Slavík

V Číně, jak jistě víš, je císař Číňan a všichni, jež má kolem sebe, jsou rovněž Číňané. Uplynulo sic už mnoho let od události, o které budu teď vypravovat, ale právě proto bude dobře si ji poslechnout, nežli se na ni zapomene! ..... Zámek čínského císaře byl nejnádhernější na světě, byl celičký z jemného porcelánu, nesmírně drahocenného, ale nesmírně křehkého a nesmírně choulostivého, že bylo nutno mít se tam velmi na pozoru. V jeho zahradě rostly nejpodivuhodnější květiny a u nejnádhernějších z nich byly připevněny stříbrné zvonky, které zvonily, aby nikdo nepřešel kolem nich bez povšimnutí. Opravdu, v císařově zahradě bylo vše náramně vyšpekulováno! Táhla se nesmírně daleko, že ani zahradník sám nevěděl, kde končí. Když se šlo stále dál, přišlo se do překrásného lesa s vysokými stromy a hlubokými jezery. Les se táhl až k moři, modrému a hlubokému. Veliké lodi mohly tak plout až pod samé větve stromů. A tam ve větvích bydlil slavík, který zpíval tak líbezně, že i chudý rybář, který měl spoustu jiného na práci, zůstal tiše stát a naslouchal, když se v noci vypravil vytahovat sítě a zaslechl přitom slavíka. „Panebože, to je krása!“ povzdechl si, ale musel si hledět práce a na slavíka zapomněl. Avšak když příští noci slavík opět zpíval a rybář se zas vypravil k moři, povzdechl si stejně:
„Panebože, to je přece jen krása!“
Do císařského města přijížděli lidé ze všech zemí na světě; obdivovali se městu, císařskému zámku i jeho zahradě, ale jak uslyšeli slavíka, říkali všichni do jednoho:
„Ten je ze všeho nejkrásnější!“
Když se vrátili domů, vyprávěli o tom a učenci napsali mnoho knih o císařově městě, zámku i zahradě, ale nezapomněli ani na slavíka, kladli ho ze všeho nejvýš. A Ti, kdož uměli básnit, psali překrásné básně, a všechny o slavíkovi v lese u hlubokého moře.
Jejich knihy se rozletěly po celém světě a některé se dostaly až k čínskému císaři. Seděl ve svém zlatém křesle a četl a četl, co chvíli pokyvoval hlavou, protože ho těšilo číst ty nádherné popisy jeho města, zámku i zahrady. „Avšak ze všeho nejkrásnější je přece jen slavík!“ stálo tam psáno.
„Cože!“ zvolal císař. „Slavík? Toho přece vůbec neznám? Cožpak je opravdu takový pták v mém císařství, a dokonce v mé zahradě? O tom jsem dosud nic neslyšel! Teprve v knihách se to musím dočíst!“
Zavolal si hofmistra, který byl tak vznešený, že když se ho odvážil oslovit nebo něco zeptat někdo níže postavený než on, odpověděl mu jen „pf!“, což vůbec nic neříká.
„Je prý tu nanejvýš pozoruhodný pták, jménem slavík,“ pravil císař. „Říkají, že je to největší pozoruhodnost z celé mé veliké říše! Proč jste se mi o něm nikdy ani nezmínili?“
„Jaktěživ jsem o něm neslyšel!“ odpověděl hofmistr. „Nebyl dosud nikdy představen u dvora.“
„Chci, aby sem dnes večer přišel a zazpíval mi!“ poručil císař. „Celý svět ví, co tu mám, a já o tom nevím.“
„Jaktěživ jsem o něm neslyšel!“ prohlašoval hofmistr. „Budu po něm pátrat a najdu ho!“ Ale kde ho hledat? Hofmistr běhal po schodech nahoru dolů, sály a chodbami, ale nikdo z lidí, které tam zastihl, o slavíkovi nikdy neslyšel. Hofmistr běžel tedy zas k císaři a mínil, že je to asi jen nějaká smyšlenka lidí, kteří píší knihy. „Vaše císařské Veličenstvo by nemělo věřit tomu, co se píše. Jsou to jen výmysly a to, čemu se říká černé umění!“
„Ale knihu, ve které jsem to četl, mi poslal přemocný císař japonský, nemůže to tedy být nepravda!“ prohlásil císař. „Chci toho slavíka slyšet! Ať se sem dnes večer dostaví! Těší se mé nejvyšší přízni. A nedostaví-li se, dám celému dvoru po večeři nabouchat břicha!“
„Tsingpe!“ řekl hofmistr a znovu běhal nahoru dolů po všech schodech, všemi sály a chodbami. A půl dvoru běhalo s ním, protože netoužili po tom, aby jim nabouchali břicha. To bylo poptávání po podivuhodném slavíkovi, kterého znal celý svět, ale nikdo u dvora!
