Sokolník Beneda

Kterak kvůli vzácnému sokolu knížecí přízně pozbyl, ale jak všechno knížeti dobrým skutkem splatil a na svůj úřad znovu byl dosazen

Na olomouckém hradě vládl jednou jeden bojovný, ale tuze prchlivý kníže. Na dvoře si držel velikou družinu statečných a chrabrých pánů, kteří s ním jezdili do boje, a mezi svými služebníky také žádného slabocha a bázlivce netrpěl. Mimo své vladařské starosti a povinnosti se kníže nejraději věnoval lovu. Jak mohl, vyjížděl se svou družinou do lesů, které byly plné zvěře a ptactva. Pro lov choval na hradě celý houfec dobrých a vytrvalých psů, loveckou čeleď a cvičené sokoly. Sokolník Beneda byl z nich knížeti nejmilejší. Sloužil už dlouho a poctivě. Kníže si ho oblíbil pro jeho dovednost, s jakou cvičil divoké sokoly. Takový pták, dobře vycvičený k lovu, byl mezi lovci vysoce ceněn a stál mnoho peněz. 
Proto sokolník Beneda svůj domek zavíral na klíč, aby nikdo cvičeným ptákům neublížil. Jednou se ale stalo, že kníže koupil od sousedního knížete mladého sokola a velice si na něm zakládal. Když ho dával Benedovi do opatrování, řekl mu: 
„Hlídej ho jako oko v hlavě, Benedo! Jinak o své přijdeš!“ 
A potom den co den se chodil dívat, jak ho sokolník cvičil. Mladý sokol byl ale nemocen. Beneda se o něho marně staral. Jeho peří ztrácelo lesk, pták nechtěl žrát a jednoho dne zašel. Sokolník byl z toho nešťastný, protože věděl, že ho čeká přísný trest. Přesto ale šel k pánovi, aby mu oznámil, co se stalo. 
Když ho stráže pustily ke knížeti a on se dověděl o ztrátě svého milého sokola, hrozně se na Benedu rozhněval a rozkázal služebníkům: 
„Dejte toho lotra hned vsadit do vězení! Zítra na úsvitu bude popraven, ale napřed přijde o oko, kterým měl hlídat mého vzácného sokola!“ 
Beneda marně prosil knížete o milost, stráže ho vyvlekly ze síně a táhly po schodech dolů do vězení. Když sokolník viděl, že mu není jiné pomoci, prvnímu zbrojnoši vytrhl z ruky meč a prosekal si cestu na nádvoří. Tam znal každý kout a bylo pro něho hračkou, aby se schoval před svými pronásledovateli. Kníže dal hned prohledat celý hrad, ale nikde Benedu nenašli. Ten se jakoby jedním rázem propadl a nikde ho nebylo. Brzy kníže litoval své prchlivosti, protože nemohl nalézt druhého sokolníka, který by se byl tak dobře a pečlivě staral o svěřené ptáky, jako to dělal dříve Beneda. A tak kníže dal všude rozhlásit a slíbil každému bohatou odměnu, kdo najde sokolníka Benedu a přivede ho zpátky na olomoucký hrad. Ale nikdo se nehlásil, nikdo Benedu neviděl. 
Daleko od hradu, až za řekou Bečvou, usadil se jednoho dne v lesích ptáčník. Nebyl už nejmladší, ale zato zkušenější a dovedl ptáky dobře chytat. Odkud přišel, nikdo nevěděl a ani se neptal. Ptáčník uměl s lidmi jednat, a když někdo potřeboval rady, vždycky mu dobře a ochotně poradil. Lovil také dravou zvěř a kůže prodával kupcům, kteří jezdili kolem řeky daleko na východ. Oni mu většinou dávali za ně lovecké zbraně, sůl, koření a mouku. 
