Šnečí pohádky - Vladimíři: 9. Hry a hrátky

Šneci Vladimíři jsou jak známo pro zábavu jako stvoření. Kromě vyprávění pohádek, nočních výletů, běžeckých závodů, závodů ve sbírání hub Vladimírek (kterým lidé někdy mylně říkají Václavky), karnevalů a plavání a podobných věcí, také šneci Vladimíři hrají zvláštní šnečí hry, které nejspíš žádné jiné zvířecí ani lidské plemeno nehraje. Obvykle ze dvou důvodů. Ten první je, že takové hry neznají, a ten druhý vyplývá z jejich vzhledu a tělesných dispozic. Tak třeba jedna z těch zvláštních her je Hra na ulitu. 
Hra na ulitu se hraje tak, že na začátku šneci Vladimíři vyberou jednoho šneka Vladimíra. 
„Kdo bude začínat?“ ptá se babička Vladimír. Ano, hru hrají nejen šnečci Vladimíři, ale i starší a dokonce i nejstarší šneci Vladimíři. Šneci totiž nejsou žádní suchaři. A pozná se to na první pohled, protože šneci jak známo stále slintají (nebo slizují, jestli chcete). 
„Ať začne tatínek Vladimír,“ řekl prostřední šneček Vladimír. 
„Mohl by začít tatínek Vladimír,“ přidal se vypůjčené šneček Vladimír. 
„Zvedám tykadlo pro tatínka Vladimíra!“ zapištěl nejmenší šneček Vladimír a zvedl tykadlo a ostatní šneci Vladimíři také zvedli tykadla. Kromě tatínka Vladimíra samozřejmě. 
„Vždycky začínám já,“ zafrflal tatínek Vladimír, ale vlastně se ani nebránil. Vždycky Hru na ulitu začínal. To už byl v rodině šneků Vladimírů takový zvyk. 
„Pikola je u skály,“ oznámil všem tatínek Vladimír. Pro tuto hru je totiž nutné najít nějaký styčný bod. A tak všichni odešli k velkému kameni, který pro ně byl skálou. Byla to oblíbená skála, i když už na ni nikdo nešplhal. Hrozně jim připomínala pohádku s tou zlou vránou, kterou přemohl Cintálek. Někdy jí proto říkali Cintálkova skála. 
„Začínám rozpočítávat,“ otočil se tatínek čelem ke skále. Ve Hře na ulitu totiž jeden rozpočítává a ostatní se rychle někam schovají, než rozpočítávadlo dořekne. 
„Schov se sem, schov se tam, 
ulitu Tvou vyhledám. 
Jeden, dva a tři, 
příště pikáš Ty!“ 
Tak tatínek Vladimír zarecitoval rozpočítávadlo a ostatní se rychle někam schovali. Tatínek se začal rozhlížet kolem dokola po louce, jestli nezahlédne něčí ulitu. Támhle se něco mihlo! Ale než se tím směrem tatínek Vladimír stihl podívat, už nebylo nic vidět. Tak se obezřetně rozhlížel dál a ano, támhle je něčí ulita. Ale je jí vidět jen docela malý kousek. Tatínek přemýšlel, čípak ulita to může být. Kdyby jí tak viděl alespoň o trošku větší kousek, určitě by jí poznal. A vtom si všiml, že se vedlejší list trochu poodhrnul a tatínek Vladimír poznal ulitu babičky Vladimíra. 
„Na pikolu pikám a tohle jí říkám, 
babička Vladimír támhle za těmi listy směrem k menšímu potůčku!“ zakřičel co nejvíc hlasitě tatínek Vladimír a babička Vladimír zamračeně vylezla. A potom pomalu ze skrýší vylézali i ostatní šneci Vladimíři a vraceli se zpátky k Cintálkově skále. 
„To byla chyba, já jsem si jen chtěla přivonět k té podzimní kytičce a ten ošklivý list se pohnul,“ zlobila se na sebe babička Vladimír.“No, tak já jdu pikat.“ 
A všichni se zase schovali, než babička Vladimír zarecitovala rozpočítávadlo. A protože babička Vladimír je výřečná a mluví rychle, dědeček Vladimír se za tu chvíli nestačil schovat, no, a tak zase pikal on. Jenže dědeček Vladimír neměl moc štěstí. Rozpočítal jednou, ale nikoho od Cintálkovy hory neviděl. A to se potom musí jít hledat ulity mezi listy, trávu a kameny. Nebezpečí je, že zatímco Vy hledáte nějakého šneka Vladimíra, nějaký jiný šnek Vladimír mezitím doběhne ke skále a zapiká Vás. A to se přesně stalo dědečkovi Vladimírovi. A hned dvakrát po sobě. Poprvé uviděl kus ulity, ale nevěděl, čí je. A tak se šel podívat blíž. A byla to maminka Vladimír. Ta ho ale potom cestou zpátky předběhla a byla u Cintálkovy hory dřív. 
Maminka Vladimír spolu s nejmladším šnečkem Vladimírem jsou ve Hře na ulitu přeborníci. Maminka je jak známo ve skvělé kondici a nejmenší šneček Vladimír, to má zase ještě malou ulitu, a tak se schová na místa, kam by se jiní šneci ani nevešli. 
Podruhé, když dědeček Vladimír rozpočítal, tak se rozhlížel a rozhlížel, ale neviděl ani jedinou ulitu, ani jediného šneka. Tak začal obezřetně obcházet skálu a pohlížel za listy a kamínky. A jak se trochu vzdálil od skály, za zády mu vyběhl vypůjčený šneček Vladimír a zapikal ho. 
A tak potřetí, když dědeček rozpočítával, mamince Vladimírovi ho bylo líto. A schovala se tak, aby jí dědeček Vladimír našel. A pak ho předběhla, ale naoko upadla dřív, než doběhla ke skále. A tak jí dědeček Vladimír zapikal a spokojeně si šel ještě s babičkou Vladimírem odpočinout. A zbylí šneci Vladimíři si zase spokojeně hráli hru v čím dál rychlejším tempu. 
Než se nadáli, začalo se šeřit a najít nějakou ulitu mezi listy a kamínky bylo čím dál těžší. Tak se vrátili k dědečkovi Vladimírovi a babičce Vladimírovi, která už pro ně měla připravený jitrocelový čaj s pampeliškovým medem.