Skřítci - Prodejna

Rodinnou radu, jak tomu říkal tatínek, mimořádně u večeře vyvolal Víťa. „Měli bychom začít!“ zahájil, když všichni dojídali. „Začít? Ale co?“ zeptal se táta. „Něco dělat s těmi podmínkami pro návrat lidí ze světa skřítků,“ upřesnil Víťa a hodil pod stůl nenápadně Plyšákovi kousek, aby přestal loudit. „Co máš konkrétně na mysli?“ zeptal se ho tatínek. „Měli bychom začít něco dělat pro lidi, jako jsou Adamovi,“ opakoval Víťa. „Nemusí to být zrovna oni, já bych začal třeba panem Janečkem z města. Je na tom podobně, ale žije tady na Zemi a to pod mostem.“ „A jak bys mu chtěl pomoci?“ „Co takhle ho zaměstnat?“ nadhodil Víťa. „Mohl by třeba něco prodávat.“ „Jak si to ale představuješ?“ „Mohli bychom mu třeba zařídit kiosek poblíž náměstí, třeba směrem na autobusák.“ „Tam už jsou kiosky dva, nebo ne?“ „No právě! Mezi nimi se třetí ztratí.“ „A co by tam měl prodávat?“ „Cokoliv, nebo něco jinýho,“ řekl Víťa. „Ráno cestou do školy se tam pokaždé stavím a zboží mu doplním. Je úplně jedno, co to bude. Fuhungo dodá cokoliv.“ Tatínek se na Víťu podíval trochu vážně, ale trochu pobaveně. „A tím mu chceš pomoci?“ ubezpečoval se. „No jistě!“ řekl Víťa. „Janeček bude mít čím splácet dluhy a časem, až je splatí...“ „Představuješ si to jako Hurvínek válku!“ vzdychl si tatínek. „Janečkovi nepomůžeš, a když, tak leda do kriminálu.“ „Jak to?“ zarazil se Víťa. „No podívej se!“ řekl tatínek. „První a největší problém je, že ignoruješ exekutory. Myslíš, že se spokojí, když jim Janeček začne splácet dluhy? Kdepak – jakmile zjistí, že má nějaký zdroj příjmu, vletí na něho a krámek i se zbožím mu zabaví.“ „To snad nejde!“ zarazil se Víťa. „Nemůžou mu sebrat zdroj obživy!“ „Ale mohou, Vítku, mohou!“ pokýval táta hlavou. „Vždyť to tak běžně dělají!“ „No tak ten krámek bude náš a Janeček bude jen náš prodavač!“ „V tom případě bychom ho museli platit jako našeho zaměstnance,“ namítal tatínek. „Znamená to posílat mu výplatu na jeho konto, na kterém už ale čekají exekutoři – a chudák Janeček zase nic nedostane!“ „Leda by dostával část platu bokem,“ uvažoval Víťa. „Jak – bokem?“ chtěl to upřesnit tatínek. „Pokud vím, to je protizákonné a v tu ránu máme na krku Policii i s finančáky a do toho vězení půjdeme i s Janečkem!“ „Nehledě na to, že si to nějak divně představuješ i s prodejnou,“ přidala se maminka. „Už vidím, jak vykazuješ původ zboží. A když nedoložíš dodavatele, policie si ihned sama jako původ zboží dosadí – kradené.“ „To by nám snad museli nejprve něco dokázat!“ mračil se Víťa. „Snad ještě existuje presumpce neviny, nebo ne?“ „Naopak, synku, naopak!“ řekl táta. „Exekutor přijde do tvého obchodu za Janečkem a zabaví – přesně podle zákona – všechno, co tam najde. Ty mu pak musíš dokázat, že zboží patří tobě a není kradené, jenže exekutora nemusí doklady zajímat, zabaví všechno a ty pak abys pracně dokazoval před soudem, co všechno zabavil neoprávněně. A když máš štěstí, 81 dostaneš to zpět. Otlučené, neboť exekutor nikdy nezodpovídá za poškození. Když nebudeš mít štěstí a on bude rychlejší než naše pomalé soudy, zboží stihne za pakatel prodat v dražbě svým kamarádům a ty dostaneš jen výtěžek dražby, což je tak nepatrný zlomeček z původní ceny, že ti zbudou jen oči pro pláč. Ale bude to přesně podle zákonů! Ba ne, naše zákony nadržují zlodějům, zejména těm z organizované exekutorské bandy. Presumpce neviny platí jen pro občany první a snad i druhé kategorie, jenže my jsme až třetí kategorie, takže jsme vždycky biti.