Škubánek

Třicet mil za naší stodolou žil sedlák Loula. Pěkně a blaženě na svém trávili. Chlév byl plný, spížka plná, i zahrada nosila hojné ovoce. Pánbu požehnej! Žena se nemusela nikdy točit, co dnes uchystá k obědu. A ke vší té chvále měli hezkou dcerušku, jejich Aninka byla jako rozmarýnka. Oči jí jen v hlavě hrály a po líčku kvetl máj.
Ba, bylo Vám tehdy všude blaho, sedlák jen zpíval po mezi a mlýn vesele klepal v olšinách. I chuďas dostal svůj krajíček za boží slovo.
Až jednou se takhle stalo. Bída, škaredá bída, se zatoulala v naši zem, a ne se odtud hnout. Tak se jí tady zalíbilo. Kudy šla, ševelil jen hluchý klas a pomalu kolem kol jiného neslyšet:
„Co budeme jíst?“
Taky u našeho sedláčka padl poslední kus, červeně malovaná Ratole. Ta, co svítila vždycky jako zrcadlo. Chlév ohluchl, Ratolka, živá harfa, jim přestala hrát. Pane na nebi! Máma sehnala po statku poslední mírku brambor, byly už nahnilé, a povídá:
„Udělám ještě škubánek, a až jej sníme, abychom zemřeli. Jiného nám nezbývá.“
Špetkou omelků zaprášila, drobínkem soli osolila a hle, milý škubánek se kouří v plecháči. Jako spasení života. Táta hned chytil měchačku a žene se po jídle jako lačný vlk. Ale žena mu plecháč utrhla a povídá:
„Počkej, taťko, nejdřív dostane Aninka, chudinka!“
Snad neslyšel, nebo mu slovo ulítlo a jen se mermomocí dere k plecháči. Tak máma co, milý plecháč popadla a ven a teď ji to žene skokem, ani Vám cestu nehledá, kudy a kam. No, táta, když viděl, jak mu plecháč před nosem utíká, taky honem za ní a jen kdyby si mohl aspoň kousek škubánku uštípnout! Tolik byl dychtivý ..... Aninka koukne, bože, jaký to běh! Nechala všeho a taky se milá pustila za nimi. Napřed letí máma s plecháčem, za ní skok co skok ubíhá táta, měchačku v ruce, a naposled Aninka, div dechu popadá. Tak běží jeden za druhým, hustý les šumí před nimi, ani se nestačily stromy uhýbat. Aninka taky hupy, hup, až najednou vyjekla bolestí. Šípkový trn ji uštkl svou jehličkou do paty. Ach! Ach! Noha jí na místě ustala a ubohá nemůže dál.
Skulila se tam do trávy, chvíli chová nožičku na klíně, když za křovinou šustlo a Bída stojí u dívky. Za ní se tulí do sukní syneček, vyhublý Hlad. Ranec má na zádech a cpe tam poslední sousto, co utrhne lidem od huby.
„Pročpak děvečko, naříkáš?“
„Ale naše mamka uvařila z posledního škubánek, a když ho chtěl tatínek ochutnat, popadla plecháč a se vším se dala na útěk. On honem za ní, a než by se řeklo stůj, byli oba titam. Tak jsem nechala všeho a taky utíkám, snad je někde dohoním. Jenže teď mi zajel trn do nohy a nemohu dál. Je to bída!“
„Taky na ni, holka, naříkáš?“
„Bodejť, babičko, a to ne jenom já, ale každý, komu ještě zbyla řeč. Aspoň kdybychom věděli, kdy že té bídě bude konec!“
„Až se sejde hora s údolím.“
Jak je ten hrbáček vzadu poslouchal a ucho nastrkuje, noha mu tam najednou ujela a milý se skulil do žumpy. Div že se Aninka nezasmála.
„Hle, babičko, už se Tvá hora sešla s údolím. Hrbatý spadl do příkopu.“
V tom Hlad vyskočil jako jelínek a samý, samý smích. Svůj hrb v té žumpě nadobro pochoval. Jeho máma vidí a povídá:
„Inu, inu, pravdu jsi řekla, panenko. Zablýsklo se na jiné časy. Ještě-li Tě bolí nožička?“
Milou duši! Jako by něco fouklo, bolest Anince vyvála a po trnu nebylo v noze památky.