Konečně padli na chudou služtičku z kuchyně, která zvolala:
„Můj Bože, slavík! Toho já dobře znám! Opravdu, ten umí zpívat! Vždycky večer, když smím zanést trochu zbytků ze stolu své chudé nemocné mamince, která bydlí až na pobřeží, a když při návratu unavena v lese odpočívám, slýchávám slavíka zpívat. Až mi při tom slzy vhrknou do očí, protože mi je, jako by mě maminka políbila.“
„Zlatá kuchtičko,“ řekl císařův hofmistr, „opatřím Ti stálé místo v císařské kuchyni i povolení vidět císaře jíst, jen když nás zavedeš k slavíkovi, protože se má dnes večer dostavit ke dvoru.“
Vypravili se pak společně do lesa, kde slavík zpívával; táhlo s nimi píď císařského dvora. Když tak šli, zabučela kdesi kráva.
„Ach,“ zvolala pážata. „Už ho máme! Jaká pozoruhodná síla je v takovém malém stvoření! Zcela určitě jsem ho už někdy slyšel.“
„Ale ne, to bučí krávy!“ řekla kuchtička. „Máme tam ještě hezky daleko.“
Stranou v močále zakuňkaly žáby.
„Jak překrásné!“ zvolal zámecký bonz. „Už ho slyším! Zní to jako hlas něžných chrámových zvonků.“
„Ale ne, to jsou přece žáby!“ řekla kuchtička. „Ale už bychom ho mohli brzy uslyšet.“
A pak zazněl slavičí klokot.
„To je on!“ řekla kuchtička. „Slyšíte ho! Slyšíte ho! A tamhle sedí!“ Ukázala přitom na šedivého ptáčka nahoře ve větvích.
„Je to možné?“ udivil se císařův hofmistr. „Takhle jsem si ho věru nepředstavoval! Jak vypadá sprostně! Jistě ztratil barvu, když uviděl kolem sebe tolik vznešených lidí!“
„Slavíčku!“ zavolala hlasitě kuchtička. „Náš nejmilostivější císař by rád, abys mu zazpíval!“
„S největší radostí!“ odpověděl slavík a zpíval, že se srdce smálo.
„Zní to jako skleněné zvonky!“ mínil císařův hofmistr. „Podívejte se jen, jak mu hrdélko pracuje! Je opravdu podivné, že jsme ho dosud nikdy neslyšeli. Jistě bude mít u dvora veliký úspěch!“
„Mám zazpívat císaři ještě jednou!“ zeptal se slavík; myslel, že je císař s nimi.
„Můj skvělý slavíčku!“ pravil hofmistr. „Je mi velkým potěšením pozvat Vás tímto dnes večer na dvorní slavnost, při níž budete mít příležitost okouzlit Jeho vysoké císařské Veličenstvo svým šarmantním zpěvem.“
„Ale vyjímá se nejlépe venku v přírodě!“ mínil slavík. Šel však ochotně s nimi, když uslyšel, že si to císař tak přeje.
Na zámku bylo vše v plném lesku. Stěny i podlaha, jež byly z porcelánu, jen se leskly ve světle tisíců a tisíců lamp. Nejkrásnější květiny ..... ty, které nejhlasitěji zvonily ..... byly rozestaveny po chodbách, ve kterých vládl shon a také průvan; zvonečky květin zvonily alespoň tím hlasitěji, takže nebylo slyšet vlastního slova.
Uprostřed velkého sálu, kde sedával císař, postavili zlaté bidélko, na němž měl sedět slavík. Shromáždil se tam celý dvůr; také malá kuchtička směla stát vzadu u dveří, když nyní měla již titul skutečné kuchty. Všichni byli v plném lesku a všichni se dívali na šedého ptáčka, jemuž císař pokynul.
Slavík zpíval tak krásně, že císařovi vhrkly slzy do očí a stékaly mu po tvářích. A slavík zpíval ještě krásněji, přímo k srdci, a císař měl velikou radost. Prohlásil, že vyznamená slavíka Zlatým pantoflem, aby jej nosil kolem krku. Ale slavík mu děkoval, že je již svrchovaně odměněn.