“ „To je ale syčárna!“ vybuchl Víťa. „Syčárna – ale podle zákonů! Francouzský osvícený právník a spisovatel Françoise de Pitaval v osmnáctém století napsal: Jakékoliv setkání s právem znamená pro normálního člověka katastrofu, ať je již vinen nebo ne. Nebylo to v Čechách, ale ve Francii, z čehož je snad jasné, že to platilo a platí všude a za všech časů. Karel Čapek napsal, že zákony píší darebáci, aby si usnadnili zlodějny. Tak to v našem světě chodí!“ „To je přece nespravedlivé!“ stěžoval si Víťa. „Celý náš svět je nespravedlivý,“ přikývl tatínek. „Ano, je to chyba, ale bohužel chyba systému, kterou zdola nenapravíš, dokud ponecháš nespravedlivý systém. I kdybys sehnal pro Janečka všechny peníze i s úroky, čeho tím dosáhneš? Janeček bude možná bez dluhů, ale taky bez kalhot, neboli s holým zadkem, exekutoři dostanou své peníze, budou se mít dál jako prasata v žitě, jen se budou smát a další oběti už si vždycky najdou.“ „A to jim v tom nemůžeme zabránit?“ „Nemůžeme, protože oni postupují podle zákonů. Musel bys změnit zákony, jenže to by ses musel dostat mezi zákonodárce do Parlamentů. To je samo o sobě nesmírně obtížné, ale co horšího, kdo se mezi ty gaunery dostane, toho oni buď velice rychle vyštípou, nebo si ho změní k obrazu svému, aby vyl s nimi – myslím tím přísloví o životu s vlky...“ „To mi nepřipadá zrovna povzbudivé!“ namítl Víťa. „Nechci tě povzbuzovat směrem, kudy cesta nevede,“ řekl tatínek. „Ale nedělat vůbec nic je horší než dělat aspoň něco, i když to nemusí mít okamžitý úspěch!“ namítal Víťa. „Co když se ukáže, že to úspěch mít může? Slíbili jsme, že...“ „Nedělat nic může být lepší než dělat koniny,“ řekl tatínek. „Mohli byste současný stav ještě zhoršit. Mimochodem, občas si volám s panem Adamem a ten je celý žhavý pomoci nám ze světa skřítků. Ale i on radí k opatrnosti. Nezapomeň, že má z našeho světa obrovské zkušenosti, i když většinou záporné.“ „Co by nám mohl on radit?“ ohradil se Víťa. „Zatím se v názorech shodneme,“ řekl tatínek. „No – vzhledem k tomu, že vy dva jste oba janci, měli byste se o tom aspoň něco dozvědět.“ „Vy už jste spolu něco vymysleli?“ zpozorněl Víťa. „Nejen vymysleli, ale pan Adam na tom už začal pracovat,“ ujistil ho táta. „Tak to si rád poslechnu!“ řekl Víťa jízlivě a přestal drbat Plyšáka. Ten se ještě chvíli lísal, ale když viděl, že neuspěje, přesunul se k Jance, aby ho chvíli drbala ona. „Dobrá, poslechněte si tedy oba, na čem jsme se zatím shodli,“ pokrčil rameny tatínek. „Naším úkolem je změnit současný systém, založený na parlamentní demokracii, který si na demokracii jen hraje. Většina občanů – ono řecké démos, od kterého je slovo demokracie odvozené – nemá možnost do ničeho mluvit a nemůže nic ovlivnit, protože ti, kdo vládnou, se na lidi nemusí ohlížet. Mají své jisté – stačí jim voliče, neboli občany, jednou za čtyři roky oklamat, aby je zvolili – a pak už na ně neberou ohled. Snad už jste to pochopili i vy.“ „No dobře – proč tedy nezvolíte někoho jiného?“ namítla Janka. 82 „To je správná otázka,“ přikývl tatínek. „Někoho jiného... problém je v tom, že systém je založený na stranách, ovládaných partajními sekretariáty a můžete si vybírat pouze z nich. Tak si to dosavadní partaje uzákonily.“ „Vždyť snad existují i nezávislí kandidáti, ne?“ namítla Janka. „Nezávislí kandidáti jsou podvod na voličích,“ řekl tatínek. „Mohou totiž kandidovat jen na kandidátkách nějaké strany, které za to musí být vděční – jakápak je to nezávislost?