Sedmero krkavců

Byl jednou jeden muž a ten měl sedm synů, ale žádnou dcerku, což ho velmi trápilo. Nakonec přišla jeho žena opět do naděje, a když se dítě narodilo, byla to holčička. Ale bylo takové neduživé ubožátko, že si se křtem raději přispíšili. Otec poslal jednoho z chlapců ke studni, aby přinesl křestní vodu, ale na tu práci byli žhaví všichni bratři, a tak se ke studni rozeběhli a strkali se a přetahovali, až džber shodili do vody. A tak tam bezradně stáli a žádnému se nechtělo domů. Když se žádný nevracel, tu otce napadlo, že je v tom nějaká hra či neplecha, pro kterou na vodu zapomněli, a sestřička teď zemře nepokřtěna, velmi se rozzlobil a zvolal: „Buďte prokleti, krkavci!“ Sotva ta slova dořekl, zvedla se velká bouře, vysoko na nebi se zablesklo a u studny místo chlapců poletovalo sedm krkavců černých jako úhel. Vzít kletbu zpět, k tomu neměl nikdo moci a ubozí rodiče trpce litovali ztráty svých sedmi synů. Všechnu svoji lásku věnovali jedinému dítku a dívenka kupodivu nabrala brzy síly a den ode dne byla krásnější.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Dívka rostla a dlouho nevěděla, že měla nějaké sourozence, neboť rodiče o nich nemluvili. Jednoho dne ale slyšela sousedy, jak si povídají, že je věru krásné dítě, jen škoda, že je tu na úkor svých bratrů. Velmi zarmoucená šla za rodiči a ptala se, kde má bratříčky a co se s nimi stalo. Nyní jí museli vyjevit pravdu, ale trvali na tom, že ona byla pouhá nevinná příčina toho neštěstí, že to byla Boží vůle. Ale dívence nedalo svědomí spát, neustále myslila na to, že sourozence musí vysvobodit. Neměla klidu, až se jednoho dne tajně nevydala do světa, aby své bratříčky našla a zbavila prokletí. Z domova si vzala na památku jen prsten rodičů, bochníček chleba, aby zahnala hlad, džbánek vody, aby zahnala žízeň a sesličku, aby si na ní mohla cestou odpočinout. A šla a šla, dál a dál až na samý konec světa.

Jednoho dne dorazila ke slunci, které bylo velmi horké a strašlivé a prý požíralo i malé děti. Rychle odtamtud utekla a dostala se k měsíci, ten byl zase velmi studený a stejně hrozivý, a když ji uviděl, pravil: „Čichám, čichám člověčinu.“ A tak utekla pryč, až přišla ke hvězdám, ty byly milé a přátelské a každá si vyzkoušela její sesličku, aby si na ni odpočala. Ráno ji za její dobrotu věnovaly netopýří kůstku a pravily jí, že bratři jsou ve Skleněné hoře, bránu otevře tou netopýří kůstkou. Dívka za kůstku poděkovala a pečlivě zabalila ji do šátku.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Putovala dlouhý, předlouhý čas, až na druhém konci světa našla Skleněnou horu. Brána byla zavřená, a tak rozvinula šateček, aby vytáhla netopýří kůstku, ale ta v něm nebyla, někde ji cestou vytratila. To bylo k zoufání, měla bratry na dosah, ale neměla klíč k bráně. Tak vzala nůž a uřízla si malíček, kterým pak bránu otevřela. Když vešla dovnitř, přicházel jí v ústrety skřítek a ptal se, co tu pohledává, a ona pravila, že hledá sedm krkavců, sedm bratříčků. Skřítek řekl, že nejsou doma, ale muže na ně počkat. Zatím připravil pro své pány jídlo, prostřel sedm talířků a sedm pohárků, z každého talířku si vzala sousto, z každého pohárku se napila jeden hlt a do toho sedmého vložila prsten rodičů.

Najednou uslyšeli šum a svist a skřítek zvolal, že to se vracejí jeho pánové. A za chvíli zasedli krkavci k jídlu a každý se ptal, kdože mu to ujedl z talířku a upil z pohárku, že to musel být nějaký člověk. A když se ten sedmý podíval na dno svého pohárku, zablyštěl se tam prsten. Tu na něj lépe pohlédl a poznal prsten rodičů. „Dej Bůh, aby to byla naše sestřička, to bychom byli vysvobozeni“ zvolal.

A opravdu, dívka, která byla ukryta pod stolem, na to zavolání vylezla ven a v tu ránu se krkavci zase změnili v chlapce. Objímali se a líbali a s veselou pak šli společně domů.