Skřítci - Čeští žraloci

Seděli všichni u stolu. Mladý Karel ani nepípl, nechal mluvit svého otce, ale ukázalo se, že věděl proč. Jeho táta uměl vyprávět – a jeho příběh stál za to. „Žili jsme si tak pokojně, jak si to dokážete představit,“ začal pan Adam. „Měli jsme s Ivanou krásné dítě, oba jsme měli zajímavou práci a bydleli jsme v pěkném bytě v Praze. A pak se náš svět v jediném okamžiku zřítil...“ Víťa s Jankou poslouchali, ani nedutali. „Naši katastrofu zahájil opilý řidič,“ pokračoval pan Adam. „Vyletěl v zatáčce a v plné rychlosti to do nás napálil. Seděl ale v těžkém terénním autě a my ve starší lehčí škodovce. Proto vyvázl bez škrábnutí, zatímco nás dva odvezla sanitka těžce zraněné do nemocnice.“ „Takže jste doplatili na nějakého silničního piráta?“ řekla soucitně Janka. „Doufám, že to aspoň pořádně odskákal!“ „Nic se mu nestalo,“ mávl rukou pan Adam. „Ten chlap byl příliš velké politické zvíře, než aby na něho policie mohla. Samozřejmě odmítl nejen dechovou, ale i krevní zkoušku, takže od soudu odešel jako nevinný. Jako viníka nehody soud označil mě, ačkoliv proti mně neměl sebemenší důkaz – k nárazu došlo na naší polovině, jeli jsme předpisovou rychlostí, brzdná dráha se zachovala jen od nás – jenže protivník měl na své straně politickou stranu a soudkyni, která byla její fanynkou. Výsledkem soudu bylo, že pojišťovna tomu pirátovi proplatila všechny škody, jako by šlo o naši odpovědnost, a my jsme coby viníci nejen přišli o zničené auto, ale ještě jsme museli zaplatit soudní výlohy – včetně nehorázné odměny zmanipulovanému soudnímu znalci.“ „To tedy nebylo moc spravedlivé,“ řekl Víťa zamračeně. „Náš táta taky říká, že běžný člověk nesmí padnout soudům do spárů, i kdyby byl nevinný jako lilie!“ „V Čechách se dnes obyčejný člověk spravedlnosti nedovolá,“ vzdychl si pan Adam. „Kluka si naštěstí odvezli rodiče mé ženy, že se o něho postarají. Pak na nás přišla další rána. Téhož dne se v jiné dopravní nehodě zranilo další politické zvíře. Přivezli toho opilce na jednotku intenzivní péče – a protože tam bylo plno, přesunuli moji ženu na obyčejný pokoj, kde do rána bez dozoru lékařů a bez pomoci zemřela.“ „To snad ani není možné!“ vybuchla Janka. „V Čechách je možné všechno!“ pokračoval muž. „Nemocnice ani lékaři samozřejmě nepochybili a z lékařského hlediska bylo vše v nejlepším pořádku. V době, kdy jsem ležel se zraněním v nemocnici, mi dal zaměstnavatel výpověď, nejenže mi nezaplatil nemocenskou, ale protože jsem nemohl včas reagovat, nedostal jsem ani žádné odškodné. Místo toho mě dal k soudu můj domácí – za dluh na nájemném. A tentokrát soud soudil rychle. Ačkoliv jsem ještě ležel v nemocnici, odsoudil mě v mé nepřítomnosti a když jsem se vrátil, bydlel již v našem bytě jiný nájemník. Zůstaly mi holé ruce a obrovské dluhy.“ „Vy jste měli dluhy?“ podíval se na něho tázavě Víťa. „Předtím ne, ale exekutor nám zabavil nejen zařízení bytu, ale obstavil nám také účet u banky a protože veškeré úspory naší rodiny nestačily za zaplacení soudních výloh, pokut, nemravných odměn exekutorovi a úroků z dluhů, udělal mi na kontě ještě stotisícový dluh. Zůstal jsem tedy bez zaměstnání, bez prostředků, bez bytu, a navíc s obrovským dluhem, na který mi banka napařila nekřesťansky lichvářské úroky. Zůstaly mi jen oči pro pláč.