Šnečí pohádky - Vladimíři: 8. Čím překvapí nová louka

Šneci Vladimíři v čele s vypůjčeným šnečkem Vladimírem se vydali k louce, která se jim měla na rok stát domovem. Všichni byli hrozně zvědaví a nedočkaví. 
„Kdy už tam budeme, Vladimíre?“ zeptal se poosmé vypůjčeného šneka nejmladší šneček Vladimír. 
„Kdy už tam budeme, bolí mě nohy,“ skuhral děda Vladimír. 
„To si pod ně musíš víc slintat,“ radila mu babička Vladimír. 
„Jak mi pomůže slintání na artrózu, ty chytrá,“ frflal děda Vladimír dál. 
„Vladimíre, kdy už tam budeme?“ otázal se prostřední šneček Vladimír. 
„Pohněte, pohněte, ať už tam jsme,“ popoháněla všechny maminka Vladimír. 
„Vladimíre, KDY už tam budeme?“ zeptal se podeváté nejmladší šneček Vladimír. 
Ale tu noc museli přespat v lese. A ještě další noc, než na louku došli. Byla o dobrou třetinu cesty dál než jejich vlastní louka. 
Ale stálo to za to. 
„Jé! Jsem zase doma,“ vzdychl spokojeně vypůjčený šneček Vladimír. 
„Jé, vždycky jsem chtěla bydlet na louce se skálou“ rozněžnila se babička Vladimír před velkým kamenem. 
„Jé, tady bublá potůček mnohem víc než u nás“ vypískl nejmladší šneček Vladimír. 
„To je tím, že jsou tu dva, ty jeden Vladimíre,“ smál se prostřední šneček Vladimír. 
„Co bude k jídlu?“ zeptal se dědeček Vladimír tatínka Vladimíra. A ten šel raděj chystat něco k odpolední svačině. Jinak by s dědou Vladimírem nebylo k vydržení. 
V úžasu nad loukou si nikdo ani nevšiml, že maminka Vladimír zmizela. Naštěstí ne nadobro. 
„Jé, to je krásná běžecká dráha,“ přiběhla udýchaná maminka Vladimír. 
„To je přece na podzimní závody,“ řekl vypůjčený šneček Vladimír. 
„Cóžé!“ lekl se dědeček Vladimír tak, že se málem převrátil na ulitu. 
„Závody?“ podivil se prostřední šneček Vladimír. 
„Závody?“ vykulil oči nejmladší šneček Vladimír. 
„Závody?“ zeptal se nechápavě tatínek Vladimír přinášející svačinu. 
„Závody.“ potvrdil vypůjčené šneček Vladimír. 
„Přece závody,“ řekla už trochu netrpělivě maminka Vladimír a začala trénovat rozběhy. 
„Jdu raděj poslouchat les,“ rozhodl se děda Vladimír a nikdo ho nezdržoval. 
Všichni totiž nasvačení pobíhali po louce a volali na sebe, co kde našli zajímavého. Jen babička Vladimír zůstala na místě a čichala vůni květin a trávy, dokud neusnula. A za chvíli byl večer a k spánku se uložili všichni. 
A nejmladší šneček Vladimír se ze snu zeptal: 
„Vladimíre, kdy už tam ..... “