Skřítkové

Chudý švec se bez vlastní viny octl v takové nouzi, že mu jednoho dne nezbylo nic, než kousek kůže na jeden pár bot. Večer si kůži přikrojil a ráno se chtěl pustit do práce. S klidným svědomím se uložil k odpočinku, poručil sebe i svou bídu Pánu Bohu a usnul. Ráno vstal, pomodlil se a chystal se zasednout k práci. Jaké však bylo jeho podivení, když na stole uviděl stát hotové boty. Stál, divil se, žasl a nevěděl, co a jak. Vzal botu do ruky a prohlížel ji ze všech stran. Jen co je pravda, ten, kdo ji dělal, se v řemesle vyznal, stehy byly jako vysoustruhované, slovem, byla to práce mistrovská!
Za chvíli vešel do dílny kupec a boty se mu tak zalíbily, že za ně zaplatil víc, než bylo zvykem, takže milému ševci zbylo na dva páry bot. Večer zase kůži přikrojil a všecko i na ráno k práci uchystal. Ráno se však do práce ani pouštět nemusel, oba páry bot stály ušité na stole a za dopoledne se i kupci vyskytli, koupili boty a dobře zaplatili.
Švec měl teď tolik, že si mohl koupit kůže na čtyři nové páry bot. Ráno našel i tyto čtyři páry bot ušité. A tak to šlo pořád dokola. Co milý švec večer přikrojil, našel ráno zpracováno, takže měl co nevidět z čeho být živ a v krátkém čase i bohatství nabyl.
Jednou večer ..... bylo před vánoci ..... přikrojil si jako obyčejně kůže a chystal se na lože. Ale najednou se rozmyslel, pravil ženě:
„Neměli bychom zůstat vzhůru a vypátrat, kdo nám to pomáhá?“ Žena byla svolná a nechala hořet malé světélko. Potom se oba ukryli do kouta za rozvěšené šaty a dávali pozor. O půlnoci vešli do světnice dva malí, roztomilí skřítkové, nazí od hlavy k patě, sedli na verpánky, přitáhli k sobě všechnu nakrájenou kůži a začali malými prstíčky tak hbitě a rychle píchat, šít a naklepávat, že švec nebyl s to od nich udivené oči odtrhnout. Šili a šili a neustali, dokud nebylo všecko hotovo. Potom rychle vyběhli ze dveří.
Ráno povídá žena muži:
„Poslechni, starý, ti skřítkové nám dopomohli k bohatství, měli bychom se jim také nějak odvděčit. Jsou nazí, nemají co na sebe, a jistě je jim zima. Víš ty, co? Já jim ušiji košilky, kabátky a kalhotky, upletu punčošky a Ty jim udělej každému pár botek!“
„Budiž,“ řekl muž, a večer, když bylo všechno připraveno, položili dárky na stůl, kam švec obyčejně přikrojené kůže kladl. Potom se schovali, zvědaví, co budou skřítkové dělat a jak se budou tvářit. O půlnoci se trpaslíčci přihrnuli a hned se sháněli po práci. Když viděli, že jim práci nikdo nenachystal, a místo toho našli pro ně určené roztomilá dárky, zarazili se a v prvním podivení nevěděli, co mají dělat, ale potom se náramně zaradovali, jak nejrychleji mohli, do šatů se oblíkli, na tělíčku je uhlazovali a nakonec se i do zpěvu pustili:
„Což nejsme hoši jako malovaní?
Nechrne už jednou toho ševcování!“
Potom se popadli za ruce, tančili, po židlích i po lavici skákali, až posléze ven ze světnice vytančili. Od toho dne se víckrát neukázali, ale ševci se až do smrti vedlo, a cokoliv počal, všechno se mu v zdar obracelo.