“ „Tak proč si nezaložíme novou stranu?“ namítla Janka. „To není vůbec tak jednoduché,“ řekl tatínek. „Proč?“ chtěla vědět Janka. „To je to tak těžké?“ „Na založení a provoz strany jsou nutné miliony – jinak strana ani nevznikne a pokud přece vznikne, nemá nejmenší vliv na obecné dění.“ „Já to říkám taky – jedině přímá demokracie!“ řekl Víťa. „Přímá demokracie je nesmysl,“ zchladil ho tatínek. „To máš tak – většina lidí, kteří by si přáli změny, má tolik starostí, že na politiku prostě nemá čas. Všichni musí vydělávat, aby uživili rodiny a nestali se sami otroky jako je pan Janeček nebo kdysi pan Adam. Narůstající zadluženost je otroctví, ať tomu říká kdo chce a jak chce. Bezdomovec je zkrátka otrok systému, kterému už nic jiného nezbývá. A ostatní jsou otroci také, protože se musí neustále snažit, aby nesklouzli do postavení těch největších otroků – bezdomovců.“ „Jak to, že tedy strany existují?“ namítl Víťa. „Strany i hnutí zakládají ti, kdo na to mají peníze,“ řekl tatínek. „Založit novou stranu je otázka milionů, takže si to mohou dovolit jedině milionáři. Ani ji sami nemusí vést, na to si už najmou někoho poslušného, kdo bude plnit jejich vůli. Všechny strany potom pracují pro milionáře a je úplně lhostejné, jestli se tváří jako pravicové, levicové, nové nebo staré.“ „Komunisti taky?“ zeptal se Víťa. „Komunisti u nás přetrvávají jako zkameněliny starého systému,“ řekl táta. „Na rozdíl od ostatních stran nedrží pohromadě penězi, ale ideologií. Komunisté by mohli být dobrou opozicí. Většinou prosazují změny, které by lidem skutečně ulehčily život, jenže tím to dnes zabíjejí. Ostatním stranám se to hodí – co je od komunistů, to přece musí být špatné – takže to pak s radostí zamítají. Komunisté se tváří jako starostlivost sama, ale když se dostanou k moci, je zle – to už jsme zažili. Pak jde starost o lidi stranou, na prvním místě je prospěch partaje, neboli bossů, na lidi se nedostane a nakonec jde zase hlavně o peníze. Jedni jsou za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet.“ „Dobře, ale co tedy chcete udělat?“ zeptal se teď už přímo Víťa. „Chceme svrhnout současný systém a nahradit systémem bez partají, kde budou mít i normální lidé konečně vliv na společnost.“ „To si tedy troufáte!“ přikývl uznale Víťa. „Jak by měl takový systém fungovat, když to nemá být ani přímá demokracie?“ „Jinak než současné světové systémy,“ řekl otec. „Měl by být pružnější a dávat důraz na většinu lidí. Nechceme zrušit zastupitelskou demokracii, jen ji naplnit. Na přímé vládnutí lidem zpravidla nezbývá čas, vládnout by tedy měli zastupitelé, ale zastupitelé odvolatelní prakticky kdykoliv, ne nemravně bohorovná a nesesaditelná vrchnost.“ „Jak to myslíš – kdykoliv odvolatelní?“ „Tak, že zastupitel, který provede něco proti ostatním lidem, okamžitě končí. Znamená to zajistit odvolatelnost prakticky kdykoliv.“ „Ale jak to chceš zařídit?“ zajímal se Víťa. „Volby se nedají dělat každý týden.“ „Ale dají!“ usmál se otec. „Představ si systém, kde se můžeš kdykoliv připojit a změnit svoji volbu. Dejme tomu, že dáš hlas zástupci, který se při některém hlasování projeví jako 83 darebák. Ale ty mu v té chvíli svůj hlas odebereš a dáš ho jinému. Když to udělá dostatečný počet lidí, zastupitel přestane být zastupitelem a nahradí ho jiný.“ „Ty myslíš – prosadit nějaké internetové hlasování?“ „Internetové ne,“ řekl táta. „To by muselo být setsakra zajištěné proti zneužití!“ „Myslíš, že by to tam nešlo?