Rytířská pohádka - Nezničitelný strom

„Co dělá na cvičišti plevel?“ zamračil se sir Michael, když uviděl půlmetrový stromek, který tu po plese zničehonic vyklíčil. Mávnul mečem, aby ho podetnul, ale ostří se od rostliny jen neškodně odrazilo. Při druhém pokusu o jeho likvidaci zabrněla učitele ruka. Zavolal sluhy, aby stromek vykopali. Muži propotili vše, co měli na sobě, ale ať se snažili jak se snažili, stromek držel v zemi jako přibitý. Odpoledne se na jeho větvičkách objevily dva kvítky.

Ráno čekalo na obyvatele školy překvapení. Malý stromek přes noc vyrostl do třímetrové výše a bez ohledu na chladné dny na něm vypučely květy.

„Tohle se mi vážně nechce líbit,“ mumlal pod vousy sir Michael. Potom mezi květy zahlédl dvě dozrávající švestky. Dloubl do nich mečem, aby je shodil, ale to neměl dělat. Zralé plody se na zemi rozprskly a palčivé jiskry pokropily celé okolí stromu. Všichni, kdo stáli poblíž, utrpěli popáleniny.

Učitel se neohlížel na zranění a sáhl po nejbližší větvi. „Všechny květy musíme otrhat nebo osekat!“ nařídil rozzlobeným hlasem. Mladí rytíři následovali jeho příkladu, ale nedokázali uškubnout jediný lísteček ani ulomit větev. Strom odolával jakémukoliv ostří, ohni a dokonce i vařící vodě, kterou sem donesli sluhové. Jediný, komu se podařilo větev useknout mečem, byl Janek. Hned se pustil do druhé, do třetí, do čtvrté… Vtom se zarazil. Měl ruce plné puchýřů. Když usekl pátou, puchýře praskly a dlaně mu zaplavila krev.

„Ukaž, já budu pokračovat,“ půjčil si jeho meč Rostislav. Popadl rezavou zbraň, která jako jediná odsekávala větve plné květů. Po pátém úderu dopadl stejně jako Janek. Mladí rytíři se o zbraň střídali, ale větví jako by neubývalo.

„Stop!“ zarazil je učitel. „Jestli zbyl někdo se zdravýma rukama, ať dojede pro vědmu Janyvanu,“ rozkázal zachmuřeně. „Na tohle sami nestačíme.“

Kuchařka Anděla spráskla ruce, když viděla, kolik bolavých dlaní musí zafačovat.

Druhý den na stromě dozrálo plno švestek a mezi nimi zářily nové květy. Rytíři se postavili do bezpečné vzdálenosti a bolavýma rukama se pokoušeli srážet švestky kamením. Ovoce ochotně padalo na zem a potom v jedné chvíli prudce explodovalo. Oheň vystřelil mnohem dál než minule a zapálil dřevěné stáje. Při výbuchu se otřásly hradby a spadlo z nich několik mohutných kvádrů. Všichni běželi hasit a zachraňovat koně. Ani si nevšimli, že vědma Janyvana právě dorazila. Jen taktak že ji jeden padající kvádr nezasáhl.

Pomalu přistoupila ke stromu a dotkla se jeho kmene. Sir Michael ji zahlédl a div že ho nesklátila mrtvice. „Nechoď k němu tak blízko, zabije tě,“ vykřikl a náhle nevěděl, jestli má dřív zachraňovat vědmu nebo splašené koně. Když se situace konečně uklidnila a koně byli odvedeni do bezpečí, zatáhl Janyvanu do jídelny a poručil donést ze sklepa nejlepší víno. „A teď mi pěkně na rovinu pověz, jestli tu zatracenou dřevinu dokážeš zlikvidovat,“ obrátil se na ni a vydatným douškem vína spláchl pachuť popela.

