Šnečí pohádky - Vladimíři: 1. Toulavá slina

Jednou dávno v daleké zemi se udál následující příběh ..... 
Na louce u bukovo ..... březového lesa žila rodinka šneků. Nejstarší byli babička Vladimír a děda Vladimír, potom táta Vladimír a máma Vladimír a ještě mladší jejich tři šnečci Vladimír, Vladimír a nejmladší Vladimír. Žili si tam docela spokojeně, radovali se z tepla slunce, z vůně trávy, chladu hlíny, ze šumění lesa a bublání malého potůčku. 
Ale co se jednou nestalo. Naše rodinka se vzbudila ráno sotva hodinku po východu slunce. A všem se zdálo ráno nějaké divné. 
„Hele,“ řekl nejstarší šneček Vladimír, „slunce hřeje nějak divně.“ 
„No jo, hřeje nějak jinak,“ zapištěl nejmladší šneček Vladimír. 
„A tráva sice voní, ale ne jako dřív,“ přidala se babička Vladimír, která si na vůni trávy odjakživa potrpěla. 
„Mně spíš připadá, že hlína nechladí, co dřív,“ zabručel horkokrevný táta Vladimír. 
„Cože?“ zívnul děda Vladimír, kterého vzbudilo teprve teď brblání ostatních. 
„Dědo Vladimíre, les šumí nějak cize,“ postěžoval si prostřední šneček Vladimír a dodal: „i potůček bublá jinak než bublal včera.“ 
„Vážně? Mně se ani nezdá.“ Zapochyboval děda Vladimír. 
„Protože špatně slyšíš, dědo,“ zvolali všichni ostatní šneci Vladimír. 
„No jo, no jo,“ odsekl děda Vladimír, „až Vám všem bude tolik, co mně .....“ 
„No jo, no jo,“ parodovala ho šnečci, „to už taky nebudeme nic slyšet.“ 
„Všechny cestičky jsou oslizlé víc než jindy,“ přiběhla maminka, která jako každé ráno obešla celou louku. Na své kondici si totiž dost zakládala. 
A tak se šnečí rodina začala radit a nakonec se usnesli, že na ně přišla toulavá slina a že musí vyrazit jak se říká ..... o louku dál. 
Jen děda Vladimír protestoval: 
„Na tuhle louku jsme všichni zvyklí, vždyť Vladimír, Vladimír a Vladimír se tady narodili. Nenajdete žádnou louku, kde je všechno tak krásně uspořádané jako tady.“ 
Ale ostatní ho přesvědčili. Vždyť toulavá slina je toulavá slina. A ještě ke všemu šnečí. 
Šnečí toulavá slina, to je totiž něco podobného, jako když člověka začnou svědit toulavé nohy, nebo jako když tulák lišák zavětří vůni dálek. 
A tak se šneci vydali na cestu. Nemuseli dlouho otálet, protože jak známo takový šnek má permanentně sbaleno. Vpředu máma Vladimír, která byla, jak známo, v nejlepší formě. Za ní táta Vladimír, za ním šnečci Vladimír, Vladimír a Vladimír. Úplně nakonec šla babička Vladimír, která popoháněla remcajícího dědu Vladimíra. 
K večeru dorazili ke krásné veliké louce. Ale představte si jejich překvapení, když na té louce uviděli snad tisíc šneků Vladimírů. Začali si s nimi povídat a dozvěděli se, že všichni ti Vladimíři chytili toulavou slinu a všichni se náhodou vydali směrem k této louce. 
A tak několik dní všichni ti Vladimíři pobyli spolu na louce. A potom, když se dosyta vypovídali a ztratili toulavou slinu, tak se zase vrátili na svoje louky. Jen některé rodiny, zvlášť ty mladší, se navzájem domluvily a své louky si vyměnily. 
Také naše šnečí rodina našla jednu šnečí rodinu, která chtěla rok prožít na jiné louce než té svojí. A tak si rodiny vyměnily svoje nejstarší šneček za nejstarší šneček druhé rodiny, aby jim šnečci ukázala cesty k novým loukám. A domluvili se navzájem, že za rok a den se tady na té louce sejdou a louky si zase vymění zpátky. 
A kdo ví, třeba se tu zase shledají snad s tisícem dalších šneků. 
Zazvonil zvonec a šnečího vyprávění je konec. A věřte nevěřte, všechno je to pravda. Na psí uši a Toriškovu duši.