“ zamračil se Víťa. „Internet vzbuzoval dojem svobodného média, kde by se to snad také dalo uskutečnit,“ připustil tatínek. „Jenže se ukázalo, že se dá snadno zneužít vládou, která tu síť v případě svého ohrožení vypne, ochromí, nebo ještě lépe – přehltí vlastní propagandou. Ale my přece máme možnost vytvořit síť vlastní.“ „Telefony s přímým voláním!“ vyhrkl Víťa. „Ano, těmi,“ přikývl táta. „To by mohla být síť, která se nedá vypnout na příkaz žádné vlády. A tím pro nás vznikne úkol – zajistit jejich rozšíření mezi lidi.“ „Už jsem s tím začala,“ podotkla hrdě Janka. „Věnovala jsem náš telefon kamarádce.“ „Nespěchejte tolik, janci!“ usmál se táta. „Pan Adam vyvíjí nový druh telefonu, který nahradí ten současný.“ „Vyvíjí nový typ?“ zarazil se Víťa. „On tam má nějaké vývojové laboratoře?“ „Nemá, aspoň ne v tom smyslu, jaký chápeme tady na Zemi. Má něco lepšího. Umí se dohovořit s Fuhungy. Pro ně není problém sestrojit cokoliv, vždyť si tak jako tak pamatují všechno, co vytvářejí. Jde už jen o to, dát jim správně najevo, co požadujete.“ „To bysme mohli i my?“ zajiskřila očička Víťovi. „Teoreticky i my,“ přikývl tatínek. „Když se v elektronice vyznáš natolik, aby ses o ní mohl bavit s Fuhungem, prosím, můžeš pokračovat. Ale já bych to teď raději nechal na panu Adamovi. Jednak je to odborník, za druhé má před námi náskok, který jen těžko doženeme a za třetí, nač vyvíjet něco, co už vyvíjí někdo jiný?“ „Ty mu tak věříš?“ podíval se Víťa na tátu tázavě. „Vždyť ještě nedávno neznal ani obyčejné mobily!“ „Neznal, ale orientoval se slušně v procesorech a obecně ve výpočetní technice,“ hájil pana Adama tatínek. „Hned při prvním našem rozhovoru se mě vyptal na zběžné parametry a současný stav používání internetu, mobilů a počítačů. Něco jsem mu o tom řekl, ale to mu nestačilo a zapojil do toho Fuhunga ponechaného na Zemi. Napojil se na internet – je zde spousta wi-fi bran, kudy se může připojit nenápadně – a prozkoumal mu současnou situaci. Se znalostmi pozemské špičkové technologie může postupovat i dál. Po krátké zkušenosti s tvým mobilním telefonem, který se navíc u skřítků neměl s kým spojit, takže mu nebyl příliš platný, vymyslel vylepšený přístroj, který už znáš. Na Zemi by to pro mnohé vývojáře bylo mistrovské dílo, ale pan Adam tomu říká rozcvička. Na tvém místě bych ho rozhodně nepodceňoval. Uvědom si, pozemské čipy jsou i při své složitosti jen dvourozměrné, kdežto obvody pana Adama třírozměrné. To se pozemskými technologiemi ani nedá dosáhnout. Teď si vzal ještě těžší oříšek a už na tom pár dní dělá, brzy uvidíme, s čím přijde. Řekl bych, že to bude něco opravdu zajímavého.“ „A co budeme dělat my?“ protáhl zklamaně Víťa. „My musíme promyslet, jak to na Zemi zorganizujeme,“ řekl táta. „Pan Adam vymyslí zařízení pro komunikaci mezi lidmi – a pevně věřím, že to vymyslí lépe než ty současné.“ „A my budeme jen rozmýšlet, jak to dostat mezi lidi?“ řekl Víťa trochu otráveně. „Ne tak docela,“ řekl táta. „To by bylo příliš snadné. My musíme vymyslet, jak to na Zemi objevit bez Fuhunga. Ten sice bude někde v pozadí, ale nezasvěcení o něm nesmí ani tušit. Tohle vymyslet bude asi těžší, ne?“ „Nejtěžší asi bude prokázat původ těch přístrojů před finančáky!“ vzdychl si Víťa. 84 „Učíš se rychle!“ usmál se tatínek. „No – navrhoval bych zařídit si internetový obchod,“ řekl Víťa. „Tak dostaneme mezi lidi dost přístrojů, dřív než se nějaká finanční kontrola rozhoupe.“ „On to kontrolorům někdo velice rychle nabonzuje!