„Asi tě nepotěším,“ prohlížela si vědma Michaelovu popálenou tvář. „Kouzelný strom může podetnout jen ten, kdo ho zasadil. Tuhle švestku sem přinesl někdo velice rozzlobený a jistojistě doufá, že vám hodně znepříjemní život.“

„Nevěřil bych, že taková ovocná bestie může existovat.“

„Kouzelné stromy jsou vzácné a poněkud nevyzpytatelné. Třeba přijdeme na způsob, jak s touhle švestkou vycházet po dobrém.“

„Zbláznila ses?!“ nevěřícně pohlédl na vědmu Michael. „Ten strom je zabiják!“

„To se ještě uvidí,“ odstrčila Janyvana pohár a nechala sira Michaela u stolu samotného.

Nejdřív vyhledala Janka a Rostislava. Zavedla je ke stromu a přidělila jim košíky. Velice jemně trhala švestku za švestkou a se stejnou opatrností je kladla do košíků. Mladí rytíři neklidně přešlapovali. Sice na sobě měli lehkou zbroj, ale před výbuchem by je chránila jen částečně. Skoro litovali, že si nenavlékli i helmu a kovové chrániče nohou. Obdivovali odvahu vědmy, která se tu pohybovala jen v režných šatech a kožešinové vestě. Jakmile byly košíky plné, vydali se na cestu do skal, kde by případný oheň neměl napáchat velké škody.

***

Nyní se podívejme na hrad loupeživého rytíře Slavoboje. Do jeho komnaty právě vstoupil nenápadný stařec. „Tak co, kouzelníku? Podařila se tvá pomsta?“ vyzvídal Slavoboj.

„Ani si pořádně nevšimli, kdo jsem,“ uchechtl se stařec. „Ti nafoukaní panáčkové, co zabili tvou družinu, netuší, že zabili i mého vnuka. Ale už brzo se ta jejich prokletá škola promění na prach a spáleniště.“

„Tohle vážně tvůj kouzelný strom dokáže?“ zapochyboval Slavoboj.

„Semínko zla úspěšně zničilo celá města. Co je proti nim hloupá škola. Vsadím se, že už vyklíčilo a do měsíce bude z jejich pevnosti ruina.“

„Jen aby,“ nedůvěřivě pokrčil rameny Slavoboj.

„Snad o mně nepochybuješ? S mou pomocí můžeš obsadit všechny hrady v okolí, včetně královského,“ napřímil se stařec a z jeho očí sršely blesky.

„Beru tě za slovo, kouzelníku,“ spokojeně zamnul rukama loupeživý rytíř a v duchu si představil, jak na svou hlavu pokládá královskou korunu.

***

Ale vraťme se zpět k Jankovi a Rostislavovi. Vynesli koše s nebezpečným obsahem až k rokli a opatrně se spouštěli na její dno. Jak si na příkré stezce předávali košíky, vědma si zvrtla nohu a upadla přímo do švestek. Janek ji odstrčil a zalehl, aby mezi výbuchem a křehkou ženou byla aspoň jeho zbroj. Rostislav se přikrčil v očekávání exploze. Ve skalách se honil vítr, ale nic jiného se neozvalo. Janyvana vstala a vděčně kývla na Janka.

„Fialová ti sluší,“ zasmál se Rostislav, když se jeho kamarád zdvihl. Švestková šťáva zabarvila nejen brnění, ale i obvazy a tvář.

„Hrome! Pálí to jak čert,“ ohmatával si zafačované ruce Janek. Vědma začala rychle odmotávat obvazy. Ejhle, světe div se, Jankovy dlaně byly pod nimi zahojené a růžové.

„Na co čekáš? Taky si namoč ruce do švestek,“ přikázala vědma Rostislavovi. Jakmile ji poslechl, popraskané puchýře se přímo před očima vyhojily a oba mladí rytíři tu stáli živí a zdraví.

„No vida!“ zaradovala se Janyvana. „Měla jsem pravdu. Kouzelný strom nemusí být zlý. Když se k němu budete hezky chovat, všechen žár zůstane ve švestkách. Víte co? Zkusíme z jeho plodů vyrobit léčivý nápoj.“

A jak řekla, tak se i stalo. Od té chvíle si rytíři kouzelnou švestku nemohli vynachválit.