Slepá královna

Kterak nešťastně se do purkrabího zamilovala, a když on si jinou pannu za ženu vzít chtěl, jak královně srdce žalem puklo

Na Petrohradu nedaleko Podbořan žilo kdysi pět panen a ta nejmladší z nich byla od narození slepá. Oči měla ale modré jako letní nebe a pořád se usmívala. Lidé ji měli rádi, hlavně když zpívala. Panna uměla mnoho písniček a celé dny vyzpěvovala jako skřivánek. Ty starší sestry se spolu smluvily, že nebohou ošidí o věno. Než jí však mohly něco zlého udělat, zemřely na horkou nemoc a slepá panna zůstala na hradě sama. 
„Ubohé sestřičky, co si jen bez Vás počnu?“ naříkala, když je pohřbívala do hrobu na malém hřbitůvku.
Starý purkrabí těšil pannu ze všech nejvíce, a když s ní zůstal o samotě, pověděl jí nečekanou novinu. 
„Nyní jsi bohatou nevěstou a naší paní! Když se budeš chtít vdát, brzy najdeš ženicha. Po otci Ti zůstalo veliké jmění a jestli je budeš dobře opatrovat, nebudeš mít nikdy nouzi.“
„Jaké jmění, milý purkrabí? Dvory? Pole a lesy? Na ty já ubohá mohu těžko dohlédnout, když nevidím,“ povzdechla si panna. 
„Nic se neboj, paní! Ty Ti ohlídají dobří služebníci. V hradním sklepení leží veliký poklad. Pojď, já Tě tam dovedu.“ 
Vzal slepou pannu za ruku a vedl ji po točitých schodech dolů do sklepa. Když prošli několika chodbami a sklepy, odemkl purkrabí malá dvířka. Pannu ovanul vlahý vánek a zdálo se jí, jako by někdo otevřel okno. „Kde to jsme?“ ptala se s úžasem. 
„Neboj se, paní! Do tajného sklepa vede komínem seshora vzduch. Zde kolem stěn stojí několik truhlic a v každé je vrchovatě peněz, látek a drahého kamení. Sáhni a sama poznáš, že Tě neklamu.“ 
Slepá panna nabrala oběma rukama plné hrsti peněz a sypala je zpět do truhlice. Probírala se drahými látkami, stříbrným a zlatým náčiním, perlami i prsteny. „Tohle je Tvoje věno,“ řekl jí purkrabí. „Tvůj otec, než umřel, dal mi klíče od pokladu a rozhodl, že bude patřit jenom Tobě. Já jsem ale starý a dlouho sloužit nebudu. Proto jsem Ti ukázal Tvoje poklady, a když už není sester, nikdo Tě o ně neobere. Musíš si za mne vybrat poctivého služebníka, ale především věř sama sobě. Peníze a zlato zkazily mnoho dobrých lidí.“ 
Panna si ještě jednou všechno přebrala, truhlice sama zavřela na klíč a uložila jej do taštice u pasu. 
„Děkuji ti, můj věrný purkrabí! Chtěla bych, abys tu byl se mnou ještě dlouho. Lepšího služebníka mi otec vybrat nemohl. Jestli mi však chceš i další službu prokázat, vyber si za sebe náhradu. Já žádné ženichy na zlato a peníze lákat nebudu, to raději zůstanu sama až do smrti.“ 
Starý purkrabí schválil její moudré rozhodnutí, měl pannu rád jako vlastní dceru. Viděl ji vyrůstat z dětských střevíčků a zavázal se přísahou, že dokud bude živ, nedá jí nikým ublížit. 
Brzy se zapomnělo na zemřelé sestry a slepé panně začali prostí lidé říkat královna. Ona se jich nestranila a se služkami často chodila i dolů do vsi. Kde mohla, tam pomáhala. Penězi nikdy nešetřila a přitom se jí dařilo dobře. Čeládka byla pracovitá a poslušná, nikdo by byl slepou královnu neošidil. 
Několik urozených pánů a rytířů přijelo na Petrohrad ucházet se o nevěstu. Slepá panna dala každého královsky pohostit, ale nikoho z nich nechtěla. Služkám se leckterý z pánů líbil a často své paní radily, kterému by měla dát slovo, ona se však jen smála. 
„I jděte, Vy hloupé! Co bych si s takovým mužem počala? Vy mi dobře posloužíte a já vím, že se mohu na Vás spolehnout. Kdo by měl rád slepou? Snadno by mne každý ošidil a já bych o tom ani nevěděla.“ 
Tak ze všech námluv sešlo a zůstalo všechno při starém. Když jednoho dne umřel starý pan purkrabí, byl už na hradě nový a vedl si dobře. Slepá panna s ním byla spokojena. Nikde neslyšela na něho žádných stížností a úroda byla vždycky včas pod střechou. Brzy si oblíbila mladého purkrabího. Zvala ho často ke stolu a nechala si od něho vyprávět, co je kde nového. 