“ mínila Janka. „Proč?“ ohradil se Víťa. „Při rozumné ceně mohou být zákazníci spokojení, nebudou reklamace a tím méně stížnosti, takže by to mělo projít.“ „To ani nevypadá nesmyslně!“ chytil se toho tatínek. „Co kdyby sis spolu s Jankou vzal na starost vytvoření takové internetové prodejny?“ „Beru!“ řekl rychle Víťa. „Já nevím,“ zarazila se Janka. „Asi tomu dost nehovím, abych mohla něco dělat!“ „Ale mohla bys vymýšlet, proč tohle anebo tamto nepůjde!“ navrhl jí tatínek. „Budeš Víťovi vymýšlet všechny možné překážky, jaké tě napadnou!“ „Aby mě při první příležitosti přerazil?“ otřásla se Janka. „Naopak!“ usmál se táta. „Budeš mu zkrátka dělat oponenta, to je při každém vývoji důležitá úloha. Mimo tebe mu budeme jistě oponovat všichni, ale ty bys to měla jako hlavní náplň. Hned vedle školy, protože budete samozřejmě chodit dál do školy a očekávám, že to bude vaše hlavní starost a že se známky nebudou zhoršovat.“ „No – to by šlo,“ řekl Víťa. „To by byla fuška hodná toho jména!“ „Budeme muset uzavřít příslušné smlouvy s provozovatelem serveru, na kterém naši webovou prodejnu umístíme, založit bankovní účty – ale taková jednání musí vést dospělí a vy tím jistě pověříte mě a maminku. Ale v ostatním dostanete volnou ruku. Platí?“ „Jo – ale budu smět chodit na tvůj počítač, tati?“ vymiňoval si Víťa. „Ne, na to dostaneš svůj!“ rozhodl tatínek velkoryse. „Janka také dostane svůj vlastní, kdyby to nešlo jinak, Fuhungo vám je zduplikuje. Když chceme rozjet něco takového, bude nutné, abychom byli počítači nejlépe vybavená rodina ve vsi.“ „Hurá!“ vykřikl Víťa. ***** Pan Adam předal svůj výtvor na Zem v rekordně krátké době. Byla jen otázka, zda se tomu ještě dalo říkat telefon, ačkoliv se tím skutečně dalo volat a uvnitř bylo i místo na SIM-kartu, která telefonu propůjčovala připojení do stávajících sítí. Umožňoval ale i přímé volání nezávislé na operátorech mobilních sítí a tedy nezpoplatněné. Tím podobnost s mobilními telefony končila. Přístroj měl povrch z houževnaté měkké hmoty, byl veliký asi jako tenké pouzdro na brýle, jenže na boku měl nenápadné držátko, kterým se dala do strany vysunout tenká, plochá obrazovka – a pak se podobal zápisníku, notebooku nebo knížce. Vysouvala se poněkud nezvykle – něco mezi teleskopem a roletou. Povrch měla jednolitý, jakoby byla uvnitř zavinutá jako roleta, jenže při vysouvání působila dojmem pevné desky a její horní okraj tvořil další držátko, kterým se dala ještě roztáhnout směrem nahoru. Plné roztažení do strany i nahoru vytvářelo formát A4, poloviční A5, ale fungovala i jako čtvrtinová – systém se vždy pružně přizpůsobil aktuálnímu vysunutí. Zadní strana vypadala jako z tmavozeleně eloxovaného hliníku, ale na rozdíl od hliníku byla velice tvrdá a odolná a přitom hladká a na omak kluzká, ačkoliv nebyla pokrytá mazadlem. Čelní povrch tvořila matice bodů, podobná jako u obrazovek Braillova písma – jejíž funkci ostatně také ovládala, jen s jemnějším rastrem. Každý bod měl dvě funkce: barevnou, neboť mohl svítit různými barvami, a mechanickou, neboť se mohl nadzvednout nad úroveň podložky a působit jako bod Braillova písma i jako tlačítko. Nad tělo telefonu vystupovaly různé klávesnice podle aplikací. Textové tak měly abecední, telefon a kalkulačka číselnou, přehrávač hudby, video, fotoaparát, videokamera, rádio, televizor a diktafon speciální. 