Na vysokém kopci nad řekou, odkud bylo vidět daleko do kraje, postavil si ptáčník pěknou chatrč ze dřeva a větví. Škvíry ucpal mechem a listím, místo dveří pověsil kůži z medvěda. Moc místa v ní nebylo, ale vešel se tam nevelký stůl a lavice, v koutě u ohniště bylo prosté lože. Ptáčník byl chudý a žádné jiné bohatství než svoje ptáčnické řemeslo neměl, proto se zlých lidí nebál. Pro svoji radost udělal si několik proutěných klícek, do kterých nachytal stehlíků, čížků a slavíků pro sebe i na prodej. Celý den mu v klíckách vyzpěvovali a cvrlikali, že mu bylo veselo. „Je mi s vámi dobře, ale kéž bych měl zase sokola,“ povzdechl si ptáčník, když se díval na tu ptačí drobotinu. „Já bych si ho jinak vycvičil než toho knížecího. Musel by mi být dobrým pomocníkem i věrným přítelem.“ 
Zanedlouho nato uviděl v lese poraněného sokola, jak zápasí s liškou. Ptáčník nemeškal, lišku zabil a ptáka vzal domů. Potom ho dlouho léčil všemožnými byli
nami a mastmi, až se mu podařilo ho vyléčit. Když byl sokol zdráv, z krtčí kůže mu ptáčník ušil malou čepičku na hlavu a pevné poutko na nohu. Sokol si však na svého pána tak zvykl, že nebylo třeba ho ani uvazovat. Pořád poletoval a kroužil kolem něho. 
„Tak vidíš, kamaráde, jak svět odplácí! Od dravé lišky jsem Tě zachránil a teď sám Ti chystám nové vězení. Ale zle se mít u mne nebudeš!“ sliboval mu ptáčník, když ho na bidlo přivazoval. 
Kvůli němu i svoje řemeslo zanedbával, dokud ho nouze nepřiměla k tomu, aby šel znovu na lov a pro kupce obstaral nové kůže. Jinak denně cvičil svého sokola a měl radost, když se mu práce dařila. 
Jednou ptáčník mazal v křovinách větévky ptačím lepem a do tenat chytal ptáky, když zaslechl zdálky zvuk lovecké trubky. Protože nevěděl, kam by se schoval, vlezl do starého vykotlaného dubu. Než se nadál, nedaleko něho na mýtinu vjel kníže na koni a za ním se hnal poraněný tur. Zvíře mělo oči podlité krví a kníže se marně bránil. Byl už znavený bojem a v poslední chvíli zvolal: 
„Dobří lidé, kde jste kdo? Pomozte!“ 
Když ptáčník zaslechl jeho volání, nemeškal a běžel mu na pomoc. U sebe neměl nic jiného než lovecký tesák a tím rozzuřeného tura ubodal. Sotva se kníže vzpamatoval, začal svému zachránci děkovat. 
„Nebýt tebe, ptáčníku, jistě by mne byl dostal! Neměl jsem už sil se tomu zvířeti ubránit. Pověz, kde bych si tu mohl odpočinout a napít se vody? Moje lovecká družina se mi v lese někde ztratila a rád bych tu na ni počkal.“ 
Když ptáčník viděl, že ho kníže nepoznal, nabídl mu, aby s ním zašel do jeho chatrče. Kníže souhlasil, vzal koně za uzdu a šel za ptáčníkem. Přišli k chatrči a nejdříve knížete upoutal krásný sokol, který svým křikem vítal radostně svého pána. 
„Odkud máš toho krásného sokola, ptáčníku? Koupím ho od tebe. Kolik za něho chceš? Řekni, nebudu s Tebou smlouvat.“
„Ten sokol není na prodej, pane! Sám jsem ho v lese našel a vycvičil. Je to můj jediný kamarád,“ řekl ptáčník a pohladil sokola po křídle. 