“ „To snad ani není možné!“ vyjekl Víťa. „Že může exekutor zabavit všechno, to nám už naši říkali, ale musí přece dlužníkovi ponechat alespoň životní minimum!“ „Jo – to snad platilo na počátku,“ řekl smutně pan Adam. „Taky jsem doufal, že když mám zakázaný kontokorent, mohou mi sebrat jen co tam mám. V Čechách má ale exekutor 26 pravomoc nařídit bance, aby mi dala i proti mé vůli půjčku – kterou pak bude vymáhat. Je to začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Přijdete na sociálku, ale jakmile tam zjistí, že máte dluhy po exekuci, jste pro ně nezodpovědný živel, můžete si za to sám a protože nepatříte ani k diskriminované menšině, máte nárok pouze na dávky v hmotné nouzi. Jenže ty pošlou na obstavené konto, kde nestačí ani na zmírnění úroků. Ve skutečnosti tedy opět nedostanete ani korunu. I kdybych si našel zaměstnání, peníze do ruky bych nedostal. V Čechách totiž platí zákon, podle kterého můžete dostat výplatu jedině na účet – a když je účet v mínusu, peníze tam jen zahučí jako do černé díry.“ „Ale vždyť jste do toho spadl bez vlastní viny!“ namítal Víťa. „Kdybyste se zadlužil kvůli vlastní hlouposti, nic neřeknu, ale vás do toho dostal ten silniční pirát!“ „Taky to tak vidím. Jenže ten chlap byl velké politické zvíře, ten to odnést nemohl. Na kom se měly soudy vyřádit? Jak se říká, nejhorší katastrofa je srážka s blbcem. Nejhorší je, když je jich celá politická strana. Proti nim pak není obrany.“ „To je... to je... prostě nemám slov!“ řekl zdrceně Víťa, jako kdyby se to stalo jemu. „Co jste pak dělal?“ zeptala se soucitně Janka. „Říká se, když smůla, tak hodně lepivá,“ pokračoval pan Adam. „Jako bezdomovci mi tchán s tchyní odmítli vrátit Karlíčka – že nejsem schopný se o něho postarat. Vlastně to byla pravda, kam bych tenkrát s klukem šel? Někam na ubytovnu? Jednak jsem na ni neměl, byl jsem bez práce a bez bydliště mě nikdo nechtěl zaměstnat. A nebyl jsem jediný bezdomovec ve stejné nebo hodně podobné situaci. Pár týdnů jsem se živil žebrotou, až jsem se sám sebe zhrozil. Když mě pak několikrát zatkla policie, když jsem přespával v kanálech, došlo mi, že takový život nemá smysl. Jenže co s tím? Zatímco jsem zoufale, ale marně hledal práci, dluhy mi v bance utěšeně narůstaly. Dnes mám nejspíš dluh tak půl miliardy – jenže co jsem opustil náš prohnilý svět, peníze mě přestaly zajímat. Vrátit se tam nehodlám, tady je lépe.“ „Ale jak jste se sem dostal?“ vrtalo hlavou Víťovi. „Abych nespal v kanálech, hledal jsem jiné místo,“ pokračoval tedy pan Adam. „Až se mi podařilo najít poblíž Prahy jeskyni. Netušil jsem, že je to flég, jeden z východů frytočni. Jenže jsem to brzy poznal. Flég mě zaujal a podíval jsem se tedy dál. Tady jsem našel aspoň část svého štěstí. Nepadl jsem do pařátů zdejších dravců, ale objevil jsem skřítky. Nabídli mi azyl, přijal jsem jej – a dodnes toho nelituji. Zabydlel jsem se, unesl jsem ze Země svého syna – přiznávám se, bylo to proti českým zákonům, ale na ty jsem se beztak rozhodl kašlat – a ani on toho dnes nelituje, viď, Kájo! Unesl jsem ho přes plot, naštěstí poznal tátu a šel se mnou dobrovolně a tady jsme si to později vyříkali jako chlap s chlapem.