85 Při plném rozložení se kniha změnila v psací stroj, textový editor, internetový nebo mailový prohlížeč. Přístroj byl multifunkční – jednotlivé aplikace běžely nezávisle na sobě, pokud se navzájem nevylučovaly – při čtení knihy se současně dala poslouchat hudba. Když se při telefonování obrazovka zasunula, aby se dal přístroj držet u ucha, ostatní aplikace se pozastavily, ale po skončení hovoru – nebo až druhého dne – stačilo obrazovku opět rozložit a pokračovat ve čtení od místa přerušení. Většina aplikací běžela i bez obrazovek. Speciální klávesa umožňovala před telefonováním jedním stiskem obrazovku zasunout a druhým později vysunout do minulého nastavení. Objektivy tří kamer byly použitelné jako fotoaparáty a videokamery a když se telefon přepnul do hlasitého režimu s obrazovkami, zobrazoval druhého hovořícího. Do základního příslušenství patřil i nastavitelný popruh k zavěšení na krk a souprava k připnutí přístroje na ruku místo náramkových hodinek – s klidovým zobrazením hodinek a kompasu a s rychlým odpojením při telefonování. A kdo chtěl, mohl přístroj nosit v kapse nebo v kabelce. Přístroj sám neměl vypínač a nedal se úplně vypnout. Umožňoval nanejvýš potlačit zvuky – včetně zvonění telefonu – k omezení rušení v nevhodných chvílích, jako třeba v divadle nebo u lékaře. Velkou zvláštností byly baterie – přístroj vůbec neměl zdířku na přívod proudu, ani se nedodával s nabíječkou – přesto se nikdy neobjevovalo varování o vybité baterii. Jak je to ale možné? Mohlo jít o neviditelné fotočlánky? Nebo stačilo teplo lidského těla? Perpetuum mobile to zcela jistě nebylo, ale otázka energie neležela na uživateli. V návodu prostě stálo, že se uživatel o energii nestará. Ta mašinka dokázala nahradit celý počítač. Bylo snadné najít mezi programy většinu běžných aplikací, ale standardně se zde nacházely i kreslící a konstruktérské programy. Spíš bylo obtížné najít činnost, pro kterou program chyběl. Důležité bylo, že všechny programy byly v základním vybavení a nebylo třeba platit je zvlášť. Bezdrátové připojení vnějších zařízení představovalo další zajímavost – k přístroji šly připojit vnější obrazovky, tiskárny, větší klávesnice i sluchátka, ale žádné zařízení pro svou činnost nepotřebovalo přívod elektřiny. Připojení se realizovalo standardním připojovacím dialogem, po němž vnější zařízení prostě zvětšilo možnosti základního přístroje. Na ty možnosti, které přístroj měl, byl až neuvěřitelně lehký a odolný. Pád na zem mu očividně nevadil – uvnitř se nic netočilo. Přesto jeho souborový manažer hlásil zpočátku čtyři terabyty volné úložné paměti. To by mohlo stačit každému, ale v návodu se zmiňovalo i sdílení dat, které mohlo úložný prostor ještě zvýšit. Největší záhadou zůstalo, jak to všechno pan Adam dokázal. Vývoji programů se přece na Zemi věnují stovky lidí a on byl na všechno včetně hardwaru údajně sám. Ale každému kritikovi muselo být jasné, že tohle není hardwarový ani softwarový plagiát. Nezdálo se, že by tuto záhadu někdo v dohledné době rozlouskl. „Teda – to je gól!“ vzdychl si obdivně Víťa, když si ten zázrak v rodinném kruhu poprvé společně prohlíželi. „Teď vlastně ani nepotřebuji klonovat tátův počítač! Tenhle toho umí víc a přitom se mi vejde i na krk, na ruku nebo do školní brašny! Když s tím naskenuji učebnice, nemusím je s sebou ani tahat do školy!“ „Nahradí to i sešity a když ho budu mít na ruce, nepotřebuji ani brašnu!“ jásala Janka. „Sešity potřebuješ na domácí úkoly – tohle bys přece nemohla odevzdat,“ upozornil ji Víťa. „A brašnu potřebuješ ještě na svačinu a cvičky.“ „Ty taky musíš vždycky všechno zkazit!