Smutný kominíček

Asi nejsmutnější kominíček na světě se jmenoval Řehoř. Měl rád Markétku, ale ta ho asi ráda neměla, protože směl k ní jen na zahrádku, do světničky ne! Nebo ho měla ráda, ale bála se, že jí umaže záclony a ubrus, a tak ho do světničky nepustila. Buď jak buď, Řehoř z toho byl tak smutný, že se už ani nemyl. Takže to bylo čím dál tím horší. Pak už směl jen k plůtku a už ani pohladit Markétku po vlasech nemohl. I chodil po střechách, hleděl zamyšleně do komínů a říkal si, že už ho nic nemůže těšit.
Jednou seděl zas tak sklíčeně na střeše, když tu slyšel divný zpěv. Byl tak žalostný, že se mu srdce sevřelo.
„Někdo se trápí tak jako já. Ještě, že nejsem na světě sám, kdo je tak smutný ..... !“
Druhý den zas přišel na tu střechu a třetí den znovu a říkal si:
„Zpívat neumím, ale tahle píseň zpívá za mne.“ a bylo mu hned lehčeji, protože, když se smutek vyzpívá, je člověku hned lehčeji. Jednou tam zas šel a poslouchal a pak si řekl:
„Ten kdo tak smutně zpívá mne potěšil ..... Teď bych měl potěšit zase já jeho.“
Zkoumal odkud ten zpěv jde a pak mu napadlo, podívat se do komína.
„Haló, zpívá tam někdo?“ zavolal a tu slyší vábný hlas:
„To jsem já, Meluzína!“
„Meluzína„, užasl Řehoř .....
„dívka!“ Že ona je tam zakletá a pláče! Tak to ji musím vysvobodit!
Už se soukal dovnitř, když tu zpěv ustal a z komína se ozvalo (ale už jen tak huhlavě, jako rozzlobený vítr ..... ):
Jedeš pryč ty nemehlo! Kdo Tě sem zval?“
„To jsem já Meluzíno, jdu Tě vysvobodit!“
„Lezeš ven kominíku?!“ hulákalo to dál.
„Jak pak mohu zpívat, když jsi mi ucpal komín?“ To jsi kominík, když ucpáváš komíny?“
„Chtěl jsem Tě potěšit.“ řekl Řehoř vřele.
„Jestli mne chceš potěšit, tak hned vylez!“
„Ale, když Ty zpíváš tak žalostně!“
„Já, že zpívám žalostně? Ohó, já zpívám tu nejveselejší písničku z radosti, že pode mnou tak pěkně hřejí kamna, že tak krásně dýmá komín a že nahoře tak divoce fouká vítr. A teď hned ven, ať mohu zase zpívat! Ať už Tě tu nevidím.“
Řehoř se zase vysoukal, slezl ze střechy a sklíčeně chodil ulicemi.
„Tak, teď už o mne nestojí nikdo,“ šeptal si nešťastně a ani si neuvědomil, že se blíží k Markétčině chaloupce. A tu k němu najednou někdo běží a než se nadál, visí mu Markétka na krku a šeptá:
„Můj milý kominíčku, kde ses toulal? Už jsem si myslela, že jsi na mne zapomněl! Pojď do mé světničky. To je jedno, že mi ji celou umažeš, jen když mi nechodíš za jinou!“ Seděli u kamen, on jí hladil ručku až byla celá černá a tu povídá:
„Slyšíš Markétko, to zpívá Meluzína! Nikdo neumí zpívat tak vesele, jako ona. Mně se tedy aspoň zdá, že zpívá ohromně vesele.“ Poslouchali a poslouchali a měli radost, protože, když se radost vyzpívá, je ještě o moc větší .....

Zdroj:www.abatar.cz