Skřítci - Neandertálci

Toho dne přijely děti do školy o hodinu později. Přijely na elektrických bicyklech, které hned po sesednutí zmizely. Oba pak došli do šatny a chystali se do svých tříd, když je na schodišti potkal ředitel školy. „Copak tak pozdě?“ zajásal, že je načapal uprostřed hodiny při pozdním příchodu. „Vyhořeli jsme, pane řediteli,“ hlásil stejně jásavě Víťa. „Úplně do základů.“ „Budeš si dělat legraci?“ udeřil na něho ředitel. „Vůbec ne, pane řediteli! Vy jste dneska ráno neslyšel hasiče? Bylo u nás šest útvarů! Ještě teď to dohašují! Z baráku zůstaly jen holé zdi a vsadím se, že je statik nařídí strhnout. Bouchla tam flaška propan-butanu, bylo to hustý!“ „A vy jste po takové katastrofě ještě šli do školy?“ „A kam máme jít? Máma říká, že nám bude ve škole líp než na spáleništi!“ řekla Janka. „Jenže tady nemůžete zůstat přes noc!“ řekl komisně. „Však my se po vyučování vrátíme domů!“ mávl rukou Víťa. „Táta chce koupit kus lesa s jeskyní, budeme tam bydlet jako Neandertálci!“ „To snad ne!“ „Ale ano, dneska tak bydlí spousta lidí. Je to ekologické, moderní a šetří to přírodu!“ „No jo,“ zavrčel ředitel. „Lidi dneska naletí na všechno!“ Dnes se nikdo nepozastaví nad rodinou, která musí bydlet v jeskyni, neboť nemá jinou střechu nad hlavou. Ředitel to přijal jako samozřejmost a milostivě oba propustil, aby mohli odejít do svých tříd, kde svým pozdním příchodem způsobili přerušení hodiny, žáky velmi uvítané a oceněné. Omluva, že u nich ráno hořelo, se tak jako u ředitele nesetkala s velkým pochopením, jenže spolužáci ze vsi požár potvrdili včetně podrobností, jako počet účastněných požárních sborů a dokonce i co sami pohořelí nevěděli, že totiž spáleniště prohledávali pyrotechnici ze speciální krajské policejní jednotky! Hodina tím prakticky skončila, učitelé se zvoněním raději odešli, ale diskuse o požáru pokračovala i přes přestávku. Teprve začátek další hodiny přinesl v obou třídách uklidnění. Ve Víťově třídě byla další hodinu písemka, na kterou se všichni museli soustředit – a tím se stal požár vyřízenou záležitostí. „Poslyš, Víťo, co teď budete dělat?“ zeptal se spolužáka Pavel. „Máte kde spát? Třeba by se někde něco našlo...“ „Neboj se o nás, máme kam jít,“ usmál se na něho Víťa. „Jednak máme dobré známé, kteří by pro nás měli místo, ale možná budeme brzy bydlet ve svém. Dům jsme měli proti ohni pojištěný, dneska přece nemůže být žádný dům bez pojistky.“ Neřekl kamarádovi, že pojistku shrábne spořitelna, nechtěl ho zbytečně znepokojovat. Hezké bylo už to, že se o ně Pavel zajímal – i když jako jediný. Počkal na Janku, ale místo na oběd se oba rozhodli nečekat na autobus a spěchat domů. Venku ale právě začalo pršet a Víťa s Jankou se zarazili hned za školními dveřmi na verandě, kde na ně ještě nepršelo. „Takže elektrická kola a pláštěnky do deště!“ vzdychla si odevzdaně Janka. „Ba ne, dneska jsem vymyslel něco jiného!“ sděloval jí tajuplným hlasem. „Elektrická kola jsou dobrá jen při pěkném počasí. Řekneme si o něco lepšího. Prší, nikdo to neuvidí.