Skřítek Elzinš

Na silvestra uspořádal sedlák Ilgums malý bál. Sjela se celá okresní honorace: statkář a mlynář se svými paničkami, svobodný učitel a spousta baculatých selských děvčat s červenými tvářemi. Byli tu samozřejmě také mladí selští synkové, kteří dovedli při tanci svižně srážet podpatky a krejčí Akots, který uměl recitovat a zpívat veselé kuplety.
Mladý Ilgums si vzal bohatou nevěstu. Ke starému obytnému stavení, v němž byla jen jedna velká, ale nízká světnice s tmavým začazeným stropem, přistavěl nové křídlo pouze pro hospodářovu rodinu s velkými světlými okny a zasklenou verandou. Uvnitř bylo mnoho krásných věcí ..... skříně, prádelníky, zrcadla i rudě potažená křesla. Stála zde pohovka a nad ní na jelením parohu visela lovecká puška. A mladá paní domu chodila v nových střevíčkách veselá a pohostinná. Už nechodila budit pasačky nebo dojit krávy. Do velké světnice, kde kolem stěn stály postele čeledínů a kde za pecí v hlubokém lůžku, z jehož okrajů visela hrachovina, spal hospodářův starý otec, nakoukla jen zřídka. Přišel však silvestr, hospodář pořádal bál a tak velká světnice posloužila jako taneční sál.
Už od časného rána se tu uklízelo a dělal se pořádek. Děvčata se natahovala na špičky a koštětem strhávala pavučiny. A malincí šedí pavoučci, kteří v tichu a klidu staré tmavé světnice předli svá přejemná vlákna, prchali celí vyplašení po suchých prutech košťat a padali děvčatům za ňadra do výstřihů, když se snažila dosáhnout na strop. Za tuto svou drzost museli opustit teplou místnost. A protože ke dveřím bylo pro ně příliš daleko, vyprovodily je dívky košťaty přes práh rovnou do sněhu, kde se pavoučí nožky třásly zimou. Také šváby ze zápecí čekal stejný osud. Nemilosrdná košťata je vyháněla za práh do sněhu. Dřív než se stačili rozhlédnout, bylo po nich. Všechny postele čeledínů byly vyneseny ..... buď do komory, nebo do kuchyně. Pacholci přivezli z lesa čtyři mladé jedle. V každém rohu světnice měla stát jedna. Ale jenom tři kouty byly volné. Ve čtvrtém za velkou pecí, pod žlutými svazky cibulí, stála postel starého Ilgumse, který v ní ležel na hrachovině tak hluboko, že bylo vidět jenom jeho bělovlasou hlavu. Starý Ilgums churavěl a nemohl opustit lůžko, které potřeboval stejně nutně jako hlemýžď svou ulitu. Když se mu ulevilo, sedával na pelesti a vyprávěl o starých časech, o vlcích, medvědech a krutých německých baronech. S lesknoucíma se očima tísnily se kolem něho děti podruhů a nejedno z nich, dojaté vyprávěním, se mu vrhalo kolem krku a kladlo něžná dětská ústa na jeho stařecké vyschlé rty.
Ale starý Ilgums nikdy nedovoloval dětem, aby ho líbaly.
„No tak, netlač se na mě; mám v ústech fajfku!“ říkával a byl spokojený, když mohl ve svých vyhublých rukou, po nichž se táhly naběhlé udřené žíly, podržet na chvíli malou dětskou ručku. Dobře si uvědomoval, že tady, kde býval kdysi prvním člověkem, je nyní tím posledním. Proto byl tak skromný a nic pro sebe nežádal.
„Řekni ale, kam dáme ten koráb starého Noema?“ kývla hlavou paní domu s rukama v bok směrem k posteli starého Ilgumse a pohlédla hospodářovi upřeně do očí.
