Sněhuláci a zázrak života

Slunce má plno práce, budí lidi, suší prádlo, od rána se nezastaví, bez něho nekvetou pivoňky ani nezraje rybíz, slunce je zdrojem života, ale pro někoho může být slunce zdrojem smrti, zní to možná nepřesvědčivě, ale zeptejte se sněhuláků.
Život je složitý, štěstí jednoho znamená neštěstí druhého, bohužel, je to tak, nezbývá, než se s tím smířit.
Vyskytnou se, ale dva sněhuláci, kteří se s tím smířit nemíní, slyšeli někde o květech, o třešních a o meruňkách a chtěli to všechno uvidět, poznali v životě jenom sníh a černé větve stromů, mohou se právem domnívat, že motýl je pustý výmysl, a jak tak o tom uvažují, rozhodnou se, že se o tom přesvědčí.
Rozhodnou se zkrátka, že se dožijí léta stůj co stůj. Je to od nich docela hezké, to musíte uznat. Je to pravý opak životní pasivity, kterou vídáme tak často kolem sebe. Průměrný věk sněhuláka se pohybuje kolem tří měsíců. Slunce začne hřát a je konec, a sněhuláci si říkají, než začne hřát slunce, musíme zmizet, a tak se jednoho dne oba objeví před ředitelem městské ledárny.
Ředitel je překvapen, tváří se zamyšleně, ale myslí si, proč ne. Místa je tu dost, snaha těch dvou je mu celkem sympatická a tak se sněhuláci stěhují do skladiště, kde je tma a velké kusy ledu. Nudí se trochu, ale říkají si, trpělivost přináší růže, aspoň uvidíme, jak takové růže vypadají.
A tak čekají, vyprávějí si zážitky ze svého života, viděli dvě vrány a čtyři děti. Vzpomínají na to jako na zázrak, život může být někdy velice chudý. Někdo vzpomíná na Benátky, někdo na dvě staré, nemotorné vrány.
Ale jednoho rána se objeví ředitel s baterkou a říká, pojďte, venku už to začalo, venku je léto v plném proudu.
Sněhulákům se rozbuší srdce, jdou a náhle ucítí závan horkého vzduchu, přivírají oči proti světlu a rozeznávají stromy plné zelených listů, vidí žluté tulipány a bílé růže, červený rybíz, růžové maliny a plno modrých motýlů. Ti dva sněhuláci stojí uprostřed toho všeho, nejsou schopni slova. Zvolna se rozpouštějí a ředitel neví, co by řekl. Chápe jejich citové rozpoložení. Kolem letí vlaštovka, ředitel kýchá proti slunci a říká, toto je vlaštovka, která přilétá z dalekých krajů, a sněhuláci se dívají na vlaštovku jako na zjevení a vlaštovka se dívá jako na zjevení na dva malé sněhuláky. Nikdy nic podobného neviděla. Myslí si, to jsem blázen, všechno kolem roste a tihle dva jsou menší a menší, život je opravdu neuvěřitelný. A dva malincí sněhuláci žasnou nad vlaštovkou, žasnou nad všemi neuvěřitelnými zázraky kolem sebe a pláčou dojetím, pláčou čím dál víc a jsou čím dál menší a ředitel kýchá čím dál víc proti slunci, a když si konečně utře oči kapesníkem, nevidí nikoho, vidí jen trochu slzí, které září v trávě jako hromádka drahokamů.