Sousedův kohout a sousedčina slepice

VloŽil byl jeden muž a ten měl kohouta, který byl lstivější jak liška a chytřejší jak čert. A v sousedství žila byla jedna žena, která měla slepici a ta toho kohouta ve všem napodobovala. Jednou muž kohoutovi poručil:
„Leť a přines mi poklad!“
Tak se kohout vydal rovnou k císaři, usadil se v císařské ložnici na posteli s nebesy a zakokrhal:
„Kykyrikí! Císařovna leží na posteli, císař leží pod postelí! Kykyrikí!“ To císaře rozhněvalo, a tak poručil, aby toho zlomyslného řvouna strčili do sýpky. Tak se stalo. Ale kohout se měl v sýpce k dílu, sezobal všechno zrní a oknem vyletěl ven. Za okamžik si už hověl na posteli s nebesy a posměšně kokrhal:
„Kykyrikí! Císařovna leží na posteli, císař leží pod postelí! Kykyrikí!“ Tak císař poručil, aby ho zavřeli do pokladnice mezi měďáky. Ale kohout nelenil, spolykal je do posledního a pak se v císařské ložnici zase usadil ke zpěvu:
„Kykyrikí! Císařovna leží na posteli, císař leží pod postelí! Kykyrikí!“ Tak ho popadli a zavřeli do pokladnice mezi stříbrňáky, ale ani to nepomohlo, takže nakonec skončil uvězněný mezi zlaťáky. To už bylo kohoutovi akorát, všechno zlato spolykal a letěl domů.
Jak tak letěl, vyklouznul mu ze zobáku jeden měděný grošík a spadnul do louže. Kohout už z dálky volal na svého pána:
„Rozprostřete všechny prostěradla, ubrusy a šátky, co máte!“ A když se tak stalo, zaplnil je kohout obilím, měďáky, stříbrňáky a zlaťáky. A bylo to!
Sousedka se zajíkala závistí, a protože by ráda také tak zbohatla, měla se k sousedovi mile, aby od něj vylákala tu lest, jak si tohle všechno bohatství zajistil. Jakpak zařídil, aby mu jeho kohout přinesl tolik pokladů? Muž odvětil:
„Inu, pořádný výprask dělá divy!“ Sousedka nelenila a měla se čile k dílu. Naložila slepici nepočítaných a k tomu jí držela kázání:
„Leť a přines mi stejně velký poklad, jaký přinesl sousedův kohout!“
Tak slepici nezbylo, než se vydat za pokladem. Jak tak bloumala světem, přišla k té louži, kde kohout ztratil měďák. Když ho viděla, radostí si poskočila a zhltla s měďákem i celou louži. Pak spěchala domů a už z dálky volala:
„Rozprostřete všechny prostěradla, ubrusy a šátky, co máte! Nesu poklad!“ Žena to udělala a slepice pak vyplivla tu louži. Ve všem tom svinstvu a neřádstvu se blyštěl jeden jediný měďáček. Tu přiběhnul kohout a grošík sezobnul se slovy:
„Ten mi upadnul, je můj!“
Ženě a slepici zbylo jen to bláto, tak šly s hanbou domů a tvářily se při tom, jak by je pokousal pes. žit