„Ať ho odnesou do stáje!“ poručil, protože dobře věděl, oč jí jde. „Tam u koní je místa dost a jednu noc tam děda může přespat.“
Dvě mladší děvečky se smíchem popadly postel za nohy a pohupovaly jí jako loďkou. Starý Ilgums se sotva stačil do ní převalit přes pelest. Ale nekřičel, ani si nestěžoval. Co se dá dělat! Aby se zúčastnil zábavy mladých lidí, na to byl příliš starý a prostoduchý. V ústech měl stále svou fajfku. K polibkům se jeho ústa už nehodila. Ale večer, když na dvoře začaly zvonit rolničky a kolem konírny zatáčely ve sněhu přijíždějící saně, nemohl starý Ilgums vydržet v posteli. Natáhl na sebe kožíšek, a třebaže se chladem a smutkem trochu třásl, přiblížil se k malému okýnku v konírně. Přidržoval se přitom koňských boků a žlabů, u kterých čekaly ovce na krmení a olizovaly mu svým drským jazykem chvějící se ruce. Měkký stín střechy se táhl podél přední stěny konírny. Venku byla jasná noc, sníh na dvoře jiskřil v měsíčním svitu.
Dveře do světnice byly otevřené dokořán a narudlá světelná skvrna odtamtud vytékala na ploché kameny schůdků.
„Ja ..... ja ..... ja ..... , la ..... la ..... lá ..... ,“ jásaly a smály se harmoniky. Za okny se pohybovaly stíny, tam se v tanci točily páry a bylo slyšet, jak si tu a tam někdo dupl a vesele zavýskal.
Ve dveřích se objevila tmavá postava chlapce, který něžně tlačil přes práh nějaké děvče v bílých bálových šatech a s nimi na dvůr vyběhl ze světnice pruh růžového světla. Děvče padlo chlapci do náruče. Líbali se .....
„Ja ..... jaja, la ..... lalá ..... ,“ výskala a smála se harmonika.
Starý Ilgums si opřel bradu o prkénko pod oknem. Hořkost mu stoupala do hrdla a něco mu svíralo dech. Už se neovládal a zdálo se, že mu pukne srdce.
To jsou přece ty dveře, kterými si sám kdysi přivedl nevěstu. Byly tam tytéž ploché kameny před vchodem, po kterých ..... když utekl před svatebním zmatkem ..... nesl chvíli svou mladou ženu na rukou • pod zimními hvězdami. Ach, kde jsou ty tiché krátké chvilky, které člověk jen jednou v životě může ukrást osudu, kdy srdce zjihne a oněmí štěstím! A teď už starý, špinavý, sám sobě i jiným odporný, vyhnaný ze života, okýnkem stáje opět uviděl tu chvíli .....
To bylo nad jeho síly. Klesl na okenní rám a dal se do pláče. Jako nějaký přízrak, v starém otrhaném kožíšku, z něhož visely cáry kůže a chomáče chlupů, zmítal sebou a vzlykal téměř v bezvědomí.
V tom zpozoroval, že se nad ním někdo sklání přes rameno a zaslechl něžná nejasná slova, vzrušené nesouvislé mumlání. Někdo na něj hovořil. Starý Ilgums zvedl své oči zkalené pláčem a spatřil bílé tělo svého koně Laucise, slabě ozářené měsíčním světlem.
Ach ano, to už byla přece novoroční noc, kdy koně mluví a kdy mohou člověku povědět a odhalit, co tíží jejich nemluvnou, trpělivou a dobrosrdečnou duši.
A tak se podařilo starému Ilgumsovi uslyšet, co si koně povídají, když si na louce za svátečního rána navzájem přátelsky kladou hlavy přes hřbet a tisknou k sobě své měkké šíje.
Z Laucisových něžných tmavorudých pysků vycházela nejasná vlídná slova, jako když se kyprá zahradní půda drolí pod kroky oráče. Z jeho mlčenlivých úst a nozder vycházely zvuky, jako když něžné ochmýřené výhonky trávy vylézají na jaře z měkké země.
