Šnek, který nevěděl čím bude až bude velký

Za dalekými horami a lesy, za hlubokými moři a řekami, za širokými pouštěmi a tundrami leží šnečí zem. Zem, no ono je to vlastně šnečí pohádkové království a v tomhle království se jednoho krásného dne narodil malý šneček. To bylo radosti. Maminka běhala radostně kolem, tu přinesla mlíčko tu uvařila polívčičku nebo zazpívala ukolébavku na dobrou noc. Tatínek šnek chodil rozvážně po místnosti a vesele si pobrukoval.
Ten je hezoučký, ten je roztomiloučký, ten je šikovný, říkala maminka když připravovala kašičku z jitrocelových bobulek.
„No počkej, počkej maminko, ať ho hned nerozmalíš. Pokáral ji tatínek. To bych totiž byl velice nerad, kdyby to byl šnek rozmazlený. Takový rozmazlený šnek je pak velice hloupý ..... namyšlený ..... a ..... a rozmazlený. Jak už jsem řekl a to bych nerad. Musí se mu dostat toho nejlepšího vychování a ..... a ..... a taky do šnečí školy bude chodit. Tak.“ A když šnečí tatínek řekne "Tak", tak to už něco znamená. To je skoro jako když nejvyšší indiánský náčelník řekne "howk". A tak to prostě platí.
Ale šnečí maminka moc tatínka neposlouchala. Vesele si skákala okolo malého šnečka, vařila mu sunárky a strouhala mrkvičku a loupala jablíčka a ..... a ..... a vůbec všechny ty věci, které maminky dětem dělají. Ty, to určitě budeš vědět, které věci to jsou. Ale já (musíš mi dopustit) je všechny neznám i když je to moje pohádka. A pak šneček rostl a rostl, jako z vody ..... u šneků se neříká jako z vody, ale jako po másle (protože po másle to šnekům dobře klouže). A jak tak rostl dostávalo se mu dobrého a ještě lepšího vychování a šnečí školy základní, šnečí školy středně dlouhé a šnečí školy dlouhé. (U šneků se neříká vysoké ale dlouhé). A když se mu toho všeho dostalo, tak už to nebyl úplně malý šnek, ale zase ještě ne úplně velký šnek, jen takový šnek akorát. Akorát na to, aby začal přemýšlet co bude dělat až bude velký a čím se bude živit.
„Budu indiánem.“ Řekl náš šnek. Kdyby šneci měli obočí, určitě by ho tatínek svraštil jak by to nejvíc šlo. Ale protože šneci obočí nemají, tatínek jen řekl.
„Jak to myslíš? Indiánem? Indiánem se přeci musíš narodit to nejde se stát indiánem.“
„Aha, no tak to budu třeba ..... Indiánským válečníkem.“ Tatínek se nechal trochu unést a zaklel: U rezavé ulity, když chceš být indiánským válečníkem musíš být nejdřív indiánem. To dá rozum.“
„Aha, no tak to bych se mohl stát třeba ..... indiánským náčelníkem.“ Tatínek kroutil ulitou.
„Šnekovi oči, synu, když se chceš stát indiánským náčelníkem, musíš být nejprve indiánským válečníkem. Mysli.“
„Aha, no tak to je těžké.“ Povzdechl si šnek. „Jak mám něčím být, když pro každé rozumné povolání musíš nejdřív být něčím jiným, abych mohl být tím čím chci být a nebo se tak přímo tím narodit.“ Tatínek šnek spráskl tykadla.
„Víš Ty co? Běž do světa a porozhlédni se, co je na světě různých krásných povolání, já nevím co Vy jste ve škole měly za povinou literaturu, že znáš jen taková povolání jaké znáš. Běž do světa na zkušenou. Ono Ti to neuškodí. Tak.“
Maminka se trochu ulekla.
„Jestli oni na něj tatínku v tom světě nebudou číhat nějaké nástrahy? Aby se mu tak v tom světě ještě tak něco stalo! Kdo dá pozor jestli si zavazuje šálu, když jde v zimě ven, aby nenamrzl, a jestli si ji zase rozvazuje když zaleze do ulity, aby se nepřehrál? Nechceš si to tatínku ještě rozmyslet?“
Ale Tobě, je jistě už dávno jasné, že jak jednou tatínek šnek řekne "Tak" (což řekl), tak to už něco znamená.
A šnek se vydal na cestu do světa. Od maminky dostal balíček těch nejlepších maminkovských buchet a musel slíbit, že když půjde v zimě ven tak si pořádně zaváže šálu kolem krku a když zase zaleze do ulity tak si ji sundá. A taky že se bude vyhýbat všem nástrahám a taky ..... a taky ..... no jistě si dokážeš představit co všechno starostlivá šnečí maminka řekla našemu šnekovi. Pak si naposled drcli ulitami (to je takový šneci pozdrav), a šnek se vydal na cestu do světa, aby obhlédl, jaká všechna povolání v tom světě jsou a jaké by si měl vybrat.