“ „Nic jiného nemůžeme bez řidičáku řídit!“ připomněla mu opatrně. 128 „Ale můžeme!“ řekl trucovitě. „Koukal jsem se v neděli na Fuhungův katalog. Tam ti toho je! Nejhorší na tom je, že to není srovnané. Nediv se, naši praprapředkové neměli ani páru o počítačích, takže něco jako stromová struktura jim nic neříkala a se systémem třídění katalogu si hlavu nelámali. Starší věci tam jsou úplně bez ladu a skladu a řekl jsem si, že to časem přerovnám. Dá se tam najít spousta zajímavých položek. Takové kůzlečí na jáhlách se šípkovou šalší ze šestnáctého století, to ti je mňamka! Jenže já jsem šel ještě dál.“ „Takže máš nějakou lahůdku z Lukulských hodů ze starého Říma? Anebo pečeni z dob faraónů?“ snažila se to urychlit, neboť se jí zdálo, že to z něho leze příliš pomalu. „Něco ještě staršího,“ řekl. „Ale není to jídlo. Jídlo z té doby by nám ani nechutnalo, Je to takové lepší provedení našeho elektrického kola.“ „Faraonův válečný vůz?“ hádala Janka. „Ne, miradok,“ zavrtěl hlavou. „Patřil kdysi skřítkům, ale je použitelný i pro nás. Jen jsem si ho musel vyžádat mírně zvětšený, jinak by byl pro nás moc malý. Podívej se!“ Před sourozenci se na školní verandě náhle objevilo veliké skleněné vajíčko – nebo to byl skleněný košík, překrytý mýdlovou bublinou? Sahalo jim sotva po ramena a uvnitř nic nebylo, jen dno bylo trochu matnější, jako z mírně kouřového skla. „Není to hmotné,“ řekl Víťa. „Není to ze skla, ale z nějakého silového pole či co to je. Klade to odpor, vítr tím neprojde a uvnitř to udrží stálý tlak vzduchu, ale ruka se ti do toho zaboří a můžeš se vtlačít dovnitř. Když to trochu prohmatáš, zjistíš, že je to pevné jen dole, ale i tam je to jen silové pole, jenže tvrdší. Nasedni z druhé strany, než někdo půjde!“ Předvedl sestře, jak se dá vmáčknout do vajíčka, kde se posadil na průhledné sedátko. Vypadalo to, jako by seděl ve veliké mýdlové bublině. „Pospěš si, ať neděláme někomu divadlo!“ pobídl ji netrpělivě, aby to udělala po něm. Zkusila to a za okamžik seděla vedle brášky. Sedátko na dotyk připomínalo pneumatiku, ale spíš z igelitu než z gumy – až na to, že bez vůně i zápachu. Už – už se chtěla brášky zeptat, co chce dělat, když se s nimi skleněné vajíčko vzneslo. Nejprve zvolna šikmo vzhůru, ale jakmile vyletěli zpod střechy školní verandy, následoval tak prudký kolmý start, až se málem zalkla. Když překvapením polkla, zjistila, že s bratrem rychle letí vysoko nad poli směrem k lesu, kde našli ráno úkryt před nepohodou – k jeskyni pravěkých lovců. Letěli těsně pod mraky, ze kterých pršelo čím dál hustěji, takže se kapky deště rozbíjely o vajíčko, ale nezůstávaly na povrchu, odlétávaly stranou, průhledná plocha před nimi zůstávala suchá a bylo neustále dobře vidět, kam letí. „Jak to řídíš?“ obrátila se udiveně na brášku, když viděla, že tu chybí ovládací prvky. „Jen napůl,“ podíval se na ni. „Řídí se to přáním, jenže si nepřeješ něco vyčarovat, ale zhruba určuješ rychlost a směr. Lítá to velice svižně a samo se to vyhýbá překážkám.