Šnečí pohádky - Vladimíři: 5. Rýma

Když takový šnek Vladimír dostane rýmu, kýchá a kýchá a kýchá a ..... pčík. Kýchá na všechny strany. A hlavně, kýchá téměř nepřetržitě. Taková šnečí rýma není nic příjemného. 
Ale kýchání se šnek Vladimír může docela rychle zbavit. Stačí spolknout čtyři hořké kapky z jitrocele, které vyrábí tatínek Vladimír. Ony ty kapky vlastně ani tak hořké nejsou. Ale ..... 
„Pčík!“ kýchl nejmladší šneček Vladimír.
„Pčík, pčík, pčík a pčík.“ Vypůjčené šneček Vladimír se na něj překvapeně podíval z přehrádky na potoce. 
„Pčík, he ..... hepčí!“ oplatil mu pohled nejmladší šneček. 
„Tatínku Vladimíre!“ zakřičel prostřední šneček Vladimír. 
„Tatínku Vladimíre! Nejmladší šneček dostal rýmu!“ K potoku přibíhali ostatní šneci Vladimíři. 
„Dostal rýmu?“ udýchaně se optala maminka Vladimír, která přerušila své obcházení louky. 
„Hepčí! Pčí, pčík!“ potvrdil jí nejmladší šneček. 
„To bude muset sníst jitrocelové kapky,“ řekla babička Vladimír 
„Tatínku Vladimíre! Přines kapky!“ zavolal dědeček Vladimír úplně zbytečně, protože tatínek Vladimír už pro ně vyrazil. Hned jak slyšel šnečí kýchnutí. 
A tím to začalo. Všichni šneci Vladimíři se vydali od potoka ke svému příbytku a od jejich hloučku byl slyšet takovýto hovor. 
„Pčík, pčík, pčík.“ 
„No, no, hned jak sníš kapičky, tak Tě kýchání přejde,“ uklidňoval dědeček Vladimír 
„Ty hrozně hořké kapičky?“ otázal se prostřední šneček Vladimír a mrkl na vypůjčeného šnečka. 
„Ty hrozně hořké kapičky?“ otázal se tedy i vypůjčený šneček, i když zatím přesně nevěděl, odkud vítr vane, „myslíte ty příšerně hořké kapičky?“ 
„Já ..... pčík, já, pčí pčí pčík, nech ..... hepčík,“ přidal se i nejmladší šneček Vladimír, který samozřejmě kapičky chtěl, protože zas tak hořké nebyly. A koho by bavilo stále kýchat 
„Říká, že je nechce!“ přetlumočil dospělým šnekům Vladimírům vypůjčený šneček 
„Pčík.“
„Nechce?“ podivil se důvěřivý dědeček Vladimír 
„Nechce?“ podivila se maminka Vladimír, která ovšem začínala tušit, co je ve hře 
„Nechce?“ podivila se babička Vladimír, které bylo všechno přehledně jasné, ale nechtěla šnečkům kazit legraci 
„Říká, že je nechce, ale kdyby k nim poslouchal pohádku, .....“ přetlumočil poněkud volněji prostřední šneček Vladimír 
„Hepčí!“ potvrdil to nejmladší šneček vítězoslavně a začal přemýšlet, jak by se taková rýma dala pořídit každý týden. Nebo řekněme každý měsíc 
„Spolkni ty kapičky, nejsou tak hořké,“ řekl přísně tatínek Vladimír a nakapal na lžičku čtyři kapičky z malé lahvičky 
„Pčík!“ kýchl dotčeně nejmladší šneček Vladimír. Co je tohle za tón, když je chudáček šneček nemocný?! 
„Pčík!“ a kapičky přistály tatínkovi Vladimírovi na ulitě. 
„Vladimíre, spolkni ty kapičky,“ domlouvala mu maminka Vladimír, „vždyť tatínek Vladimír Ti určitě alespoň nějakou krátkou pohádku poví.“ 
„Krátkou?“ podivil se prostřední šneček Vladimír. Babička Vladimír souhlasně pokrčila nos. Krátkou pohádku! Čeho se tady starej šnek Vladimír ještě dožije. A začala taky přemýšlet, kde se vlastně bere šnečí rýma 
„Musí být dlouhá,“ řekl přísně vypůjčený šneček Vladimír, „krátká pohádka za nic nestojí.“ 
„Musí to být pohádka o Jitrocelové víle,“ řekl prostřední šneček Vladimír stejným tónem 
„No jistě,“ dodala babička poťouchle, „jinak by třeba ani kapky nezabraly.“ 
„No, co se dá dělat,“ nalil tatínek Vladimír nové kapky. Stejně mu bylo jasné jak to skončí. Teď bude muset vyprávět pět nebo šest dní pohádky skoro nepřetržitě. Dokud se šnečkovi Vladimírovi rýma docela neztratí.