Sedlák a pán

Byl jednou jeden sedlák a ten měl ženu a dva syny. Oba doma zůstat nemohli, a tak ten jeden stále putoval po cizích zemích. Jednou se vydal na cestu, oblékl si dva kabáty ..... černý a žlutý a dvě kápě stejné barvy. A jak tak jde po cestě, jede proti němu pán s párem koní. Pán poručil kočímu, aby zastavil, a sám zavolal na sedláka. 
„Poslyš, dobrý člověče, neklamou-li mě oči, Tys jistě pobýval v cizině.“ 
„Ba, jak říkáte, býval.“ 
„A hodně lidí jsi viděl?“ 
„Na svá léta jsem viděl slušný počet lidí.“ 
„A řekni mi, prosím Tě, kdo je chytřejší: kněží, soudci, nebo našinci ..... páni?“ 
Sedláček se rozmýšlí a povídá: 
„Mezi popy je tak polovina hlupáků.“ 
„A pročpak?“ 
„Ale když si pop při mši pospíší, tak zpívá moc brzy, a když si nepřichvátne, tak se se zpěvem opozdí.“ 
„A jak je to se soudci?“ 
„Mezi soudci jsou tak dvě třetiny hlupáků.“ 
„Jak jsi zase na tohle přišel?“ 
„Takhle: jak kdo soudce podplatí, tak je u soudu souzen; a kdo je nepodmázne, toho by na lžíci vody utopili.“ 
„To máš pravdu. A jak našinec, jak pán?“ 
„Mezi Vámi jsou dvě třetiny hlupáků a jedna třetina bláznů.“ 
Víc už pán slyšet nechtěl a rozkázal kočímu, aby popohnal koně a jeli. Ujedou malý kousek a pán povídá: 
„Nezdá se Ti, že nás ten venkovan za nic nemá?“ 
„Už si to dávno myslím, že Vás za nic nemá, ale netroufám si to říct.“ 
„I Ty bys to dávno řekl, Ty šelmo! 
Obrať rychle koně a zeptáme se ho, proč si myslí, že za nic nestojíme. 
Obrátili koně. Když sedlák vidí, že se pán vrací, svlékl si černý kabát a černou kápi, oblékl honem žlutý kabát a žlutou kápi; šel k borovici a opřel se o ni zády. Přijede pán a ptá se: 
„Neviděl jsi tu mužského v černém kabátě a černé kápi?“ 
„Viděl, právě takový teď tudy šel.“ 
„Můžeme ho dohonit?“ 
„Což o to, dohonit ho můžete, ale cest je tu mnoho.“ 
„A nevíš, kterou cestou šel?“ 
„Jak bych to nevěděl, hned bych ho našel.“ 
„Tak buď tak hodný a přiveď ho sem!“ 
„Nemohu odejít, jinak mi ta borovice upadne na zem.“ 
„Tak já tedy skočím a tu borovici podržím.“ 
„Ale pěšky toho chlapa nedohoním, potřeboval bych koně.“ 
„Kočí, odpřáhni mu koně!“ 
Pán podpírá borovici a kočí odpřahá koně. Sedláček nasedl na koně a odcválal. Objel les a jede zase zpátky. „Představte si, co se nestalo: dohonil jsem ho, posadil na koně, ale on, nemotora, neumí jet. A když jsem jel já sám, nechtěl jít za mnou pěšky. Dejte mi ještě toho druhého koně a přijedeme oba.“. 
Pán rozkázal kočímu, aby odpřáhl i druhého koně. Sedlák si na jednoho sedl, druhého vzal za uzdu a ujel do té vesnice, ze které byl pán. Přijel k paní a žádá ji o pět tisíc. Povídá: 
„Paní, dej mi honem pět tisíc, pán koupil sto děsjatin lesa.“ A ona na to: 
„Kde máš písemný vzkaz?“ 
„Jakýpak písemný vzkaz, což nevidíš jeho koně?“ Paní přinesla pět tisíc a dala mu je. Požádal ji ještě o nějaký povoz. „Špatné povozy nemáme, musíš si vzít kočár.“ Sedlák zapřáhl koně 
a ještě něco chce: 
„Tyhle dva koně asi na cestu nevydrží, dejte mi ještě jednoho.“ 
„Zapřáhni si k oji siváka,“ povídá paní, „teprve nedávno jsme ho zaváděli.“ Sedláček si sedl do kočáru a jel domů. Zatím pán s kočím stojí, podpírají borovici a nemohou se dočkat. Tu povídá pán kočímu: ,Jestlipak nás ten chlap nepodvedl?“ 
„Já už si to dávno myslím, že Vás podvedl, ale netroufám si to říct.“ Pán se rozkřikl: 
„I ty liško podšitá! Už dávno bych tu borovici pustil, ať mu třeba obilí poválí. ..... Počkej, pustíme borovici, ale jdi kousek stranou, aby na Tebe nespadla.“ Kočí odskočil, ale strom ani nenapadlo, aby se vyvalil. „Cože ta borovice nepadá? Víš co, vyvalíme ji.“ Strkali do ní, strkali, vyvrátit ji nemohou. „Víš co,“ povídá pán, „rozběhneme se a vrazíme do ní, určitě se vyvrátí.“ A jak se rozběhnou, kočí přiběhne k borovici vždycky dřív než pán. Povídá pán kočímu: 
„Ty jdi kousek dál, já půjdu blíž a přiběhneme ke stromu najednou.“ A tak šel kočí dál, pán blíž. Vyběhli zároveň, ale když už byl kočí u stromu, upadl, pán se svalil přes něho a hlavou rovnou do stromu. Rozrazil si hlavu, až mu krev tekla proudem. Ovázal si ji a šel k povozu. A hned se ptá kočího: 
„Co je těžší: tlačit bryčku, nebo nést chomouty?“ 
„Sám přece víte, že když kůň táhne vůz, nikdy se nezpotí. Ale pod chomoutem je celý mokrý. Jak by tedy chomout nebyl těžší?“ 
„Tak ty, kočí, poneseš chomouty a já povezu vůz. Nesmím nosit nic těžkého.“ 
Kočí si na obě ruce navlékl chomouty a šel si pohodlně. A pán se dře, táhne bryčku, pot z něho proudem lije. Zůstal daleko za kočím, až ho ztratil z očí, a volá: 
„Počkej na mne!“ 
Kočí se zastavil a čeká na pána. Ten přijel s vozem a povídá: 
„Polož chomout do vozu a potáhneme spolu!“ Kočí položil chomout do vozu, vsunul do každého kola tyčku a sám tlačil málo. Pán napjal všechny síly, ale hnout z místa se nemůže. 
„Nejde to,“ povídá, „Ty vezmi chomouty a já zase potáhnu vůz.“ Kočí vytáhl tyčky, vzal chomouty a šel napřed. Pán dojel až do vsi, paní mu vyběhne vstříc a povídá: 
„Blahopřeju ke koupi!“ Pán vyvalil oči a ptá se: 
„K jaké koupi?“ 
„Vždyť jsi poslal toho mužského pro pět tisíc; odvezl Ti je v kočáru i s našimi koňmi.“ A tak si pán jen povzdechl a zasmál se: 
„Alespoň že ten chlap nepodvedl jenom mne, ale i Tebe!“

Zdroj: www.abatar.cz