Stará žebračka ..... (pověsti)

Kterak z břízy každým rokem sílu brala a jak v pašijovém týdnu poklad hledala a pak kvůli pečeni o peníze přišla

Nedaleko Kadaně nad potokem Bystřice stojí hrad Hasištejn, kde se kdysi narodil a žil básník a učenec Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Byl to muž bohatý a měl rád kolem sebe lidi moudré, učence i malíře, básníky i knihaře. Kupci mu přiváželi knihy i vzácné přístroje do jeho dílny až z ciziny. Za jeho života byla sláva hradu největší a scházelo se tu plno panstva. Pán z Lobkovic byl také oblíbencem krále Vladislava II. a zastával nejeden úřad u královského dvora. Přesto se často vracel zpátky na Hasištejn, až zůstal doma navždycky a věnoval se svým oblíbeným vědám. Dobře hospodařil na svých dvorech a v horách těžil vzácnou rudu. Za švédských válek padl hrad do rukou Švédům a ti, než jej opustili, hrad zapálili a zničili. Od té doby už nikdy nebyl opraven a po staletí zarůstá všechno kolem lesem. Stromy se zachytily ve zbytcích starého zdiva a pevně je svírají ve svých kořenech.
Jedenkrát do roka na Velký pátek velikonoční, kdy se otvírají všechny poklady světa, také na Hasištejně nabývají kouzla a čáry své moci. V ten den se prý hrad objevuje v plné slávě, panstvo je tu i s čeledí jako kdysi. Muzikanti vyhrávají a všude se tančí.
Mezi lidmi se toho o Hasištejně dost povídalo, ale nikdo se neodvážil tam jít na Velký pátek. V nedaleké vsi měli jednu starou žebračku, která chodila každý den dům od domu, aby si vyprosila trochu jídla. Byla to babka ještě čiperná, ale do práce se jí nikdy nechtělo. Když neměla co jíst, obešla pár chalup a na několik dní měla jídla zase dost. Jednou se na ni jeden starý sedlák rozzlobil. „Kdo nepracuje, ať nejí. Já jsem starý jako Ty, ale musím každý den ještě zastat pořádný kus práce. Mně nikdy nelítali do huby pečení holubi jako Tobě, zadarmo by mně nikdo nic nedal.“
„Že se boha nebojíš!“ zlobila se na něho žebračka. „Chudákovi závidíš kus toho žvance.“
„Nezávidím babo! Ale myslím si, že by ses měla o velikonocích vypravit na Hasištejn. Tam prý páni jedí a tancují a Tebe by jistě taky uživili.“
Stará žebračka se urazila a raději běžela o dům dál. Ale sedlákova slova jí nešla z hlavy. Dávno už slyšela o hasištejnských pokladech, ale nikdy ji nenapadlo, aby tam došla.
„Když nepůjdu já, půjde někdo jiný a na mne se pak nedostane,“ uvažovala žebračka. „Musím se tam letos o velikonocích podívat, co je na tom povídání pravda. Stejně tam jednou do roka chodívám.“
Na Hasištejně stávala stará bříza, která prý měla zázračnou moc. Kdo si pod ni stoupl bosýma nohama a nad hlavou zatloukl jeden hřebík, ten prý nezastonal celý další rok. Žebračka tam také chodívala a měla zdraví jako ze železa. Však nebyla sama, kdo té kouzelné bříze věřil, a v statném kmeni bylo zatlučeno mnoho hřebíků.
Když přišel Velký pátek, nešla stará žebračka ani na žebrotu. Vzala si do ranečku něco ušetřeného jídla a s měchem pod paží se vydala na Hasištejn. Než se vyškrábala do kopce, slunce pěkně hřálo a země voněla jarem.
„To jsem si ale dala,“ vzdychala stará. „Pot se ze mne jenom leje, jako by už bylo léto.“
Napřed zašla k té bříze, zula si bačkory a v trávě našla kámen. Postavila se ke kmeni a opatrně do něho zatloukla další hřebík. Potom se pokřižovala a znovu se obula.