“ „Ale jak se tady živíte?“ zajímalo Víťu. „Tady to není problém, jako na Zemi,“ řekl pan Adam. „Nepotřebujeme ani korunu, euro ani dolar. Máme kde bydlet, máme proč žít.“ „Jste tu ale sami...“ „To ani zdaleka ne,“ usmál se pan Adam. „Nás ztroskotanců je tu víc, jen se tak často nenavštěvujeme. Někteří se dokonce vrací zpátky na Zem – to by mohlo čekat tady Káju, až ho zdejší samotářský život omrzí. Já se vracet nechci. Co by mě tam čekalo? Miliardový dluh, žebrota a bydlení v kanalizaci? Děkuji, nechci, nemám zájem.“ „A tady je to lepší?“ nadhodil Víťa. „Jak pro koho,“ vzdychl si pan Adam. „Pro ztroskotance, jako jsme my, je tady hotový ráj. Samozřejmě bez většiny vymožeností pozemské civilizace, ale i bez peněz a bez dluhů. To stojí za některá omezení! Kdybyste se někdy dostali do takového svrabu, také by vám to 27 tady připadalo lepší. To záleží na tom, jak se vám na Zemi daří. Vy jste zatím děti, asi se vás to ještě netýká, ale zkuste se někdy zeptat rodičů, jak se vám vlastně vede!“ „Nám to rodiče občas říkají,“ pochlubil se Víťa. „Hlavně když na něco nemáme.“ „Taky už občas na něco nemáte?“ podíval se na ně shovívavě pan Adam. „Máte aspoň auto a televizi?“ „Auto máme, starou škodovku,“ řekl Víťa. „Táta říkal, že možná uhrajeme ještě jednu technickou kontrolu, ale až vláda zpřísní emise, jak tím poslední dobou vyhrožuje, půjde naše škodovka bez milosti do šrotu. Televizi máme, ale příliš ji nesledujeme, poslední dobou stojí pořady za starou bačkoru.“ „Kdybyste ji posuzovali nezaujatěji, přišli byste na to, že televize stojí za bačkoru celá a od samého začátku,“ usmál se pan Adam. „Pamatuji se na bájení, jak bude podporovat šíření vědy a jak bude hlídat politiky, aby nemohli páchat lumpárny... šíření vědy se omezilo na pár nezáživných pořadů a místo aby televize kontrolovala politiky, politici kontrolují televizi a bez milosti vyhodí každého, kdo se proti nim ozve.“ „Teda, vy byste si rozuměl s naším tátou!“ řekla obdivně Janka. „Táta tvrdí, že svoboda slova v tisku a televizi platí jen pro jejich majitele!“ „Že by?“ usmál se trochu pan Adam. „Kde vlastně bydlíte? Říkáte, že jste flég objevili při průzkumu okolí vesnice. Mám tomu rozumět, že si tam vaši rodiče koupili chalupu? To byste na tom nebyli tak špatně, nebo ano?“ „Upřímně řečeno, naši tu chalupu koupili na dluh,“ přiznal Víťa. „Na dluh?“ zamračil se pan Adam. „Oni těm žralokům sami lezou do chřtánu?“ „Nic jiného nám ale nezbylo,“ přiznal Víťa. „Bydleli jsme ve městě, ale letos nás pan domácí vyhodil z bytu. Naši si koupili chalupu na vesnici, abychom nebydleli pod mostem. Jenže na té chalupě visí hypotéka a kdyby se nám nedařilo, schramstne ji banka. Ale když se nad tím zamyslíte, řekněte, co jsme měli dělat?“ „Jo ták... takže vás tam dotlačili...“ přestal se pan Adam mračit. „A mají vaši práci?“ „To zatím ano,“ přikývl Víťa. „Jenže teď budou muset dojíždět mnohem dál než když jsme bydlili v Praze. Nejhorší je, že tady na vesnici není pořádná hromadná doprava a bez auta je člověk vyřízený. Až nám technická kontrola odepíše škodovku, budou si naši muset koupit něco jiného, jenže je otázka, zda na to po zakoupení chalupy budeme mít... ani táta to nevidí příliš růžově.