“ Vzdálenost od města k vesnici překonali rychlostí, kterou by jim záviděla závodní auta a možná i tryskové stíhačky. Předběhli mraky, začali plynule sestupovat a zpomalovat, takže na kraji lesa měli už jen rychlost jízdního kola. „A teď se dívej, jak se to umí vyhýbat stromům!“ upozornil sestru Víťa. Janka by se chytala všeho čeho by mohla, ale neměla čeho. Nebylo to ale nutné. Letoun s nimi vletěl do lesa, obratně zakličkoval mezi stromy, ale přitom se včas nakláněl, takže je to jen různou silou vtlačovalo do sedačky. Nakonec jemně dosedl před vchodem do jeskyně pravěkých lidí. „To bylo, co?“ pochvaloval si Víťa. „To byla ale paráda!“ vzdychla si Janka, když vystoupili a průhledný miradok poslušně zmizel. „To mě musíš naučit řídit! Ode dneška nechci jezdit na elektrokole, ale jen tímhle!“ 129 „To bude dárek pro naše!“ pochvaloval si Víťa. „Doufám, že nás nechají létat. Zkusil jsem to předevčírem v noci. Tma tomu nevadí, lesem proletíš aniž by to škrtlo o stromy, při přistávání to samo zpomalí, takže to snad ani neumí havarovat.“ „Myslíš si, že na to nebudeš potřebovat pilotní průkaz?“ „Doufám, že ne,“ ušklíbl se. „Vtip je v tom, že miradok není klasické letadlo, takže se na něj nevztahují letecké předpisy. Víš, co se stane, když ho schválně posadíš do rybníka?“ „Plave to?“ hádala. „Zkusil jsem to,“ přikývl. „Normálně přistane na vodu, ale neplave, potopí se a rázem je z něho miniponorka. Plave to jako štika! Škoda, že je nejbližší rybník příliš mělký, zarazil jsem se už ve dvou metrech o dno. Pak se to dokáže nejen dostat na hladinu, ale i vzletět. Je to zkrátka letadlo – obojživelník.“ „Takže letadlo i ponorka... to je fakt super!“ přijala to nadšeně. „Přesně tak!“ souhlasil. „Stálo to za to, prohrabat archiv katalogu?“ „Skládám vám hlubokou pochvalu, Vaše Jasnosti!“ uklonila se Janka prkenně, ale pak se rozesmála. „Ale vážně – miradok je tak úžasný vynález, že to stálo za deset let zkoumání katalogu. Jak to, že o tom nevěděli Adamovi?“ „Myslíš, že o tom nevěděli?“ pokrčil rameny. „Třeba o tom vědí, jen nám to neřekli!“ „Proč nám o tom ale neřekli?“ namítala. „Pochybuji, že by se jim potom tak líbila naše pozemská elektrokola s dojezdem třiceti kilásků a rychlostí čtyřicítka za hodinu.“ „No, možná o tom nevědí...“ přistoupil na to váhavě Víťa. „V tom případě budou rádi, až jim to předvedeme. Dáme teď miradok našim jako dárek, pojď!“ Vběhli do jeskyně jako velká voda, jenomže uvnitř nebyli rodiče ani Plyšák. Víťa si okamžitě přál baterku, ale skalní trhlina byla tmavá a uzavřená. „Že by nám tu nenechali ani vzkaz?“ rozčiloval se Víťa. „Proč tady?“ opáčila klidně Janka. „Vzkazy máme jistě oba v knihafonech!“ Vytáhla mezitím zpod mikiny knihafon a dala si zobrazit zprávy. „Máme tady počkat,“ shrnula to. „Naši přijdou tak kolem páté hodiny. Do té doby se tu máme zařídit, jak chceme.“ „Uděláme si hostinu v pravěkém stylu!“ zajásal Víťa. Obrátil se k hromadě harampádí vzadu v jeskyni a přikulil ke kamennému stolu špalky jako sedačky pro sebe i pro sestru. Pak na kamenný stůl přivolal obrovský stříbrný podnos s celým pečeným seletem, obloženým něčím, co mohl být salát. Něco takového, jako se vidí v historických filmech na stolech králů a středověkých velmožů. „Je to někdy ze šestnáctého století!