„Tak a mám zase na rok po starosti. Zatím mi bříza vždycky pomohla, už dávno jsem nestonala.“
Vydala se na hrad a běžela jako mladice, aby snad nepřišla pozdě. Ale nádvoří bylo pusté, jenom ptáci v mlází a na stromech dováděli a zpívali. Žebračka obešla věž, podívala se do všech koutů, ale nikde se nic nedělo.
„Já tu počkám třeba do večera, však mám času dost a teplo je tu jako za pecí.“ Sedla si spokojeně na staré schody a snědla, co si přinesla, potom začala podřimovat. Ptáci kolem ní poletovali, ale ona za chvilku spala a nevěděla o ničem. V ten čas, kdy dole ve vsi místo zvonění chodí kluci s dřevěnými řehtačkami a klepou klapačkami kolem kostela, ozvala se na hradě třeskutá rána, jako když poprvé zjara uhodí blesk. Jedním rázem se na Hasištejně všechno proměnilo. Panstvo se procházelo po nádvoří a vyklánělo z oken, pacholci sedlali koně, v kuchyni se vyvářelo a peklo, služky máchaly v neckách bílé spodničky. Líbezná muzika se rozléhala z otevřených oken, všude bylo plno ruchu a shonu, jen stará žebračka spala a spala.
Najednou ve snu ucítila vůni pečeného masa a dostala na ně tak velikou chuť, až se probudila. Sotva se rozhlédla kolem sebe, vykřikla: „Panenkomarija, kde to jsem?“
Potom si vzpomněla, jak šla na Hasištejn k bříze a hledat poklady. Honem se dívala, co se kolem děje, jestli páni někde něco nerozdávají. Naproti ní v otevřeném sklepení seděl nějaký starý dědek a přebíral zlaté dukáty jako hrách. Žebračka se k němu rozběhla a chtěla mu říci o trochu peněz. Když dědek zvedl hlavu, podobal se tomu starému sedlákovi ze vsi.
„Co Ty tady děláš?“ divila se žebračka. „Tak Tys mne chtěl doběhnout a předejít, viď?“
„Pojď si také nabrat, dokud je toho dost,“ pobídl ji dědek a hleděl si své práce. Než stará žebračka rozbalila měch, aby do něho nabrala zlata, vyběhl z kuchyně kuchtík a nesl na veliké míse pečenou kýtu. Za ním běžel druhý s knedlíky a třetí se zelím. Jak tak pospíchali kolem, jídlo zavonělo a mlsná žebračka neodolala. Obrátila se na kuchtíky a prosila:
„Dejte mi, páni, alespoň malinký kousíček od každého ochutnat. Od rána jsem nic nejedla.“
Kuchtíci se zastavili a už jí chtěli kus dát, když k nim přistoupil jeden urozený pán. „Jestli nelžeš, tak si vezmi třeba celou pečeni a ve zdraví ji sněz!“ řekl dobromyslně. Žebračka se zarazila, protože neřekla pravdu. Jak už byla zvyklá lidi šidit a naříkat, zrovna tak spustila na pána:
„Vždyť vidíš, panáčku, jaká já jsem chuděra! Od rána jsem ani kousíček ničeho nesnědla. To mi věř!“
Pán poručil kuchtíkům, aby jí dali pečeni. Sotva žebračka po ní sáhla, zahřmělo a celý hrad se proměnil ve zříceniny. Ulekla se, ale maso nepustila. Když se z toho leknutí probrala, měla v ruce obyčejný kámen.
„Čert aby Vás všechny vzal! Ani kousek pečeně mi páni nepřáli. Musím se honem plívat do sklepa, jestli mi ten dědek nesebral všechny peníze.“
Jak se ohlédla, strnula. Hromady zlatých peněz zmizely pod zemí a všude bylo jenom staré kamení. Kdejaký kout prohledala, ale marně. Po zlatě nebylo nikde ani památky.
„Jsem to ale hloupá baba,“ zlobila se žebrácká. „Kdybych se nebyla ohlížela po pečeni, mohla jsem mít alespoň peníze. Tolik peněz jako tady jsem v životě nikdy neviděla a vidět už nebudu.“
Marné byly všechny její řeči, stará musela domů s prázdnou. Ve zdraví přečkala další rok, jenom tomu sedlákovi se vyhýbala. Měla strach, aby se jí nezeptal, jak pochodila na Hasištejně.