“ „A co vy dva?“ usmál se na ně. „My to zatím jen chápeme,“ řekl Víťa. „Změnit na tom nic nemůžeme, leda to našim neztěžovat nesplnitelnými požadavky, jaké si my socky nemůžeme dovolit.“ „Vy jste socky? Ale vaši přece pracují!“ „V Čechách se socka říká každému, kdo nemá na kontě od milionu vejš,“ vysvětloval mu Víťa. „Můžete být špičkový vědec, lékař nebo umělec, nemáte-li na kontě milion, jste pro všechny pouhá socka.“ „Pravda,“ přikývl pan Adam. „I to patří do dnešního pokřiveného světa.“ „Zdejší svět není tak pokřivený?“ zajímal se Víťa. „Zdejší svět patří skřítkům,“ řekl pan Adam. „Proti našemu lidskému světu je to skoro ráj. Jenže my lidé jsme tu jen z jejich milosti a nemůžeme se tu příliš roztahovat.“ „Takže jste tady zase jen socky,“ vzdychl si Víťa. „Asi máš pravdu,“ připustil pan Adam. „Jenže být tady sockou není tak ponižující jako na Zemi. Na Zemi jsou i boháči závislí na ostatních lidech, ačkoliv si to žádný z nich nechce připustit a většinou se to snaží zakrýt okázalostí. Skřítkům stačí, když v jejich světě nikoho 28 neomezujeme. Zdejší pravidla jsou jednodušší než na Zemi a nedělá nám žádné problémy je dodržovat, takže spolu vycházíme v dobrém.“ „Tahle chalupa tedy patří vám, nebo skřítkům?“ zeptal se opatrně Víťa. „Jak se to vezme,“ pokrčil rameny pan Adam. „Teď je naše, protože ji potřebujeme. Až se Kája rozhodne vrátit na Zem a přestane chalupu potřebovat, vrátí ji skřítkům. Ti ji buď nabídnou jiným potřebným lidem, anebo ji prostě zruší.“ „Zruší – to jako zbourají?“ „Zrušení je rychlejší než zbourání,“ řekl pan Adam. „Ale prakticky máš pravdu. Zbude po ní neporušený kus lesa a nebude nikomu na obtíž.“ „Jste tedy nezávislí na ostatních lidech?“ „Na lidech jsme nezávislí. Jen na skřítcích, ale ti nám nedělají problémy. Samozřejmě, úplná nezávislost je iluzorní, ale zatím nás to netrápí. Nejdůležitější je, že nás odsud nikdo nevyhání a nemáme starosti, co bude zítra.“ „Úplně se ale od lidí oddělit nemůžete!“ řekl Víťa. „Můžete tak žít i dlouhé roky, ale nakonec se k lidem stejně budete muset vrátit.“ „To máš ze své hlavičky?“ usmál se pan Adam. „No – máš pravdu, věčně člověk sám žít nemůže, i když jsme dost soběstační. Člověk je přece jen tvor společenský a nemůže se trvale stranit ostatních. Taky si myslím, že se Kája jednou vrátí mezi lidi. Ale pro mě je to nemožné, já už tady zůstanu navždycky.“ „To nejsou dobré vyhlídky!“ podotkl Víťa. „Nejsou,“ přikývl pan Adam. „Já jsem pro svět nazývaný Země zemřel. Mám tam jen miliardový dluh, který jsem nezavinil a přitom neustále narůstá. Společnost na Zemi už je zkrátka taková. Vysaje člověka jako pavouk mouchu a vyplivne ho do kanálu.“ „Ale co Kája?“ zeptala se Janka. „Kája se naštěstí může dědictví po mně vzdát,“ řekl pan Adam. „Beztak by zdědil jen dluhy. Začínat na Zemi od nuly se dá zvládnout. A kdyby ne, sem se může vrátit kdykoliv. Bude tak svobodnější než většina lidí.“ „Jak se sem může vrátit?“ zajímal se Víťa. „Umí řídit flégy,“ řekl pan Adam. „Ten dar mu skřítkové nechají i kdyby je opustil.