Šnečí pohádky - Vladimíři: 4. Šnečí pohádka o Cintálkovi

Dobrý večer, šnečci Vladimíři a šnečci Vladimíři, pohodlně se posaďte a držte si ulity! Pohádka začíná. 
Všechno se to stalo velmi dávno. Tak dávno, že už nežije ani nejstarší šnek Vladimír, jehož děd šnek Vladimír by ty dávné události pamatoval. Oulitské lesy a louky tehdy po léta sužovala stará zlá vrána. Každý den od rána až do soumraku létala a snažila se najít nějakého šneka nebo šneček, aby ho zahubila. Každý den, kdy nerozklovala alespoň jednu ulitu, považovala za ztracený. 
Proti vráně nebylo obrany. Všichni šneci Vladimíři se pořád museli schovávat a poučovali už malá šnečci: 
„Přes louku choď opatrně, rozhlédni se nejdřív po obloze, jestli neletí zlá vrána.“ 
“Já vím, já vím,“ odpovídala šnečci, která napomenutí slyšela snad vícekrát, než kolik je závitů na všech šnečích ulitách dohromady, „Rozhlédnu se vpravo nahoru i vlevo nahoru. A budu se plazit od listu k listu, abych se včas schoval.“ 
Ale stejně se často stávalo, že vrána nachytala nějaké šneček při neopatrnosti. A stejně tak často jí za oběť padli staří šneci. 
Jednou takhle šel starý šnek Vladimír přes louku. Opatrně se rozhlédl, než vyšel. Ale byl už starý a zlé vrány na obzoru si nevšiml. Plazí se rychle pod list. A tom! Pleskání křídel. Obloha jako by ztemněla. Rychle se rozběhl. Nejbližší list byl nedaleko.
„Jsem přece ještě mladík,“ prolétlo tomu starému šnekovi hlavou, „Stihnu to. Určitě.“ Ale nestihl. A zlá vrána mu rozklovla jeho starý krunýř. 
„Tak a dost!“ rozzlobil se šneček Vladimír, vnouče toho starého šneka Vladimíra, „Já náš krásný kraj napospas vráně nenechám!“ A od té doby stále chodil zamyšlený a málem ani od samého přemýšlení nemohl spát. Ostatní šneci Vladimíři už si z něj začali dělat legraci: 
„Pořád jen ležíš, za chvíli obrosteš mechem jako kámen!“ 
„No ovšem! Kámen!“ šneček Vladimír se vymrštil jako pružina, „Kámen, to je ono.“ 
A narafičil v noci na louku, kde zahynul jeho dědeček, kámen ve velikosti šneka. Doufal, že si zlá vrána kámen splete se šnekem a rozbije si o něj svůj zlý zobák. 
Pak přišel den. Všichni šneci Vladimíři pod stromy na okraji louky napjatě čekali na přílet zlé vrány. Už se její obrys mihl na obzoru. Už byla nad lesem. Šneci napjetím přestali dýchat. Zakroužila nad loukou. Zahlédla kámen. Spustila se k němu jako šipka. Ale co to? Najednou se kus nad zemí obrátila a s posupným krákoravým smíchem odletěla. 
„Ach jo,“ byl zklamaný šneček Vladimír, „asi se můj kámen málo podobal šnekovi. Možná kdybych ho něčím barevně pocintal .....“ Zamyslel se. 
Ale ostatní šneci také byli zklamaní: 
„Pocintal! Pocintej samo sebe, ty Cintálku!“ 
„Cintálku! Cintálku!“ ozývalo se ze všech stran posměšné volání. Šneci Vladimíři tehdy totiž také slovo cintat používali, když podle nich někdo mluvil naprázdno, prostě mlátil slámu. 
Jenže šneček Vladimír se jen tak nehodlal vzdát, i když mu ostatní od té doby neřekli jinak než Cintálku. Šneček se snažil vymyslet, jak kámen připodobnit šnekovi. Utěšoval se také tím, že ačkoliv jemu se ostatní posmívali, nikdo žádný jiný plán nevymyslel. 
Jak vlastně vypadá šnek, který právě utíká před zlou vránou? Šneček se to rozhodl za každou cenu zjistit. Vylezl si doprostřed louky na veliký pískovcový kámen, aby mohl sledovat dění. Aby ho vrána nenašla, nejdřív si ulepil ulitu medem a potom se vyválel v písku. Splynul s kamenem docela dobře, ale stejně to chtělo moc a moc odvahy. 
Cintálkovo úsilí přineslo ovoce. Navečer měl docela jasnou představu, jak musí vypadat kámen, aby si ho zlá vrána spletla se šnekem. Těžší ale bylo přimět ostatní šneky Vladimíry, aby mu pomohli. Nakonec je ale šneček Cintálek přesvědčil. Řekl jim: 
„Neprosil bych Vás o pomoc, kdybych všechno mohl zvládnout sám. Také bych Vás nepřesvědčoval o svém nápadu, kdyby kdokoli z Vás měl lepší. Co ale ztratíte, když mi pomůžete? Přinejhorším nic nezískáte.“ 
Šneci se po sobě dívali a nemohli najít ani jediné slovo. 
Tak dosáhl Cintálek svého. Všichni mu v noci pomohli. Donesli kámen šneka na jiné místo na louce. Na místo, které šneček Cintálek schválně vybral. Byl blízko keříku, pod kterým se mohlo schovat spousta šneků Vladimírů. Někteří šneci Vladimíři potom uklouzávali a uslintávali cestičku od kamene ke keříku, jiní natírali kámen medem smíchaným s pískem a kreslili mu ulitu a závity. Nakonec kolem kamene uvázali silné šnečí lano. 
A když přišel den, deset těch nejsilnějších šneků Vladimírů a šneček Cintálek se schovali pod keřem. Ostatní vše napjatě sledovali z lesa. Na obzoru se objevila zlá vrána. Zakroužila nad lesem. Přeletěla nad loukou. Teď spatřila kámen. 
„Tahejte!“ zavelel naléhavým šepotem Cintálek, „rychle tahejte!“ 
A šneci tahali, kámen se dal do pohybu. Vrána se rychle vrhla k utíkající oběti. Dostihla ji a klov, klovla do ulity. Ale co to? Taková bolest! 
Vrána zakrákala a rychle se vznesla. A odletěla kdo ví kam. Zůstaly po ní jen střepiny ze zobáku. Už se nikdy nevrátila a žádný šnek Vladimír už o ní neslyšel. 
A našemu šnečkovi zůstalo jméno Cintálek. Nikdo ho ale už nevyslovoval s posměchem.