Slepičí bujón

Kterýsi řemeslnický tovaryš nemohl nikde najít práci, a tak zašel do královského zámku a nabídl se, že bude králi čistit boty. Král se ho ptal: „Jak se, hochu, jmenuješ?“ „Říkají mi Předevčírem.“ odvětil. „To je ale zvláštní jméno.“ podivil se král. Stejně jako následujícího rána princezna, když jí nesl její vyleštěné střevíčky a ona se ho ptala: „Jakpak se jmenuješ?“ „Říkají mi Slepičí bujón.“ odvětil. Tomu se princezna od srdce smála a volala: „Ale copak je to za kouzelné jméno!“ V průběhu dne potkal na zahradě i paní královnu. Ta, když viděla nového sluhu, ihned se ptala: „Jak se, chlapče, jmenuješ?“ „Říkají mi Včera.“ odvětil. „To je ale podivné jméno.“ podivila se královna. Ostatní sloužící by také rádi věděli jeho jméno a ptali se ho: „Jakže se to jmenuješ?“ „Říkají mi Dnes.“ odvětil jim a oni se mu vysmívali, že má tak podivné jméno.

Každý tovaryš také ví, co je to milovat; však to také člověk může slyšet každý den, když vandrovníci táhnou z města a zpívají na rozloučenou své písně svým milým, často znějí velmi smutně. Náš čistič to nevěděl o nic méně než jeho kamarádi a zamiloval se do nikoho menšího než do princezny. Být na svou lásku sám, to se mu ale nelíbilo, princezna by ho měla taky milovat, ale vypadalo to, že to ona nechce, neboť když myslel, že mu srdce může ze samé lásky puknout a často před ní dělal smutné obličeje, nikdy se nezeptala: „Copak ti chybí, milý Bujóne?“. To v sobě nosil dlouhý čas, ale nakonec mu bylo jeho břímě příliš těžké a řekl si, že co nedostane po dobrém, to zkusí dostat silou a lstí.

Jednoho dne byl v kuchyni zrovna, když zámecká kuchařka zabila tučnou slepici a hodila ji do kotle, aby z toho princezně uvařila slepičí bujón. „Vidíš, to je znamení, že tě chce.“ pomyslel si a ještě, než se setmělo, měl svůj plán hotový. Šel za kočím a řekl mu: „Hele, bratříčku, princezna mi poručila, abych její bláznivou komornou zavezl daleko za hranice, a ty nás tam máš odvézt.“ To samé řekl později také ostatním sloužícím, kteří se mu smáli a říkali: „Jeden blázen poveze druhého pryč.“

Když šlo na půlnoc, vplížil se do princezniny komnaty, naplnil si kapsy zlatem i stříbrem, popadl dívku i s přikrývkami a upaloval s ní jako o závod dolů po schodech na nádvoří, kde už čekal kočár. Ale dříve než byl z komnaty venku, princezna se probrala a volala: „Pomoc, matko, pomoc!“ „Copak je ti milé dítě?“ volala královna polekaně. „Ach, bujón! Ten Slepičí bujón!“ volala princezna. „Ale, ale. Bujón to být, děvenko, nemůže.“ uklidňovala ji královna: „Byl dobrý a silný, což je pro tebe zdravé!“ Myslela totiž na polévku, kterou jedli k obědu. Když ale královna přesto vstala a přišla do princezniny ložnice, byla postel prázdná. Běžela k oknu a tu uviděla, jak čistič bot právě její dceru položil do kočáru a pokynul kočímu, aby vyrazil. „Pomoc!“ volala: „Včera! Včera ukradl princeznu!“ „Co tu vyvádíš?“ zvolal král, který se právě probudil: „Včera s námi byla princezna až do pozdního večera.“ Ale i on vstal a přistoupil k oknu: „Ke mně! Pomoc! Předevčírem! Předevčírem ukradl moji dceru!“ Tu se přihnali sluhové, běhali po schodech nahoru a dolů a hledali nějakého Předevčírem. Na dvoře mezitím všichni popřáli svému kamarádu Dnes dobrou cestu s tou poblázněnou komornou, neboť čím více se princezna vzpouzela a křičela, tím více se vysmívali: „Jen koukejte, jak je šílená, ten si s ní ještě užije.“

Ale čistič bot uháněl, co to dalo, a neodpočinul si dříve, dokud nebyli na druhé straně hranice. Tady si pronajal krásný dům, koupil sobě i princezně panské šaty a brzy se jí vlichotil tak, že si nakonec myslela, že bez něj nemůže žít. Král s královnou se mezitím kvůli své jediné dceři velmi soužili a zkoušeli čističi bot nabízet velké sumy peněz, když ji pustí zpět domů. Ale on jim nechal vzkázat, že ona půjde domů, jen pokud se za něj vdá.

Co jim zbývalo? Rodiče z donucení dali souhlas, ale princezna byla ze srdce ráda, neboť ho měla den ze dne raději a k tomu by těžko sháněla za muže ještě nějakého prince potom, co tak dlouho přebývala u čističe bot.