“ „Takže on umí řídit hvězdné brány?“ pochopil Víťa. „Jako všichni, koho skřítkové přijali.“ „Možná bychom to také potřebovali,“ vzdychl si Víťa. „Jenže vy jste se ještě na dno nedostali,“ řekl pan Adam. „Nevím, jestli vás skřítkové přijmou. Dost na tom, když se sem občas dostane někdo, kdo už nemá jiné východisko.“ „Myslíte, že jsou ti vaši skřítkové tak... přísní?“ zeptala se i Janka. „Nevím,“ pokrčil rameny pan Adam. „Ale zkus to posoudit nezaujatě a logicky. Zdejší svět patří skřítkům, ne lidem. Když poskytnou azyl dvaceti anebo třeba tisíci ztroskotancům, jejich svět se nezboří. Ale nemůžeme po nich žádat, aby za nás řešili zahnívající problémy našeho lidského světa.“ „To má logiku,“ přikývl Víťa. „Ale v našem světě jsou možná miliony ztroskotanců a spousta jich je na tom ještě hůř než vy. Jenže nemají naději na zdejší azyl.“ „I v tom máš pravdu,“ přikývl pan Adam. „Ale skřítci nemohou řešit zkaženost našeho světa. Když sem tam někomu poskytnou azyl, můžeme jim být vděční, ale vyžadovat to od nich nemůžeme ani pro horší případy než jsme byli my.“ „Proč to v jejich světě jde a v našem ne?“ posteskl si Víťa. „To je chyba nás lidí,“ řekl pan Adam. „Skřítkové jsou prostě skvělí, to jen my jsme se matičce Přírodě trochu nepovedli.“ 29 „A nemohli byste nám... nemohli byste nám nějakého skřítka ukázat?“ napadlo Víťu. Pan Adam se na něho podíval zkoumavě. „Chtěli byste je vidět?“ zeptal se obou. „To se ví!“ odvětil Víťa. „Kdyby to šlo...“ přidala se Janka prosebně. „To bude potíž,“ povzdychl si pan Adam. „Mám od skřítků přikázáno zavolat je, když se tu objeví další adept na azyl – člověk, který sem zabloudil, když už se mu u nás na Zemi všechno zhroutilo: domov, rodina, existence... Jenže vy dva to nejste. Náhodné návštěvníky, jako jste vy dva, máme nejkratší cestou vyprovodit zpátky na Zem. Ale když si to přejete, a když navíc není vyloučeno, že to můžete v dohledné době potřebovat, mohl bych zkusit se skřítky promluvit. Je tu ale menší háček. Se skřítky se nedá mluvit kdykoliv mě to napadne. Mám na to vyhrazené určité chvíle, říkám jim audience. Není to tím, že by se k nám skřítci chovali jako vrchnost, ale zkrátka tu nejsou a dá se s nimi mluvit jen když se sami ukáží.“ „Že bychom tady počkali...?“ napadlo Janku. „To snad ne!“ namítl pan Adam. „Kdybyste se dnes nevrátili domů, měli by o vás vaši rodiče strach. Zkrátka vás teď dovedeme domů – a kdybyste měli v životě obzvláštní smůlu, aspoň budete vědět, kde se můžete pokusit hledat pomoc.“ „Ale – ty brány snad nezůstávají otevřené natrvalo?“ napadlo včas Víťu. „To jistě ne,“ přikývl pan Adam. „Ale to už je jisté riziko, že to nevyjde.“ „A nemohli bychom si třeba dohodnout, kdy tu bránu otevřete?“ navrhla rychle Janka. „Tady Kája říkal, že je umí ovládat.“ „To sice umí, ale dohodnout dopředu otevření brány nesmíme,“ zamítl to omluvně pan Adam. „Dost na tom, že dnes byla brána otevřená nějakým omylem. Měli bychom vyjasnit, proč se to stalo a případně i kdo ji otevřel, brány nesmí být otevírané libovolně. A určitě se to nesmí domlouvat dopředu. Z dosavadního styku s lidmi Země získali skřítkové smutnou zkušenost, že lidé zneužijí všechno. Dokonce i mezi námi azylanty se našlo několik černých ovcí – ale s těmi se skřítkové rychle vypořádali, do jiných světů se už nikdy nedostanou.