Sedláček v nebi

Umřel jednou jeden chudý nábožný sedláček a to se ví, namíří si to rovnou do nebe a přijde a stoupne si před nebeskou bránu. Toho času se tam octl také jeden bohatý, přebohatý pán a taky chtěl do nebe. 
No, přijde svatý Petr s klíčem, odemkne a pustí pána dovnitř. Ale sedláčka nejspíš nezahlédl nebo co, zkrátka ..... bránu zase zavřel a sedláček zůstal venku. Jenom skrze bránu slyšel, jak v nebi pána přivítali s náramnou radostí, jak tam slavně muzicírují a vyzpěvují až milo. Konečně všechno zase utichlo, svatý Petr přišel, otevřel nebeskou bránu a pustil sedláčka taky dovnitř. Sedláček si myslel, jakpak ne, že teď budou taky muzicírovat a vyzpěvovat, když tady on kráčí do nebe. Poslouchá, natahuje uši, ale všude ticho, ani struna na housličkách nebrnkla. Jinak, to zas všecka čest, vítali ho tuze laskavě, andílkové mu přiběhli naproti, vzali ho za ruce a vedli ho dál, ale aby mu někdo zazpíval, to žádný. 
A tak se milý sedláček rovnou optal svatého Petra, jak to přijde, že jemu taky nezpívají jako tomu bohatému pánovi, a smutně dodal: 
„Člověk by řekl, že to v nebi chodí zrovna tak jako na zemi ..... pánům se nadržuje a chudáka za nic nemají.“ 
Svatý Petr povídá: 
„I kdepak, holenku, co Tě napadá! Ty jsi nám zrovna tak milý jako každý jiný dobrý člověk, to mi věř, a budeš požívat všech radostí nebeských zrovna tak jako ten bohatý pán. Ale uznej, takoví chudí sedláčkové, jako jsi ty, ti nám sem přicházejí dennodenně jeden za druhým, kdežto takový bohatý pán přijde do nebe snad jeden jediný za sto let! A to je pak sláva převeliká.“