“ ujišťoval sestru. „Až na ten podnos by to mohlo odpovídat i pravěku, ne?“ „Tak to na tom podnose nech!“ požádala ho Janka. „Ten kamenný stůl je děsně špinavý, kdo ví který pejsek ho počůral! Můžeme snad dělat, jako že to leží rovnou na kameni!“ „Dobře,“ ustoupil. „Ale pračlověci neznali ani příbory, takže to budeme jíst rukama!“ „To beru, ve škole jsem si ruce myla,“ přistoupila na to. Sele bylo horké, Víťa si málem spálil prsty, ale podařilo se mu odtrhnout stehno, které podal sestře, do druhého se vzápětí s chutí zakousl sám. Měli to oba místo oběda, takže měli i ten správný pravěký hlad. Jen jim zlatavá kůrčička chřupala v zubech. Seděli proti sobě v tmavé jeskyni, osvětlované klidným světlem baterky, a usmívali se. Víťa začal schválně nahlas mlaskat a Janka se k němu po krátkém váhání přidala – pravěcí lidé jistě nedbali na královskou etiketu, která by patřila ke stříbrnému podnosu. Možná by se 130 k tomu víc hodil pazourkový nůž, ale sele bylo upečené, jen se rozsýpalo, takže když Víťa ohlodal kosti ze stehna, ulomil si bez námahy přední nohu a pokračoval v hodování. To už byli ale oba najedení. Janka pomalu okusovala kosti, Víťovi zbývalo na přední noze ještě dost masa. Napadlo ho přikusovat k tomu salát, či co to bylo – a opravdu jim to chutnalo víc než samotné maso. „Teď nás tu vidět kámoši ze třídy!“ napadlo Janku. „Měli by z nás psinu!“ mínil Víťa. „Pojď se umýt!“ „Tak sem přičaruj umývadlo!“ požádala ho. Nedávno doplňovali katalog Fuhungova obchodu o nové položky, žádané zákazníky. Mimo jiné v tom byly campingové potřeby, které se jim teď hodily. Stan sice nepotřebovali, ale svítilny na plyn dávaly měkčí světlo než baterka a přenosné umyvadlo se jim zrovna teď také hodilo. Stačilo otevřít láhve balené vody a mohli se umýt. Víťa předtím uklidil zbytky pravěké hostiny i se stříbrným podnosem – kamenný stůl zůstal opět holý. Pak Víťa požádal Fuhunga o další svítilny, aby v jeskyni zahnaly šero, a o dva psací stoly se židlemi, aby mohli v klidu napsat úkoly. Ačkoliv už nebyli na výběrové škole, pořád setrvávali na zvycích z té doby – bylo by hloupé přidělávat rodičům starosti s prospěchem a bylo jednodušší i pohodlnější dělat úkoly včas, než se strachovat, na co zase zapomněli. V nejlepším se ale ozval od vchodu do jeskyně nějaký hluk. „Naši jdou!“ drcla Janka do Víti. Nebyli to ale rodiče. Místo nich do jeskyně vtrhli čtyři místní – tři kluci a jedna holka. Znali je sice ze školy, ale spíš z autobusu, než ze třídy – tihle čtyři patřili do jiných ročníků než Víťa s Jankou. „Tady jste!“ vykřikl na ně jako první František ze třídy o ročník nad Víťou. Do jeskyně vstoupil jako první a ostatní se nahrnuli za nimi. „Vítejte u nás!“ usmála se na ně vlídně Janka od svého stolu. „To je naše jeskyně!“ zamračil se na ně Franta. „Co tady pohledáváte?