Sloužila děvečka u polesnýho

Byla jednou jedna děvečka a říkali jí Rozára. Málokdo jí řekl nějak hezčeji, neboť byla nejen velmi namyšlená a vybíravá, ale také klevetivá a prolhaná. U všech pánů v okolí už sloužila, ale u žádného nevydržela déle než tři měsíce. Tam bylo moc práce, tady málo jídla, tuhle hodně much a jinde se jí nelíbilo, že má světničku s okny na sever.

Přišla také jednoho roku do služby k polesnému. A jestli hádáte, že tam jí to také nebylo dost dobré, pak máte úplnou pravdu. Ne tři měsíce, ani měsíc, ale jen jeden jediný týden stačil, aby zase začala pomýšlet na odchod. "Pantáto, mně se u vás nelíbí. Práce je moc, chleba mi nechutná. A ta vaše pramenitá voda? Takovou najdu v každé studánce v lese." Polesný pokýval hlavou, jakože ho to nepřekvapuje. Inu, o Rozáře a její vybíravé nátuře už slyšel v kraji každý. "Když chceš jít..." začal svou řeč, když tu se do toho vložila panímáma. "A to ne, to nepůjde," pravila a sama si říkala, jaká by to byla ve vsi ostuda, kdyby i od nich to nevděčné děvče, a navíc takhle brzy, odešlo. "Právě včera začala sklizeň. Kdepak bychom za ni hledali náhradu, když všichni jsou na polích?" Obrátila se na svého muže. "Však ona si u nás jistě zvykne. A pokud ne, pokud chce opravdu mermomocí odejít, nechá nám tu půl svého ročního výdělku. Jako vyrovnání za tu ztrátu, co způsobí. Vždyť já budu muset asi přidat práci i plat všem ostatním a sama se přičinit, aby bylo včas vše hotové a připravené na zimu."

"Panímámo, kde bych vzala tolik peněz?" zhrozila se Rozára a namyšlený hřebínek jí spadl do dlaní. "Nemáš? Tak nemáš, zůstaneš tady," rozhodla polesná a její muž jen pokýval hlavou, že má plnou pravdu a je to tak moudré, že ho to samotného dávno napadlo. A tak si Rozára zase rozvázala svůj uzlík, prádlo do truhly uklidila a postel ve své komůrce rozestlala.

Čas běžel. Tedy všem ostatním, pro Rozáru šel, pomalu kráčel, coural se a vlekl. "Já se toho jara asi nedočkám," vyhlížela již od prosince sněženky. To máte tak, na podzim ji nechtěla pustit hospodářka a v zimě se těžko do světa odchází. "Na jaře, hned, jak rozkvetou první kvítka, nikdo mě tu neudrží ani párem volů," těšila se Rozára den co den, přestože jí polesná dávno nepřipadala tak zlá a přísná jako zpočátku. Dokonce se od ní dozvěděla, že ten černý chleba, co jí tak nechutnal, je prý velmi zdravý. Nakládané maliny jsou zase dobré na pleť a zavařené lesní jahody na jiskru v oku. "A podívej se na srnky, jaké jsou ladné a jejich srst se leskne, to ta lesní voda. Čistší je nade všechny ostatní." Povídala jí tu a tam polesná o všech těch dobrých věcech, co jsou v lese ukryty. "Na tomhle povětří zmizí každý neduh a stín, i ten na duši. Na jaře si za tebou budou chlapci moci nohy uběhat, uvidíš."

Byla to pravda, zmizela bledost z Rozárčiných tváří, unylé oči se zalily radostí z povedené práce, a když dostala od hospodářky za dobrou službu pěkný kabát, byla si jistojistá, že tohle místo bylo to nejlepší, co ji mohlo potkat! Na jaře už nepomýšlela na odchod ani v nejmenším. Inu, a o Velikonocích na jarmarku? Nikdo ji nemohl poznat a všichni chlapci ze vsi i okolí z toho byli úplně vedle sebe. "Viděl jsi Rozárku?" "Ta nám nějak za tu zimu zkrásněla, viď?" Opravdu zkrásněla. Ale na duši. A ta změna vysvitla z jejích tváří jako jarní sluníčko.