“ „A co kdybyste to se skřítky dohodli a pak nám dali vědět?“ chytal se dalšího nápadu Víťa. „Vy to přece umíte a smíte, nebo ne?“ „Umíme, ale jak bychom vám měli dát vědět?“ pokrčil rameny pan Adam. „Nechtějte, abych kvůli tomu chodil na Zem! Otevřít bránu – budiž, to smím. Pochopte, nemohu se jen tak vrátit, když mám na Zemi miliardu dluhů! Opravdu nemám zájem dostat se ke vší smůle do pozemského kriminálu. Sem za mnou soudní obsílka nepřijde, ale znáte to – když vám ji nemohou doručit, třeba proto, že nemáte na Zemi trvalé bydliště, soudy mohou postupovat jako kdyby doručena byla a mohou vás odsoudit i v nepřítomnosti – to se přece běžně děje a sám jsem tak byl odsouzený už víckrát! Opakuji – já na Zem nesmím!“ „A nemohl by... třeba Kája?“ napadlo Janku. „Je vidět, že ještě nemáte rozum,“ usmál se trochu smutně, ale přitom shovívavě. „Kdo by vystavil nebezpečí svého jediného syna? Kájovi ještě není osmnáct a pořád by se mu tam mohlo stát, že ho policie na Zemi chytí a násilím vrátí do výchovy tchyni a tchánovi! Ba ne, ani po něm to nemůžete chtít!“ „A co kdybych vám tady nechal svůj mobil?“ napadlo Víťu. „Nastavím na něm přímé volání na Janku a až nám sjednáte schůzku se skřítky, stačí, abyste na chvilku zašli do naší jeskyně, zavolali nám a my tam hned přiběhneme. Pokud se pamatuji, aspoň slabý signál byl i v té chodbě, tím přece nic neriskujete.“ „Mobil... myslíte tím nějakou vysílačku?“ ubezpečoval se pan Adam. „Vy byste nám něco takového svěřili?“ 30 „No jistě, jak jste tady dlouho, že ani mobily neznáte? Mobil má přece dneska kdekdo. A kdyby o nás skřítci nestáli, postačí, když na mobilu zapnete volání, ponecháte jej zapnutý v jeskyni a sami se vrátíte. My tam přiběhneme v každém případě.“ „Ale ten mobil je jistě na baterie,“ namítal pan Adam. „Vydrží nabité... třeba týden?“ „Mobil vypnu,“ řekl Víťa. „Naučím vás zapnout jej a zavolat nám, to jistě zvládnete. Jen bude potřeba, abyste s ním došli do jeskyně, až chytí signál. Dohodneme se?“ „Docela mě těší vaše důvěra, že to tak opravdu provedeme,“ řekl pan Adam. „No, je tu jisté riziko, že to nevyjde,“ připustil Víťa. „Ale je mnohem menší, než že se sem už nikdy nedostaneme. I kdybychom mobil obětovali, může to stát za to.“ „V tom máš zcela jistě pravdu,“ usmál se trochu pan Adam. „Tati – ty jim vážně vyhovíš?“ promluvil konečně i Kája. „To nebude tak těžké,“ obrátil se na něho otec. „Lidi by si měli pomáhat, i když je to někdy nebezpečné. Ale tohle vypadá neškodně. Proč jim tedy nevyhovět? Mohl bys třeba získat kamarády!“ „No dobře,“ připustil Kája. „Říkal jsi mi sice, abych nevěřil nikomu, kdo sem přijde ze Země, ale ty je snad dokážeš odhadnout...“ „Tihle nám nepřinášejí žádné nebezpečí,“ řekl mírně pan Adam. „Nechtějí po nás ani, abychom tam chodili. Na kraji tunelu to snad nebude tak hrozné. A jsou to ještě malé děti!“ „No dobře, jak myslíš!