“ durdila se Janka. „A právě tomu se říká oponentura,“ usmál se na ni táta. „Jako Víťova oponentka mu to můžeš velice rychle odvést!“ 86 „...vlastně pravda!“ rozjasnila Janka opět tvář a zahrozila Víťovi. „Jen počkej!“ Zřejmě to nemyslela zle, protože se hned vrátila do diskuse s další připomínkou. „A jak se to vlastně jmenuje?“ zajímala se. „Tohle přece není obyčejný mobil!“ „To není – vždyť to má větší možnosti než notebook!“ přitakal Víťa. „Notebooky ani netbooky ale nedokáží telefonovat...“ uvažovala maminka. „Spíš se to podobá e-knihám,“ hádal Víťa. „Co takhle booklet?“ „Ty jsou proti tomuhle hloupé a taky se z nich nedá telefonovat. Na obyčejný mobil je to nesrovnatelně chytřejší. I smartphony jsou proti tomu ubohé chudinky! Asi tomu budu říkat knihafon, vždyť je to víc kniha než telefon!“ Víťa se tomu jen zasmál. Šklebil se vždycky, když Janka ten novotvar vyslovila. Až do chvíle, kdy to začal říkat také... ***** Adamův knihafon dokázal uspořádat poradu i přes sousední vesmíry. Velká obrazovka přitom zobrazovala účastníky, ale mohla sloužit jako pomocná pro přenosy náčrtků, obrázků i textů. Po poradě mezi Víťou, tatínkem a panem Adamem se rozhodli nevytvářet svůj web na nějakém pozemském, příliš zranitelném serveru, ale ve spolupráci s Fuhungem, Ten jim vytvoří virtuální server, k němuž se knihafony připojí přímo, zatímco uživatelé internetu se budou připojovat přes virtuální bránu. Organizační zajištění zůstalo na tatínkovi, zatímco Víťa měl zodpovídat za web. To bylo něco pro Víťu! Mít vlastní web, kde se může vyřádit podle svého! Ihned po ukončení porady začal smolit základ webového obchodu. Knihafon v něm měl mít klíčovou pozici a základem byly seznamy zboží, které na Zemi vytvářel Fuhungo. Plyšák se tentokrát marně lísal. Víťa ho vždycky krátce podrbal – a odstrčil. Až se uraženě odplížil do svého pelíšku s výrazem: jen počkej, až mě budeš potřebovat! Janka ho jako oponentka měla opravovat, ale většinou se mu do ničeho nepletla. Našla si totiž jinou zábavu. Začala do knihafonu nahrávat knihy, učebnice i své školní sešity – prý aby neměla tak těžkou tašku. Přitom se ještě stihla několikrát denně k Víťovi podívat a občas spatra prohodit nějakou tu kritiku. Zato se teď častěji než dříve věnovala Plyšákovi a chytrý pes brzy vystihl, že má u ní větší šanci než u Víti. Víťa ani Janka příliš nepátrali po tom, co dělají rodiče. Jen věděli, že dál oba chodí do práce – Fuhungo jim ubral starost s nákupy potravin, nicméně největší rodinnou položkou byla hypotéka, se kterou jim nemohl pomoci. Otec i maminka teď přicházeli domů později než jindy. Dalo se to vysvětlit i starostmi a snad proto na to nikdo řeč neobracel. Rodičům zase stačilo, když děti nezaostávaly ve škole – a to se nedělo. Víťa i Janka byli z výběrové školy zvyklí na vyšší tempo, než jaké bylo na maloměstské škole, takže se ve svých třídách drželi mezi špičkami. Učitelé s nimi neměli problémy a pár kamarádů a kamarádek si také rychle našli. A postupně jich přibývalo... Zato původní hvězdy jejich tříd se pomalu, ale jistě dostávaly na okraj zájmu. A některé si toho ani nevšimly. Monika Vavřincová měla kolem sebe pořád dvě věrné pochlebnice a neuvědomila si, že ji zbytek třídy neobdivuje jako dřív. Ostatní dívky držely spíš s Jankou, která se kamarádkám ve škole brzy chlubila novým výkřikem elektroniky z ověřovací série, nazvaným knihafon, mnohem zajímavějším než Moničiny kosmetické novinky. Janka nedávno spolužákům nabízela jednodušší