„Viděl jsem slzy v očích císařových, a to je pro mne největší odměna! Císařovy slzy mají podivuhodnou moc. Ví Bůh, že jsem již dost odměněn!“ A znovu zazpíval svým krásným, líbezným hlasem.
„Je to nejroztomilejší způsob koketování, jaký znám,“ prohlašovaly dámy a nabíraly si do úst vodu, aby zakloktaly, až na ně někdo promluví; představovaly si, že klokotají jako slavík. Dokonce lokajové a panské dali najevo, že jsou spokojeni, a to je co říci, protože jim vyhovět je ze všeho nejtěžší. Opravdu, slavík dosáhl velikých úspěchů.
Měl zůstat u dvora, mít vlastní klec s právem na procházku dvakrát za dne a jednou v noci. Doprovázelo ho při tom dvanáct sluhů; všichni měli kolem jeho nohy stužku a pevně ho drželi. Taková procházka věru nebyla velkým potěšením.
Celé město mluvilo o tom podivuhodném ptáku. Když se dva lidé potkali, řekl první jen:
„Sla ..... “ a druhý dodal:
„..... vík!“ a vzdychli při tom a hned si rozuměli.
Jedenáct hokynářů pojmenovalo po slavíkovi své děti, ale ani jediné se nezmohlo na pořádný tón. Jednoho dne dostal císař velký balík s označením „Slavík„.
„Asi zase nová kniha o našem slavném ptáčkovi!“ myslel si císař. Ale nebyla to kniha, byla to velmi umná hračička: v skříňce ležel umělý ptáček. Měl se podobat živému slavíkovi, avšak byl celý posázen diamanty, rubíny a safíry. Když byl natažen, zpíval jednu z písní, kterou zpívával opravdový slavík, a kýval přitom ocáskem, třpytícím se stříbrem a zlatem. Kolem krku měl stužku, na níž stálo:
„Slavík japonského císaře je chuďasem proti slavíkovi císaře Čínského.“
„To je krása!“ zvolali všichni. A doručitel umělého ptáka byl ihned vyznamenán titulem Vrchního císařského doručovatele slavíků.
„Ať teď zazpívají společně, bude to skvělé dueto!“
Museli tedy zpívat spolu, ale nechtělo to jak se patří klapat, protože skutečný slavík zpíval po svém a umělý podle válečků. „Nemá na tom viny,“ prohlašoval dvorní muzikus, „je neobyčejně pevný v taktu, je to zcela má škola!“ Měl tedy umělý pták zpívat sám. Sklízel stejně velké úspěchy jako skutečný slavík, ale byla na něho přitom hezčí podívaná: třpytil se jako náramky a brože.
Zpíval třiatřicetkrát tutéž píseň, a přece nebyl vůbec unaven. Byli by ho rádi poslouchali zas znovu od začátku, ale císař mínil, že by měl nyní také živý slavík trochu zazpívat, ale kam se poděl? Nikdo si nevšiml, že uletěl otevřeným oknem do svých zelených lesů.
„Co ho to jen napadlo!“ řekl císař. Dvořané hubovali a mínili, že je slavík velmi nevděčný tvor. „Ale lepší z nich nám zůstal!“ pochvalovali si a umělý pták musel znovu zpívat. Slyšeli tu píseň již po čtyřiatřicáté, ale dosud ji dobře neuměli, protože byla velmi nesnadná. Dvorní muzikus umělého ptáka nesmírně chválil, ba ujišťoval, že je lepší než skutečný slavík, nejen snad pokud jde o jeho šat a tu spoustu překrásných diamantů, ale i pokud jde o jeho nitro.
„Neboť račte, vážené panstvo a Jeho Veličenstvo císař přede všemi, uvážit toto: U skutečného slavíka nikdy nevíme, co zazpívá, zato u umělého ptáka je všechno předem zcela jisté; bude to tak a nejinak! Můžeme si ho pěkně rozebrat, můžeme ho otevřít a svým lidským rozumem sami pochopit, jak jsou sestaveny jeho válečky, jak běží a jak jedno vyplývá z druhého !“
„To je zcela i mé mínění!“ říkali všichni a dvorní muzikus dostal svolení, aby příští neděli předvedl umělého ptáka čínskému lidu: Ať ho také uslyší, prohlásil císař.