“ „Našli jsme tu dočasný úkryt,“ oznámil mu Víťa. „Jestli to nevíte, vyhořeli jsme. Vy máte kde bydlet, my jsme teď tady.“ „Ale to je naše jeskyně!“ opakoval nepřátelsky František. „Franto, neblázni, dyť oni fakt vyhořeli!“ obula se do něho jeho kamarádka Božka. „To je snad jedno!“ tvrdohlavě stál na svém Franta. „Tahle jeskyně je naše!“ „Však vám ji zase uvolníme!“ uklidňoval ho Víťa. „Až odsud zmizíme, zůstane to tu jako předtím. Nemusíte mít obavy.“ „Jen aby!“ pochyboval Franta. „Nech to na nás!“ požádal ho Víťa už trochu zamračeně. „Ale – jak jste sem dostali ty psací stoly?“ zajímalo Toma. „Dyť neprojdou vchodem!“ „Pro čaroděje to není žádný problém!“ řekla Janka, ale téhle zmínky si nikdo nevšiml. „Hele, je to teď naše dočasné útočiště, které vám zase vrátíme,“ začal smířlivěji Víťa. „Ale teď tu bydlíme my a vy jste našimi hosty. Chcete? Před chvílí jsme si uspořádali pravé pravěké hody, ale už je to dlouho a já ani Janka nejsme proti jejich opakování. Dáte se pozvat na dobře propečené selátko?“ „Tady?“ podivil se Franta. „Vždyť tu nic nemáte!“ „Pro čaroděje žádný problém!“ řekl Víťa jako prve Janka. „No to chci vidět!“ pochyboval Franta. „Dobře, doneste si každý sedačku, můžeme začít,“ řekl Víťa a šel příkladem, protože z hromady vzadu přikulil dva špalky pro sebe a Janku. 131 Tom se dal strhnout a přinesl dva špalky, z nichž jeden galantně nabídl Božce. Dominik se vrhl pro další špalek a Frantovi nezbylo než se přidat. Víťa mezitím odsunul svůj překážející psací stůl a z kamenného stolu odnesl i campingové lampy, které by překážely hostině. „Prosím – zaujměte místa!“ pobídl hosty. Janka se na svoji špalkovou sedačku vrhla nadšeně, zato hosté ze vsi usedali se značně smíšenými pocity. Aby je ti vetřelci v jejich jeskyni pozvali k prázdnému kamennému stolu, to bylo dost drzé, ačkoliv to jako hra vypadalo dobře. A to i když někteří víceméně uznávali, že se sem Janka s Víťou vetřeli kvůli skutečnému, nezpochybnitelnému živelnímu neštěstí. „Tak se ukaž – blamáž!“ věštil Franta. Blamáž se ale nekonala. Uprostřed kamenného stolu se náhle objevil stříbrný podnos s nádherně růžovým, správně vypečeným seletem. Božka vyjekla leknutím, ale i ostatní hosté byli patřičně ohromení. „Tak si každý ulomte!“ pobídl je Víťa, jako by o nic nešlo. „Komu se pravěký příbor – totiž ruce – nezdá dost dobrý, tomu půjčíme vidličku a nůž.“ O příbor požádala decentně jen Božka – dostala ale obrovskou grilovací vidličku a nůž dranžírák. Chvíli s nimi zápasila, ale když viděla, že nikomu mastnota ze selete na rukou nevadí, příbor odložila na podnos a popadla svoji porci také rukama. To už měli mastné ruce i pusy všichni. „Berte si k tomu salát!“ pobízel je Víťa. „Není to vlastně salát, je to něco ostřejšího, když už nemáme hořčici.“ „Hořčice, ta by teda bodla!“ vzdychl si Dominik. „Jo, jenže v pravěku žádnou neměli,“ upozornil ho Víťa. „V pravěku neměli ani talíře – nebo co to je!“ zavrčel Franta. „Kdoví, jak jedli v pravěku?“ usmál se Víťa. „Podle Macha a Šebestové jedli mamuty s koprovou omáčkou. O tom bych ale s chutí pochyboval.