Jednoho dne šnek přišel na velkou mýtinu. A tam Ti bylo šneků! Jeden šnek se živil tím, že kácel stromy. Bylo to dřevorubec. Každého rána vyrazil na pokraj mýtiny, obhlédl stromy a ten který mu šnek lesník označil ke skácení, tak ten skácel. Byla to práce pro tvrdého šneka. A taky šnek dřevorubec nebyl žádný měkkýš. Svalnatou nohu měl samý sval a kdyby jste ho viděli utíkat před padajícím stromem ani byste si nemysleli, že je to šnek. Utíkal jako s větrem o závod. Šneci by spíše řekli utíkal jako po másle.
Náš šnek pěkně pozdravil (byl přeci dobře vychovaný), a zeptal se jestli by mohl také dělat dřevorubce. Inu proč ne? řekl šnek dřevorubec a vzal našeho šneka do učení. Jak jsem již řekl, dřevorubec byl drsný šnek (to proto jaké měl drsné povolání), ale v jádru to byl hodný a milý šnek. Naučil šneka jak se kácí stromy, jak se musí dávat pozor, aby strom spadl jinam než kde je dřevorubec, jak se stromy zbavují větví, jak se pak řežou na polena, a tak dále a tak dál prostě všechno co potřebuje vědět dřevorubec, aby mohl být dobrým dřevorubcem. A šnek pozorně poslouchal a pilně se snažil a netrvalo dlouho a byl z něj dřevorubec jedna báseň. A pak přišel slavný den, kdy dřevorubec našemu šneku vydal výuční list, ve kterém se psalo že je vyučen dřevorubcem. Náš šnek poděkoval a vydal se hledat další povolání, ze kterého by si (až bude velký) mohl vybrat. A nedošel ani daleko a narazil na šneka kuchaře. Kuchař každé ráno vstal a začal vařit snídani, pak oběd a k večeru obyčejně vařil večeři a když měl čas tak v přestávkách mezi vařením udělal ještě přesnídávku nebo svačinu. A neustále si u toho prozpěvoval. Náš šnek pozdravil a zeptal se šneka kuchaře, zda by se také mohl stát kuchařem.
„Inu proč ne?“ řekl šnek kuchař a vzal našeho šneka do učení. Naučil ho jak se dělá chleba s máslem, jak se vaří čaj, jak se zadělává na těsto jak se připravuje jížka jak se plní nadívaná husa a kolik jablek se dává do jedné přesnídávky a naučil ho utírat si ruce do zástěry, než někomu podá ruku, naučil ho těm nejtajnějším kuchařským receptům a naučil ho toho daleko víc a přitom si neustále prozpěvoval, jak to tak kuchaři dělávají. A jednoho dne posadil šnekovi na hlavu kuchařskou čepici (místo učňovské čepičky kterou nosil doposud) na znamení toho, že nyní je již právoplatným kuchařem a může se ucházet o místo kuchaře i v té nejslizčí restauraci (u šneků platí že čím slizčí restaurace tím noblesnější). Náš šnek poděkoval a vydal se hledat další povolání, ze kterého by si (až bude velký) mohl vybrat. Pak se plazil asi den a noc než narazil na dalšího šneka. Byl to pošťák.
Pošťák měl velice těžkou službu, musel zajistit, aby dopisy, které dostane od ostatních šneků, doručil těm šnekům, kterým byli určeny a hlavně: aby to bylo co nejdřív. Čas od času to nebyl jen dopis, ale třeba i balíček a někdy dokonce i telegram. Náš šnek pěkně pozdravil a zeptal se jestli by mohl také dělat pošťáka. Inu proč ne? Řekl pošťák a vzal šnečka do učení. No co Ti budu vyprávět, po nějakém čase se šnek stal i pošťákem. A pak se stal ještě horníkem, kadeřníkem, zahradníkem, tramvajákem, prodavačem novin, a také novinářem, vrátným, uklízečem, nižším úředníkem, kovářem, vyšším úředníkem, pilotem, kosmonautem, nejvyšším úředníkem, astronomem, učitelem, šnekolékařem, polárníkem, a možná ještě něčím dalším na co jsem ještě zapomněl. Ale stále nevěděl, co bude dělat až bude velký.
A tak jednou až už uměl tolik řemesel, že je začal zase zapomínat, rozhodl se, že si světa užil dost a že se tedy vrátí domů, aby uviděl maminku a tatínka.
To bylo radosti, to bylo objímání, když se náš malý šnek vrátil domů. Maminka hned navařila ta nejlepší jídla (která nesvede ani ten největší mistr kuchař) a při té večeři se tatínek zcela vážně zeptal.