Uslyšeli ho a přivedlo je to do nálady, jako kdyby si byli opatřili veselou opičku z čaje, neboť tak je to správně čínsky. Říkali všichni „Ó!“ a zdvihali do výše ukazováček, kterému se také říká „mlsounek„, a pokyvovali hlavou. Ale chudí rybáři, kteří slýchali dříve skutečného slavíka, říkali:
„Zní to docela hezky a je mu to i podobné, ale něco tomu chybí!“
Skutečný slavík byl vyhoštěn ze země a z říše.
Umělému ptáku bylo vykázáno místo na hedvábné podušce u samého císařova lůžka. Všechny dary, které dostal, zlato a drahé kameny, ležely kolem něho a co do titulu postoupil na "Vysokého císařského pěvce z nočního stolku", v hodnosti prvního po levici, neboť císař pokládal za nejvznešenější tu stranu, kde je srdce, a i císař má srdce na levé straně. Dvorní muzikus napsal o umělém ptákovi pětadvacet svazků; bylo to velmi učené a velmi dlouhatánské pojednání, obsahující nejtěžší čínská slova, takže všichni raději říkali, že je četli a že tomu rozuměli, protože jinak by byli bývali pokládáni za hloupé a byli by jim nabouchali břicha.
Tak to šlo celičký rok. Císař, jeho dvůr i všichni ostatní Číňané znali nazpaměť každičké nejmenší zaklokotání ve zpěvu umělého ptáka, ale právě proto se jim jeho zpěv tak líbil. Mohli s ním zpívat, a také s ním zpívali. Chlapci si na ulici prozpěvovali „tytyty! glogloglo!“
i císař si tak prozpěvoval. Inu, bylo to věru překrásné!
Ale jednou večer, když byl umělý pták v nejlepším a císař ho v posteli poslouchal, ozvalo se pojednou v ptákovi „rup!“ Něco v něm prasklo. Hrrr ..... všechna jeho kolečka se rozhrčela a hudba zmlkla.
Císař ihned vyskočil z postele a dal přivolat svého osobního lékaře, ale co ten mohl pomoci! Poslali tedy pro hodináře a ten po dlouhém mluvení a dlouhém prohlížení dal ptáka jakžtakž do pořádku, ale prohlásil, že ho musejí velmi šetřit, protože má čepy již velmi opotřebované a není možno dát nové se zárukou, že bude hrát. Byl z toho velký zármutek. Jen jednou do roka směli nechat umělého ptáka zpívat, a i to mu působilo velkou námahu. Ale dvorní muzikus pronesl kratší řeč plnou velkých slov; prohlásil, že je to stejně pěkné jako dříve, a tak to bylo stejně pěkné jako dříve.
Uplynulo pět let. Celou zem stihl opravdu velký zármutek, neboť všichni měli v jádře svého císaře rádi. Nyní však stonal a říkalo se, že nebude živ. Byl již zvolen nový císař a lidé postávali na ulici před císařským zámkem a vyptávali se hofmistra, jak je s císařem.
„Pf!“ odpovídal jim a zavrtěl hlavou.
Císař ležel studený a bledý ve své velikánské, nádherné posteli. Celý dvůr byl přesvědčen, že je již mrtev, a každý proto běžel složit poklonu novému císaři. Komorníci si odběhli o tom popovídat a zámecké služebné uspořádaly velkou kávovou společnost. Po celém zámku, ve všech sálech a po všech chodbách byly položeny koberce a pokrývky, aby nebylo slyšet kroky, a proto všude vládlo nesmírné ticho. Avšak císař nebyl ještě mrtev. Ležel strnulý a bledý ve své nádherné posteli s dlouhými plyšovými záclonami a těžkými zlatými střapci. Jedno okno bylo až zcela nahoře otevřeno a měsíc svítil na císaře a na jeho umělého ptáka.
Ubohý císař nemohl skoro vůbec dýchat, jako by ho něco tlačilo na prsou. Otevřel oči a spatřil, že mu tam sedí smrt; na hlavu si posadila jeho zlatou korunu, v jedné ruce držela císařovu zlatou šavli a v druhé jeho nádhernou korouhev. Ze záhybů velkých plyšových záclon kolem postele vykukovaly podivné hlavy. Některé byly velmi ohyzdné, jiné zas přívětivé a líbezné: byly to všechny císařovy dobré i zlé skutky. Přišly se teď na něho podívat, když měl smrt takřka na jazyku.
„Pamatuješ se?“ šeptaly jeden za druhým. „Pamatuješ se?“ A pověděly mu toho tolik, že mu vyrazil na čele pot.