„Neboj se, má paní! Nic zlého se u nás neděje. Občas se někteří páni vzbouří proti králi, ale zatím z toho žádná vojna nebude. Co je naší povinností, vždycky ke královskému dvoru včas odvedeme a s pány sousedy jsme v dobré shodič. Každý ví, že máme na hradě hodně zbrojného lidu, a proto nás nechávají s pokojem.“
„Věřím ti, purkrabí! Kdybych Ti nevěřila, našla bych si jiného služebníka, protože Ty musíš všechno vidět i za mé slepé oči. Venku se často mezi lidem dovídám, co se kde povídá, a na Tebe jsem neslyšela nic zlého, jenom samou chválu.“ Služky dolévaly oběma do pohárů vína. Potom je panna propustila a zůstala s purkrabím sama. Dlouho si povídali o všeličems, než si purkrabí dodal odvahy. „Paní moje! Jsem rád, že jsi se mnou spokojena. Mám k Tobě velikou prosbu. Dávno už jsem Ti ji chtěl povědět, ale neměl jsem k tomu dost odvahy. Čas letí jako voda a já bych se rád oženil.“ 
Slepá panna se zachvěla, potom zrudla jako růžový květ a nevěděla, co by na to řekla. Purkrabí se bál, že pannu proti sobě popudil, a hledal slova omluvy. „Nezlob se na mne paní! Já jsem si už dávno našel ve městě nevěstu, a kdybys dovolila, rád bych řekl o její ruku dřív, než mne předejde někdo jiný.“ Když to panna slyšela, zbledla a zabolelo ji u srdce. Nechtěla však pokazit purkrabímu radost a klidným hlasem řekla: 
„Udělej, pane purkrabí, jak sám uznáš za dobré. Já Ti bránit nebudu. Bude-li Tvoje žena hodná a milá, ráda ji pozvu ke stolu,“ potom se zvedla a propustila ho. Od toho dne chodila slepá panna jako vyměněná, nikde neměla žádné stání, nikde ji nic netěšilo. Její láska k mladému purkrabímu byla marná. Ten si zatím zajel do města za nevěstou a smluvil svatby. Na hradě se teď o ničem jiném nemluvilo, než že se mladý purkrabí co nejdříve ožení. 
Jednoho dne slepá panna sama zašla do hradního sklepení. Cestu našla po paměti, a když v tajném sklepě prohlédla všechny truhlice, vybrala něco šperků a peněz. Potom se vrátila nahoru a dala k sobě zavolat purkrabího. 
„Co si přeješ, moje paní?“ ptal se jí uctivě. 
„Vím, že se chystáš k svatbě, a já nechci být poslední, kdo Ti popřeje. Zde si vezmi něco peněz a těch pár šperků dej své nevěstě! Snad si je zaslouží.“ Purkrabí byl jako u vytržení. Obě ruce urozené panně políbil a děkoval jí za sebe i svou milou. Když odešel, zavolala k sobě služky. 
„Ráda bych sešla dolů ke studánce, dokud je venku pěkný den. Řekněte v kuchyni, aby s obědem na mne nečekali.“ 
Potom si dala přinést plášť a služky ji vedly dolů po cestě. Každou chvíli se zastavovala, jako by nemohla nabrat dechu. Služky kolem ní vesele dováděly a jedna přes druhou něco povídaly. 
Když došly dolů ke studánce, sedly si jako obyčejně do trávy a panna se kolem procházela. Najednou poklekla na kámen, sundala s krku zlatý křížek s řetězem a sklonila se nad studánkou. 
„Vezmi si můj kříž, čistá vodičko! Já už jej nemohu unést. Celý život se dobří lidé o mne starali, ale od lásky mne uchránit nedovedli. Když nemohu mít milého, nepotřebuji ani žít.“ 
Potom vzala klíče od pokladu a hodila je i s řetězem do studánky. Sotva zmizely klíče pod vodou, slepé panně se roztrhlo žalem srdce. Mrtvé tělo se svezlo do trávy a služky vykřikly. Honem běžely paní na pomoc, ale všechno bylo marno. Slepou pannu už nevzkřísily. Umřela dřív, než se mladý purkrabí oženil, a tak nemusela být při tom, když si mladou ženu přivedl na Petrohrad. 
Od té doby se té studánce v Petrohradě říká Křížová a často k ní chodívají milenci. Hrad na vrchu už je dávno pobořen, ale v jeho sklepení prý je dosud ukryt veliký poklad a na jedné z těch truhlic plných zlata sedí slepá královna. O vánocích, když v kostele slouží kněz jitřní mši, obchází kolem hradu půl bíle a půl černě oděná, ale nikomu neublíží. V pašijovém velikonočním týdnu se prý objevují na povrchu studánky klíče od pokladu. Vyplouvají z vody, ale jen poctivý mládenec je může uvidět a vylovit. Ten jediný by našel cestu k petrohradským pokladům a slepou královnu mohl vysvobodit.

Zdroj: www.abatar.cz