Rybář a jeho žena

Rybář a jeho žena

Byl jednou jeden rybář Yngvi a jeho žena Ilse, kteří žili společně v malé rybářské chýši u moře. Rybář každý den přicházel k moři a lovil ryby. Tak tam jednou zase seděl s udicí a díval se jako pokaždé do průzračné vody. Tu mu udice pojednou klesla ke dnu a když ji byl po chvíli konečně silou vytáhnul ven, visela na ní velká kambala.
Kambala Yngvimu pravila:
„Poslouchej, rybáři, prosím Tě, nechej mne žít! Já nejsem žádná obyčejná kambala ani platýs, já jsem zakletý princ. Co si pomůžeš, když mě zabiješ? Ani Ti nebudu chutnat! Hoď mne zpátky do vody a nechej mne plavat!“
„No,“ řekl Yngvi, „nemusíš tolik prosit, kambala, která umí mluvit, tu musím přeci nechat žít!“
S těmi slovy Yngvi hodil kambalu zpět do čisté vody. Kambala se potopila ke dnu a nechávala za sebou dlouhou krvavou stopu.
Yngvi se zvedl a šel domů.
„Muži,“ řekla Ilse:
„Ty jsi dnes nic nechytil?“
„Ne,“ řekl Yngvi:
„chytil jsem sice kambalu, ale ta mi řekla, že je zakletý princ, tak jsem ji nechal plavat.“
„A Ty sis nic nepřál?“ zeptala se žena.
„Ne,“ řekl Yngvi:
„co bych si měl také přát?“
„Ach,“ pravila Ilse:
„to je přece tak strašlivé stále žít v téhle díře, tak zapáchá a je odporná. Měl sis přát malý domek. Jdi ještě jednou a zavolej ji! Řekni jí, že bychom měli rádi malý domek, určitě to pro nás udělá.“
„Ale,“ řekl Yngvi:
„co bych tam znova chodil?“
„Přece jsi ji chytil,“ pravila žena:
„a zase nechal plavat, určitě nám to splní. Jen jdi a ihned!“
Rybáři to nebylo po chuti, nechtěl ale své ženě dále odporovat a šel k moři. Když tam přišel, bylo moře docela zelené a žluté a už ne tak krásně průzračné. Postavil se na břeh a zavolal:
„Do hlubiny padá síť
do té se mi rybo chyť
moje žena, Ilse předrahá,
rybího vděku si žádá!“
Tu připlula kambala a řekla:
„Nu, copak je?“
„Ale,“ řekl Yngvi:
„já jsme Tě přeci chytil a moje žena říká, že jsem si měl něco přát. A ona nechce více žít v naší ubohé chýši a ráda by měla malý domek.“
„Jen jdi domů, Yngvi,“ řekla kambala:
„má ho mít.“
Tak šel rybář domů a jeho žena více již neseděla v rybářské chýši. Na jejím místě stál nyní malý domek a jeho žena seděla na lavici přede dveřmi. Tu vzala Ilse Yngviho za ruku a řekla mu:
„Jen pojď dovnitř, Yngvi, nyní je to mnohokráte lepší.“
Vešli dovnitř a v domku byla malá předsíňka, malá půvabná světnice a komora, kde stála pro každého postel, kuchyně a spižírna, vše tím nejlepším načiním v mosazi a cínu opatřeno, jak se patří.
A vzadu byl také malý dvorek se slepicemi a kachnami a malá zahrádka se zeleninou i ovocem.
„Podívej,“ řekla žena:
„není to všechno roztomilé?“
„Ano,“ odvětil Yngvi:
„a tak to zůstane, teď tu můžeme spokojeně žít.“
Tak to šlo dobře osm či čtrnáct dní, pak Ilse pravila:
„Poslouchej, muži, ten domek je dosti těsný a dvorek a zahrádka jsou příliš malé, ta kambala by nám mohla darovat větší dvůr. Nejraději bych žila ve velkém, kamenném zámku. Jdi za kambalou, aby nám darovala zámek.“
„Ach, Ilse, my chceme žít v zámku?“
„Ano,“ řekla Ilse:
„jen jdi za ní, ona to už udělá!“
„Ne, ženo!“ odvětil Yngvi:
„dala nám přeci už domek. Já k ní nemohu jít, mohlo by jí to mrzet.“
„Jen jdi, Yngvi,“ řekla Ilse:
„Ty jsi jí pomohl, ona ráda pomůže Tobě, jen jdi!“
Muži bylo těžko u srdce a nechtělo se mu, řekl si sám k sobě, že tohle není správné, ale přece šel.
Když přišel k moři, byla voda docela fialová a temně modrá a hustá a už více ne tak zelená a žlutá jako prve. A dokola se rozprostíralo jen zlověstné ticho.
Tak se postavil Yngvi na břeh a zvolal:

„Do hlubiny padá síť
do té se mi rybo chyť
moje žena, Ilse předrahá,
rybího vděku si žádá!“
„Nu, copak si přeje nyní?“
„Ach jo,“ řekl Yngvi stísněně:
„přeje si žít v kamenném zámku.“

„Jdi domů, stojí před jeho dveřmi.“ řekla kambala.
Tak šel Yngvi domů a myslel, že přijde do jejich domu. Ale když tam přišel, stál tam velký, kamenný palác a jeho žena byla nahoře na schodišti a právě chtěla vejít.
Vzala Ilse Yngviho za ruku vešli dovnitř. V zámku byla velká hala s mramorovou podlahou a bylo tam mnoho sloužících, kteří jim otevřeli obrovské dveře. Stěny s krásnými tapetami zářily, v komnatách stály zlaté židle a stoly, ze stropu visely křišťálové lustry, ve všech komnatách a komůrkách byly rozloženy koberce, stoly se prohýbaly pod jídlem a rozličnými víny. A venku před domem byl obrovský dvůr se stájemi plnými těch nejlepších koní a dobytka. Taky tam byla krásná zahrada s překrásnými květinami a ovocnými stromy a půvabný park, půl míle hluboký, tam byly jeleni, srnci, zajíci a vše, co by si člověk mohl přát.
„Nu,“ řekla Ilse, „není to krásné?“
„Ano,“ řekl Yngvi:
„a tak to také zůstane, nyní budeme žít v tomto krásném zámku a budeme spokojeni.“
„To si rozvážím.“ řekla žena:
„A vyspím se na to.“
S tím ulehli do postele.
Druhého dne vstala Ilse jako první, zrovna se bylo rozednilo, a dívala se z postele oknem na překrásnou zemi, která před nimi ležela. Yngvi se ještě protahoval a natahoval, když tu do něj žena strčila loktem a řekla:
„Muži, vstávej a koukni z okna! Podívej, nemohli bychom být králem celé té země? Jdi ke kambale a řekni, ze chceme být králem!“
„Ale, ženo,“ odvětil Yngvi, „proč bychom chtěli být králem? Já králem být nechci!“
„Inu,“ řekla Ilse:
„když nechceš být králem, já jím budu. Jdi za kambalou, chci být králem!“
„Ale, ženo,“ řekl Yngvi, „Ty chceš být králem? To já po ní přece chtít nemohu.“
„Pročpak ne?“ řekla Ilse:
„ihned tam jdi, já musím být králem!“
Tak šel rybář k moři a byl celý sklíčený z toho, že jeho žena chce být králem. To není správné, myslel si. Nechtěl tam jít, ale přece jen šel. Když přišel k moři, bylo celé černošedé a voda se dmula hrozivě zezdola nahoru a hnilobně zapáchala.
Tu se postavil Yngvi na břeh a zvolal:

„Do hlubiny padá síť
do té se mi rybo chyť
moje žena, Ilse předrahá,
rybího vděku si žádá!“
„Nu, copak si přeje nyní?“
„Ale,“ vzdychnul rybář:
„chce být králem.“