„No, chceš-li prý Vašim nadběhnout, uděláš nejlíp tudyhle. Aby jim ten škubánek nevystyd.“
Bída jí ukázala a vtom i se synečkem byla kde? Snad ji spolkla vedle ta křovinka. No, ať je to tak nebo tak. Anče vesele skočila, bílé nohy jí trávou jen svítaly. Kde jaký květ přiběhl za ní a volá:
„Aninko, Aninko, pojď taky na chvilku mezi nás!“ Postála s nimi, posmála se, zas jí rozkvetl na líčku máj. A jak cupe vesele, najednou větve uhnuly a před ní se ukázal veliký, bohatý dvůr. Pasáček vyháněl stádo krav a milá Aninka se ho ptá:
„Kdopak tu obývá, že ani nevím?“
„No, to nevíš mnoho. Jen jdi dál a uvidíš.“
Aninka kouká a hle, řada žebráčků se bere po záspí a všichni s plnou mošinkou. Jen hlavou kývají. V tom ji už zahlédl mladý dvořan sám, vidí to líčko opadlé, kytlici jeden cár, a už byl u ní:
„Taky si na Tobě, chudinko, bída pomlsla. Snad ji už jednou zkrotíme! Pojď dál, ať se nasytíš a oděješ.“
A Vitoušek vzal Aninku za ruku, bylo mu libo poslouchat její řeč. Vede ji do síně a v minutě se před ní ze zlaté mísy kouřilo. Ba, ještě ani nesnědla, otevřel almaru a povídá:
„Hle, byl jsem včera ve městě a koupil šaty, co první švadlena ušila. Koupil jsem, a nevím pro koho. Pojď si je, Aninko, ozkusit.“
A hned ji strojí do botiček, byly červené, a do šatiček, byly zelené. Zlatých květů po nich naseto, jako když se louka oblékne na jarní ples. Vitoušek kouká a div ji v náručí nestiskl. Chytil ji dychtivě za ruku a vede ji před otce a povídá:
„Hle, tatínku, chceš pořád nevěstu do domu, a ona přišla, ani jsme nečekali. Srdce mi po ní usedá. Jen ta anebo žádná.“
Starý zeman se podíval ..... dlouho-li či krátko-li se dívá? ..... až se teď hlavou poklonil a povídá:
„Hochu, hochu, všecka chvála je hned zpočátku, co zbude na konec?“
Hned bylo slávy a v tom veselí bohatí lidé plnili dům. Ký div, Aninka docela zapomněla na jejich škubánek. Až teď koukne z pavláčky a na mou pravdu! Tamhle za lesem vidí, utíká máma, plecháč před sebou, a milý taťka za ní, jen tou měchačkou sousto ulovit! Až se musela zasmát. Ženich to vedle slyšel a povídá:
„Copak se, Aninko, tolik směješ?“
„Ale přej, co! Napadlo mě, tolik hostí jde a ještě přijde, kde se tu o svatbě všichni podějem?“
„No, a máš ty větší dvůr?“
Jak se tak ještě smála, milá si na nic nepomyslela a v tom žertu povídá:
„Ba, můj taťka má stavení z mramorového kamení a na něm střechu ze zlatého plechu.“
„I dítě, dítě! To budeme všichni jenom tím raději. Je-li Váš dvůr tak pěkný a veliký, kde jinde oslavit svatbu nežli tam?“
A hned vyskočil, aby všem pověděl tu milou novinu. Aninka jen zaslechla veselé vivat z komory. Ale teď se ubohá ulekla! Co jsem jen hloupého mohla blábolit! Hlava jí klesla do dlaně a div že nevypukla v pláč. Ještě tak sedí plná úzkosti, když dolem jde kolem ta Bída, synáčka za ruku. Jen koukla a povídá:
„Copak, Aninko, ještě tak smutná? Už se Ti odtud stěhujem.“
„Ale přišlo mi kouknout a vidím, za lesem utíká máma s tím škubánkem a taťka ji honí, až jsem se musela zasmát. Teď můj ženich to zaslechl a čemu se prý směji. Tak jsem se vymluvila, že tu máme na svatbu málo místa, ale v našem dvoře mramorovém, tam by ho bylo! Teď se nám chtějí všichni stěhovat, a zatím dvůr žádný. Je to bída!“
A bylo ji milo poslouchat.
„I to Tě nemusí rmoutit, Aninko. Jen pozvi ženicha i hosty, jen je pozvi! A až do toho dvora půjdete, dávej si pozor. Vyběhne bílý zajíček z houští, a kde se zastaví, tam bude taky stavení z mramorového kamení.“
Bída zmizela a nikomu se už po ní nezastesklo.
Ráno dal Vitoušek zapřáhnout sto kočárů, u každého koně jako krasavci. Sám usedl do prvního s Aninkou a ostatní, kam kdo chtěl. A jedou slavně. Cesta jim byla veselá, muzika troubí, bubnuje, na patery housle hrá. Jedou, jedou ..... daleko-li, krátko-li? ..... ani mysl nesouží. „Juchú!“ zavolá Vitoušek a sto jiných odpoví. Až koníci volní krok, veselost ustala, ženich se ptá:
„Aninko, brzo-li bude náš zlatý dvůr?“
„Bude, už bude.“
V tom bílý zajíček vyletěl z houští, nikdo si ani nevšiml. Jen Aninka vidí, běhy mu cupou s kopyty, hopity, hopity. Ještě chvilku, něco šustlo a milý zajíček zas tentam. A jedináčku! Najednou před nimi vrata stříbrná a veliké, veliké stavení z mramorového kamení. A na zlaté střeše samo sluníčko si vlasy češe. Děvečky vyběhly dychtivé a hle, Vitoušek s Aninkou vstupují do domu. Bylo hned vítání a bylo povídání.
No, po dlouhé cestě u plného stolu nejlépe. Už hosté zasedli a zlaté mísy zvoní kolem, když najednou, panenko z cucků! do síně vklouzla máma, plecháč škubánků před sebou, a na skok za ní muž, už jen do nich zajet měchačkou. Ale vtom se oba zarazili, ta zapomněla utíkat a ten v minutě nevěděl, čí je. Koukají, hlava jim zůstala hloupá.
„Inu, jsem blázen nebo co? Tohle je přece naše Aninka!“
No, ta už vylítla ze židle a k nim, jenom je objímá a povídá:
„Hle, moje máť, můj taťka. To jste se, chudáci, s tím plecháčem uhnali!“
A zrovna lžíci do něho, panečku! To je vůně, jako z nebeské kuchyně. Aninka už nabírá druhou. Vitoušek taky přiskočil, ženou se všichni hosté. Jediný! V minutě Vám byl škubánek pryč!
„Jaká prej dobrota! Takový nám musí maminka vařit do smrti.“
Teprve všichni jaksepatří usedli, muzika spustila tuš, troubili a bubnovali, na patery housle hráli. No, a při tom růžovém veselí pěkně se svatbilo, juchú nemělo konce. Mladí i staří budou mít nač pamatovat.