Slepý, chromý a nahý

Byli jednou tři bratři, ten jeden byl slepý jak patrona, ten druhý kulhavý jak sám ďábel a ten třetí chodil po světě, jak ho pánbů stvořil. Ti tři se jednoho dne vydali do lesa, aby hledali ptačí hnízda. Když tam přišli, uviděl ten slepý, jak najednou z křoví vyběhnul zajíc. Sotva to bratrům řekl, vyletěl ten chromý, jak když ho střelí, za zajícem a než by jeden okem mrknul, držel ho za zadní nohy. Nyní si ale nevěděli rady, jak chyceného zajíce dopraví domů. Tu řekl ten nahý:
„Dejte ho sem!“ a strčil si ho do kapsy. Samou radostí z úlovku zapomněli na ptačí hnízda a vydali se domů. Na cestě se ale mezi nimi strhla hádka, komu ten zajíc patří, a jak si jistě domyslíte, nebylo to jednoduché rozhodnout.
„Já jsem ho viděl první!“ řekl slepý.
„K čemu by to bylo,“ odvětil ten chromý „kdybych ho já nechytil. Ten zajíc patří mně.“
„Kdybych ho nestrčil do kapsy,“ řekl nahý „museli byste ho nechat v lese, takže patří mě.“ Bratři se hádali a žádný nechtěl ustoupit, a tak je nakonec napadlo, že svůj spor dají k soudu. A tak se vydali rovnou k soudci, kterého s velkým štěstím našli doma, a jeden po druhém mu přednesli svoji věc pěkně od začátku, a když byl ten poslední se svým vyprávěním u konce, soudce řekl:
„Vy dobráci, vidím, že jeden je větší prášil než ten druhý! Víte, co? Kdo mi z Vás řekne největší lež, tomu bude zajíc patřit.“
První se měl k řeči slepý:
„Můj otec má obrovské stádo ovcí a já je musel jako kluk každý den hnát k napajedlu. Jednoho dne, když jsem ovce zase hnal k potoku, věřte, nevěřte, byl tento dočista zamrzlý. Dlouho jsem bezradně stál na břehu a nevěděl, co si počít. Žíznivé ovce jsem si netroufal přihnat zpět domů a sekeru, kterou bych mohl ledovou krustu prorazit, jsem neměl. Inu, nakonec jsem si lehnul a tu díru v ledu prorazil hlavou, takže se všechny ovce mohly dosyta napít. Když jsem pak stádo hnal domů, viděl jsem na vrbách mlatce, kteří se oháněli mlaty tak pilně, až hrachová zrna létala všude kolem jako krupobití.
„Pozdrav pánbů, mlatci!“ zavolal jsem na ně.
„Dejž to pánbů, bezhlavče.“ Byla to věru podivná odpověď, a tak jsem si polekaně oběma rukama sáhnul na hlavu a ucítil, že žádnou nemám. „Nu, hlava Tě tedy už nikdy bolet nebude.“ pomyslel jsem si:
„Ale, sakra, mohl bys ji přece jen někdy potřebovat. Kdes ji mohl nechat? Nebylo to, jak jsi s ní sekal díru do ledu, že Ti spadla a Ty jsi ji tam nechal ležet?“ Rychle jsem upaloval zpět a k mé velké radosti jsem ji už dálky viděl ležet na ledu, ale protože jsem měl otevřenou hubu, nějaká slepice mi do ní zatím nakladla vejce. Tak jsem si hlavu rychle nasadil a vydal se s ovcemi konečně domů a můj otec byl spokojený. Ale to ještě nebyl všem těm podivuhodnostem konec. Z těch vajec se mi v hubě vyklubala kuřata a pak mi ústy a nosem létala ven a my jsme měli najednou dvůr plný drůbeže, což udělalo velkou radost matce.“
Když ten slepý skončil, soudce řekl:
„Jestli je tohle všechno pravda, tak je to pravda opravdu pěkně vylhaná! Ale poslechněme si i ty druhé.“ Začal tedy vyprávět ten chromý:
„Otec měl jednou starého, ale statného koně, kterého si od něj půjčovali sousedé vždy, když jeli do lesa pro dřevo. Jednou byli opět dva sousedé s koněm mého otce v lese, přivázali ho a pak se pustili do jednomu stromu, aby ho porazili. Jak se tak mocně oháněli sekyrami, tu jednomu z nich ruka po hladkém dřevě sklouzla a on sekyrou trefila otcova koně. Úlekem celý zkoprnělý stál soused před zasaženým koněm a bezradně pozoroval krvácející ránu a hořekoval:
„Ach bože! To je konec!“
„Neměj strach!“ utěšoval ho ten druhý:
„Nasekáme proutí a tu ránu zašijeme.“ Tak nasekali jemné proutí a ránu koni sešili a záplatovali. Tím sice koně vyléčili, ale přes noc mu na čele vyrostl tak hluboký černý les, že se tu za nějakou dobu objevili cikáni, aby v něm kradli dřevo, a z toho otci povstala velká mrzutost.