“ „Ty – ale jak se to tady mohlo vlastně objevit?“ řekl Franta poprvé nahlas, co se ostatní z jeho party báli vyslovit. „Slyšeli jste to snad všichni. Pro čaroděje to není žádný problém!“ řekl Víťa. „Chceš nám tvrdit, že čarodějové existují?“ podíval se na něho Franta trochu bezradně, neboť mu vlastní oči říkaly, že se tu děje něco, co se dá přirozeně jen těžko vysvětlit. „To se ví, že čarodějové existují!“ opáčil klidně Víťa. „Dva nás tady vidíš na vlastní oči, nebo už ani vlastním očím nevěříš?“ „Kdo je tady čaroděj?“ obrátil se na něho Franta. „Snad ne ty a tvá ségra?“ „Vidíš, jak ti jde logika!“ usmál se Víťa. „Hádáš správně. Já a moje sestra. Abych byl přesnější, Janka nemůže být čaroděj, ale čarodějnice. Je to přece holka!“ „Já se snad picnu!“ vrtěl hlavou Franta. „To přece nemůže být pravda!“ „Nepicej se, nemáš čím,“ poradil mu Víťa. „Věř trošku vlastním očím a jez, ať ti to nevystydne. Beztak si myslím, že tohle sele je pro šest lidí malé. Víte co? Položte kosti na podnos a stáhněte ruce dozadu – dáme si ještě jedno!“ Podnos plný kostí zmizel a nahradil ho další s novým, opět horkým seletem. Víťa hosty pobízel, ale bylo znát, že první hlad už všechny přešel. Teď už nad pečení vzdychal i největší jedlík Franta. Víťa uklidil podnos se zbytky selete a přičaroval na stůl umyvadlo s balenou vodou, aby si všichni umyli ruce. Nejprve dali přednost Božce, pak Jance a pak se umyli postupně i kluci. Každý dostal nové umyvadlo, láhev balené vody i ručník, přičemž použité nechal Víťa pokaždé zmizet. Oboje vyvolávalo u hostů znovu a znovu údiv. 132 „Hele, vy dva!“ dodal si opět první odvahy Franta. „Jak mi tady na tom místě vysvětlíte, že jste čarodějové, když nám všichni tvrdili, že žádní neexistují?“ „Věříš svým očím?“ nadhodil Víťa. „Tak snad musíš uvěřit, že existujeme, ne? Ale s tím čarováním je to jiné. Samozřejmě v tom není nic nadpřirozeného. Využíváme jen vědy, která tady není tak úplně obvyklá.“ „Vědy?“ vytřeštili oči hosté. „To může být ještě neuvěřitelnější než kouzla a čáry, že?“ řekla chápavě Janka. „To teda je,“ přiznal zničeně Franta. „Proč zrovna vy?“ „Už jste někdy nakupovali v internetovém Fuhungově obchodě?“ zeptal se Víťa. Nikdo se ale nepřihlásil – Fuhungův obchod byl pro ně španělská vesnice. To částečně vysvětlovalo, proč se tak divili – ještě nikdy neviděli, jak Fuhungův obchod funguje. „A kdo z vás nemá vlastní knihafon?“ pokračoval ve zjišťování Víťa. Ukázalo se, že knihafon mají všichni, jenže s sebou ho na ruce měla jen Božka, kluci je po návratu ze školy nechávali doma, aby je na svých výletech neztratili nebo nepoškodili. „Tak si, prosím, přesedněte!“ požádal všechny Víťa. „Knihafony poslouchají jen své majitele, takže tu máme jen tři. Musíme se tedy posadit tak, abyste mohli každý koukat přes rameno do jiného. Ke mně si sedne Franta, k Jance Tom a k Božce Dominik. A dáme si lekci čarování. Nejprve ale musíte všichni slavnostně slíbit, že nic z toho, co se tu dneska dozvíte, proti lidem nezneužijete.