„Jdi domů, je králem.“ odvětila kambala.
Tak šel Yngvi domů, a když přišel do paláce, uviděl že je mnohokráte větší a má obrovskou věž s půvabnými okrasami. Před bránou stály stráže a bylo tam hemžení vojáků a bubnování a fanfár. A když vešel dovnitř, bylo všechno z pravého mramoru, zlata a vše pokrývaly aksamitové pokrývky s dlouhými zlatými třásněmi.
Tu se otevřely dveře od sálu, kde stálo veškeré dvořanstvo a jeho žena seděla na vysokém trůnu ze zlata a diamantů a na hlavě měla obrovskou zlatou korunu a v ruce žezlo z ryzího zlata a drahokamů. Po její pravé i levé ruce stálo v řadě šest krásných panen, vždy jedna o hlavu menší než druhá.
Yngvi přistoupil k Ilse a pravil:
„Nu, ženo, jsi nyní tedy král?“
„Ano,“ řekla žena, „nyní jsem král!“
Yngvi stál a díval se na ni, a když se na ni dlouhou chvíli díval, řekl:
„Ach, ženo, snad Ti to bude už dost, že jsi král. Už si nebudeme nikdy nic přát.“
„Ne, muži!“ řekla Ilse a byla celá neklidná:
„Čas se mi vleče a mám dlouhou chvíli, už to vydržet nemohu. Být jen králem je nuda. Jdi ke kambale, že jsem sice král, ale chci být císařem!“
„Ale, ženo?!“ vyděsil se Yngvi, „Pročpak chceš být císařem?“
„Yngvi,“ poručila Ilse, „jdi ke kambale, chci být císař!“
„Ale, ženo,“ řekl Yngvi, „císařem Tě udělat nemůže! To nemohu kambale říci! Císař je vždy jediný v říši! Císařem Tě kambala neudělá! Něco může a něco nemůže!“
„Co?!!“ vzkřikla Ilse, „Jsem král a Ty jsi přece můj muž! Okamžitě jdi! Jdi ihned! Mohla ..... li mne udělat králem, udělá mne i císařem! Já chci být císař! Chci! Jdi!“
Tak musel rybář jít. Když kráčel Yngvi k moři, bylo mu docela úzko. Pomyslel si, že to opravdu nejde po právu, neboť císař je příliš náročný úkol a kambala se k smrti vyčerpá.
Zatím přišel k moři. To bylo docela černé a hutné a jalo se ze pěnit a ze zdola, jakoby se voda vařila, se hrnuly bubliny a vítr je honil po moři.
Yngviho popadnul děs, ale postavil se na břeh a zvolal:

„Do hlubiny padá síť
do té se mi rybo chyť
moje žena, Ilse předrahá,
rybího vděku si žádá!“
„Nu, copak si přeje nyní?“
„Ach, kambalo,“ odvětil Yngvi:
„moje žena chce být císař.“

„Jdi domů, je císařem.“ odvětila kambala.
Tak Yngvi muž domů, a když tam přišel, byl celý zámek z leštěného mramoru, zdobený sochami z alabastru a zlatými okrasami. Přede branou pochodovali vojáci, troubili na trumpety, tloukli do bubnů a tympánů. A v paláci chodili baroni, hrabata a vévodové jako by to byli jen sloužící sem a tam a otevřeli mu dveře z ryzího zlata.
A když Yngvi vešel, seděla Ilse na trůnu, který byl z jednoho kusu zlata a byl dvě míle vysoký. Měla na hlavě zlatou korunu, která byla tři lokte vysoká, pokládaná diamanty a drahokamy. V jedné ruce měla žezlo a v druhé říšské jablko a po obou stranách vedle ní stáli ve dvou řadách osobní strážci, vždy jeden menší než druhý, od největšího obra, který byl dvě míle vysoký, až k nejmenšímu trpaslíkovi, který byl tak velký jako můj malíček. A před ní stálo množství knížat a vévodů.
Tak šel Yngvi blíže, prodral se mezi dvořany a řekl:
„Nu, Ilse, jsi nyní tedy císař?“
„Ano,“ řekla žena, „nyní jsem císař!“
Tu se k ní Yngvi ještě více přiblížil a dobře si ji prohlédnul, a když se na ní chvíli díval, řekl:
„Ženo, zdá se to krásné být císařem?“
„Muži,“ řekla Ilse, „proč se ptáš? Jsem nyní sice císař, ale chci být raději papežem! Jdi ke kambale!“
„Ale, ženo,“ řekl Yngvi, „co by jsi všechno nechtěla?! Papežem být nemůžeš, papež je vždy jen jeden v celé Kristově říši! Papežem Tě nemůže kambala udělat!“
„Muži,“ řekla Ilse, „chci být papežem! okamžitě tam jdi! Ještě dnes musím být papežem!“
„Ne, ženo!“ řekl Yngvi, „To nemohu kambale říci! To je příliš! Co si to přeješ? Papeže z Tebe udělat nedokáže!“
„Muži, dost toho hloupého tlachaní!“ řekla Ilse:
„Mohla mě udělat císařem, tak mě udělá také papežem! Jdi tam ihned! Jsem císař a Ty jsi stále můj muž!“
Yngvi byl celý vystrašený a šel. Bylo mu mdlo, třásl se a chvěl a kolena se mu podlamovala. Přes zemi se hnal vichr, mraky letěly po nebi jako splašené, úplně se setmělo, jakoby byl večer, listy na stromech se třásly a voda se dmula do výše a hučela, tak jakoby se vařila, a dunově pleskala na břeh. V dálce viděl Yngvi lodě, které vysílaly zoufalé volání o pomoc a tancovaly bezmocně po vlnách. Jen uprostřed na malém kousku byla obloha ještě modrá, ale po stranách se rozlévala rudá záře, jakoby přicházela těžká bouře.
Tak šel Yngvi celý malomyslný na břeh, stál tam zahalený v závoji strachu a křičel:

„Do hlubiny padá síť
do té se mi rybo chyť
moje žena, Ilse předrahá,
rybího vděku si žádá!“
„Nu, copak si přeje nyní?“
„Ach, kambalo,“ odvětil Yngvi:
„moje žena chce být papežem.“

„Jdi domů, je papežem.“ odvětila kambala.
Tak šel Yngvi domů, a když tam přišel, byl tam obrovský kostel, obklopený zářícími paláci. Podral se tím lidem, katedrála byla vevnitř osvětlena tisíci a tisíci světly a jeho žena byla oblečena ve zlatě a seděla na ještě mnohokrát vyšším trůnu a měla tři obrovské zlaté koruny. Kolem ní stálo mnoho duchovenstva a po stranách měla dvě řady světel, to největší tak silné a tlusté jako ta největší věž a pak každé další menší až do toho nejmenšího kuchyňského světýlka. A všichni ti císařové a králové před ní klečeli na kolenou a líbali ji opánek.
„Nu, ženo, jsi tedy nyní papež?“
„Ano,“ řekla Ilse, „nyní jsem papež!“
Tak šel Yngvi nahoru a dobře si ji prohlédl. A bylo to jako by se díval do zářícího slunce. Když na ni nějakou chvíli pohlížel, řekl:
„Ženo, jsi spokojena, že jsi papež?“
Ale ona seděla zcela bez pohnutí jako skála, ani se nepohnula. Tu jí Yngvi řekl:
„Ženo nyní už buď spokojená, protože jsi papež! Ničím větším už být nemůžeš!“
„To si musím promyslet!“ odvětila žena.
S tím šli oba spát, ale Ilse nebyla spokojená a chtivost ji nedala spát, stále přemýšlela, čím by se ještě mohla stát.
Yngvi spal tvrdě a dobře, on se toho dne dosti naběhal, ale Ilse nemohla usnout a házela sebou celou noc z boku na bok a stéle myslela na to, čím by se ještě mohla stát, ale nemohla na nic připadnout.
Právě vycházelo slunce, a když Ilse uviděla ranní červánky, posadila se na posteli a strnule se na ně s úžasem hleděla. Pozorovala oknem ten krásný východ slunce a pomyslela si:
„Copak já mohu nechat vyjít slunce či měsíc? Muži!“
A dloubla loktem rybáře do žeber.
„Vstávej! Jdi za kambalou a řekni jí, že chci být jako náš milovaný Pán!“
Yngvi byl ještě celý rozespalý, ale přesto se vyděsil tak, že spadnul z postele. myslel si, že se přeslechnul, protřel si oči a řekl:
„Ach ženo, copak to říkáš?“
„Muži,“ pravila Ilsa, „copak mohu nechat vyjít slunce či měsíc? Ne, to ani jako papež nedokážu. A nebudu mít už nikdy klidnou hodinu, dokud nebudu vládnout slunci a měsíci.“
Při tom na něj hleděla tak zběsile, že ho přešla hrůza.
„Okamžitě jdi, já chci být náš milý Pán!“
„Ach, ženo,“ řekl Yngvi a padl před ní na kolena, „to kambala nedokáže! Císaře i papeže učinit uměla. Prosím Tě, jdi do sebe a zůstaň papežem!“
Tu do Ilse vstoupila zuřivost, vlasy ji létaly divoce kolem hlavy a křičela:
„Já se toho nevzdám! A dlouho už se neudržím! Jdi!“
Tak si natáhnul Yngvi kalhoty a jako beze smyslu vyběhnul ven. Venku se do něj však opřel vichr tak silný, že se sotva držel na nohou. Domy i stromy se ohýbaly jakoby by byly jen z papíru, hory se třásly a kusy skal se s rachotem řítily do moře. Nebe bylo černočerné a zlověstně hřmělo a blesky jizvily jeho zachmuřenou tvář. Moře se dmulo v černočerných vlnách vysokých jako kostelní věže a horské štíty, které měly nahoře bílou korunu z pěny. Tu zvolal rybář, aniž byl své vlastní slovo slyšel:

„Do hlubiny padá síť
do té se mi rybo chyť
moje žena, Ilsa předrahá,
rybího vděku si žádá!“
„Nu, copak si přeje nyní?“
„Ach, kambalo,“ odvětil Yngvi:
„moje žena chce být náš milý Pán.“

„Jdi domů, sedí zase v rybářské chýši.“ odvětila kambala.
Tak tam sedí Ilse do dnešního dne.