Rytíř Jan Burian

Kterak pánem bohatým nad jiné byl, a přesto pořád vojančil, a jak jeho žena se pro něho trápila a trpělivé čekala, že se k ní vrátí, a na jeho památku ulít zvon dala

Hrad Ledeč patřil kdysi pánům z Říčan a Ledče. Z jedné strany ho obtéká potok od Zdeslavic a Leštiny, na druhé straně vody řeky Sázavy. Jeden z jeho pánů, veliký bojovník a chrabrý rytíř, pan Jan Burian z Říčan, měl prý kdysi v hradním sklepě tři veliké kádě plné peněz. A tu přišel posel od krále, aby se dostavil se svými lidmi k zemské hotovosti, že bude vojna. Když se to jeho paní Žofie dověděla, dala se do pláče.
„Není jednoho roku, abys netáhl s králem někam do pole, a zde pak leží všechno hospodářství na mně. Denně se modlím, pane manželi, aby se Ti nestalo nic zlého, ale jistě se žalem utrápím.“
Pan Burian neměl rád ženské slzy, a proto se na paní rozzlobil.
„Nejsem přece ledajaký lapka! Když mne král zavolá, musím jet, to je moje svatá povinnost. Ty hleď sklidit z polí všechnu úrodu a také se postarat, aby ti poddaní zaplatili včas platy.“ Jak paní slyšela o penězích, hned si vzpomněla na ty tři kádě ve sklepě.
„Co budeme s tolika penězi dělat? Kdyby náhodou přitáhl k hradu nepřítel, kdo ví, jestli bych se s lidmi ubránila.“
Paní Žofie si dovedla ve všem poradit, jenom svého manžela nemohla přimět k tomu, aby seděl víc doma. A tomu také přišlo na mysl, že se možná ani z té vojny nevrátí a těch peněz neužije. S sebou je vzít nemohl, nezbylo mu tedy než se nějak rozhodnout.
„Víš co, paní Žofie? Do třech let je snad uhlídáš, a když se do té doby nevrátím, dej z těch peněz ulít do našeho kostela velký zvon. Alespoň tu po mně zůstane nějaká památka.“
Když to paní slyšela, znovu se dala do usedavého pláče a nebyla s ní rozumná řeč. Mládí jí pomalu odcházelo a ona si svého Jana málo užila. Stále ho někam vypravovala a potom zase čekala, jestli se vrátí živ a zdráv.
Do týdne pan Jan Burian odjel s několika vozy, koňmi a houfem zbrojného lidu. Vyprovázela ho kus cesty, potom se s pláčem vrátila domů.
K Ledci patřilo několik vesnic a dvorů. Paní měla k ruce mnoho služek a purkrabího s pacholky, ale přece nejraději věděla o všem sama, a pokud mohla, se starala. Hrad čněl na strmé skále nad řekou, byl pěkný a výstavný a mnoho světnic tu bylo malovaných. Paní ráda sedávala na lavici u okna a dívala se na vodu.
„Alespoň tohle potěšení mi zůstalo,“ vzdychala potají, ale před služkami si nikdy nezadala.
Byla zbožná a každou neděli jela se svým průvodem přes most za řeku, kde stál nový kostel, který před nedávnem dal pan Jan postavit. Když paní usedla v panské lavici, vždycky si vzpomněla, jak spolu chodívali na stavbu a těšili se, že se brzy žebroví klenby vzklene a zastřeší. Bylo z pálené hlíny a z té byly také sošky na oltáři.
„Dej, ať se mi pan Burian z vojny vrátí,“ modlila se paní Žofie den co den. Ale rok za rokem přešel a pán se z vojny nevracel. Když už se třetí rok chýlil ke konci, rozeslala paní posly na všechny strany, aby se po něm poptali. Potom k sobě zavolala purkrabího a poručila mu:
„Než pán odjel, měl jedno přání a nyní je na mně, abych mu ho vyplnila. Dej pozvat do Ledče mistra zvonaře, aby ke cti a chvále pana Buriana ulil pro jeho kostel nový zvon.“
Když to purkrabí slyšel, moc se podivil, protože ulít takový zvon nebyla maličkost a bylo k tomu potřeba mnoho peněz.
„Ještě počkej, moje paní! Možná že se náš pán někde omeškal a za nějaký čas se vrátí domů. Vím, že nejsi paní nejchudší, ale kdepak bychom vzali tolik peněz na zvon?“
„Protože jsi věrný služebník, pojď se mnou a já Ti něco ukážu,“ vzala klíče a vedla purkrabího do nejzazšího sklepa, kam nikdo nikdy nechodil. Když otevřela staré dveře, uprostřed sklepa stály tři veliké kádě plné zlatých peněz. „Všechny ty peníze dáš zvonaři, aby z nich ulil veliký zvon, jak mi pán poručil.“
Jednoho dne přijel do Ledče zvonař se svými pomocníky, a když se dověděl, kolik má paní peněz na ten zvon, dal hloubit nedaleko kostela velikou jámu a dělat formu nového zvonu. Potom přivezli z ledečského hradu na třech vozech tři kádě peněz a paní Žofie sama dohlížela na zvonaře, aby všechny peníze roztavil. Protože zvon měl být veliký, paní dala upravit zvonici tak, aby unesla jeho váhu. „Nemohu na ničem šetřit,“ říkala purkrabímu, kterému bylo líto tolika peněz. „Kdyby zvon vytáhli na věž a ona se zbortila, všechna práce by byla marná.“
„Já vím, že jsi všechno dobře rozvážila, moje paní, ale já bych byl rád, abys myslela také na sebe. Mohou přijít ještě horší časy,“ varoval ji purkrabí. Mnoho dní trvalo, než zvonaři vysušili ohněm jádro, udělali plášť a nalili do něho zvonoviny, než ulili srdce. Když byl zvon hotov, sešlo se kolem mnoho lidu a farář ho slavnostně pokřtil jménem Jana Buriana. Potom ověnčený zvon opatrně vytahovali na věž kostela. Dole všichni čekali, až srdce poprvé uhodí do zvonu, jestli bude mít dobrý zvuk. Zvoník rozhoupal srdce na koženém řemenu, až uhodilo do zvonu, ale ten nevydal ani hlesu. Byl hluchý.
