela chutná. Souhlasím, jedná se skutečně o delikatesu, ale bezpečnost příliš závisí na kuchaři. Řekl bych, že certifikát nic nezaručuje. Zajímalo by mě, kolik nehod se s ní v Japonsku ročně stává? Podle mě je to další důvod převést ji na taesi. Když to udělám já, bude to bezpečné. Ale s tím kuchařem bych se rád poznal.“

Posadil se k talíři a opět se chopil jídelních hůlek. Chvíli to vypadalo, že si pochutnává na předložené delikatese, jen občas udělal něco, co v očích přítomných vypadalo jako barbarství. Odplivl si do přinesené bandasky, až se pokaždé všichni poblíž otřásli odporem.

Pak skončil a vstal. Na stole zůstal prázdný talíř s hůlkami, bandaska a ubrousek se zachyceným sporným kousíčkem porce, ne větším než hrášek.

„Nechci být považován za vyrušujícího,“ řekl v té chvíli jeden z vědců. „Ale také mám certifikát na přípravu ryby fugu. Kdyby došlo k tomu, co tady... ten... tvrdí, pak by se právě před našima očima otrávil. Když kuchař špatně odstraní játra, jed prosákne i do zbytku.“

„Máte pravdu,“ přikývl Franta. „Celá porce byla jedovatá, ten kousek jater nejvíc. Kdybyste to řekl včas, než jsem to snědl, pochopil bych to jako včasné varování. Takhle se to dá považovat jako spoluvina, omlouvá vás jen to, že jste nepředpokládal, že je něco takového možné. Ujišťuji vás, že ten jed tam byl. Vzorek na tom ubrousku obsahuje tolik jedu, že může zabít člověka. Ale to už mě zase podceňujete. Nejenže jsem i z otrávené porce připravil nejedovaté taesi, ale ten jed mi nevadí ani při požití. Protijed si vytvářím průběžně, takže se otravy neobávám.“

„Protijed proti jedu fugu neexistuje,“ hlesl tiše vědec.

„Pro vás asi ne,“ přikývl Franta. „Pro mě to není problém.“

Sálem probíhalo zděšené šumění. V Japonsku zná rybu fugu každý, ale jen fajnšmekři si z obavy před jedem pochoutku dopřejí. Ačkoliv s rybou zacházejí výhradně školení odborníci, platí zde heslo o mistru tesaři, i když utnutí odnese i zákazník.

Mezitím přivedli kuchaře, zodpovědného za přípravu ryby.

„Dokážete rozpoznat játra ryby fugu?“ zeptal se ho Franta.

„Jistě,“ uklonil se zdvořile kuchař. „Mám na to zkoušky.“

„Poznáte je i tady na vzorku?“ pokračoval Franta.

„To, prosím, nejde,“ odvětil kuchař. „To se dá poznat jen na čerstvé, syrové rybě. Po úpravě už je to téměř nemožné. A kromě toho, při špatné přípravě se znehodnotí všechno.“

„Dobře, nedá se to poznat...“ zamyslel se Franta. „Nicméně za svou práci ručíte, že? Jistě vám nebude vadit, když ochutnáte tady ten nepatrný kousíček z vaší ryby.“

A přistrčil ke kuchaři ubrousek s vyplivnutým vzorkem.

„Promiňte... ale to je... nechutné!“ bránil se Japonec.

„Proč?“ podivoval se Franta. „Vy přece nemůžete vědět, co se s tím kouskem dělo. Kdyby to byl vzorek oddělený jídelními hůlkami, nebylo by to ani nehygienické, ty hůlky byly zcela nové a tohle byla úplně první porce.“

„Ale i tak je to nechutné!“ bránil se Japonec.

„Zvlášť když je to jedovaté, že?“ řekl Franta. „Poslyšte, že vy to víte! Jinak byste neměl takový problém ochutnat vlastní výtvor. Kuchaři s tím obvykle cavyky nedělají.“

„Do toho mě nikdo nedonutí!“ řekl kuchař.

„Však vás do toho nenutím,“ odtáhl Franta ubrousek z jeho dosahu. „Spolknout ten kousek by bylo smrtelně nebezpečné, nedivím se vám. Nevadí, můžeme to dát pokusným myším, test bude jistě dost průkazný. Naštěstí bude fyba fugu ode dneška převedená do taesi a tam tohle nehrozí.“

„Ale vy jste zruinoval naše řemeslo!“ vybuchl kuchař. „Zničil jste nás i všechny naše dodavatele! Zasloužíte si smrt!“

Současně vytáhl z kuchařského úboru bubínkový revolver a namířil jej na Frantu.

Zůstalo ale jen u pokusu. Cosi ho náhle zespodu udeřilo do ruky, hlaveň revolveru se uhnula vzhůru. Střela zasáhla lustr a na zděšené přítomné se sesypal drobný déšť křišťálových střepů.

Kuchař se snažil otočit revolver zpět na Frantu, ale nedařilo se mu to. Cosi udržovalo jeho ruku s revolverem hlavní nahoru. Konečně se mu to podařilo - ale revolver jen kovově cvakl a rána nevyšla. Nevyšla ani když kuchař nervózně mačkal kohoutek dál. Bubínek se sice otáčel, ale nic víc.

„Zavolejte někdo policii, prosím!“ řekl Franta, jako kdyby o nic nešlo.

Mezitím se na kuchaře vrhlo několik lidí, uchopili ho za ruce a kdosi mu vytrhl z ruky revolver, čímž ho odzbrojili.

„Policie!“ ozvalo se několik výkřiků.

„Tedy... to je debil!“ ozval se chlap, který kuchaři odebral zbraň. „On v tom měl jediný náboj a ten vypálil do lustru! Tímhle už nemohl nikoho ohrožovat!“

A ukazoval všem revolver, v jehož bubínku byl skutečně pouze jediný vypálený náboj, ostatní komory byly prázdné.

„Zbývající náboje mám já,“ řekl Franta a ukázal na dlani revolverové náboje. „Zatímco držel ruku nahoře, vyšťouchal jsem mu je jídelním příborem z bubínku.“

Mezitím dorazili přivolaní policisté a převzali si z rukou rozezlených lidí zneškodněného atentátníka. Franta jim přidal jako důkaz nevyužité náboje.

„Jak je to ale možné?“ divil se nejbližší reportér.

„Neříkal jsem, že se umím urychlit v čase?“ usmál se Franta. „V urychlení mě nikdo nevidí, leda bych se mu na delší dobu zastavil před očima. Pán s revolverem měl zkrátka smůlu. Vlastně je jedno, jestli to byla jen chyba, nebo chtěl někoho otrávit...“

„Urychlení v času? Pozoruhodné!“ obdivně vykřikl rektor.

„A navíc jsem urychlil i taesi,“ ukázal Franta na bandasku, z níž vyčnívaly šťavnaté porce ryby fugu. „Zrálo by to pár hodin, ale tolik času jistě nemáte, proto jsem to urychlil.“

Předvádění skončilo úspěchem.

Atentát přesně naopak...

Autor:Václav Semerád