“ ustoupil Kája. Víťa vytáhl mobil, letmo zkontroloval stav baterie a když viděl, že je nabitá, nastavil jako první položku adresáře číslo Jančina mobilu. Pak oběma místním ukázal, jak mají mobil zapnout, kde hledat indikátor signálu a jak vytočit první položku z adresáře – víc by neměli potřebovat. Nakonec mobil vypnul a skoro slavnostně panu Adamovi předal do opatrování. „Pokusíme se vaši důvěru nezklamat!“ slíbil jim pan Adam. „Ale ne abyste na nás do té jeskyně poštvali policii! Já se jen tak chytit nenechám, ale pak bych se postaral o to, aby vaši jeskyni navždycky škrtli ze seznamu flégů – a už nikdy byste tu možnost nezískali!“ Víťa s Jankou samozřejmě slíbili, že všechno zachovají v naprostém tajemství. „Pamatujte si – ani rodičům to nesvěřujte, natož cizím lidem, i kdyby to byli ti nejlepší kamarádi!“ požadoval pan Adam. „Tím spíš, že nedokážete rozeznat, kdo je poctivý a kdo by to jen předstíral!“ „Ale pane Adam,“ namítl Víťa, „my rodičům říkáme všechno. Proč by neměli vědět, co se kolem nich děje? To jim máme lhát?“ Pan Adam se krátce zamyslel. „No dobře,“ ustoupil. „Kdybyste jim museli lhát, řekněte jim pravdu. Ale to jen kdyby se vás otevřeně zeptali, co se tady dělo. Když s tím sami nezačnou, mlčte. Časem jim to jistě řeknete, ale raději později než dřív a čím méně lidí ví o cizích světech, tím lépe.“ To už mohli slíbit bez výčitek svědomí. „Kájo, vyvedeš je ven?“ nabídl otec synovi roli průvodce. „Šel bych sám, ale chci se co nejdřív domluvit se skřítky a víš sám, když jim to dám najevo, že se pak mohou objevit ve kteroukoliv dobu a nebylo by dobré, abych je tady neočekával.“ „Neboj, tati, já je ven dostanu,“ kasal se Kája. Rozloučili se tedy s panem Adamem a vedeni Kájou zamířili do jeskyně proti domku. Kája prokázal, že hvězdné brány skutečně ovládá. Vyptal se jich jen na místo, kudy se dostali do frytočni. První branou prošli jen tak daleko, aby se ocitli za prasklinou s modrým světlem všichni tři i pes. Víťa i Janka dychtili vidět, jak to vlastně Kája zařídí a soustředili se na okamžik, kdy se změní druhá strana brány. Nezjistili ale nic, nebylo vůbec znát, jak to 31 Kája dělá. Prostě se za branou náhle změnil tvar chodby i materiál skály a zdálo se, že je to ta správná strana. Karel junior jim pak pokynul, aby tudy prošli. „Ty tam s námi nepůjdeš, Kájo?“ znejistěl Víťa. „Nechceš ukázat, jak se v Jančině mobilu objeví signál?“ Janka samozřejmě vytáhla svůj mobil a dychtila to Kájovi předvést. „Dobře,“ dal se Kája přemluvit, zřejmě v něm zvítězila zvědavost. „Abyste viděli, že vás nechci podvést, doprovodím vás až na povrch.“ Hned v jeskyni ale bylo jasné, že jsou na správném místě. Na Zemi už bylo trochu šero, ale první, co jim padlo do oka, byl vyčnívající balvan v jeskyni, za rohem ležela správná hromada špalků a napodobenin pravěkých zbraní a když vyhlédli ven, spatřili i správný les. „Jste tu dobře doma?“ zeptal se jich Kája. „Zdá se, že ano,“ odpověděla mu šťastně Janka a předvedla mu, jak se na jejím mobilu objevila indikace slabého signálu. V té chvíli sebou ale Kája mrskl zpátky do chodby. Janka s Víťou se za ním otočili, ale to už jim mizel ve skále. Víťa za ním vstoupil až do skalní chodby – jenže po dvou metrech viděl, že se chodba stále zužuje a mění se v pouhou prasklinu ve skále. Cesta do cizích světů zmizela.