„To jsem nikdy nevěděl!“ úpěl císař. „Hudbu! Hudbu! Velký čínský buben!“ volal. „Ať neslyším, co říkají!“
Pokračovaly však ve svém výčtu a smrt ke všemu, co bylo řečeno, pokyvovala jako pravý Číňan.
„Hudbu! Hudbu!“ křičel císař. „Můj líbezný zlatý ptáčku, zpívej přece, zpívej! Dal jsem Ti zlato a drahokamy, sám jsem Ti zavěsil svůj zlatý pantofel kolem krku ..... zpívej přece, zpívej!“
Ale ptáček mlčel; nebyl tam nikdo, kdo by ho natáhl, a jinak nezpíval. A smrt nepřestávala hledět svými velikými prázdnými očními důlky na císaře. Bylo tam ticho, příšerné ticho.
V tom zazněl u samého okna překrásný zpěv. Venku na větvi seděl živý slavíček. Uslyšel o císařově trápení a přiletěl, aby mu zazpíval pro útěchu i aby v něm posílil naději. Jak zpíval, přízraky kolem postele bledly a bledly, v císařově zesláblém těle začala obíhat krev rychleji a rychleji. Sama smrt poslouchala a pobízela slavíka:
„Jen zpívej dál, slavíčku, jen zpívej dál!“
„Ano, dáš-li mi tu nádhernou zlatou šavli! ..... Dáš-li mi tu skvělou korouhev! ..... Dáš-li mi císařskou korunu ..... “
„Smrt mu dala každý ten klenot za jednu píseň, ale slavík i potom pokračoval ve zpěvu: zpíval o tichém hřbitově, kde kvetou bílé růže, kde voní šeřík a kde je svěží tráva zalévána slzami pozůstalých. Smrti se zastesklo po její zahradě a odplynula jako chladná bílá mlha oknem.
„Děkuji! Děkuji Ti, ty nebeský ptáčku!“ řekl císař. „Poznávám Tě dobře! A Tebe jsem vyhnal ze své země a říše! Přece jsi však odlákal svým zpěvem ty zlé přízraky od mého lůžka a smrt s mého srdce! Jak se Ti jen odměním?“
„Už jsi mě odměnil!“ řekl slavík. „Když jsem Ti zpíval poprvé, obdarovals mě slzami ze svých očí, a to Ti nikdy nezapomenu. To jsou klenoty, které blaží srdce pěvcovo! ..... Ale teď jen spi, abys byl zase zdráv a svěží! Zazpívám ti!“
Zazpíval mu a císař upadl do blaženého spánku: byl to spánek nesmírně krásný a blahodárný. Když se císař probudil, posílen a pozdraven, svítilo do oken slunce. Ze služebnictva však dosud nikdo nepřišel, protože byli přesvědčeni, že je císař mrtev. Ale slavík tam dosud zpíval.
„Musíš u mne navždy zůstat!“ žádal ho císař. „Budeš zpívat, jen když sám budeš chtít. A toho umělého ptáka rozbiji na tisíc kousků!“
„To nedělej!“ řekl mu slavík. „Vždyť sloužil dobře, jak mohl. Ponech si ho jako dříve. Já si nemohu vystavět hnízdo v zámku a bydlit tu, ale nech mne, abych sem přicházel, když sám budu mít náladu. Budu pak sedat za večera u okna na větvi a budu Ti zpívat, aby ses radoval, ale také aby ses zamyslel. Budu Ti zpívat o dobru i zlu, které v Tvém okolí před Tebou zatajují. Takový malý zpěváček jako já lítá široko daleko, k chudému rybáři, k selskému krovu, ke všem, kdo žijí daleko od Tebe a od Tvého dvora. Miluji Tvé srdce víc než Tvou korunu, a přece i z té koruny dýchá cosi posvátného. ..... Přijdu Ti zase zazpívat, ale jedno mi musíš slíbit!“
„Všecičko Ti slíbím!“ zvolal císař. Stál tam ve svém císařském hávu, který si sám oblékl, a těžkou zlatou šavli držel na srdci.
„Prosím Tě o jedno! Neříkej nikomu, že máš malého ptáčka, který Ti o všem poví: půjde to tak ještě lépe!“
A pak slavík odletěl.
Služebníci se přišli podívat na svého mrtvého císaře ..... stáli tam jako u vidění a císař jim přál „Dobré jitro!“