Potom dal knížeti čerstvé vody z nedaleké studánky a skývu černého chleba. Kníže měl veliký hlad, a tak mu prostá strava ptáčníkova zachutnala. Pořád si ale prohlížel toho sokola a nemohl od něho oči odtrhnout 
„Ptáčníku! Řekni, co chceš za odměnu? Jsem Tvým dlužníkem a chci se s Tebou vyrovnat. Kdyby Tebe nebylo, už jsem nebyl mezi živými.“ Ptáčník se usmál, chvíli přemýšlel, než knížeti řekl: 
„Když mne chceš, pane, odměnit, dej mi kůži z toho tura a tolik země, kolik ona pokryje!“ 
Kníže se velice divil jeho skromnému přání a souhlasil. Jakmile přijela k chatrči knížecí družina, poslal několik svých lidí pro zvířecí kůži. Sám se pořád obíral tím krásným sokolem. Sotva se lovci s kůží vrátili, ptáčník ji před knížetem začal rozřezávat na tenké řemínky a ty jeden k druhému navazoval. Když kníže uviděl, co ptáčník provádí, dal se do smíchu. 
„Jak vidím, nejsi hloupý, ptáčníku! A myslím, že teď přijdu o pěkný kus země, ale nic nedbej a dobře měř!“ 
Všichni se kolem divili, když ale ptáčník uvázal jeden konec k nejbližšímu stromu, museli mu ostatní pomoci. Obešli s ním hezký kus lesa a celou horu, než se zase vrátili zpět ke knížeti. 
„Ten kus země, co jste právě obešli, dávám tuhle ptáčníkovi darem, že mi zachránil život,“ řekl kníže. „A Ty, ptáčníku, pojď ke mně do služby! Dám Ti úřad knížecího sokolníka a rytířské ostruhy. Zasloužíš si je.“ 
Všichni páni kolem s knížetem souhlasili, jen ptáčník se zdráhal a vymlouval. Nakonec poklekl před ním do mechu a prosil za odpuštění. 
„Tys mne, kníže, nepoznal, ale já jsem věrný sokolník Beneda, kterému tehdy uhynul Tvůj vzácný sokol. Nebyl jsem zbabělý, ale Tvůj hněv byl strašlivý a kdybych nebyl uprchl, na živu bych asi nezůstal. Proto jsem z hradu uprchl, ale nyní rád všechno napravím. Kníže, vezmi si mého cvičeného sokola a jestli ještě i nyní stojíš o mou službu, věrně Ti budu sloužit až do smrti.“ 
Kníže byl dojat jeho poctivou řečí. Objal Benedu kolem ramen a políbil ho na obě tváře. 
„Buď zdráv, pane Benedo! V těch dlouhých vlasech a hustém vousu nejsi ani k poznání. Rád přijmu od Tebe vzácného sokola a doufám, že i Ty na moji křivdu zapomeneš! Pojeď se mnou na hrad a oč jsi u mne přišel, všechno Ti bude vráceno.“ Páni a lovci provolávali slávu knížeti i panu Benedovi, knížecímu sokolníkovi. Ze zásob, co s sebou vezli, uspořádali v lese hostinu a dobrým vínem připíjeli na nová přátelství s panem Benedou. Když ptáčník odložil svůj prostý šat a oblékl panský, byl od ostatních pánů k nerozeznání. Přece však mu přišlo líto, že musí svoji lesní chatrč opustit. Naposledy všechno kolem prohlédl a ptáky pustil z klícek, jen toho vzácného sokola si dal na ruku. Potom pány podaroval vzácnými kůžemi a parohy. Chatrč nechal chatrčí, aby sloužila jiným lovcům za přístřeší. Pak vsedl na koně a jel s knížetem a jeho družinou na olomoucký hrad. 
Na krásný kus země za řekou Bečvou ale sokolník Beneda nezapomněl. Brzy najal lidi a na kopci dal postavit pevný hrad Helfštejn. Kníže mu daroval kraj kolem dokola a rád sem jezdíval s panem Benedou na lov, protože lesy byly plné zvěře a ptactva, vody plné ryb. Když pana Benedu zastihlo stáří a kníže ho na jeho prosby uvolnil ze služby, odstěhoval se na svůj hrad a hospodařil tam až do smrti.