Šnečí pohádky - Vladimíři: 6. Cedle s medem

Podzim už skoro začal ztrácet své barvy. Chladná už byla nejen rána, ale celé dny. Na koupání nebylo ani pomyšlení. Ale na bruslení ještě také ne. Přehrádka, ke smutku prostředního šnečka Vladimíra, ne a ne zamrznout. Ale šneci se vždycky zabaví, jsou totiž k zábavě přímo stvoření. Skoro každý den šnečci Vladimíři přemluvila tatínka Vladimíra, aby jim vyprávěl pohádku. 
„Tatínku Vladimíre, povídej nám pohádku,“ prosil nejmladší šneček Vladimír. 
„Vždyť jsem Vám už dneska jednu povídal.“ 
„Ale ta byla krátká,“ namítl nejmladší šneček. Pohádka to byla sice jedna z nejdelších, ale šnečkům se zdály všechny pohádky krátké. Začnou se vyprávět, ale než se nadějete, už jsou u konce. 
„Zase tak krátká nebyla. A já musím ještě udělat salát k večeři.“ 
Šnečci se na chvíli vážně zamyslela. Slíbit pomáhání s přípravou salátu, to není jen tak. 
„A co kdybychom raděj dneska měli cedle s medem?“ vzpomněl vypůjčený šneček Vladimír své oblíbené jídlo, kterého se nemohl nabažit. V jeho rodině je vůbec nedělali, a to dokonce ani na žlutý svátek jarní rovnodennosti.“A tatínek Vladimír by nemusel sbírat listy a kořínky.“ 
„No jasně!“ přidal se prostřední šneček Vladimír.“Medy babičky Vladimíra přímo zbožňuju!“ Tak jako byl tatínek Vladimír odborníkem na saláty, stejně pokud jde o medy, byla odborníkem babička Vladimír. Šneci samozřejmě jedí jenom med, do kterého se přidá šťávička z květů. A kdo by lépe rozuměl květům než babička Vladimír. 
„Musíte vybrat ten správný den pro správnou květinu, aby byl med nejlepší,“ říkává vždycky babička Vladimír celé jaro, když si jí rodina dobírá, že nedělá nic jiného, než voní ke květům.“Jeden den nepřivoním a druhý den už bude pozdě.“ Každý rok připraví nejméně pět druhů medu. 
A šnečci už zlákala na pohádku i maminku Vladimíra:
„Tak nám pověz pohádku, tatínku Vladimíre,“ řekla, „vyprávěj tady, abych taky slyšela a já zatím připravím cedle.“ 
„A já budu hlídat šnečci Vladimíry, aby neulizovala medu,“ podotkla babička Vladimír, která samozřejmě věděla, jakou otázku tím otevře. A taky že ano. 
„A jaký med si dneska dáme?“ zeptal se dědeček Vladimír. Bylo mu to celkem jedno, protože jeho nejoblíbenější pomněnkový med už došel. Ostatním to ale tak jedno nebylo. Vlastně ještě vypůjčenému šnečkovi Vladimírovi byl výběr lhostejný, protože mu chutnaly všechny medy stejně. 
„Já bych chtěl pampeliškový,“ přál si rychle nejmladší šneček Vladimír. 
„Já heřmánkový,“ přál si prostřední šneček Vladimír. 
„Já sedmikráskový,“ přála si maminka, které se vždycky po večeři se sedmikráskovým medem zdály krásné pohádkové sny. Jednou dokonce sen byl tak jasný, že ho vyprávěla ostatním šnekům Vladimírům a vznikla z něj nová šnečí pohádka. 
„Já jitrocelový, ten se letos povedl nejlépe,“ přiložila polínko do ohně babička Vladimír, celá šťastná, že se teď nejméně půl hodiny budou všichni dohadovat o jejím zamilovaném koníčku. Škoda, že nad herbářem se nikdy takový hovor pořádně nerozproudí. 
„Dneska je den jako stvořený pro heřmánkový med,“ řekl rozhodně prostřední šneček Vladimír. 
„Ne, ne, ne, dneska je den jako stvořený pro pampeliškový med,“ hádal se nejmladší šneček Vladimír. 
„K vyprávění pohádky se nejlépe hodí sedmikráskový med,“ podotkla maminka Vladimír. A všichni ztichli. Dokonce i šnečci, která už málem vytáhla do boje. Pohádka, no ovšem, dneska rozhodně není čas se hádat o medu. Stejně jsou všechny druhy dobré. 
„Řekni, tatínku Vladimíre, jaký med bys chtěl na cedle?“ zeptal se sladce nejmladší šneček Vladimír tatínka Vladimíra, který se ještě nedostal vůbec ke slovu. A šneček se nezklamal. 
„No tak tedy třeba pampeliškový,“ řekl tatínek Vladimír, „A jakou pohádku mám vyprávět?“ 
Je Vám jasné, co následovalo. Ale můžu Vám prozradit, že vyhrála pohádka O toulavé žížale a cedle se báječně povedly.