„Tak jestli pak sis vybral povolání, jestlipak jsi se ve světě něco vyučil a něco pochytil, jestli ses dobře rozhlížel?“
Místo odpovědi malý šnek, vytáhl všechna ta osvěčení, výuční listy a kuchařskou čepici a pošťáckou trubku, hornickou ocílku, lékařský speloskop, malé razítko, vyšší razítko a nejvyšší razítko a vrtuli a vůbec všechny ty věci které dostal, když se něčím vyučil.
„No ..... “ zabručel spojený tatínek. Vidím, že jsi nikterak nelenil. A to mě těší, tak by to mělo být. A teď mi řekni čím by jsi chtěl být? Šnek se zarazil. O tom celou tu dobu vůbec nepřemýšlel, co dělal to dělal s chutí a rád a každá ta práce měla něco hezkého a vůbec ho nenapadlo, že se jednou bude muset rozhodnout a vybrat si jedno povolání, kterým bude až bude velký. Vážně se zamyslel.
„Budu indiánem.“ řekl náš šnek. Tatínkovi se protočili bulvy.
„Chlapče nešťastná, co tě to popadlo? Být indiánem není žádný med. To kolikrát ani není vůbec žádná sranda. A takový indián nemá na másle ustláno. A rozhodně to není žádný med.“ Tatínek šnek poněkud cítil, že se začíná opakovat a že mu to ani už moc nejde, tak tedy povolil a řekl. „Dobrá tedy. Buď si indiánem. Když se Ti to nebude líbit, řemesel umíš dost, přinejhorším můžeš být něčím jiným. Tak.“
To by jste měli vidět, jak náš šneček povyskočil.
„Hurá budu indiánem.“ zavolal z plných plic. A hned se vydal k nebližším indiánům, aby se stal indiánem. Indiáni nejprve koukali. Šnek chce být indiánem? „Indiánem se nestaneš tím se musíš narodit ..... Ještě žádný šnek nikdy před tím nebyl indiánem. No ale nakonec ..... Proč bys nemohl být první, že?“ A tak se stal šnek indiánem.
Nedlouho na to se stal i indiánským válečníkem, a měl pěknou vyhlídku stát se i indiánským náčelníkem. Vyhlídku měl, ale to by se nesměla přihodit jedna věc. Jaká věc? Inu taková ..... no taková věc ..... náš šnek byl zrovna na lovu a číhal za velikou posvátnou pinií na tygra až poběží okolo, aby ho dohnal a školil (a přeškolil). Když v tom uviděl u řeky co ještě nikdy neviděl. Asi si říkáš, copak to bylo? Takový šnek protřelý světem, ten se přeci nemůže jen tak něčeho leknout, toho přece nemůže jen tak něco překvapit. Ani kdyby tam bylo dvouplošníkové letadlo, ani kdyby tam byl balík poslaný jako emailem, ani smažené jahody, nečitelně oražené razítko či špatně pokácená tráva ..... nic z toho (co by nám obyčejným smrtelníkům nahánělo děs a hrůzu) nic z toho přece šneka nemohlo překvapit. Dobrá řeknu Ti co to bylo ..... Byla tam šnečice a moc hezká. Prala tam u řeky prádlo. Šnek zapomněl na tygra. Šnek zapomněl na to že chce být indiánem. Šnek zapomněl že chce být indiánským válečníkem. A zapomněl dokonce i na to že chce být indiánským náčelníkem. A najednou věděl čím chce být.
„Už vím čím chci být. Chci být jako můj tatínek. Chci být šnečím tatínkem. Tak.“ A Ty už víš co znamená, když šnek řekne "Tak". A připlazil se ke šnečici a požádal ji o ulitu. To je něco jako u lidí "o ruku". Šněčice se sice trošku začervenala protože nebyla připravena, že ji zrovna dneska bude žádat někdo o ulitu, ale protože vlastně sem chodila prát prádlo každý den, aby si ji právě náš malý šneček všiml (prádlo bylo už celé úplně oprané), tak jen souhlasně špitla.
„Ano.“ Pak si ale vzpomněla na dobré vychování a rychle dodala: „Ano, ale až co řekne maminka.“
Tak šnek natrhal velkou kytici a šel žádat o ulitu rodiče. No abych pravdu řekl, maminka byla taky ráda. Už si totiž myslela, že ji dcerka zůstane na tykadlu. Po pořádných šnecích se neotáčí a pořád jen pere prádlo. No a brzo po té byla svatba. Pak měli spoustu a všem dali to nejlepší vychování a ..... ty nejlepší školy a ..... vůbec ..... šnek byl tím nejlepším tatínkem.“

Zdroj:www.abatar.cz