“ Taková nabídka se neodmítá, takže všichni čtyři rychle slíbili a pak si ochotně zahráli na Škatulata hejbejte se, až byli rozsazení podle Víťova požadavku. Pak Víťa napovídal Božce, aby vyvolala Fuhungův katalog a vybrala si nějaké zboží. Když se objevilo, naučil ji ještě klíčové mizecí slovo novrozo. „A tímto vás čtyři přijímáme jako učedníky mezi nás, čaroděje!“ řekl pak slavnostně, když si to Božka vyzkoušela i sama, bez nápovědy. „A to je všechno?“ divil se největší skeptik Franta. „To takhle může čarovat každý?“ „Z vás čtyř každý,“ přikývl Víťa. „To neznamená, že všichni lidé. Čarodějný učedník musí mít především vlastní knihafon – ale ty nabízíme a prodáváme tak úspěšně, že je brzy bude mít každý školák a významná část dospělých. Jenže to samo o sobě nestačí. Musíme vám ty knihafony aktivovat, aby vás poslechly. K tomu ale patří, že vám je můžeme také zablokovat, kdybyste porušili slib, který jste nám právě dali.“ „Vy dva?“ nedůvěřoval jim opět tradičně Franta. „Jo, my dva – nebo kdokoliv z kategorie pravých čarodějů,“ ujistil je Víťa. „Dnes jste se stali jen čarodějnými učedníky, rozumíte? Abyste se stali pravými čaroději, museli byste projít branami do jiného světa. Sami to nezkoušejte, to můžete jen pod dohledem.“ „Vy jste už na onom světě byli?“ zeptal se Franta. „Ano, byli,“ přisvědčil vážně Víťa. „A ne jednou. Ale není to bezpečná cesta. Mohli byste tam velice snadno zůstat. Něco vás tam může potkat a sežrat, nestačíte se ani leknout. Takový dvouhlavý drak může být horší než smečka lvů.“ „Dvouhlavý drak?“ otřásl se i Franta. „V jiných světech je příšer plno,“ ujistila ho i Janka. „Hele, dnes jste dostali zasvěcení do kouzel pomocí knihafonu – je to teď vaše kouzelná kniha a měli byste ji nosit pořád u sebe, knihafon vydrží všechno kromě přejetí tankem a možná i to. Ale ještě vám poradíme – moc se tím nechlubte. Nikoho zasvětit nemůžete, to mohou pouze praví čarodějové a do těch vám ještě hodně chybí. Když to někomu předvedete, ale nemůžete mu pomoci stát se aspoň učedníkem, mohli byste velice brzy narazit na pravou lidskou závist. Nemusím vám snad vysvětlovat, co taková nefalšovaná závist dokáže.“ 133 „A co můžete vy dva – když jste praví čarodějové?“ zajímalo Frantu. „Totéž co vy – a něco navíc,“ pokrčil rameny Víťa. „To by bylo na dlouhé povídání, to už nestihneme. Spokojte se tím, co jste dnes dostali, naučte se užívat knihafon k dobrému, abyste nikomu neškodili, časem vás můžeme naučit i něco dalšího, ale pamatujte si – udělat z vás pravé čaroděje nemůžeme. To mohou jen bytosti o něco vyšší, než jsme my.“ „Takže i čarodějové mají nějakou hierarchii?“ hádal Franta. „Ano, hierarchii,“ souhlasil Víťa. „Dobře,“ přikývl Franta. „Ale jak poznám toho čaroděje vyšší kategorie, který by ze mě mohl udělat pravého čaroděje vaší kategorie?“ „Ty v našem světě nepotkáte,“ ujistil ho vážně Víťa. „A kdybyste je přece jen potkali, poznáte je velice snadno – a utečete před nimi.“ „Myslíš? Jak ho tedy poznám kdybych ho přece jen potkal?“ naléhal Franta. „Mají to snad napsané na čele?“ „Ne, ale – nejsou to lidé,“ usmál se Víťa.