Sedum Švábů

Jednou se dalo do kupy sedm švábů. První byl pan rychtář, druhý Kuba, třetí Martin, čtvrtý Jura, pátý Michal, šestý Janek, sedmý Vítek. A všech sedm si vzalo do hlavy, že budou chodit světem, vyhledávat dobrodružství a konat slavné činy. Jenže na takovou nebezpečnou cestu se nedá jít s holýma rukama, na to museli být ozbrojeni, proto uvažovali, jakou zbraň si vzít. S mečem zacházet neuměli, a taky by jim byl při chůzi překážel a pletl se mezi nohy. A tak se usnesli, že si dají udělat kopí, pro všech sedm jedno jediné, ale zato náramně silné a dlouhé: když takovou zbraň ponesou spojenými silami, ani tu tíhu neucítí a budou se aspoň držet hezky pohromadě.
Když bylo kopí hotové, ještě nějaký čásek čekali, až bude hezky teploučko, a v červenci slavně vyrazili. Všech sedm jich neslo to společné kopí, vpředu šel ten nejudatnější z celého mužstva, což musel být ovšem pan rychtář, za ním se pěkně srovnalo ostatních šest, Vítek byl poslední. Tak chodili, rozhlíželi se po té krásné zemi švábské a starostí měli taky dost: aby v poledne dostali v hospodě dobrý oběd a večer dobrou večeři a pohodlnou postel. Ale dobrodružství je pořád ještě žádné nepotkalo, leda trochu zlosti, když se jich někdo třeba optal, kam se ženou s tou klanicí od vozu.
Jednou kvečeru tak táhli po lukách k vesnici, kde měli přenocovat, ale ta jako by před nimi utíkala, pořád tam nemohli dojít. Najednou v tom soumraku přeletěl za křovím nedaleko nich nějaký chrobák nebo sršeň a hrozivě bzučel. Pan rychtář se lekl, že málem upustil kopí, a po celém těle mu vyrazil úzkostný pot.
„Neslyšíte?“ volal na své druhy, „jemináčku, to rachotí buben!“
Kuba, který držel kopí hned za ním, taky hned ucítil nějaký čmoud a dotvrdil:
„Už je to tak, něco se děje, cítím střelný prach a doutnák!“
Jen to dořekl, dal se pan rychtář horempádem na útěk a hupky byl přes nejbližší hlohový plot. Ale tam doskočil přímo na zuby hrábí, které tam zůstaly pohozené od senoseče, takže se mu hrabiště vymrštilo rovnou do obličeje a dostal ránu, až mu v očích zajiskřilo.
„Ouvej, ouvej,“ křičel pan rychtář, „zajmi mě, já se vzdávám, vzdávám se!“
Ostatních šest také hned jeden za druhým přeskákali k němu a křičeli:
„Když se vzdáváš ty, vzdám se taky, když se vzdáváš ty, vzdám se taky.“ A všichni zdvíhali obě ruce nad hlavu na znamení, že se vzdávají. Ale na louce nebylo ani potuchy po nepříteli, který by je spoutal a odvedl. Konečně se dovtípili, že se v tom šeru dali oklamat. A aby se jejich příhoda neroznesla a lidé se jim nesmáli, všech sedm se při svém kopí zapřísáhlo, že o tom pomlčí aspoň tak dlouho, dokud některému neujede jazyk a mimoděk to nevyšplechtne.
Vyspali se a táhli dál. Několik dní zase jen pokojně šlapali, ale potom je čekalo nové nebezpečí, které se s tím prvním nedá vůbec srovnávat. Gesta vedla přes veliký úhor a tam seděl na sluníčku zajíc, uši vzhůru, veliké oči strnule vyvalené, a tak spal s otevřenýma očima. Při pohledu na to strašlivé divoké zvíře se všichni polekali a radili se, co udělat, aby to bylo co nejméně nebezpečné. Byli by nejraději utekli, ale co. když se ta obluda, ten drak nebo co to je, pustí za nimi a všechny je schlamstne i s botama! A tak si řekli:
„Nic platno, tady musíme podstoupit těžký a nebezpečný boj, čím dřív, tím lip, jen rychle do toho a půl je hotovo!“ Všech sedm popadlo kopí, pan rychtář vpředu, Vítek vzadu. Panu rychtářovi se moc nechtělo, pořád ještě kopí zadržoval, ale Víteček vzadu dostal náramnou kuráž, chtěl, aby už vyrazili, a volal:
„Vzhůru, Švábi, na něj prudce, nebo ať Vám zchromnou ruce!“
Jenže Janek ho uměl usadit a povídá:
„Bodejť že máš plno reci, jsi poslední v té draci seči.“
Michal zvolal:
„Drak přece není chlupatý! Bude on to sám rohatý.“
Potom byl na řadě Jura a povídá:
„A když ne sám čert, tak jeho máma, anebo rarach, pámbu s náma!“
Martinovi se najednou rozsvítilo v hlavě a povídá Vítkovi:
„Ty to zkus, Vítku, vpředu jít, já budu Ti zezadu prsa krýt.“
Ale Vítek dělal, že neslyší, a Kuba řekl:
„Jen rychtáři náleží první místo, komu čest, tomu čest, to je jisto!“
A tak si pan rychtář dodal odvahy, napjal kolena, aby se mu neklepala, a důstojně povelel:
„Tak za mnou! Každý paže tuž, v boji se pozná čacký muž.“
Teď se konečně rozhoupali a pomalounku polehounku šli na toho draka. Pan rychtář se křižoval a vzýval o pomoc všecky svaté, ale když to všechno pořád nic nepomáhalo a on se dostával k nepříteli pořád blíž a blíž, už to nevydržel a začal v hrozném strachu křičet, jako by vyháněl dobytek, který zašel do škody:
„Hou, hahou! Hola hou!“
Zajíc se tím křikem probudil, polekal se a vzal do zaječích. Když ho pan rychtář uviděl takhle utíkat z bojiště, byl radostí celý pryč a zvolal:
„Drak je pryč, a jak byl blízko!
Teď je z něho zaječisko.“
Ale spolek Švábů neměl těch dobrodružství ještě dost a šel pořád dál, až přišel k Mosele. To je bahnitá, tichá a hluboká řeka a vede přes ni jen málo mostů, lidé se přes ni na mnoha místech musí dát převážet na pramici. Tohle našich sedm Švábů nevědělo, proto zahalekali na prvního muže, který na druhém břehu něco rýpal, a zeptali se, jak se tady člověk dostane přes vodu. On jim nerozuměl, jednak pro tu dálku, jednak pro jejich švábštinu, protože sám mluvil nářečím trevírským, a zavolal na ně:
„Co? Co chcete?“
Teď zas oni špatně rozuměli jemu, a pan rychtář tvrdil, že jim určitě říká:
„Brod, broďte se.“ A protože byl pořád v čele, začal se také první sbírat na cestu a vešel do řeky. Za chvilku zapadl do bahna a brzy ho pohltily dorážející vlny na hlubině. Ale vítr hnal jeho veliký, široký klobouk přes vodu na protější břeh a nějaká žába si k němu sedla a kvákala:
„Kvak, kvak, kvak.“
Ostatních šest to přes vodu slyšelo jako:
„Tak, tak, tak,“ a povídali si:
„Náš předák, pan rychtář, na nás volá. Když se může přebrodit on, můžeme my taky.“ A hned všichni najednou naskákali do vody a utopili se. Tak jich jedna žába šest připravila o život a žádný ze sedmi Švábů se už domů nevrátil.