Starý Ilgums oběma rukama objal krk koně a slzy mu přestaly téci. Ovládl se a začal strkat koně zpět do jeho ohrady. Tu pod Laucisovýma nohama zašustila sláma a zpod břicha mu vylezl malý mužíček s dlouhými hnědými vousy. Otočil k němu obličej a v měsíčním světle se mu po obou stranách hlavy zlehka pohybovaly dvě odstávající chlupaté uši ..... vypadal, jako by pozorně naslouchal hudbě.
„O Tebe tu už nestojí, otče Ilgumsi! Pojď raději dnes večer ke mně. Jenom málokdy k sobě někoho zvu, ale dnes je novoroční noc, kdy koně mluví, rád bych si taky s Tebou popovídal, když Tě tu vidím tak smutného. Jsem Úzinš, Tvůj starý pastevec koní. A bydlím tady pod žlabem.“
Skřítek vzal starého Ilgumse za ruku a vedl ho v té tmě s sebou. Stařec zpozoroval, že mužíček měl také chlupaté prsty drobné jako dětské prstíky, které tak rád držíval ve svých rukou. V radostných rozpacích šel starý Ilgums za skřítkem. Když se shýbl u žlabu, narazil na něj hlavou a v očích se mu zatmělo ..... Otevřela se malá dvířka a Úzinš ho přivedl do světlé a teplé světničky, kde u stěn ze žlutého vosku spaly zimním spánkem včely se složenými šedými křídly. Úzinš posadil hosta ke stolu, na němž byl med, teplé pšeničné placky a naleštěný džbánek s pivem. Hned vedle ležel pečený kohoutek s nataženýma nožkama. Pak si Úzinš sedl naproti hostovi a povolil si pásek. Pustili se do jídla a podávali si džbánek.
Ještě nic starému Ilgumsovi nezachutnalo tak jako ten přátelský doušek, který jeden druhému podávali, když dopili a povzbudivě se na sebe podívali. A pak hovořili a hovořili ..... Jejich beseda se táhla jako zelené meze kolem zoraných polí. Povídali si o tom, jaké krásné měl dříve Ilgums koně. Úzinš se na ně na všechny pamatoval. Pečoval o ně a krmil je a zjara světil pro zvířata trávu, když je vesničtí chlapci a děvčata vyháněli s písněmi poprvé na noční pastvu. Každičká brázda Ilgumsova pole, na němž hospodář po léta horlivě pracoval, byla Uzinšovi důvěrně blízká.
Když se najedli a napili, pravil Úzinš:
„Poslyš, Ilgumsi, jsi už starý a chudý a nemáš žádného přítele. Kdybych se nad Tebou neslitoval, byl bys tu zemřel pod žlabem u nohou koně. Víš co, Ilgumsi? Na jaře, až roztaje země a začnou růst přesličky, vzpomeň si na to místo na pasece pod lískou, kde jsi mi na Jiřího vždy obětoval smažená vejce. Tam jsem Ti na stará kolena schoval hrnec se zlaťáky. Jdi tam, kopej a najdeš ho! Pak budeš opět zámožný, všichni si Tě budou vážit a hledět si Tě. A každý den budeš moci trávit s přáteli.“
Potom Úzinš vzal Ilgumse za ruku a nízkými dvířky pod žlabem, o něž stařec opět zavadil hlavou, ho vyvedl do tmy.
Ale starému Ilgumsovi se už nepodařilo vykopat hrnec se zlaťáky. Čeledín, který přišel ráno se svítilnou nakrmit koně, našel ho pod žlabem mrtvého. A Laucis stál u starce se skloněnou hlavou.
Když někdy za nedělního rána jdu po okraji louky a vidím koně, jak si navzájem něžně kladou hlavy přes hřbet a jak dlouho přátelsky spolu stojí, vždycky se dívám kolem sebe, zda tu není někde nablízku člověk, k němuž bych mohl tiše zezadu přistoupit a také mu položit hlavu na rameno. A vždycky si vzpomenu na tu národní pohádku o novoroční noci, kdy koně mluví lidským hlasem.