Šnečí pohádky - Vladimíři: 2. Šnečí pohádky

Je večer, na louku padla tma. Skoro všichni šneci Vladimír dojedli báječnou večeři, kterou jim připravil tatínek Vladimír z pampeliškových listů, jitrocele a nějakých dalších přísad, které jsou však tajné, a proto Vám je nemůže prozradit. Nejmladší šneček Vladimír ještě přežvykuje. 
„Tatínku Vladimíre, pověz nám nějakou pohádku,“ poprosil prostřední šneček Vladimír. Šneci Vladimíři totiž milují pohádky a znají jich spoustu. Ty nejoblíbenější vydrží poslouchat kolem dokola. 
„Ano, ano, třeba tu O Cintálkovi,“ přidal se s plnou pusou jitrocele nejmladší šneček Vladimír. 
„Nebo raděj tu O kouzelném šnekovi Vladimírovi,“ mínila maminka Vladimír. 
„Myslíš, že bych měl?“ zeptal se teď už zviklaný tatínek Vladimír, který se předtím tvářil na nápad vyprávět dost nepřístupně. Určitě proto, že se během dne prostřední šneček Vladimír a vypůjčené šneček Vladimír dvakrát poprali. A kromě toho, je veřejným tajemstvím, že tatínek Vladimír raději pohádky poslouchá než vypráví. 
„Já bych raděj chtěl tu O bohatýru Vladimírovi,“ ozval se zase prostřední šneček Vladimír. 
„Tu ale umí líp vyprávět babička Vladimír,“ chopil se samozřejmě příležitosti tatínek Vladimír: „Babičko Vladimíre, povídej nám pohádku O bohatýru Vladimírovi.“ 
Babička Vladimír se s trhnutím vzbudila, a než se stačila zeptat, co se děje, předběhl jí nejmladší šneček Vladimír, které už konečně také dojedl večeři.
„Babička Vladimír ale vždycky v půlce vyprávění usne.“ protestoval šneček. 
„Já že usnu! Vždyť já skoro nespím! My staří šneci Vladimíři už jen tak podřimujeme a skoro nespíme.“ 
„No ale minule, když si vyprávěla O kouzelném potůčku, tak si usnula zrovna v nejnapínavější části,“ připomněl babičce Vladimírovi nejmladší šneček Vladimír. 
„No jasně,“ ušklíbl se prostřední šneček Vladimír, „Zrovna když to bylo nejnapínavější! Když červená rybka všechny přechytračí! To je pro šnečci škvrňata.“ 
„To teda není,“ nafoukl se nejmladší šneček Vladimír. 
„Jasně že není,“ kupodivu se nejmladšího šnečka Vladimíra zastal vypůjčený šneček Vladimír, „není o nic horší, než ta Tvoje smradoslintová pohádka O bohatýru Vladimírovi.“ 
„Není smrdoslintová, ty jeden ….“ 
„Přestaňte se hádat!“ uklidňovala je maminka Vladimír. 
„Přestaňte se hádat, nebo nebudu nic vyprávět!“ řekl přísně tatínek Vladimír. 
„Přestaňte po sobě plivat!“ zlobil se dědeček Vladimír. 
Babička Vladimír neřekla nic, protože znovu usnula. 
„Já myslím, že nejlepší pohádka je ta O suchém větru,“ snažil se situaci utišit dědeček Vladimír. 
Prostřední šneček Vladimír se ale nechtěl jen tak vzdát: 
„O bohatýru Vladimírovi je náhodou skvělá pohádka. Třeba tam, jak přemůže tu obří velkou krysu.“ 
„Ale o suchém větru je lepší,“ mínil dědeček Vladimír, „třeba jak ten zlý suchý vítr vysuší hrdince všechen sliz, právě když potřebuje uniknout.“ 
„No, a potom jak se polepší a vysuší její stopu na skále, aby ji nemohli sledovat!“ přidala se maminka Vladimír k dědečkovi Vladimírovi. 
„A nakonec jak se dostane první k míse salátu dlouhověkosti!“ pokračoval zase dědeček Vladimír, „Nádherný konec.“ 
„Ano, myslím, že bych mohl vyprávět pohádku o suchém větru,“ souhlasil tatínek Vladimír. 
Ale když se rozhlédl, zjistil že kromě babičky Vladimíra už spí i nejmladší šneček Vladimír, prostřední šneček dokonce pochrupuje a vypůjčenému šnečekti Vladimírovi z očí zbývá jen uzounká štěrbinka. A tak si budou šneci Vladimíři muset počkat na pohádku až do příštího večera.