Paní Žofie stála dole mezi pozvanými pány a paními a byla by se nejraději propadla hanbou do země. Vtom se k ní prodral zástupem mistr zvonař. „Tohle není přece možné, urozená paní! Dělal jsem zvon poctivě a v peci jej dobře vytavil. Ani jedinou puklinu jsem na něm nenašel, to Vám tady přede všemi přísahám.“
„Co je to všechno platno, zvonaři!“ řekla paní Žofie. „Sám vidíš a slyšíš, jak Tvé dílo dopadlo. Snad se dá ještě něco udělat, to musíš vědět Ty sám.“
Zvonař s pomocníky vylezli nahoru do věže až ke zvonu a tam ho znovu prohlédli, ale žádný kaz neshledali. Když zase slezli dolů, řekl zvonař paní Žofii: „Tenhle zvon může být leda začarovaný, jinak by zvonil tak, že by ho bylo slyšet široko daleko po celém okolí. A jestli chceš, paní, znovu ho uleju.“ Paní Žofie nevěděla, co by na to řekla. Lidé kolem se však té zprávy hned chytili a jeden druhému vyprávěli, že ledečský zvon zvonit nikdy nebude, protože je začarovaný. Paní zaplatila zvonaři, co byla dlužna, a ten ještě toho dne odjel z městečka. Uplynul čas, zvon visel v kostele a nezvonil.
Na jaře přišla zase jarní povodeň a vzala přes řeku dřevěný most. Ledečtí začali stavět zrovna nový, když se najednou ozvalo z kostela silné vyzvánění. „Ján Burián! Ján Burián! Ján Burián!“
Sotva to paní Žofie uslyšela, přiběhla k oknu, aby se podívala, co se na druhé straně děje. Lidé se odevšad sbíhali a ukazovali si na věž kostela. Honem poslala pro purkrabího, aby k ní přišel, a poručila mu:
„Pošli za řeku někoho spolehlivého z čeledi, ať se dozvím, proč ten zvon najednou vyzvání!“
„Už jsem poslal, moje paní, ale je to div divoucí. Tak dlouho byl ten zvon bez hlasu a najednou se sám od sebe rozezněl. To by mohlo být nějaké znamení.“ Paní otevřela okno, aby lépe slyšela. Zvon vyzváněl jasným hlasem na všechny strany:
„Ján Burián! Ján Burián! Ján Burián!“
„Já vím, co se stalo. Pan Burian se vrací z vojny. Uvidíš, pane purkrabí, že ho oba ještě dnes uvidíme,“ řekla paní se slzami v očích k purkrabímu.
Ten neměl odvahu jí to zbožné přání vymlouvat. Dobře věděl, že na Ledeč za celý ten dlouhý čas nepřijel od pána žádný posel.
„Chystej velikou hostinu, ať našeho pána vesele uvítáme!“ přikazovala mu paní Žofie.
„Snad bys měla ještě počkat, moje paní! Nerad bych, abys klamala sama sebe.“
„Jen běž už, běž! Já věřím, že je tomu tak!“ volala paní a nedala se od svého úmyslu odvrátit.
Potom se rychle ustrojila do svátečního šatu a vyjela na koni i s družinou přes nový most na druhou stranu řeky Sázavy. A zvon vyzváněl bez ustání: „Ján Burián! Ján Burián!“
Kostelník vylezl do věže, aby se podíval, kdo ho rozhoupal, ale nikoho tam nenašel. Srdce zvonu se houpalo sem a tam a nedalo se zastavit. Paní dojela až ke kostelu a vešla dovnitř, aby se pomodlila za svého manžela. Vtom uslyšela volání, že ledečský pán Jan Burian táhne se svými lidmi z vojny domů. Vyběhla před kostel a zdaleka viděla přijíždět jezdce s korouhvemi a za nimi plně naložené vozy. Zvon pořád vyzváněl:
„Ján Burián! Ján Burián! Ján Burián!“
Když rytíř Jan Burian z Říčan a na Ledči dojel ke kostelu a s paní Žofií se přivítal, sám vystoupil nahoru ke zvonu a položil na něho dva prsty.
„Dost už, dost! Vrátil jsem se domů a děkuji pánubohu za všechno.“
Sotva to dořekl, v té chvíli se zvon utišil. Pan Burian sestoupil mezi své, kteří ho vítali a provolávali mu slávu. Přede všemi také poděkoval paní Žofii za věrnost, se kterou na něho tolik let čekala a dostála danému slibu.
Šťastný byl návrat pana Jana Buriana domů, ale ne poslední. Nepřátelé pořád dotírali na českou zemi a nevyhnuli se ani ledečskému hradu, který jednoho dne zpustošili. Zvon Jan Burian vyzváněl kraji po celá staletí a byly prý na něm vidět stopy dvou prstů pána z Říčan. Až jednou při požáru kostela byl roztaven, ale to už pan Jan ani paní Žofie dávno nežili.