Šnečí pohádky: 8. Nemocný šnek

Daleko předaleko, za horami vysokými, pastvinami širokými, jezery hlubokými, řekami dlouhými, za linkami pomalými, cestami prošlapanými a pěšinami zarostlými až neprostupnými, za kameny bludnými, pod mraky napitými až k spadnutí, tak za tím vším leží louka. 
„Obyčejná louka?“
„Ptáš se nedůvěřivě.“ 
„To je přeci pohádka, tak by to měla být alespoň pohádková louka, a nebo (a to nejmíň) louka v pohádkovém království, a nebo ..... “ 
„Ne, ne, nic takového. obyčejná louka. Louka, kterou bys našla blízko, přeblízko, před pastvinami širokými, před jezery hlubokými a před řekami dlouhými a tak ..... Naprosto stejná. i když: je jiná. žije na ní šnek ..... “ 
„A ten šnek je nemocný, že jo?“ 
„Jestli mi do toho budeš pořád skákat, tak tě vyloučím na dvě minuty pod peřinu. To mělo být překvapení, já se s tím připravuji ..... vysoké hory, široké pastviny, a Ty mi to pak jednou větou vyzvoníš.“ 
„No tak to je jasné, že bude nemocný jako já, když to je v názvu. Z toho překvapení neuděláš i kdybys přidal k pastvinám i obilná pole a ovocné sady a sněhové závěje.“ 
„Dobrá, ale stejně nemáš pravdu: nebyl nemocný jako Ty, (protože angínu šneci nemívávají) byl nemocný jinak. 
„Víc?“ 
„Těžko říci, to se těžko porovnává. Byl nemocný, měl červený nos a musel být zalezlý ve své postýlce a pít horké čaje a potit se až z něj teklo. takže skoro jako Ty. Jenže to nejdůležitější jsem Ti ještě neřekl: ten šnek byl tak nemocný skoro pořád. Jen se vyléčil stačilo, aby vylezl mezi kamarády a jak na něj zafoukal jemný větříček, už ho začalo bolet v krku. A jakmile ho začalo bolet v krku věděl, že je to špatné, že ho za chviličku začne bolet hlava a přestane mu chutnat a vůbec bude takový malátný, no prostě bude nemocný. 
„A to si nemohl vzít šálu?“ 
„Samozřejmě, maminka mu vždycky říkala: „nelítej po venku. vem si šálu a konej pouze krátké zdravotní procházky, jinak nastydneš a bude tě bolet v krku a pak tě začne bolet hlava a ..... jako bys to neznal. Ale to jako by hořčičná semínka na ulitu házela. Šnek chtěl už už být se svými kamarády, kteří mu tak scházeli, když musel ležet v posteli, a vůbec si neuvědomoval, že tím pádem s nimi dlouho nepobude a bude muset zase zpátky do postele. prostě nepřemýšlel co bude. Žil jenom pro ten dnešní den a zítřejší den skončil tím pádem v posteli.“ 
„Jako já. A jak to bylo se šnekem dál?“ 
„No jak by? Takhle žil a stonal a prostonával se životem. až jednoho dne, když byl šnek zrovna zdravý veselý, zavítala na louku, kde šnek žil, jedna krásná šnečice. 
„Krásná?“ 
„Velice! Ulitu měla z vápníku tvrdého jako diamant, tykadla jako ostříž, svalnatou nohu měla potřenou jelením lojem, aby ji lépe klouzala. Každý šnek se za ní otáčel. Otáčel a říkal si jak je spanilá. Bylo téměř jasné, že tahle šnečice krasavice musí mít na každém závitu nejmíň deset nápadníků a možná, že by si s nimi dokonce mohla dláždit chodník. A taky, že to občas dělala. Ale jinak je celkem ignorovala. To ale spoustu šneků neodradilo a stále se ji dvořili. Byli mezi nimi šneci siláci, šneci inženýři, ba i šneci podnikatelé a kdyby to byla louka v kouzelném království určitě by se o ní ucházeli i urození princové.“ 
„A co náš nemocný šnek?“ 
„Ten z toho onemocněl a musel zase ležet ve své posteli a potit se. byl pěkně namíchnutý, protože měl bezva plán jak krásnou šnečici "jako že náhodou" potkat a dát jí kytici růží. prostě tutovka, to by ostatní šneci koukali, na to se oni nezmůžou, myslel si šnek, ale musel ležet zavrtaný až po hmatové tykadla. A jak tak ležel a vymýšlel různé plány a fígle měl čím dál tím větší teplotu a čím měl větší teplotu, tak tím byl nemocnější. Až najednou se začalo z jeho peřiny kouřit a to už maminka věděla, že je zle. Zavolala šnečí sanitku, aby odvezla šneka do nemocnice. 
„Jéé taková šnečí sanitka, ta musí jezdit pěkně pomalu, že jo?“ 
„I jen se nepleť, šneci jsou sice pomalí, to ano ..... pomalí jak šneci, ale sanitky mají rychlejší než my lidé. Šnečí sanitka byla na místě ještě dříve než maminka stačila položit sluchátko.“ a hned: „Kdepak máte toho maroda, aha tady se nám z něho kouří, tak to ho vezmeme hnedka do nemocnice. Ještě že dneska nastoupila nová slečna doktorka a ta je tak šikovná to budeš zdravý ráz dva.“ Hodili šneka na nosítka a ujížděli s ním do nemocnice. V nemocnici opravdu byla nová slečna doktorka. a byla to přesně ta šnečice, za kterou všichni šneci lezli, a všichni by dali nevím co kdyby mohli být tak nemocní jako náš nemocný šneček. Ale šneček ne. Už jen blouznil a pramálo si dělal něco z toho, jestli ho ošetřuje sličná slečna doktorka, a nebo starý šnek před důchodem. To proto, že to s ním vypadalo velmi bledě. To znamená, že tentokrát byl opravdu moc nemocný. Celý se třásl a v jednom kuse blouznil. Přeříkával si básničky "Klidovců a Říjnovců" a pletl mezi to návody na vaření čaje. A slečna doktorka se o něj moc bála. Bděla u něj dnem i nocí. Neustále kontrolovala teploty dělala zábaly, krmila ho kašičkou. Dokonce mu dala svůj šátek s bílými puntíky kolem krku. Kdoví jak by šnek skončil, kdyby se o něj ta krásná slečna doktorka nestarala. Jednoho dne se probudil a byl zčistajasna úplně zdravý. Šnečice, když to viděla, mu že samé radosti dala pusu. Pak se ale zarazila a uvědomila si, co udělala a chtěla se šnekovi omluvit. Jenže než stačila otevřít pusu dostala svou pusu od šneka zpátky. No co Ti budu povídat milé dítě byla z toho láska, která by hory přenášela, jezera vysoušela, cesty procházela, pastviny spásala, sady česala a obilné pole kosila a závěje ..... “ 
„Co by dělala se závějemi?“ 
„Prohazovala přece.“ 
„Jo jasně, díky.“ 
„Tak. a to je konec pohádky.“ 
„A vzali se pak?“ 
„To víš, že jo. když to byla taková velká láska, to se pak vezmou.“ 
„A měli pak nějaké děti?“ 
„No jéje.“ 
„A kolik. „no kolik?“
 „Spoustu. tak dobrou noc a pěkně se poť ať se brzy uzdravíš.“ 
„Kolik přesně?“ nevím, proč se ptáš? 
„Abych věděla jestli chci být ještě nemocná.“