Šestka táhne světem

Byl jednou jeden muž, co rozuměl každému řemeslu, a ten statečně a čestně sloužil ve válce, ale když ta skončila, byl propuštěn a jako mzdu dostal jen tři krejcary, což ho tak rozčílilo, že si řekl, že ve spolku se správnými kamarády se ještě uvidí, zda mu král pořádně nezaplatí. Nabroušený jako hladový vlk si vykračoval lesem až přišel k jednomu, co byl takový silák, že trhal ze země vzrostlé stromy, jako by to byla stébla trávy. Voják se ho hned ptal, zda-li by s ním nešel do světa, aby trochu zatřásli královským měšcem. Silák si jen vymínil, že napřed zanese tu trochu dříví, co tu nadělal, své staré matičce a hned s ním do toho světa půjde. A jak řekl, tak udělal a ve dvou šli lesem dál.
Tu uviděli nějakého lovce, jak klečí na kolenou a puškou na něco míří. Překvapeně se ho zeptali, co míní střelit, když kolem není ničeho k vidění. Chlap odpověděl, že asi dvě míle odtud sedí na větvi dubu moucha a on ji chce střelit do levého oka. Takový kumštýř by se vojákovi hodil, a tak lovci nabídnul, ať s nimi jde do světa, že nebude litovat a když budou tři, nemusejí se bát ničeho; ba ani samotného krále.
Putovali společně, až přišli na pláň, kde stálo sedm větrných mlýnů, které se divoce točily, ačkoli ani zprava ani zleva nefoukal vítr, ba nepohnul se ani lísteček. Voják i jeho druhové se tomu velmi divili, jak se ty mlýny tak samy od sebe točí, a pokračovali v cestě, když přišli k jednomu, co seděl na stromu, držel si přikrytou jednu nosní dírku a druhou foukal a dul, že se stromy ohýbaly až k zemi. Ptali se ho, co to provádí, a on jim pravil, že dvě míle odtud stojí sedm větrných mlýnů a on je pohání. I toho musel voják mít a nedalo mu to velkou práci ho přemluvit.
Šli dál a uviděli jednoho, který stál na jedné noze, druhou měl odepnutou a položenou vedle sebe, a když se ho zvědavě ptali, co že to provádí, řekl, že je znamenitý běžec, že kdyby měl připnutou i tu druhou nohu, byl by rychlejší než vítr. Toho vzali také s sebou stejně jako toho, co měl na hlavě klobouček, naražený až na uších. Ptali se ho, proč si klobouk nenasadí řádně, že vypadá jako úplný blázen, a on jim odvětil, že to nemůže, neboť když on si klobouk narovná, tu přijde tak obrovský mráz, že ptáčkové budou z nebe padat zmrzlí na zem.
Tato podivuhodná šestice doputovala do královského města zrovna ve chvíli, kdy dal král vyhlásit, že kdo poběží s jeho dcerou o závod a vyhraje, stane se jejím mužem, ale když prohraje, ztratí hlavu. Kamarádi neváhali a dali se u krále ohlásit, kde voják pravil, že za něj poběží jeho kamarád. Král souhlasil ale do sázky musel dát hlavu voják. Když bylo vše ujednáno a domluveno, nasadil si běžec druhou nohu. Vítězem bude ten, kdo dříve přinese vodu ze vzdálené studny, k tomu on i princezna dostali stejný džbánek a závod byl odstartován. Princezna uběhla teprve malý kousek, když běžec zmizel v dáli, však upaloval jako vítr. Za pár chvil byl u studny, naplnil džbánek a obrátil se zpět, ale cestou ho přepadla únava, tak džbánek položil, natáhnul se a usnul. Jako podušku si pod hlavu dal koňskou lebku, aby ležel nepohodlně a dlouho nespal. Zatím princezna, která uměla utíkat rychle jako žádný jiný člověk, dorazila ke studni, naplnila džbánek a obrátila se k domovu. Cestou uviděla spícího běžce, což ji přišlo vhod, vzala jeho džbánek, vodu vylila a běžela dál. Nyní by bylo vše ztraceno, kdyby se lovec ostřížím zrakem nepodíval do dálky a z ramenou nesundal pušku a koňskou hlavu z pod běžcovy hlavy neodstřelil. Ten se probudil, vyskočil a uviděl prázdný džbánek, ale neztratil rozvahu, doběhnul zpět ke studni, kde ho naplnil a běžel jako vítr na zámek, kde byl o celých deset minut dříve než princezna.
Král i jeho dcera byli zlostí bez sebe, že ji porazil obyčejný voják, a tak se radili, jak by se jich zbavili. Nakonec král vymyslel opravdu něco velmi zlotřilého. Nechal si těch šest zavolat a řekl jim, že mají jistě hlad a žízeň a nyní se mohou dosyta napít a najíst, zavedl je do komnaty, která měla železnou podlahu i dveře a okna byla chráněna železnými mřížemi. Stál tam bohatě prostřený stůl, a když se k němu usadili, král vyklouznul ven a dveře nechal pevně zavřít, pak pod komnatou rozdělali oheň, až se železo rozžhavilo do běla. Těm uvnitř přišlo velké horko, ale okna byla zamřížována a dveře zamknuty, poznali, že jim král nastrojil zlou léčku, ale mrazivec si narovnal klobouk a tu se jalo mrznout, až jídlo na mísách ztuhlo na kámen. Za pár hodin si král myslel, že je vše vyřízeno, a nechal dveře otevřít. A tu s údivem viděl, že těch šest je zdrávo a veselo, v komnatě je velmi chladno a na mísách leží zmrzlé zbytky jídla. Zlostí bez sebe běžel za sluhou, co měl přikládat, proč nezatopil, a tu viděl, že oheň hoří mocným plamenem a žár rozpaluje železnou podlahu. Těch šest být musí čarodějové!
Král si nechal vojáka zavolat a ptal se ho, zda by místo dcery nechtěl raději zlato, což bylo tomuto vhod, vždyť kvůli tomu přišel, jen si vymínil, že dostane to, co unese jeho služebník a že si pro zlato přijde za deset dní. Pak nechal voják svolat všechny krejčí říše a museli mu ušít ten největší ranec na světě, který vzal silák na ramena a ve stanoveném čase se vydali na královský zámek. Král se trochu zalekl, když viděl tak velký ranec, ale slib je slib, tak přinesli první tunu zlata, které zmizelo na dně pytle. Přinesli druhou a té se vedlo stejně, nakonec musel král nechat vynosit celý svůj poklad, a přesto byl pytel ani ne způli plný. Z celé říše se tedy sjelo sem tisíc vozů se zlatem, teprve pak byl pytel jakžtakž zaplněn a silák byl spokojen, hodil si pytel na ramena a těch šest se vydalo ze zámku pryč.
Zoufalý ožebračený král svolal své rytíře a poručil jim, aby těch šest chlapů bez milosti zabili, poklad jim vzali a donesli zpět. Tak těch šest obklíčily dva regimenty zbrojného lidu a bylo jim předneseno, buď zlato vrátí nebo bídně zahynou. Místo odpovědi k nim přilétlo takové fouknutí, že nedůstojně popadali z koní a dali se na útěk. A jejich velitel, co byl při pádu zraněn, křičel, že takovou pohanu si snad nezasloužil. Tak foukač v tom vojáků víření ustal a voják veliteli řekl, aby králi vyřídil, že vojska již posílat nemá, protože to proti nim nic nezmůže. A bylo to!
Král ostrouhal a těch šest brachů přišlo domů, rozdělilo si poklady a žilo šťastně a spokojeně v dostatku až do konce svých dní.