„Tak je to vždy,“ řekl chromý „když člověk půjčuje koně, to já bych nikdy neudělal.“ A soudce zvolal:
„Tohle nebyla o nic méně pravda než to, co vyprávěl Tvůj bratr! Inu, teď uvidíme, co dokáže ten poslední z Vás.“
Teď se dal do vyprávění ten nahý:
„Otec míval taky nespočet včelích úlů, které bývaly plné včel a já je musel každý večer, když se vrátily z polí, přepočítat. Jednoho dne jsem opět počítal domů se navrátivší včely a musel jsem otci nahlásit, že jedna chybí. Tento rozhněvaně zvolal:
„Jdi a tu včelu najdi, jinak se Ti zle povede!“ Co jsem měl dělat? Tady byla každá rada dobrá! Ustaraně jsem běžel na pole a hledal a hledal, oběhnul jsem všech sedm mezí, ale ztracenou včelu jsem nenašel. Konečně jsem potkal za osmou mezí nějakého sedláka, který naši včelu zapřáhnul vedle svého vola a zrovna za přípřahem práskal bičem.
„Jak si to představujete, člověče,“ volal jsem rozhořčeně „orat s cizím dobytkem?“ Tu sedlák prosil o prominutí a vyprávěl mi, jak mu padnul vůl a on šťastnou náhodou uviděl tu včelu, a tak ji ihned zapřáhnul na místo chybějícího vola. Však on by si ji neponechal, jen si myslel, proč by měla jen tak bloudit po poli, jako poděkování za to, že ji večer přinese jejímu pánovi, mu mohla přeci prokázat malou službu. Já jsem sice takto zdůvodněnou omluvu přijal, ale musel včelu ihned vypřáhnout a pak jsem mu činil výčitky znovu, protože, když jsem si ji blíže prohlédnul, zjistil jsem, že je zraněná. V takovém stavu jsem si neodvážil přinést včelu otci domů, to bych si to pěkně schytal, a tak jsem šel na radu toho muže, který si včelu půjčil, k jednomu lískovému keři, abych tam utrhnul pár lístků a jako rychlý lék je přiložil na její zranění. V tom spěchu jsem s listy utrhnul také jeden oříšek a ten spolu s lístky přivázal k včelímu tělíčku. Jenomže přes noc na včele z toho oříšku vyrostla velká líska, a když oříšky uzrály, tak nám vesničtí kluci k úlům házeli hroudami hlíny, aby včelu trefili a oříšky posráželi, a to se mému otci, jak si člověk domyslí, vůbec nelíbilo; avšak vše zlé má do sebe i něco dobrého. Ti kluci za nějaký čas do naší zahrady naházeli tak velkou hromadu hlíny, že otec řekl:
„Přece tu hromadu hlíny nenecháme jen tak bez užitku, zoráme ji a vysázíme oves.“ Tak se stalo. Když oves uzrál, dal mi otec do ruky srp a poručil mi ho posekat, což, jak víte, není vůbec jednoduché, však jiní hospodáři si na to najímají pacholky, ale já se musel dát čile do díla, neboť můj otec byl velmi přísný, u něj neplatily žádné výmluvy a běda tomu, kdo ho na slovo neposlechl. Sotva jsem se dvakrát ohnal srpem, tu vedle mne k mé velké radosti vyskočil zajíc a to byla dobrá příležitost si ulehčit práci. Nelenil jsem a mrštil jsem za ním srp tak obratně, že jeho rukojeť mu uvízla mezi zadníma nohama a zůstala tam vězet. Jak tak zajíc běhal po polí, pěkně mi ho tím srpem posekal až do posledního stébla.“
Tu soudce nahého přerušil:
„To byl určitě ten zajíc, kterého jsi dneska přinesl v kapse, viď?“
„Ano,“ odvětil nahý zčerstva „právě ten.“
„Inu, pak je ten zajíc nepochybně Tvůj,“ rozhodl soudce, „ale buď tak laskavý a dej z něj kousek také každému bratru, protože si ho poctivě vylhali.