mobily, ale ty jim teď zdarma vyměnila za novější knihafony a začala přijímat na nový přístroj objednávky i od dalších zájemců. Nebyl sice zadarmo, ale tak levně by se nic podobného nedalo koupit ani ve vánočních výprodejích. Šťastnější si knihafon zakoupili sami z kapesného, kdo měl hlouběji do kapsy, 87 snažil se přesvědčit rodiče, aby mu na novou, velice výhodnou investici přispěli. Komu se nedařilo přesvědčit rodiče pouhými argumenty, těm Janka přístroj zapůjčila k předvedení i s nahranými učebnicemi, což byl pro rodiče velice pádný argument – zejména když jim žáci doma tvrdili, že budou elektronické učebnice potřebovat i v následujících letech. Janka přitom vypozorovala zajímavou vlastnost. Když knihu vložila do sdílené oblasti svého knihafonu, objevila se i v ostatních. Tím to ale bylo jednodušší. Obraz školáků a školaček z Jančiny třídy se brzy změnil. Přestali nosit na zádech těžké školní tašky a batohy a jejich jedinou školní potřebou se stal knihafon místo hodinek. Že si mohou s ostatními kdykoliv telefonovat zadarmo, byla už jen třešnička na dortu – ale pro některé i tak vítaná. Někteří uvnitř neměli vůbec SIM-kartu a s ní ani přístup do veřejných telefonních sítí. Mohli si pak telefonovat jen zadarmo s kamarády. Beztak si s nimi telefonovali nejčastěji. Jako poslední si tajně za Jankou přišla objednat knihafon i Monika Vavřincová: Odolávala nabídce nejdéle, ale nepřenesla by přes srdce, že tu hračku má i socka Burešová, které Janka potají poskytla k už tak nízké ceně ještě další výhodnou slevu. Monika si alespoň objednala luxusnější model v napodobenině krokodýlí kůže se zlaceným jménem majitelky – něčím se přece musela od ostatních odlišovat! Dušička se tím spokojila – i když zaplatila ze všech nejvíc. Mohla si to přece dovolit... Jak se dalo čekat, nová móda se rychle šířila i do ostatních tříd. Pro Janku tím vyvstal úkol naskenovat a upravit pro knihafon učebnice pro všechny školní ročníky. Janka to ale jen uvítala – školní učebnice zvyšovaly hodnotu knihafonů pro školní mládež. Víťa, tak jako Janka, začal propagovat knihafony ve své třídě, kde navíc spolužákům ukazoval, jak se pomocí nich dostat na internet. Pro knihafony byla ale nejrychleji dostupná jeho stránka, první mimo internet. Spolužáci získali možnost vyjadřovat se k jejímu obsahu, přispívat do databáze vtipů a zakládat si na Víťově serveru vlastní podstránky. Brzy se toho účastnila většina Víťových spolužáků. Výjimkou byli Luke s Tondou. Víťa dodržoval slib, že si jich nebude všímat – což ale na druhou stranu znamenalo jejich izolaci ve třídě. Na rozdíl od Moniky Vavřincové si to chytřejší Luke Macháně uvědomoval, ale neměl proti tomu co postavit. Proti Víťovi byl silnější a rychlejší, měl jistou výhodu v tělocviku. Ale to bylo všechno. V ostatních předmětech byli zhruba rovnocenní, anebo měl navrch Víťa. Lukovi dělalo dobře být ve třídě první, ale tuhle ztrátu by oželel. Horší bylo, když se skřípěním zubů pozoroval, jak mu z původní party zbyl jen Tonda. I to by stačilo, aby mezi ostatními šířili děs a hrůzu, jenže oba si moc dobře pamatovali, co jim Víťa slíbil, když zase někoho začnou šikanovat. Mohli sice dál machrovat a také to dělali, ale ti, kteří jim dříve už z dálky uctivě uhýbali z cesty, je najednou začali přehlížet. Jako by byli vzduch. Luka i Tondu to samozřejmě štvalo, ale nemohli proti tomu nic dělat, pokud se nechtěli opět setkat na válečné stezce s Víťou. Správně tušili, že by to nebylo příjemné.