Slavnost sněhuláků

Padal sníh. Jedna vločka poletovala vedle druhé a hrály na honěnou. "Kolik nás dneska bude?", zeptala se vločka Sněženka. Někdy totiž spadlo jen pár vloček. Jindy se sních sypal i několik dní. "Podívej se nahoru, do nebe!" vybídla ji vločka Zmrzlinka a Sněženka zaklonila hlavu a dívala se. A viděla. Spoustu dalších sněhových vloček. Celé moře! Moc a moc a úplně nejvíc sněhových vloček. "Tolik? Ani jsem nevěděla, že je nás tolik!" vydechla překvapeně a nášela se k zemi dál s hlavou zakloněnou,aby viděla na všechny strany. "Jen počkej. Když budeme sněžit i zítra, to něco uvidíš. Všichni se těšíme..." tvářila se Zmrzlinka důležitě. "A na co?", ptala se zvědavá Sněženka. "Na slavnost sněhuláků přece!" O té Sněženka ještě nidky neslyšela. Ale moc si ji přála zažít. Když totiž zavřala oči a představila si, jak taková slavnost může vypadat, viděla samé krásné věci. Světla, radost, muziku, překvapení. Dokonce se jí chvíli zdáo, že slyší smích..... Zatím sněžilo dál. Padalo spousta sněhu. A ráno, když se lidé začali probouzet, objímaly celý svět měkoučké závěje. "Teď počkej! Sotva vyběhnou ven děti, začnou se koulovat. Nahrnou si nás, sněhové vločky, do dlaní  udělají koule a začne to!" A pak, až je dohoní maminky a tatínkové, pustí se do sněhuláků!" vyprávěla Zmrzlinka Sněžence a těšila se. Bude z ní letos sněhulák? Sněhová koule? Nebo s ní někdo postaví iglú? Zrzlinka se Sněženkou ležely v závěji a pořád čekaly, až si jich někdo všimne. Jaké to bude, až je děti sevřou v dlani? Hřálo to. Sněženka ani nevěděla jak, ale najednou ji opravdu někdo nabral do rukou. Byly teplé a chlupaté. "To jsou rukavice. Určitě od babičky, pletené, ty já poznám" smála se Zmrzlinka, která byla v dětské dlani s ní. "A je to tu! Bude z nás sněhulák!" jásala Zmrzlinka. A to už se s nimi oběma točil celý svět. Dšěti nejdříve udělaly malou kouli. Jak se a ni nabalovaly další sněhové vločky, koule rostle. A pak už byla velká, že s ní museli pomhat mámy i tátové. "Počkej, teď udělají druhou, trochu menší. A pak ještě třetí kouli - to sněhulák dostane hlavu! Na hlavu mu pak nasadí hrnec místo čepice. Oči bude mít z uhlí, nos z mrkve. A taky mu dají do ruky koště. To nevím proč, ale když pak sněhuláci pořádají slavnost, šermují s nimi jako s mečem" vyprávěla Zmrzlinka Sněžence a obě se chichostaly. Jak z nich děti dělaly kouli, to totiž tak lechtalo! Pak bylo najednou ticho. "Kde jsou? Kam šly děti? ptala se zklamaná Sněženka. Pořád čekala na tu slavnost a nic. Jen z ní byl sněhulák. Kolem stáli další, ale slavnost? Žádná! "Děti šly domů, už utekl celý den. Budou se chystat do peřin, vyprávět doma o tom, jak stavěly sněhuláka a koulovaly se. A my se připravíme na tu slavnost přece!" poučila ji Zmrzlinka. A říkala pravdu. Jen co se na oblohu vyhouply hvězdy sněhuláci si začali protahovat svá kulatá těla. Pootočil se i sněhulák, ve kterém byla Sněženka se Zmrzlinkou, a vydal se k ostatním. Celý se kolíbal a pak se zase sklouznul.... "A jak se máte?" ptali se sněhuláci jeden druhé. Brzy si povídali všichni sněhuláci, co je děti postavily. Byli tam malí, celcí, kulatí i šišatí, s košťaty i bez nich. A společně se vydali na vysoký kopec. "Odtud uvidíme celé město. V noci krásně svítí" šeptali si sněhuláci mezi sebou a Zrzlinka se Sněženkou ani nedutaly. To byla nádhera! Pod nimi se mihotala spousta světel, kolem bylo ticho, nikdo pomalu ani nedýchal. Dokud....   ... dokud se ten největší ze sněhuláků nechytil za břicho a nezačal zpívat. Zpíval o sněhu, o kamarádech sněhulácích. Zpíval i o ledu a mrazu. Pak ho vystřídal další. A další. A zase nový. Zpívali. Tančili. Chvíli jeden, chvíli všichni. Povídali si, šermoval se svými košťaty, tošili se na svých kulatých nohách, klouzali se. Pichutnávali si na  nanucích, ledové tříšti, chroupali kostky ledu.  Cinkali na rampouchy, měnili si mrkvové nosy a byli šťastní. Všude byl ruch. Sněženka byla nadšená. "Takhle jsem si to představovala. Krásná slavnost. štouchala něžně do Zmrzlinky a spokojeně se usmívala. "Takhle to je každý rok. Když konečně pořádně nasněží a jsou závěje, ze kterých děti mohou postavit sněhuláky, ti první se vždycky sejdou tady na kopci a pořádají slavnost." "A co bude zítra?" ptala se Sněženka. "Zítra? Zítra třeba děti sněhuláky přemění na bunkry nebo iglú, možná postaví sněhový hrad? To já nevím ci je napdane. A teď ticho, začíná zpívat i náš sněhulák, slyšíš?" zasnila se Zmrzlinka a zaposloucha se do krásné písničky, která se nesala nad zasněženým městem plným spíchích dětí....

Autor:připravila: Jana POtužníková

Zdroj:časopis Maminka.cz Prosinec 2016